Cena pro Jana Piňose

Přírodovědec, ekolog a aktivista Jan Piňos, nominovaný na Cenu Josefa Vavrouška, vyznamenání přece jen získal. Ale trochu jiné, než o kterém mluvila média.

Cenu Josefa Vavrouška začala v roce 1996 udělovat Nadace Charty 77, od roku 2005 se k ní připojila Nadace Partnerství, která tak od roku 2014 činí již samostatně. Je udělována každoročně za konkrétní činy pro zdravé životní prostředí a udržitelný rozvoj. V minulosti, v roce 1998 ji získala Hana Librová, v roce 2002 Ivan Rynda, v roce 2009 Vladimír Buřt, současný starosta Horního Jiřetína. Vavrouškova cena se pravidelně uděluje u příležitosti Světového dne životního prostředí, který je 5. června.

Domnívali jsme se, že letos tato cena už nemůže minout Jana Piňose, ekologa, přírodovědce a občanského aktivistu, který získal sedmadvacet doporučení, nejvíc ze všech nominovaných. Z dopisu Jana Piňose se (bez jeho vědomí) odvažuji citovat:
„Cena Josefa Vavrouška mě letos opět mine. K jejímu získání nestačí vše, co jsem 30 let (letos přesně) dělal – třeba riskovat život s humanitárními konvoji během rumunské revoluce 1989, nechat si vyrazit zub při obraně Libkovic a zlomit prst policií na střeše úřadu vlády kvůli limitům těžby, založit a po léta vést kdysi slavnou pobočku Vavrouškovy Společnosti pro trvale udržitelný život na Broumovsku a zároveň Správu CHKO tamtéž tak, že jsme vytvářeli příkladné území udržitelného života ne na konferencích, ale v praxi, vymýšlet a koordinovat spoustu projektů od obnovy cest a křížů v krajině, obrody komunitního života na poutích a festivalech v kostelích až po mnohé blokády lumpáren, vést celostátní ekologické kampaně, pomáhat lidem v Nepálu či uprchlíkům na Balkáně, snažit se o občanskou prezidentku či pět let dobře dělat tiskového servismana nejen své domácí organizaci (Hnutí DUHA). Sloužit a necpat se do popředí.“ To je jen opravdu stručný výčet, Piňos toho vykonal mnohem víc.

Jana Piňose osobně znám od jeho (a později i naší společné) obrany Libkovic. Díky jemu (a Ivanu Dejmalovi) jsem po popřevratové euforii začal nové poměry nazírat kriticky a uvědomoval si, že mnohé hodnoty, které pokládáme za samozřejmé, budou i nadále ohroženy nejen netečností příslušných úřadů, ale vlastně ve „státním zájmu“, podléhajícímu byznysu a zájmům privilegovaných skupin. Díky Janu Piňosovi mi došlo, jakou důležitou roli bude při záchraně a obhajobě kvality veřejného prostoru, životního prostředí a přírody samé hrát občanský aktivismus. Že nebude okrajovou záležitostí, ale téměř srdcem demokracie.

Jan Piňos je statečný a moudrý člověk, o čemž jsem se už dávno přesvědčil například při jeho jednání s představiteli Mostecké uhelné společnosti, kteří Jana uráželi i zesměšňovali jako jakéhosi božího prosťáčka s vyraženým zubem a v sandálech, aniž by jim zavadilo o mysl, že ve všem, co jim říkal, měl pravdu, a oni ne, což se po letech (deseti, patnácti?) také prokázalo. Janovi se v Libkovicích podařilo uchránit před zbouráním alespoň kostel, který se měl stát základem pro vybudování nové obce, symbolem nových Libkovic a lepších časů. Já pomáhal zajistit na kostele krov a krytinu, což se podařilo.

0515_jan_pinos2Nikdy se nestal drsným mužem, jenž by mával nějakou ideologickou mačetou, ale jeho výzbrojí je neutuchající úsměv a milosrdné pochopení pro naši slabost. Foto Sedmá generace

Kostel se ale symbolem nové obce a lepších časů nestal: Někdo z něj nejprve ukradl tašky, poté rozebral a odnesl i krov, později bylo srovnáno se zemí i jeho zdivo. Mnozí novináři se tehdy této Piňosově (a mé) aktivitě vysmáli, měli nás za blázny. Mně až teď došlo, že skutečným symbolem našeho jsoucna není zachráněný kostel, ale ruiny jako konečný výsledek usilovné záchrany. To je teprve ten symbol!

