Znamenají profesionálové v politice soumrak demokracie?
Jindřich FelcmanPočty členů politických stran klesají, do politiky se tak dostávají zcela jiné systémy rozhodování. Prosazují se praktiky vyzkoušené v soukromém sektoru a strany začínají být spíše firmami než zástupci lidu.
Razantní nástup hnutí ANO spojený s jeho manažerským způsobem vedení vyvolává otázky, co takový model vlastně znamená pro dnešní politiku. Andrej Babiš na posledním sjezdu hnutí upravil jeho stanovy tak, aby mohl škrtat v kandidátkách i pro komunální volby.
Mnozí mluví o diktátorských praktikách, osobně mi však přijde přiléhavější označení ze sféry podnikové — jde o prostý human resource management. Stejně jako chce Babiš stát řídit jako firmu, přistupuje tak i ke svému hnutí. A žádná firma se bez profesionální personalistiky samozřejmě neobejde.
Konec masivních politických hnutí
Pryč jsou doby, kdy byly jednotlivé společenské skupiny zastoupeny svojí politickou stranou, která identifikovala zájmy této skupiny a snažila se za ně bojovat. Agrárníci zastupovali vlastníky půdy a podnikatele, lidovci zastupovali katolíky, socialisté a komunisté zastupovali dělníky. Počty členů stran se počítaly ve stotisících. Dnes je v ČR přibližně 160 000 členů stran, což jsou necelá dvě procenta z počtu občanů disponujících volebním právem.
Mohli bychom tak celou debatu uzavřít s tím, že za Babiše si mohou lidé sami. Nevstupují do stran a neangažují se ve veřejném životě, ve výsledku tak moc přebírají marketingové politické projekty, které zastupují zájmy pouze svoje vlastní. Přičemž využívají standardních obchodních praktik k tomu, aby občanům, v tomto smyslu možná lépe řečeno zákazníkům, dokázaly svou nabídku předložit co nejúčinněji. Tak jednoduché to ovšem nebude.
Podíváme-li se na počty členů stran napříč Evropou, zjistíme, že situace v České republice se nikterak neliší od celoevropského trendu. Průměr ze všech sedmadvaceti států Evropské unie je sice oproti České republice dvojnásobný, ani čtyři procenta členů stran ovšem zdaleka nepředstavuje stav, který by se dal označit za všelidovou politickou angažovanost. Naše čísla odpovídají těm z ostatních východoevropských států, kde je politická angažovanost oproti západu mírně nižší.
Další graf nám prozrazuje, že v tomto nám Evropa nijak neutíká, naopak by se dalo říct, že západní evropské země dohánějí v politické pasivitě ty východní. Údaje o počtu členů v roce 1980 jsou relevantní jen u zemí západní Evropy a z jejich čísel vyčteme razantní pokles. Například v Norsku se snížil počet členů stran z patnácti procent na pět procent.
Výše prezentované výsledky výzkumu ukazují, že tu máme co do činění s všeobecným společenským trendem, který je možné dát do souvislosti s obecnými znaky moderní společnosti. Jedním z nich je specializace. V technologicky vyspělejší společnosti dochází k intenzivnější dělbě práce, která je přirozeně spojena se specializací jednotlivých pracovníků.
Specializace jako znak moderní společnosti
Přijde nám asi už přirozené, že s člověkem pracujícím na pozici „MAINFRAME Z/OS Network Engineer“ si o práci příliš nepohovoříme. Jenže prohrabat se profilem zadavatele obce, prostudovat zadávací dokumentace, naučit se zákon o veřejných zakázkách a související judikaturu znamená také úkol pro amatéra značně obtížný. Přitom jde ale o činnost, která je pro opozičního komunálního politika jednou z nejdůležitějších.
