Macron má v rukou Francii a ženy téměř polovinu parlamentu

Téměř polovina žen v novém francouzském parlamentu znamená prakticky světové prvenství. O tento velký krok k moderní civilizaci se zasadila především Macronova strana. Není to však jediný pozoruhodný výsledek, který nedávné volby přinesly.

V parlamentních volbách před deseti dny bylo ve Francii z 577 poslanců zvoleno 233 žen. Parita se projevila i v dalších ohledech: ženy mají přesnou polovinu křesel v nové Macronově vládě (včetně třeba ministryně obrany), přesnou polovinu všech vedoucích míst v parlamentní struktuře jeho strany (polovinu vedení poslaneckého klubu, mluvčích, pokladníků…). Je to levicové, či pravicové? A má takový pohled na paritu žen a mužů vůbec smysl?

Vysoký podíl žen mezi poslanci mají skoro všechny strany nového parlamentu: u Macrona to je téměř polovina (47 procent), u socialistů a u krajně levicového Mélenchona kolem 40 procent, u pravicových Republikánů a u Národní fronty čtvrtina, u komunistů dvacet procent.

Proč zmiňuji levicové – pravicové rozdělení? Velkou Macronovou novinkou a průlomem do dosavadního politického myšlení je jeho deklarované setření antagonismu pravice – levice (aspoň v tradičním pojetí dvou velkých zaběhaných stran). Jeho nová strana Republika v pohybu se profiluje jako současná, moderní, pragmatická síla, která rozumí, oč jde v moderní společnosti, a kritéria téhle modernosti bez vytáček prosazuje (aspoň zatím).

Jedním z nich je přirozeně rovné postavení žen a mužů, právě tak jako třeba myšlenka, že integrace začíná v první třídě a tam je třeba školy posílit. Strana se projevuje jako liberální, tedy svobodomyslná v etymologickém slova smyslu, „libertas“ jako „svoboda“, minimálně kulturně a sociálně. Proto získala před týdnem tak velkou podporu ve volbách a pohodlnou většinu v parlamentu.

V Čechách i na Moravě jeho myšlenku setření pravo-levé dichotomie předem odmítlo jako scestnou mnoho kritiků. Počkejme si ale, jak bude fungovat v reálu, a potom posuďme. A nedomnívejme se, že těch téměř osm milionů voličů, kteří jí dali hlas, byli jen naivkové a že my víme lépe.

Ve Francii se parita prosazovala už delší dobu. Existuje zde zákon z roku 2000, podle něhož musí být na kandidátkách stejný počet žen a mužů, a strany, které to nedodržely, platí pokutu. To byl léta případ především pravice, která ročně platila 3,5 milionu eur. Později se prosadil i požadavek pravidelného střídání, zipování.

V nové francouzské vládě jsou ženy zastoupeny přesnou polovinou. Parita v politice se tu prosazuje už po desetiletí. Foto archiv RFI

Jedna věc je ale dát formálně ženy na kandidátky, druhá zajistit reálně jejich zvolení. Ženy mohou být navrhovány do zvolitelných či méně zvolitelných okrsků, mohou být brány vážně, nebo jako povinná stafáž. Žena dnes stále není ve Francii ani prezidentkou, ani premiérkou, ani předsedkyní parlamentu (byť se o takové uvažovalo).

Socialisté ve Francii před pár lety prosadili v Evropě nebývalou věc: pro volby do departementů (okresů) kandidovala vždy zároveň dvojice: žena a muž, takzvaný binom. Takže i vítězství bylo přísně paritní a v okresních radách je tak stejný počet mužů a žen. Možná to bude vzorem pro další volby, jednou třeba i parlamentní, experiment byl vesměs chválen.

Děti přistěhovalců, morální čistota poslanců
Druhá novinka: Republika v pohybu teď přivedla do parlamentu dosud nebývalý počet lidí afrického či maghrebského původu, dětí přistěhovalců. Minulý týden jich bylo zvoleno 35, většinou zase z Macronovy formace, v předchozím parlamentu jich bylo osm. Je to levicové, či pravicové?

