Na obnovu vodovodů nemají obce peníze, lze čekat nárůst cen

Vodohospodářství mají v České republice na starosti tisíce vlastníků a provozovatelů. Podhodnocené ceny vodného a stočného spolu s nedostatkem prostředků na obnovu potrubí mohou v budoucnosti vést k miliardovým škodám a raketovému růstu cen.

(pd)

27.04.2017 07:39

Bubene___isti_ka__z_baby__01_

Přestože jsou vodovody a kanalizace součástí základní krizové infrastruktury, nespadají na rozdíl od elektrické a plynové pod přímý státní dozor. Foto Wikimedia Commons

Ministerstvo zemědělství zveřejnilo zprávu o stavu vodohospodářského sektoru za rok 2015. Chtělo zjistit, zda starostové při stanovování cen zohledňují, kolik je stojí provoz, jak majetek stárne a kolik peněz bude potřeba na jeho obnovu. Zjistilo se, že většina starostů tyto aspekty nezohledňuje. Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce (ANO) může podceňování k miliardovým škodám.

Vlastníci vodovodů a kanalizací podle průzkumu neshromažďují prostředky na obnovu a údržbu vodovodní sítě, ačkoli jim to zákon ukládá. Na vině jsou i často podhodnocené ceny vodného a stočného. Průzkum zahrnul přibližně třetinu vlastníků a provozovatelů vodohospodářské soustavy.

Odborníci i politici se shodují, že současná situace vodohospodářství v České republice je dlouhodobě neudržitelná a budoucí generace by na ni mohla doplatit. Za prvotní příčinu označují roztříštěnost vlastníků a provozovatelů, ke které došlo po předání vodohospodářské sítě od státu obcím.

K tomu došlo, protože se stát obával nutných investic. Přestože je tak vodohospodářská síť součástí základní krizové infrastruktury, na rozdíl od elektrické a plynové ji nezaštiťuje jeden vlastník a přímý státní dozor. Mnoho obcí navíc provozování vodovodů a kanalizačních sítí předalo soukromým firmám. V důsledku toho se o vodohospodářství stará přes šest tisíc čtyři sta vlastníků a přes dva tisíce sedm set provozovatelů. Česká republika v tomto ohledu drží v Evropské unii prvenství. Před převedením sítě pod obce se vodohospodářství zajišťovalo devět státních a dva pražské podniky.

Hrozí skokový nárůst cen
Provoz a obnovu vodovodní sítě nepokrývají peníze placené spotřebiteli u více než poloviny vodovodů. U kanalizací je výsledek ještě horší, ceny stočného jsou značně dotované, a to buď z jiných činností anebo z dotačních programů. Nejvíce se tento problém dotýká rozlehlých regionů s velkým počtem malých obcí a nízkou intenzitou odběru. I když voda putuje pouze za malým počtem lidí, musí v trubkách urazit mnoho kilometrů a splňovat dané parametry. O náklady se přitom dělí daleko menší počet spotřebitelů.

Cíl pokrýt ceny vodného z proplacených složenek ztěžuje i okolnost, že se Češi naučili s vodou šetřit. Za posledních dvacet pět let klesla jejich spotřeba o polovinu a v tomto ohledu patří mezi nejšetřivější země Evropské unie. Toto odvětví by přitom mělo fungovat jako samofinancovatelné, k čemuž má vést právě legislativně zavedený systém cenotvorby.

V březnu přitom ministerstvo životního prostředí stáhlo návrh novely o vodách, která měla poplatky za vodu zvýšit až o sedmnáct procent. Odběr podzemních vod se měl do roku 2022 zvýšit až na trojnásobek ze současných dvou korun za metr krychlový na šest korun za metr krychlový. Vůči návrhu se však vymezili sociální demokraté i odboráři.

„Pokud dosažení samofinancovatelnosti bude trvat příliš dlouho, může to vést k opětovnému tlaku sektoru na dotace pro obnovu a ke skokovým nárůstům cen vodného a stočného, které mohou být za sociální únosností. Tento postup může znamenat významné ekonomické zatížení budoucích generací, případně snížení kvality služeb,“ píše se ve zprávě.

