Osvoboďte přírodu – vždyť je to taky jen člověk

Řece na Novém Zélandu byl udělen právní status osoby. Zřejmě bychom už konečně měli přírodu vnímat jinak než jako pouhý objekt, který je možné pouze chránit, nebo vytěžit.

Příroda se chvěje. Co týden vyskočí zpráva o podivných jevech, se kterými si biologové povětšinou nevědí rady.

Obvykle samotářští plejtváci se náhle shlukují, jako by svolali krizový štáb. Peter Godfrey-Smith se při potápění setkal s drobnou chobotnicí, která chapadlem ovinula ruku jeho asistenta a odvedla jej k místu na mořském dně, kde se mu pochlubila svým obydlím. Náhodný kolemjdoucí přistihl sedmnáct krocanů, jak v hypnotickém kruhu pochodují kolem kočičí mrtvoly uprostřed silnice.

Jistě, je to jen náhodný výběr z každodenních výkrmů, které nabízí sociální sítě. Ale rád si představuju, že se jedná o náznaky tajemnější a bohatší roviny přírody, kterou ještě nedokážeme dekódovat ani pochopit. Ostatně nedávný krok novozélandského parlamentu míří podobným směrem.

Místní řece Whanganui byl totiž udělen právní status osoby. Díky novému zákonu budou zájmy toku hájit dva lidé: jednoho vyberou Maoři, druhého vláda. Ochranu řeky umožní také finanční fond, který by měl obsahovat desítky milionů novozélandských dolarů.

Lekce chobotnic
Maoři usilovali o obranu Whanganui dlouhých sto čtyřicet let. V jejich pojetí kosmu se jedná o posvátnou řeku (s poetickým přízviskem „hluboká průrva, kde žijí raci“). Maoři se považují za tangata whenua, lid země, podle mytických vyprávění kdysi vzešli právě z vod Whanganui. Vnímají proto sami sebe jako strážce přírodního světa a celý jejich život je spjat s Papatuanuku, matkou Zemí. Už první rituál, který jedinec podstoupí, je vykonán s ohledem na toto propojení: po porodu je placenta zakopána do svaté půdy, tím by se mělo vytvořit silné pouto mezi novorozencem a Bohyní.

Zemi celkově považují za posvátnou. Poskytuje smysl jejich univerzu, skrze ni se identifikují jako příslušníci lidského rodu – jako součást celku Země. Nejsou tedy jen nadřazeným druhem, který milostivě bere ohledy na své okolí. Příroda je bytostnou součástí jejich existence, bez ní by nemohli být plnohodnotnými lidmi.

To vše může znít jako „náboženská veteš“ archaických kultur. Ale i západní badatelé přicházejí s pojetím přírody, která ji odhalují jako komplikovanější a záludnější dimenzi.

Biolog a filosof Peter Godfrey-Smith obrací pozornost právě k vodním hlubinám. Připomíná, že v jejich temnotách se zrodila lidská mysl. Zároveň ale upozorňuje, že vědomí není výlučným vlastnictvím lidského rodu. „Když se ponoříte pod mořskou hladinu, směřujete k původu nás všech,“ zasnil se ve své knize, v níž odhaluje – možná překvapivě – fascinující „lidskost“ různých druhů chobotnic.

Je načase, abychom přírodu konečně emancipovali od němoty, kterou jsme na ni kdysi uvalili. Foto hikingnewzealand.com

Jako by se v průběhu věků vyvinulo více druhů vědomí. Mysl chobotnice je značně odlišná od té lidské, ale neméně podivuhodná. Nervový systém pokrývá jejich tělo tak hustou sítí, že u nich nelze zcela striktně určit hranici mezi tělem a mozkem. Nervové smyčky proto mohou končetinám poskytovat specifickou formu paměti.

Chobotnice tak mají nejen rozličné „charaktery“, osobité nápady a vnímají vzájemnou propojenost, ale jsou také schopné rozpoznat jednotlivé lidské tváře, a to dokonce i tehdy, pokud jsou tito lidé oblečeni do monotónních uniforem. K neznámým jedincům jsou ostražité, zatímco k „přátelům“ si umí vypěstovat důvěru. „Do vědomí zvířat vchází velmi komplexní informace, aniž by byla potřeba řeč,“ shrnuje Godfrey-Smith.

Podobně úchvatnou „mysl přírody“ odhaluje také antropolog Eduardo Kohn v knize „Jak přemýšlí les“. Při svém výzkumu v ekvádorských pralesích byl místními varován: „Spěte tváří směrem k nebi! Pokud přijde jaguár, uvidí, že můžete opětovat jeho pohled, a nechá vás být. Kdybyste ale usnul tváří k zemi, myslel by si, že jste jen kořist. Vrhl by se na vás.“

Jaguáři zde nejsou jen hloupější „němou tváří“, naopak lidé se musí prokázat, že také oni mají tvář, že nejsou pouze kusem masa: že jsou stejně důstojnou bytostí jako jaguár. „Při opětování pohledu jaguára ale nezůstáváme stejní,“ píše Kohn, „stáváme se něčím novým, snad vzniká typ vztahu, který bychom mohli nazvat my.“

Domnívám se, že naše chápání světa by mohlo být výrazně pestřejší, pokud bychom dokázali ocenit odlišné vnímání reality a jiné typy vědomí. Takové nové perspektivy, ať už přiučené od Maurů, antropologů nebo chobotnic, poskytují celkem jednoduchý podnět: nepřistupovat k přírodě jako k objektu.

Vždyť i některé – dobře míněné – ekologické projekty ji pojímají jako soubor věcí, k nimž se můžeme vztáhnout jen skrze technická řešení. Zůstáváme trčet ve vztahu já–ono, o dimenzi já–ty nemůže být řeč, o vzniku společného my už vůbec ne. Je možná zkrátka načase, abychom přírodu emancipovali od němoty, kterou jsme na ni kdysi uvalili.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Kdo vlastně potřebuje zachránit? Čtvrtek, 30.Března 2017, 07:27:49

Tohle je zajímavý odkaz - pavouci by teoreticky byli schopni sníst za rok celé lidstvo https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/pavouci-by-za-rok-snedli-cele-lidstvo-spocitali-vedci-nastesti-jen-teoreticky-29506?dop-ab-variant=&seq-no=2&source=h

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Návrat k animismu? Čtvrtek, 30.Března 2017, 11:56:42

To by jistě radikálně zlepšilo vztah lidstva ke světu, jenže... je to utopie.

Nevím, zda – oproti našemu očekávání – nemají lidé v méně civilizovaných oblastech vztah k přírodě vlastně spíš daleko horší. Mám pocit, že oni vůbec nějakou "ochranu přírody" neřeší, pokud se jim třeba náhodou dostane do ruky (v místě ne zcela běžná) PET láhev a oni ji k ničemu nepotřebují, zahodí ji do nejbližšího křoví a nijak si s tím nelámou hlavu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.