Rozhodně to odpovídá duchu doby, skutečnosti, že těchto lidí žijí ve Francii miliony a dosud byli na politickém okraji, u politických stran o ně nebyl zájem. Proč to neudělali socialisté v minulém období, kdy měli většinu ve vládě, parlamentu, regionech? Byli levicoví, nebo pravicoví? Stačí mít socialistickou legitimaci, aby byl politik nalevo?

V minulém období měli socialisté dvě velké veřejné figury, které se narodily v cizině a dostaly v dětství francouzské občanství: starostku Paříže Anne Hidalgovou a premiéra Emmanuela Vallse. Oba přišli ze Španělska. Sarkozy zase neskrýval svého maďarského otce. Obě hlavní strany se ale většinou ve své otevřenosti zastavily na kraji Evropy, potomky přistěhovalců z jiných kontinentů přivedl do parlamentu ve větším počtu až teď Macron.

Třetí pro nás zajímavý fakt: Macronovo hnutí před volbami velmi dbalo na bezúhonnost svých kandidátů. Nesměli být nikdy odsouzeni, nesměli být ve vyšetřování, museli prokázat své příjmy a řádné placení daní. Už to by mohlo být pro Českou republiku inspirací.

Jelikož Francií čas od času otřese aféra politiků, kteří skrývají své zahraniční konto, zapomenou platit daně či mají na výplatní listině za peníze parlamentu svoji ženu či děti, a že tento typ skandálu zlomil vaz pravicovému kandidátovi na prezidenta Fillonovi – hodlá Macron jako jeden z prvních zákonů prosadit posílení morálky v politice.

V nejbližších dnech ho měl prezentovat nový ministr spravedlnosti a lídr spřízněné centristické strany Bayrou. Pár dní po jeho jmenování do vlády se však objevila v médiích podezření, že jeho malá strana v minulosti zaměstnávala pracovníky svého aparátu jako asistenty svých europoslanců, placené Evropským parlamentem, aniž by tam něco dělali. Čili podvod s evropskými penězi (pokud se prokáže).

Bayrou a jeho dvě spolustraničky, vědomi si politické zodpovědnosti, z vlády ihned odstoupili a druhý den Macron jmenoval vládu novou. Žádné přešlapování a výmluvy, zda odstoupit, zda nesu zodpovědnost za svou náměstkyni, zda teď či až za měsíc, zda to uhrát s prezidentem. Odstoupili během jednoho dne. Žádné týdny dohadování o nových jménech, žádné přestřelky přes média. Do druhého dne Macron vládu doplnil. Tak to ve Francii při vládních výměnách většinou chodí, změna se koná rychle. Nová vláda je mimochodem stále paritní, má stejný počet žen a mužů.

1280px-2015-12_manuel_valls_spd_bundesparteitag_by_olaf_kosinsky-2Bývalý premiér Manuel Valls  přešel od socialistů do Macronovy strany a ve volbách podpořil jeho kandidáta proti socialistovi. Foto GRI

Demokratický parlament se silnou opozicí
Od 27. června má Francie novou funkční dolní komoru parlamentu. Začnou debaty, přijímání zákonů a reforem, které Macron slíbil v kampani. V mnoha ohledech to je parlament, jaký tu ještě nebyl. Tři čtvrtiny poslanců jsou noví lidé, kteří se budou učit, jak se přijímají zákony. Jde o největší obměnu od de Gaullových časů. Částečně se jedná o lidi z politiky, většinou ale o představitele občanského sektoru, nevládek, malé podnikatele. Tři čtvrtiny z nich mají vysokoškolské vzdělání (oproti 27 procentům obyvatel), z toho polovina z univerzit, 81 jich studovalo politologii, 46 ekonomiku, tři procenta vystudovala prestižní Školu státní správy ENA.

Není to parlament jednobarevný, jak strašily některé komentáře a samozřejmě strany, které ve volbách prohrály. Uzurpace moci Macronem se nekonala. Vítězem voleb je jasně jeho hnutí Republika v pohybu, které má lehce nadpoloviční počet křesel (308 poslanců, tedy 19 přes polovinu), a tím pádem i volnou ruku, ale nikoli bianco šek.