Specializace se ve veřejné sféře projevuje ve formě takzvané byrokratizace, kdy jsou taktéž jednotlivé politické procesy roztříštěny do specifických odborných postupů. Pochopitelně tak tento stav příliš nepovzbuzuje občany, aby se do politických bojů sami zapojovali, neboť pochopení jednotlivých diskusí a kauz vyžaduje stále více času na studování materiálů a hledání informací. Pokud pracujete celý den, abyste zaplatili nájem či hypotéku, na tenhle druh „zábavy“ už vám tolik nadšení pochopitelně nezbývá.
Politika na rozcestí
Stojíme tak před zásadním rozhodnutím, jakým směrem se při řízení veřejných záležitostí vydáme. Varianta první je, že se podřídíme danému trendu a přenecháme věci veřejné profesionálům. Podle vzoru ANO se stanou strany de facto podnikatelskými subjekty zaměřenými na vyhledání a výchovu kádrů a jejich následné zpeněžení tím, že budou dosazeni do rozhodujících pozic.
Zdroje zpeněžení mohou být čistší (samotný legitimní příjem za výkon veřejné funkce a odvody do stranické kasy), ale i temnější (využití pozic k rozhodování zvýhodňující členy strany a jejich spřízněnce). Strany budou získávat podporu marketingově, ty nejmocnější budou stále méně vyhraněné, budou se nám snažit namluvit, že pravo-levé dělení politiky už ztratilo smysl. Vládnout se má správně, tak proč by měl mít dělník odlišné požadavky na vládu než velkopodnikatel...? Zástupci takových stran to budou dělat „prostě dobře“.
Vedle hnutí ANO je typickým zástupcem takového přístupu hnutí Starostů — nevyhranění rutinéři, protřelí zkušeností z obecních úřadů. Slibují nám, že spravovat zem budou pro nás pro všechny. A jestli půjde víc peněz na silnice nebo na sociální služby? Všechno bude!
Druhá varianta je, že se tento trend budeme snažit tlumit. Přes veřejné rozpočty jde v České republice pětačtyřicet procent HDP, tedy bezmála polovina všech peněz, která se tu vydělá. V tomto není Česká republika ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi žádnou výjimkou. Je proto v našem bytostném zájmu, aby se o tomto ohromném balíku peněz rozhodovalo v opravdové politické soutěži.
Voliči v takovém případě nesmí být pouze zmanipulovaní spotřebitelé zkratkovitých hesel, ale občané orientující se ve veřejném životě. Občané schopní kontrolovat svoje politiky a kvalifikovaně se rozhodovat o tom, jaké řešení jim nejlépe vyhovuje. Je jim tak třeba uvolňovat ruce od práce a podporovat jejich činnost ve veřejné sféře.
Pracovat celý den s tím, že polovina vydělaných peněz se potom ve veřejných rozpočtech poztrácí, zjevně nedává moc smysl. Podpora politických stran, ale i dalších neziskových subjektů zabývajících se veřejnými záležitostmi, musí být ze strany veřejných rozpočtů mnohem intenzivnější. Jen tak budou moci skutečně politická hnutí konkurovat hnutím politicko-podnikatelským.
Co se té podpory politických stran státem týče: jde o to že ten trend stoupajícího nezájmu o politiku trvá i v těch státech, kde tyto strany jsou státem vydatně alimentovány. Takže jenom v penězích to docela jistě nebude.
Jde o to, že - jak už v článku řečeno - původně vyhraněné velké masové politické strany se čím dál tím více podobají jedna druhé. Všechny směřují do středu, usilují o průměrného, středového voliče. Chybějí velká témata, která by dokázala většinového občana něčím oslovit; aby měl pocit že aktivní účastí v té či oné straně skutečně něco smysluplného podniká jak pro sebe, tak pro svůj stát. Tohle a právě tohle - mizející identifikace občana s věcmi veřejnými - je ten centrální problém; který se dozajista nepodaří překonat jenom tím, že stát do politických subjektů napumpuje více peněz.
