Literární vědec a publicista Vladimír Karfík už před rokem 1968 napsal do Literárních novin článek, který by se mohl znovu a znovu tisknout, jak je krutě platný: Článek se netýkal literatury, ale starého Mostu, který se měl bourat kvůli těžbě uhlí. A Karfík napsal, že kdyby se do ceny uhlí (tehdy plánované) měly započítat všechny náklady spojené s jeho těžbou, nikdo by si nemohl dovolit uhlím topit. Náš princip hospodaření je založený na tom, že tomu, co exploatujeme, nepřikládáme žádnou, nebo jenom mizivou cenu. Tehdy to bylo jak to uhlí (jehož metrák stál cca 3,60 Kčs), tak i zničená krajina s jejím kulturním a historickým dílem, kterým ji obohatil člověk. To byl v širším slova smyslu až fašistický způsob, který ve jménu energie coby hnací síly všech pětiletek programově ničil vše, co stálo v cestě. Když se boural starý, středověký Most, bylo to, jako když esesák vtrhne do místnosti a ve jménu rasové nadřazenosti všechny v ní postřílí. Vynechá toliko stařečka, kterého pak kultivovaně na kolečkovém křesle před objektivy kamer přemístí mimo jámu smrti na vidrholec.

K takovému režimu člověk tehdy pojal nenávist, protože viděl, jakému dílu, jaké nové hodnotě, ta krutě získaná energie slouží. Toho jsem si jako zedník nemohl nevšimnout.