Obecně jsou vítězem voleb ideje liberálního, pragmatického centrismu, jaký ve Francii dosud nikdy neměl výraznější většinu. Vyhrála naděje na k občanovi vlídnější, pružnější, rychlejší a méně sešněrovaný systém, který by rozuměl potřebám mladších generací a technologických změn. Na celé čáře prohrály obě dosud vládnoucí strany. O debakl se jedná především u socialistů. Prohrály ale také radikální síly, jejichž kandidáti vystupovali sebevědomě ještě při nedávné prezidentské volbě.

Francie má tak jasnou parlamentní většinu, která si už sestavila fungující vládu, má demokratický parlament, kde z 577 poslanců patří 350 vládnímu táboru, 200 k opozici, především pravicové (ta má 23 procent). Zbylí vládu podpoří s výhradami.

Přemýšlejme o dvoukolovém volebním systému
Minulé úterý si parlament konstituoval sedm parlamentních klubů. Je to dobrý přiklad toho, že francouzský dvoukolový volební systém nezardousí menší strany, že i při tak masivním a nebývalém nástupu Macronovy nové formace se v parlamentu udržel stejný počet stran, jako máme v ČR, a slušně početná opozice. Možná dobrý důvod, abychom v Čechách začali přemýšlet o výhodách většinového systému. Nikoli britského jednokolového, který nepustí k životu žádnou menší stranu, ale dvoukolového francouzského.

Je třeba ovšem říci, že Macron v asi desetině okrsků nestavěl své kandidáty, a vědomě tak umožnil zvolení některých socialistů i republikánů. Průzkumy mu před druhým kolem slibovaly víc než masové vítězství a protivníci už předem bili na poplach, že ve svých rukou soustředí veškerou moc. Chtěl si proto v parlamentu udržet i nějakou opozici? Byl to čistý machiavellismus, nebo pouze způsob, jak obě bývalé velké strany dále rozložit zevnitř?

Část z těchto zvolených bez Macronova protikandidáta sice kandidovala za své strany, ale deklarovali se jako otevření vůči prezidentovi. Tradiční pravice Republikáni se rozdělili do té míry, že si v parlamentu vytvořili dva kluby, jeden opoziční vůči Macronovi, a druhý, který ho při hlasování o důvěře hodlá podpořit a hlasovat i pro některé vládní zákony (takzvaní „konstruktivisté“).

Socialističtí poslanci naklonění prezidentovi sice vlastní klub nakonec nevytvořili, vedení strany se ale nepodařilo prosadit, že musejí odmítnout důvěru vládě. Jejich bývalý premiér Manuel Valls, blízký Macronovi, přešel od socialistů do jeho strany. Ať byly důvody jakékoli, výsledkem je ještě hlubší vnitřní dezintegrace obou velkých stran, než jaká panovala těsně před volbami.

Výsledkem je také vznik početné opozice 200 poslanců. Těsně po volbách premiér Philippe řekl: „Blahopřeji poslancům opozice ke zvolení, budeme je samozřejmě respektovat“. Slyšela něco takového opozice v polském či maďarském parlamentu, kde má vládní strana většinu? Kde si vládní strana sama odhlasovává jakékoli zákony a hlas opozice neakceptuje ani ve formě drobného pozměňovacího návrhu? Opozice, o níž Kaczyński mluví jako o lidech „druhé kategorie“, jako o nepřátelích země?

Republika v pohybu vnitřně heterogenní
Francii teď začíná vládnout nová Macronova síla. Trochu nejasná a dosud nevyprofilovaná, ale prozatím plná entuziasmu, naděje na změnu společenského klimatu, dynamiky a zkušeností z občanského života . Mnoho o ní ještě nevíme. Macron jistě překvapí, kladně i negativně. Zatím se zdá, že neudělal jedinou chybu, na mezinárodní scéně se osvědčil. Nenechal se zastínit Trumpem ani Putinem. Trumpovi na jeho odmítnutí smlouvy o klimatu řekl: „Let´s make the planet bigger“, Putinovi zase před novináři do očí, že Russia Today nejsou žádní žurnalisté, ale státní vlivová instituce. Doma má prozatím vysokou popularitu.