Problém vězí tedy v tom, že čím dál více lidí si nevybírá své reprezentanty, ale spíš něco jako své favority, za něž se nebudou v panující atmosféře stydět. Proto čím dál raději volíme nové kandidáty. A hlavně bohaté. Tím však už vlastně oprašujeme starou společnost vlády finančních elit a to jsme rovnou mohli zůstat u volebního censu.
A najednou jsme svědky toho, že nacionalismus ožívá, jako by ho někde polili živou vodou. Nepochybně jde o regres, na který si třeba dát pozor. Zároveň se však do hry vrací aspoň v nějaké podobě požadavek mít adekvátnější reprezentaci. Nějak to zřejmě souvisí s tím, že dělníci či sociálně slabí volí již nějakou dobu hlavně rentiéry, advokáty a podnikatele. Demokracie (jako systém vytváření voličské reprezentace) je v hluboké krizi. Snad lze však doufat, že když se mohl rychle vrátit nacionalismus, může se vrátit i nechuť volit lidi, jejichž status a zájmy jsou s našimi neporovnatelné. Měli bychom na to být připraveni, neboť možný nenadálý příval vůle po stavovské (statusové) reprezentaci nebude pravděpodobně také prost všelikého kalu.
Já už jsem zde v minulosti zmínil úvodní scénu z jednoho amerického sociálně či politicky kritického filmu ze šedesátých let, kdy ulicemi Washingtonu projíždí automobil, který z tlampačů na střeše klade chodcům (americkým občanům a voličům) otázku: "Kdo si myslíte, že vás zastupuje v Kongresu, v nejvyšším americkém zákonodárném orgánu? Myslíte si že vás zde zastupují dělníci, studenti, ženy z domácnosti?... Nikoli: advokáti! 89,7 procenta příslušníků Sněmovny reprezentantů a 87,5 procenta Senátu jsou - advokáti!" (Ta čísla uvádím jenom po paměti, ale v zásadě souhlasí.)
Takže, ten problém s reprezentací tady zcela evidentně je. Položme si tedy znovu tu otázku, proč dělníci nevolí dělníky, studenti studenty a ženy z domácnosti někoho ze svého středu.
První příčina je naprosto věcná: je to otázka kompetence. Profesionality. Jeden poslanec německého Bundestagu přiznal (či konstatoval) v jedné televizní reportáži, že než se nově zvolený poslanec vůbec alespoň v základě dokáže orientovat v pracovních procesech parlamentu, že je k tomu zapotřebí celý rok.(!!) Jinak řečeno: ty rozhodovací procesy v současné politice jsou skutečně natolik komplexní a složité, že fakticky vyžadují profesionály. Tedy specialisty, kteří jsou s těmi procesy seznámeni, mají je zažité, "v krvi".
Nedá se nic dělat, ale je opravdu jen stěží představitelné, jak nějaký dělník od ponku přijde do parlamentu, a bez jakéhokoli dalšího vzdělání dokáže tyto komplexní procesy kompetentně zvládat. Ne že by to nebylo možné v jednotlivých případech - ale jako standardní případ se s tím nedá počítat. (Stejně tak jako by ten profesionální poslanec byl naopak bezradný a ztracený u toho ponku, pokud by neměl příslušné vzdělání či alespoň praxi.)
Takže to je první důvod. Ale je tu ještě důvod další, hlubší. Protože - budiž, ti dělníci by si nemuseli volit přímo sami sebe, tedy dělníky, jako své zástupce; ale mohli by do parlamentu volit třeba své odborové předáky, tedy někoho kdo vyšel z jejich středu, ale svými funkcemi si vypracoval příslušné kompetence. K této volbě odborových předáků do parlamentu sice skutečně dochází; ale není to nijak obecným jevem, spíše naopak se jedná jenom o jednotlivé případy.
A v každém případě zcela evidentně skutečně platí: velká část toho dělnictva (jakož i jiných, uvedených skupin) se daleko spíše identifikuje s tím m i l i a r d á ř e m, než s tím odborovým předákem. Jak je něco takového možné?
