Inspirace Van der Bellenem

Lukáš Jelínek

Rakouská společnost se v mnohém podobá té naší. ČSSD i  prezidentským kanidátům by proto neškodilo nastudovat si, jakými cestami se tamní společnost dobrala směru k otevřené, sebevědomé a sociálně citlivé společnosti.

Pražská návštěva Alexandra Van der Bellena naštěstí proběhla bez ostudy. Samozřejmě ne z jeho strany, na to rakouského prezidenta nepotřebujeme, vystačíme si s vlastním.

Tentokrát Miloš Zeman svými příměry mezi domácí zvířectvo nezabrousil a padla snad jen jediná trapnější narážka. Když vysvětloval, že mít ve své zemi alpské řeky, tak by možná nebyl zastáncem jaderné energie, znělo to trochu, jako kdyby naše jižní sousedy považoval za pokrytce. Ale to jen trošičku…

Hlavy obou států podezřívám, že je nakonec spojila především cigareta. Máloco dokáže lépe překlenovat rozdíly mezi úplně odlišnými jedinci. A možná zaúřadovala i hostova trpělivost. Van der Bellen věděl, že jede za chlapíkem, který nemá rád zelené, jimž on předsedal, a který otevřeně podporoval jeho nacionalistického soka Norberta Hofera.

To předjímalo pohled na migrační krizi a pomoc Rakušanů, Čechů, Moravanů a Slezanů obětem prchajícím z míst válečných konfliktů, ale i pohled na evropskou integraci. Vše nakonec zachránil vtípek o prospěšnosti případného přemístění orgánů EU do Prahy.

Van der Bellen učinil výletem vláčkem na severozápad přátelské gesto. Nic víc, nic míň. Sotva by šlo čekat, že se u nás něčemu přiučí.

Opačně to ale neplatí. Zeman se jím sice inspirovat nebude, ovšem jeho vyzyvatelé v příští přímé prezidentské volbě by měli. A nejen oni. Van der Bellen by mohl být vzorem i pro sociální demokracii, jež se momentálně snaží nasadit takovou rétoriku, která jí nadežene konzervativní voliče, na něž působí nápady typu ústavního práva na držení zbraně, i levicové srdcaře, jimž jde zejména o kvalitní sociální politiku a veřejné služby.

Tradice, kultura a národní hrdost jinak

V některých rysech se rakouská společnost podobá té naší. Progresivní města, nedůvěřivý venkov, opatrní senioři, radikální mládež, „elity“ a „plebs“, politický idealismus i cynismus. Když chtěl Van der Bellen Hofera porazit, musel se pokusit zapůsobit i na voliče, kteří by za jiných okolností poslali zelené k šípku.

Asi mu pomohl vyšší věk a renomé univerzitního profesora. Zejména ale našel pozici, která neštěpila, nýbrž stmelovala. Proti vypjatému národovectví Svobodných postavil zdravé a sebevědomé vlastenectví. Pro ně získal spojence ve velkých sídlech i v horských údolích.

Vhodnější než cesty rakouských politiků do Prahy by byly pracovní exkurze těch českých, včetně prezidenta, do země pod Alpami a nad Dunajem. Foto ceskatelevize.cz

Tradice, kulturu či národní hrdost podával tak, že posluchač musel sám odvodit, jak je přirozené budovat otevřenou zemi, v níž starousedlíci mají dost síly na to, aby byli vstřícní k nově příchozím. Kdo má pevné kořeny a věří sám sobě, obstojí i v náročným evropských zkouškách.

Podobně by mohla do volebního souboje vyrazit ČSSD. Zvlášť pokud chce i na pozadí významných osmičkových výročí hovořit o tom, co nás pyšní, co nám pomohlo přečkat mnohá úskalí a co bychom měli předat příštím generacím. Kultivovat vlastenectví lze i bez nenávisti k druhým a bez kvéru v ruce.

Potřebu uspět nejen v centru, ale i na periferii si uvědomují i Zemanovi vyzyvatelé. Michal Horáček cestuje po venkově, vypráví svůj životní příběh a úspěšně sbírá podpisy pod svoji nominaci. Jiří Drahoš není tak rychlý a zběsilý. Upsalo se mu zatím mnohem míň lidí než Horáčkovi.

Přesto z šetření agentury Median vyplývá, že má lepší šanci Zemana porazit. S Van der Bellenem jej pojí akademická dráha, ale i znalost vzdálených regionů. Rakouský prezident se sice narodil estonské matce a ruskému otci nizozemského původu ve Vídni, leč vyrůstal v Tyrolsku. Drahoš zase pochází z nejvzdálenějšího koutu Moravskoslezských Beskyd.

Kdo si pečlivě nastuduje kampaň Alexandra Van der Bellena, může ušetřit za napomádované marketingové experty.

Věcí, jež bychom měli v Rakousku vnímat, je ale víc. Namátkou bytová politika. My se topíme v debatách o sociálním bydlení, jenže ve Vídni a jiných rakouských městech jsou dál. Město byty staví nebo si nechává stavět — a pak umožňuje lidem dosáhnout na snesitelný nájem, aby nemuseli jít cestou nákladného nakupování vlastního přístřeší.

Také takto se usměrňuje společnost, aby byla pestrá a přitom soudržná. Vhodnější než cesty rakouských politiků do Prahy by byly pracovní exkurze těch českých, včetně prezidenta, do země pod Alpami a nad Dunajem.