Rtx37kk5-e1495724977998Doma má Macron zatím vysokou popularitu, na mezinárodní scéně se osvědčil: nenechal se zastínit Trumpem ani Putinem. Repro DR

Zdá se ale, že má sklon rozhodovat o všem sám, že chce předběhnout čas. Že jeho Elysejský palác bude reálným centrem moci na úkor vlády a premiérova úřadu. Takhle si to v roce 1958 představoval de Gaulle, když zavedl prezidentský systém. Nové hnutí Republika v pohybu (jako hlava státu z něj Macron vystoupil) si se svými 308 poslanci jistě zažije vnitřní rozkoly, někteří poslanci jistě časem nebudou hlasovat pro vládní návrhy. Často šli do voleb s vírou „nejsme jako oni“, přesvědčeni, že nebudou politikařit a nezvednou ruku pro něco, s čím nebudou souhlasit.

Část poslanců jeho formace má za sebou členství či afinitu k jiným stranám. Sto jich bylo někdy socialisty, jiní přišli od zelených, menší část od pravice či centristů. V případě vnitřní vzpoury ale potřebné hlasy eventuálně dodají spříznění centristé z MoDem (42 poslanců) či republikánští konstruktivisté (cca 40 jmen). Počet Macronových podporovatelů je tak vysoký, že lze předpokládat, že vládě zajistí pětileté trvání.

Ve Francii přišlo politické zemětřesení, jehož povaha a dosah budou srozumitelné až po nějakém čase. Nekonal se však žádný převrat. Komentátoři se většinou drží zaběhaných úhlů pohledu a formulací, mávají apriorními výhradami. Bez staré dichotomie levice – pravice to prý nemůže jít. Co a kdo ale těmhle nálepkám dnes odpovídá?

Bývalé dělnické bašty ve Francii buď nevolí, nebo dávají hlas krajní pravici a šmahem odmítají dosavadní systém: „Všichni stojí za houby, jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet“. V jiné zemi sociálně-demokratický ministr nepřímo vybízí obyvatelstvo k ozbrojování, je hluchý vůči tradičně levicové solidaritě s trpícími a prchajícími. A v různých zemích bývali socialisté v minulosti většími privatizátory než pravice.

„Politické strany už dlouho nejsou představiteli sociálních kategorií, nejsou už jejich mluvčími, neboť společnost dnes už nevytváří několik velkých bloků, jakými bývali zaměstnanci, dělníci, úředníci, řídící kádry, ale strukturuje se na základě daleko složitějších a pohyblivějších sociálních situací. A v roli organizátorů demokracie jim konkurují hnutí nového typu, jakými jsou formace Mélenchona nebo Macrona,“ říká k tomu francouzský sociolog a historik Pierre Rosanvallon.

Odmítání zavedených stran jako nový evropský fenomén
Francouzští voliči masově odmítli obě zaběhané velké strany, jež se domnívaly, že budou zemi řídit věčně a že jejich recept je jediný možný. Macronovi voliči ukázali, že dosavadní nastavení lze změnit. Je to populismus? Proč by měl být? Macron nabízí kultivovaný jazyk, mluví o pokoře, o vůli spojovat občany, nestaví obyvatele proti sobě, neantagonizuje, pokouší se překonat ideologické příkopy, jež zemi po léta rozdělují. Přijde něco takového také v České republice?

Na adresu voličů Le Penové Macron těsně po svém zvolení řekl: „Rozumím vašemu zoufalství, nejistotě a pocitu ohrožení. Budu se snažit, abyste za pět let už nemuseli volit Národní frontu“. Neodmítal je, nestigmatizoval, nabídl prostě zlepšit jejich situaci, aby už nemuseli sáhnout po protestním hlasu a neměli pocit, že se o ně nikdo nezajímá.

Francouzi si v parlamentních volbách masově odhlasovali politický liberální střed a zároveň odmítli krajnosti – pravicový extrém Le Penové (8 křesel, tedy 1,4 procenta v parlamentu) i levicovou revoltu populisticky radikálního Mélenchona, jehož hnutí je prakticky stranou jednoho muže (má 17 křesel).

To je jistá naděje pro Evropu, kde únava ze zaběhaných vládnoucích stran přinesla nedávno erupci většinou neznámých heterogenních sil, nesených na vlně odmítnutí „establishmentu“ a volání „vymeťte je všechny“: Podemos, Syriza, italské Hnutí pěti hvězd i české ANO. V Polsku na vlně odmítnutí dosavadního systému zvítězil Kaczyński. Říká se tomu populismus.