Za prvé, tady skutečně dochází zcela dech marxistickému výkladu, že o všem rozhodují čistě třídní zájmy. Jde o to: i ten dělník nakonec také sní svůj zcela privátní sen o tom, že i o n se jednou stane takovým miliardářem! On sice třeba ve svém nitru tuší či ví, že ve skutečnosti se mu to nikdy nepodaří; ale i tak on v tom miliardáři vidí z t ě l e s n ě n í toho svého vlastního snu, že jednoho dne se třeba i jemu samotnému podaří vyjít z jeho prekérních poměrů, a stát se boháčem. V tomto smyslu tedy ten oligarcha skutečně r e p r e z e n t u j e i toho dělníka či nezaměstnaného.
A za druhé: je nutno si uvědomit, že ten "třídní zájem" má dnes už podstatně jinou konstelaci, nežli ještě dejme tomu v šedesátých létech minulého století. Kdy ekonomika - zdánlivě - nezadržitelně rostla, a dělníkům šlo jenom o to z toho neustále narůstajícího koláče dostat větší podíl.
Zatímco dnes, se zadrhávající ekonomikou, je situace podstatně složitější. Například v Německu podle všech předvolebních výzkumů sice většina voličstva sociální demokracii osvědčuje vyšší kompetenci (ve srovnání s pravicí) v sociální oblasti - ale na straně druhé naprostá většina voličstva (a tedy i těch dělníků!) pravici přiznává vyšší kompetenci v oblasti ekonomiky!
Zkráceně řečeno: ten dělník sice ví, že když vyhrají socialisté tak on má větší šance dostat vyšší podporu v nezaměstnanosti; ale stejně tak ví (či přinejmenším věří), že když bude vládnout pravice, tak že ekonomika bude lépe prosperovat, takže on sám bude v podstatně menším nebezpečí, že se vůbec tím nezaměstnaným stane!
Takže, jak řečeno, s tou "reprezentací" to může být v dnešní době krajně komplikovaná záležitost.
http://a2larm.cz/2017/03/jak-se-zbavit-nenavisti-v-prostredi-kapitalismu-platforem/
Liberální demokracie dodnes stále ještě tak nějak sugeruje svou prapůvodní vizi někdy z 19. století - vizi racionálního, vzdělaného, odpovědného občana, který se s plným občanským rozhledem a angažovaností podílí na rozumně řízené správě státu.
Tato liberální demokracie se však hned vzápětí ocitá ve zcela schizofrenním postavení: neboť tohoto občana, který se má aktivně zúčastnit věcí veřejných (tedy věcí pospolitých), definuje zásadně jakožto s o u k r o m n í k a.
Takže tento občan má být na straně jedné soukromníkem starajícím se v prvé řadě o své vlastní soukromé zájmy - a zároveň má být rozumným a odpovědným občanem, který jako takový vždy upřednostňuje zájmy celku.
Tento podivný tvor je tedy zároveň soukromníkem a stejně tak i sociální bytostí; je egoistou a zároveň i altruistou!
Není obtížné dospět k poznání, že takto vnitřně rozpolcený tvor může reálně existovat jenom v karikatuře, anebo ve fantazii ideologů. V reálné praxi samozřejmě vždycky vyhraje ten soukromník, který se zajímá především o své vlastní záležitosti a svůj vlastní prospěch, jmenovitě pak prospěch materiální.
Není pak žádného divu, že stát - jakožto potenciální reprezentant celku - ho zajímá jenom potud, pokud se nějakým způsobem dotýká právě těch jeho s o u k r o m ý c h zájmů.
Stát za podmínek liberální demokracie se navenek tváří jako skutečný stát, tedy jako reprezentant celku - ale v reálu není ničím jiným, nežli byrokratickým správcem či rozhodcem vzájemně si konkurujících zájmů soukromých. Je pak jedině samozřejmé, že občana takovýto stát nezajímá, nemá nic čím by ho mohl niterně, emočně oslovit - neboť jak řečeno ta vlastní, veřejně-pospolitá funkce státu je zde jenom předstíráním, jenom vnější slupkou.
