Před dvaceti osmi lety v noci ze 4. na 5. června jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády střelbou a za pomoci tanků a obrněných transportérů ukončily dva měsíce trvající demonstrace na náměstí Tchien-an-men v Pekingu. Protestní hnutí bylo spojené s reformním směřováním uvnitř komunistické strany a svým způsobem je analogické k Pražskému jaru 1968; konec mu však neučinily tanky cizí mocnosti, ale vlastní armáda pod vedením konzervativní části stranického vedení.

Toho dne armáda postupovala od západu po hlavní Čchang´anské třídě a cestu si prorážela davem lidí sympatizujících se studenty na náměstí. Zpočátku nikdo nevěřil, že armáda použije zbraně proti neozbrojeným obyvatelům; mezi zabitými byli i lidé, kteří postup armády pouze sledovali z oken okolních domů. Odhady zveřejněné následujícího dne, kdy čínští vedoucí představitelé oznámili úspěšné potlačení „pokusu o kontrarevoluci“, hovoří o dvou až třech stech obětí nočního zásahu, včetně vojáků a policistů.

Neoficiální odhady obětí se pohybují mezi jedním a dvěma a půl tisíci. Sdružení pozůstalých po zabitých Matky z Tchien-an-menu shromáždilo dvě stě dva jmen obětí, převážně studentů. Ve svém prohlášení uvedli, že je to jen část obětí, protože mnoho lidí se bojí veřejně přiznat, co se tehdy stalo jejich dětem.

Události podrobně zachytila světová média, neboť shodou okolností se krátce před tím do Pekingu sjeli novináři z celého světa kvůli historické návštěvě Michaila Gorbačova, jež znamenalo průlom v téměř tři desítky let trvajícím nepřátelství mezi oběma komunistickými velmocemi. Ve světě měly záběry demonstrací a jejich krvavého potlačení obrovskou odezvu, zatímco v normalizačním Československu bylo zpravodajství o protestech cenzurované a první oficiální zpráva ve formě krátké noticky převzala čínskou verzi o potlačené kontrarevoluci.

Podobné demonstrace jako v Pekingu se na jaře 1989 konaly i v dalších městech Číny. Po pekingském masakru nastalo celostátní pronásledování organizátorů a sympatizantů protestního hnutí, mnoho lidí bylo uvězněno, další byli vystaveni perzekucím ve studiu a v zaměstnání.

Studentské protestní hnutí z jara 1989 mělo širokou podporu mezi obyvatelstvem a na stranu studentů se přidávali profesoři, státní zaměstnanci, včetně členů komunistické strany, novináři, drobní živnostníci a dělníci. Právě během studentských demonstrací byla v Pekingu založena první — a zatím poslední — nezávislá odborová organizace v Čínské lidové republice.

Ústřední požadavek studentů byl jednoduchý a všem snadno srozumitelný — politické reformy, které by daly rovné šance všem a učinily by konec korupci aparátu komunistické strany, jehož příslušníci od počátku nejvíce profitovali z tržních reforem, zatímco obyčejní lidé nesli jejich břemeno. K dosažení tohoto cíle studenti požadovali transparentnost a otevření systému, svobodu slova a demokracii.

Studentské hnutí mělo podporu i u části vedení komunistické strany, včetně jejího tehdejšího generálního tajemníka Čao C´-janga; Čao byl po masakru sesazen a zbytek života strávil v domácím vězení. První vlna perzekucí spolu s návratem ideologické ortodoxie ztělesněné kultem vojáka Lej Fenga, který obětoval svůj mladý život na oltář vlasti a stal se modelem na počátku Kulturní revoluce, hrozila, že se zastaví ekonomické reformy.

Teng Siao-pching, který dal souhlas k použití armády proti studentům, se nakonec rozhodl znovu rozhýbat ekonomické reformy pod vedením strany. Podařilo se mu prosadit další liberalizaci v ekonomické oblasti a posun k tržnímu hospodářství, aniž by se stát vzdával strategických odvětví a liberalizoval politický systém.