A najednou tu je síla, která mluví o velké změně, v čemž vychází vstříc všeobecné náladě, ale zároveň nabízí kultivované řešení, slušný jazyk, úctu k jinému smýšlení. Dovedl si někdo něco takového před rokem představit? Svůj úspěch založila nikoli na rozdělování, ale na spojování, na smiřování. Nevybízí k ozbrojování, nechce uzavírat hranice. Stojíme tváří v tvář novému fenoménu, dosud nepopsanému. Zůstane francouzskou výjimkou, nebo se teď podobnou cestou vydají i další?

Macron během pár měsíců převrátil naruby politickou scénu své země a vytvořil úplně novou dynamiku. A u mnohých ve Francii, zvlášť u mladé generace, vyvolal naději a počátek návratu sebedůvěry. Ač pátá nejsilnější ekonomika světa, světový lídr v mnoha oborech, země s dobrým školstvím, špičkovým veřejným zdravotnictvím, fantasticky podporovanou kulturou, Francie zažívala léta syndrom „blbé nálady“, který tak dobře známe. Nejaktivnější mladí odcházeli do Londýna s pocitem, že doma se neuplatní.

Nyní se něco zlomilo, nastupuje optimismus. Není bez zajímavosti, že v Praze se konstituovala mezi zde žijícími Francouzi skupina asi padesáti Macronových aktivních příznivců. To tu zatím nikdy nebylo, že by se pražští Francouzi politicky angažovali.

Debakl pro socialisty i pro pravici
Macronovo vítězství v prezidentských volbách před měsícem komentátoři vysvětlovali souhrou náhod. Hlasy prý dostal nikoli pro svůj program, ale proti Le Penové. Na jeho místě by vyhrál vlastně každý. Legitimitu mu potom v parlamentních volbách odebrali poukazem na ani ne padesátiprocentní účast voličů.

Vítězství Macronovy strany a centristů MoDem, s nimiž vytvořili před měsícem vládu, nelze ale číst jinak, než že lidé, kteří šli volit, ho podpořili, protože takovou chtějí mít Francii následujících let. Žádná hra náhod, ale vůle obyvatel. Nebývale vysoká absence samozřejmě výsledek oslabuje, nikoli ale zpochybňuje. Voliči měli nabídku široké škály stran, každá mohla vyhrát.

Těsně před volbami si pravicoví Republikáni mysleli, že vyhrají a vnutí Macronovi soužití s vládou, kterou sami sestaví. Místo toho se stali jen opoziční silou, sice nejpočetnější (113 křesel), avšak vnitřně rozloženou: část z nich chce prezidenta podporovat, část nikoli, veřejně na sebe navzájem útočí. Nemají vůdce ani vůdčí myšlenku. Podle jejich bývalé ministryně prohráli ideově, třeba i proto, že opominuli ekologii či rovnost žen a mužů, což jsou podle ní témata mířící do budoucna. Zkrátka že nepochopili, v čem se společnost změnila a co si žádá.

Socialisté, kteří měli donedávna prezidenta, vládu, většinu v obou komorách a v regionech, se stali marginální silou (šest procent křesel) bez ideového zakotvení, bez vedení, rozpadlí mezi Macronovy podporovatele a jeho explicitní odpůrce. Jejich první tajemník neprošel ani prvním kolem ve volbách a odstoupil. Prezidentský kandidát upadl do zapomnění, v parlamentních volbách podpořil kandidáty jiné strany. Jejich nedávný premiér Valls přešel k Macronovi, ve volbách podpořil Macronova kandidáta proti socialistovi.

Po takové porážce budou socialisté možná dokonce nuceni prodat své tradiční sídlo a propustit většinu aparátu. Jak je takový debakl možný? Budou socialisté následovat osud komunistů a stanou se marginální stranou, nebo se vzchopí? Stali se stranou moci se všemi neduhy: odříznuti od světa práce viděli jen výkon moci a utápěli se v bojích jednoho s každým. Nedovedli si představit, že ministerstva tu nejsou navždy. Nyní v parlamentu poprvé od 50. let opustili termín „socialismus“, jejich parlamentní klub se jmenuje „nová levice“.