Důvodů skutečnosti, proč lidé většinou nepřistupují k volbám jako k výběru své reprezentace, je více. Hlavním však bude nedůvěra, že něco takového jako reprezentant může dnes vůbec existovat. Každý přece sleduje (a také sledovat má) téměř výhradně jen své zájmy.
Dodávám: Samozřejmě, že skepse to není neopodstatněná. Skutečností však je také, že její rozšířenost asociální praxi dále posiluje a legitimizuje a u druhé strany vede k reklamační rezignaci. Máme tu zas projednou novou variantu potřeby chleba a (politických) her. (Někteří lidé si na ty hry nepotrpí, jiní si je vychutnají a mnoho se jich zúčastní nejspíš jen ze slušnosti, aby i oni podpořili momentálního oblíbence.)
Takže tedy, místo toho volby reprezentantů.
Jenže - jak v ů b e c mě může někdo reprezentovat? Jak může někdo - kdo je principiálně nějakou naprosto jinou osobou - může v míře dostatečné reprezentovat mě, mou zcela jedinečnou a nezaměnitelnou osobnost?
A jak já vůbec mohu - jako volič - pověřit někoho, koho v naprosté většině případů vůbec osobně neznám, aby mě mohl "reprezentovat"?!... I kdyby to byl můj nejbližší přítel, s kterým sdílím naprostou většinu životních a politických přesvědčení, i v takovém případě by bylo nemálo problematické, jak mě on - který konec konců není a nikdy nebude mnou samým - mě může "reprezentovat". Tím spíš (či vlastně naopak: tím méně) to pak platí v případě nějakého poslance, kterého neznám více, nežli jenom z televizní obrazovky či volebního plakátu.
O co jde: při tomto způsobu "reprezentace" se ztrácí obrovsky mnoho z vlastního životního horizontu. To co zůstane to jsou právě jenom zcela nejobecnější, ryze politické programy (či spíše jenom jejich formálně-populistická forma, totiž politická hesla). Není pak naprosto žádného divu, že člověk jako takový se takovýmto způsobem "reprezentace" nakonec vůbec být reprezentován necítí; celý ten svět politiky je mu cizí a vzdálený.
Právě z toho důvodu mnozí volají po "přímé demokracii", s tím že ta se jim zdá být bližší, bezprostřednější, autentičtější.
Je to pochopitelné; ale ve skutečnosti to neřeší základní problém. Za prvé, onen už zmíněný technický problém: že tu přímou demokracii není možno vykonávat permanentně (a to dokonce ani v "ráji přímé demokracie", ve Švýcarsku).
Ale především: ani takováto přímá demokracie nijak neřeší, neodstraňuje principiální o d c i z e n í člověka od té politické mašinérie.
Nikdy totiž nesmíme zapomínat na to, že tady nemáme jenom jakousi "demokracii vůbec" (jak neustále tvrdí či alespoň implicitně sugerují její apologeti) - nýbrž tu stále ještě máme demokracii za podmínek zcela reálného k a p i t a l i s m u.
To znamená: naprostá většina politických obsahů je a p r i o r i dána, předurčena tímto kapitalismem. Jinak řečeno: ti "reprezentanti" v parlamentu si mohou vést řeči jaké chtějí, ale nakonec stejně nemohou rozhodnout nic, co by se příčilo potřebám kapitalismu. (A dokonce i samotní komunisté se neodváží přijít s programem, který by byl s kapitalismem v zásadním protikladu.)
To znamená: nějaké autenticky lidské obsahy v tomto molochu kapitalismu prostě vůbec nemají místo. A pak ať se ještě někdo diví, že lidé se v tom světě politiky nepoznají, že je to neláká a nezajímá - když to s nimi jakožto lidskými bytostmi nemá nakonec nic společného!