Stát se proto pravděpodobně více zapojí. Vzniknout by měla i nová pravidla, která přinutí zodpovědné subjekty počítat cenu na základě skutečných nákladů – včetně nákladů na obnovu. „Ministerstvo zemědělství uvažuje o dalším postupu ve smyslu posílení kontrolní činnosti zejména se zaměřením na problematiku obnovy vodovodů a kanalizací. Hodláme vlastníky vodovodů a kanalizací školit a jinak vzdělávat,“ odpověděla na dotaz Deníku Referendum Markéta Ježková, mluvčí ministerstva zemědělství. K pravidelné kontrole a srovnávání vlastníků a provozovatelů vodohospodářství se vláda zavázala v Návrhu koncepčního řešení regulace ve vodárenství schváleného v roce 2015.

Vrácení veřejnému vlastníkovi jako možná cesta
O problematické situaci vodovodů se mluví již delší dobu. Vloni k tématu přitáhlo pozornost prasknutí sto třicet let starých trubek v Praze následované podobnou událostí v Brně. V roce 2015 zase tisíce lidí onemocnělo kvůli znečištěné vodě v pražských Dejvicích.

Po převzetí sítě šedesát sedm procent obcí přistoupilo na takzvaný oddílný model, kdy obec či spolek obcí vlastní infrastrukturu, ale ziskovou část – provoz a výběr vodného a stočného – mají v gesci soukromé společnosti. Mnoho smluv mezi obcemi a soukromými provozovateli je nevýhodných. Obce kvůli těmto smlouvám ztrácejí vliv na chod vodohospodářství i nárok na evropské dotace. Jedním z nejznámějších příkladů se staly smlouvy s francouzskou společností Veolia, pod níž spadají i Pražské vodovody a kanalizace, které měly trvat až do roku 2028.

Pražský magistrát však nyní rozhodl, že chce správu vodovodní sítě od Veolie získat zpět už nyní, a to vyjednáváním nebo soudně. Město rozhodlo, že odkoupí sto procent akcií Pražských vodovodů a kanalizací. Za svůj úspěch to označil předseda Zelených Matěj Stropnický, samotná vodohospodářská společnost se k rozhodnutí zatím odmítá vyjádřit.

Kvůli ztrátě vlivu na chod navíc obce nemají z čeho financovat fond obnovy, jenž mají povinně vytvářet už několik let a který má zaplatit právě opravy a stavby. Délku životnosti trubek sice stanovuje ministerstvo životního prostředí, ale to pouze formou doporučení. V praxi je tak často překračována, třeba nejstarší fungující potrubí v Praze pochází z roku 1880.

Vlastnický model, kdy obec vlastní vodovody a kanalizace a zároveň je stoprocentním vlastníkem provozní společnosti, funguje v pouhých dvou procentech obcí. Samostatně provozuje vodohospodářskou síť pouze jedno procento obcí. Osmnáct procent obcí přistoupilo na smíšený model.

„V Kyjově jsme zapojeni do hodonínského smíšeného modelu, který osobně považuji za optimální. Obec vlastní většinu akcií ve vodohospodářské společnosti a díky tomu můžeme ovlivňovat investice do sítě a nastavovat ceny,“ vysvětlil jednu z alternativ Deníku Referendum předseda Svazu měst a obcí ČR a starosta Kyjova František Lukl.

„Praxe ukazuje, že tam, kde vodovody vlastní a provozují právě svazky obcí, systém funguje nejlépe. Vlastník je totiž lepší hospodář než nájemce. Možnou cestou do budoucna by tak mohlo například být, aby se vodárenská infrastruktura vrátila veřejnému vlastníkovi – obcím nebo státu,“ dodává pro Deník Referendum tisková mluvčí Svazu měst a obcí ČR.

Průzkum ministerstva odhalil i nízké používání inovací a nových materiálů, například smart technologií. V 185 z 1437 kontroly správy kanalizací odhalil i vzorky vody nevyhovujících parametrů a v 85 případech překročení koncentrace fosforu.

Popisek obrázku: Přestože jsou vodovody a kanalizace součástí základní krizové infrastruktury, nespadají na rozdíl od elektrické a plynové pod přímý státní dozor. Foto: Pixabay, Makunin


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.