Jan také spoluorganizoval protiradarovou akci u Míšova v Brdech. Její součástí bylo zhotovení dřevěného mostu smíření namísto radaru. Most jsme postavili na kopci, uprostřed se z obou stran zužoval, takže vyšli-li proti sobě „z protivných břehů“ dva lidé, museli se uprostřed těsně míjet a alespoň si pohlédnout do tváře. Tento symbol smíření vojáci do dvou dnů rozřezali motorovými pilami, aktivisty vyhnali a vrch hustě obehnali žiletkovým drátem. Chudáci, žasl Piňos nad tím násilím. – A dneska tam není radar, nýbrž CHKO.

Novozákonní muž bez satisfakce
Myslím ale, že Piňos si nikdy žádného vítězství neužíval, také satisfakce jej vždy míjela, protože on už v těch sandálech (a jindy pohorkách) šel dál. I v tom byl pro mě příkladný, jak se každé slávě dokázal vyhnout, protože ona se také vyhýbala jemu, asi se ho bála. On je novozákonní muž, jenž je za možností nápravy poměrů, byť jen o půl procenta, schopen optimisticky celé dny kráčet i pouští a drát se pralesem. Přitom se však nikdy nestal drsným mužem, jenž by mával nějakou ideologickou mačetou, ale jeho výzbrojí je neutuchající úsměv a milosrdné pochopení pro naši slabost. Neviní nás z toho, čeho nejsme schopni, ačkoli bychom měli nebo mohli být. Bere to pokorně jako svůj úděl, že na té cestě může být úplně sám.

Hana Librová, bioložka a socioložka, ve své knize Věrní a rozumní definuje „zralé a nezralé“ obrany ekologicky příznivých životních způsobů: „V tomto složitém světě, plném nepříznivých informací a obtížných situací, však nelze obstát na pozici kladných hrdinů. Pestří si v každodenní životní praxi pomáhají některými obranami nezralými. Používají je, většinou nevědomě, tak či onak každodenně.“ A Hana Librová uvádí jedenáct způsobů obran od popírání nepříznivých environmentálních informací a jevů, přes jejich bagatelizaci či obranu intelektualizací až po afektualizaci neboli environmentální žal. Což jsou všechno způsoby, jimiž se s ekologicky nepříznivým životním způsobem vyrovnává většina z nás.

Aktivity Jana Piňose (i jeho způsob života) patří mezi zralé obrany a postoje v rámci věrnosti přírodě a věrnosti idejím. Tento způsob osobního přijímání odpovědnosti za stále se zhoršující vztahy společnosti k přírodě i ve společnosti samé přináší vyjma dílčích pozitivních výsledků jen samé prohry. Jedinec, který je schopen neochvějně takovou odpovědnost nést, musí být obdařen neutuchajícím životním optimismem a vyzbrojen vůlí, která některé z nás, „nezralé obranáře“, může vést k agresi, tedy podle Librové „zejména protestní akce ochránců přírody občana dráždí“.

Čemuž podle mého museli podlehnout i porotci Ceny Josefa Vavrouška, když místo Jana Piňose vyhodnotili podnikatele Libora Musila a veterináře a experta na ochranu lesů Jaromíra Bláhu (nic proti nim).

V této logice je neudělení ceny Janu Piňosovi ve vztahu ke všemu, co již vykonal, ve skutečnosti nejvyšším vyznamenáním „za konkrétní činy pro zdravé životní prostředí a udržitelný rozvoj“, které přesahuje i rámec našich (i porotců) „nezralých obran“. Aby to nebylo tak abstraktní: Neudělení ceny budiž naší cenou Janu Piňosovi za aktivismus v nejlepším slova smyslu. O to je jeho úsilí a věrnost ideálům ochrany přírody a člověka hodnotnější. Udělení Ceny „neudělení ceny“ má ještě jednu kvalitu – děje se bez přítomnosti ministra životního prostředí Richarda Brabce.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Metálů netřeba Středa, 14.Června 2017, 15:00:21

Životní dílo Jana Piňose je jemu i nám odměnou.

K události na brdské kótě jsem napsal text na melodii Blueberry Hill a píseň zazněla 30. 6. 2015 při koncertu naší kapely Second band v Městské knihovně Rokycany:

Kóta 718

Harvestor vyl
les naší cestu kryl
střážník bdělý byl
musel stát opodál

Vylezte z křoví vyl
stan Greenpeace mě skryl
nosič vody je můj styl
žíznivým láhve dal

Na mostu smíření pěje faun
nechte si radara
z Olympicu Láďa Klein ten faul
nechce ani za dara

Tam kde krásné buky
pokácel generál
vládcem radarové kóty
je babočka admirál

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.