Nezapomínejme na Tchien-an-men, ve vlastním zájmu

Olga Lomová

Před osmadvaceti lety poslalo vedení Komunistické strany Číny proti bezbranným demonstrantům pěchotu a tanky. Vzpomínka na oběti masakru v Pekingu je také připomenutím podstaty státního zřízení v zemi našeho strategického partnera.

Před dvaceti osmi lety v noci ze 4. na 5. června jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády střelbou a za pomoci tanků a obrněných transportérů ukončily dva měsíce trvající demonstrace na náměstí Tchien-an-men v Pekingu. Protestní hnutí bylo spojené s reformním směřováním uvnitř komunistické strany a svým způsobem je analogické k Pražskému jaru 1968; konec mu však neučinily tanky cizí mocnosti, ale vlastní armáda pod vedením konzervativní části stranického vedení.

Toho dne armáda postupovala od západu po hlavní Čchang´anské třídě a cestu si prorážela davem lidí sympatizujících se studenty na náměstí. Zpočátku nikdo nevěřil, že armáda použije zbraně proti neozbrojeným obyvatelům; mezi zabitými byli i lidé, kteří postup armády pouze sledovali z oken okolních domů. Odhady zveřejněné následujícího dne, kdy čínští vedoucí představitelé oznámili úspěšné potlačení „pokusu o kontrarevoluci“, hovoří o dvou až třech stech obětí nočního zásahu, včetně vojáků a policistů.

Neoficiální odhady obětí se pohybují mezi jedním a dvěma a půl tisíci. Sdružení pozůstalých po zabitých Matky z Tchien-an-menu shromáždilo dvě stě dva jmen obětí, převážně studentů. Ve svém prohlášení uvedli, že je to jen část obětí, protože mnoho lidí se bojí veřejně přiznat, co se tehdy stalo jejich dětem.

Události podrobně zachytila světová média, neboť shodou okolností se krátce před tím do Pekingu sjeli novináři z celého světa kvůli historické návštěvě Michaila Gorbačova, jež znamenalo průlom v téměř tři desítky let trvajícím nepřátelství mezi oběma komunistickými velmocemi. Ve světě měly záběry demonstrací a jejich krvavého potlačení obrovskou odezvu, zatímco v normalizačním Československu bylo zpravodajství o protestech cenzurované a první oficiální zpráva ve formě krátké noticky převzala čínskou verzi o potlačené kontrarevoluci.

Podobné demonstrace jako v Pekingu se na jaře 1989 konaly i v dalších městech Číny. Po pekingském masakru nastalo celostátní pronásledování organizátorů a sympatizantů protestního hnutí, mnoho lidí bylo uvězněno, další byli vystaveni perzekucím ve studiu a v zaměstnání.

Studentské protestní hnutí z jara 1989 mělo širokou podporu mezi obyvatelstvem a na stranu studentů se přidávali profesoři, státní zaměstnanci, včetně členů komunistické strany, novináři, drobní živnostníci a dělníci. Právě během studentských demonstrací byla v Pekingu založena první — a zatím poslední — nezávislá odborová organizace v Čínské lidové republice.

Ústřední požadavek studentů byl jednoduchý a všem snadno srozumitelný — politické reformy, které by daly rovné šance všem a učinily by konec korupci aparátu komunistické strany, jehož příslušníci od počátku nejvíce profitovali z tržních reforem, zatímco obyčejní lidé nesli jejich břemeno. K dosažení tohoto cíle studenti požadovali transparentnost a otevření systému, svobodu slova a demokracii.

Studentské hnutí mělo podporu i u části vedení komunistické strany, včetně jejího tehdejšího generálního tajemníka Čao C´-janga; Čao byl po masakru sesazen a zbytek života strávil v domácím vězení. První vlna perzekucí spolu s návratem ideologické ortodoxie ztělesněné kultem vojáka Lej Fenga, který obětoval svůj mladý život na oltář vlasti a stal se modelem na počátku Kulturní revoluce, hrozila, že se zastaví ekonomické reformy.

Teng Siao-pching, který dal souhlas k použití armády proti studentům, se nakonec rozhodl znovu rozhýbat ekonomické reformy pod vedením strany. Podařilo se mu prosadit další liberalizaci v ekonomické oblasti a posun k tržnímu hospodářství, aniž by se stát vzdával strategických odvětví a liberalizoval politický systém.

×
Diskuse
JP
June 5, 2017 v 14.06
Střední třída a reformy
Definitivně odepsat tu střední třídu jako nositele politických reforem by bylo skutečně velice předčasné.

Autorka píše, že se nenaplnily naděje Západu, že spolu s ekonomickým rozmachem v Číně dojde k posílení střední třídy, a ta si pak už sama vynutí i volnost politickou.

Dějiny ale opravdu nefungují ve smyslu jednoduché mechanické rovnice: dnes ekonomický rozvoj, zítra silná střední třída, a pozítří už revoluce. Ve hře je ještě celá řada dalších faktorů, které tento proces mohou ovlivnit, zrychlit či zpomalit.

Ta střední třída v každém případě skutečně posílila; a ono je to také už naprosto evidentně znát.

Vždyť p r á v ě p r o t o je nutno utahovat šrouby, zvyšovat represi - jinak by ty narůstající protesty obyvatelstva už nebylo možno zvládnout. Je to právě to postupně vzrůstající sebevědomí čínské střední třídy, které způsobuje, že ti kteří dříve jenom němě a trpně sklonili hlavy před vůlí všemocné Strany, nyní znovu a znovu protestují proti ekologickým katastrofám, korupci stranických kádrů a obecně se berou za svá vlastní práva. Ten kotel ještě nedospěl do stadia kdy by vybuchl; ale tlak stále narůstá.

Současná Čína jako by spočívala na dvou vozech, z nichž každý ujíždí přesně opačným směrem: ekonomická volnost na straně jedná, a tuhý politický centralismus na straně druhé. Takto naprostý protiklad základních principů fungování společnosti a státu prostě není možno natrvalo udržet pohromadě; a to ani permanentní represí.

Stav v současné Číně ostatně dosti frapantně připomíná vládu generálního tajemníka Andropova v jedné z (před)posledních fází existence Sovětského svazu: ten také vše vsadil na disciplínu a kontrolu, ale poté se ukázalo že tím se natrvalo nevyřeší naprosto nic.

Současná Čína čeká ani ne tak na svého Gorbačova (jak v článku naznačeno ten v ní vlastně už v osobě Čao C´-janga byl), jako na svého Jelcina. Tedy na toho, kdo sice sám ještě vzejde z panujícího aparátu - ale bude si natolik vědom jeho nenapravitelné prohnilosti, že nakonec bude iniciovat jeho definitivní destrukci.

Dějinný vývoj se nedá zastavit; to platí i pro Čínu.