Bkmkfxgy-1335925740Le Penová snila o tom, že se stane hlavní silou na pravici. Nakonec má v parlamentu jen osm poslanců a nevytvoří ani klub. Foto archiv DR

Mélenchon měl ambici stát se hegemonem na levici a zadusit socialisty, čelit Macronovi na každém kroku. Dostal 16 křesel, o hlas víc, aby si mohl vůbec vytvořit poslanecký klub. Rozhádal se se všemi, i s komunisty, kteří s ním původně tvořili koalici. Le Penová snila o tom, že se stane hlavní silou na pravici a zadusí republikány. Bude mít ale jen osm poslanců, nedosáhne ani na klub, čili v parlamentu bude mít velmi omezenou působnost, nebude v jeho vedení. Komunisté dostali jedenáct hlasů, a aby tato kdysi nejpočetnější strana měla svůj parlamentní klub, musela se spojit se čtyřmi poslanci ze zámoří.

Proč ona pro Francii nebývale nízká účast 46,4 procenta ve druhém kole? Volební výsledek je tím oslaben, ale nikoli zpochybněn. Předvolební prognózy tipovaly, že vyhraje Macronovo hnutí, takže kdyby to bylo pro většinu voličů nepřijatelné, lze předpokládat, že by šli hlasovat masově proti, jako to udělali s Le Penovou při volbě prezidenta. Zdá se ale, že byli s tímhle výsledkem víceméně srozuměni. Zafungovala tu jistě taky únava, od podzimu to bylo už popáté, co šli lidé k urnám.

Volební drama začalo primárkami před rokem, které lidé hodně prožívali, a hlavní souboj se odehrál při dvou kolech prezidentské volby (účast 76 procent). Lidé měli dojem, že pro parlament už je rozhodnuto. Průzkumy ohlašovaly tak masovou výhru pro Republiku v pohybu, že jim přišlo zbytečné kazit si znovu neděli. Z pozdějších výzkumů vyplynulo, že absentovali především stoupenci Le Penové, velmi zklamaní výkonem jejich předsedkyně. Měli dojem, že stejně nemají šanci: v prezidentské volbě jí dali 10,6 milionu hlasů, v parlamentních dostali kandidáti její strany jen 1,6 milionu. A o volební neděli bylo krásně.

Co znamená Macron pro Českou republiku
Z hlediska vnitropolitického představuje Macron jistě varování, především pro ČSSD, že i velké strany, které mívaly Mitterranda, tu nemusejí být věčně. Že je třeba naslouchat obyvatelům a mluvit jasnou řečí. Ale třeba také že volby lze vyhrát s explicitním proevropským programem, že tohle téma nemusí vůbec vést a priori k porážce. Kdyby někdo v Čechách zvedl program pozitivní role EU a eura, našel by jistě mnoho hlasů. Lidé tu právě tak jako ve Francii vnímají pozitivní roli Unie, a v Čechách navíc i miliardy, které sem díky EU přitekly z Německa, Holandska, Francie či Norska.

Z hlediska zahraničního jsou francouzské volby signálem, že tu máme novou hlavu významného evropského státu, která bude chtít být vidět a mluvit do věcí světa a kontinentu. Jistě víc než Hollande. A že hlavní osou jeho politiky bude pokračování v integraci, důraz na tvrdé jádro a na spojenectví s Berlínem.

Shodou okolností přišel ve chvíli, kdy odchází Británie, věčný potížista EU, který vše brzdil a kvůli jehož ekonomické a finanční váze byla Unie nucena krotit mnoho ze svých integračních tendencí. Kvůli němu postupovala krok dopředu, půl kroku nazpět. Macron hned v den svého převzetí úřadu letěl večer za Angelou Merkelovou. A ministerstvo zahraničí se pod jeho novou vládou jmenuje Ministerstvo pro Evropu a zahraniční vztahy. Lapidárněji už to říci nelze. Co z toho vyvodí česká vláda a ministerstvo zahraničních věcí? Zorganizovali si už nějaký brainstorming?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.