Daniel Blake – poslední Dickensův hrdina

Alena Zemančíková nabízí recenzi filmu Já, Daniel Blake. Tento snímek svým realismem vybízí k přehodnocení sociálních politik a lokálních zabezpečení před pádem do chudoby.

Po shlédnutí filmu Já, Daniel Blake si musí člověk racionálně připomenout, že to není dokument, že příběh je fabulovaný, postavy hrají herci a scénář pracuje se zkratkou. Protože ten film je zvláštním způsobem realistický.

Jiný než britský divák herce nezná, jsou pro film vybráni tak, že se v něm zobrazí fyziognomická pestrost britské společnosti od lidí velice nepohledných (žen i mužů) až po ty vysloveně hezké. Představitel Daniela Blakea, anglický stand-up komik Dave Johns, je někde uprostřed a je třeba říci, že nejen hraje, ale v roli i vypadá naprosto přesně.

Je to štíhlý šedesátník, který přiměřeně dbá o sebe i o svůj byt a okolí, který ovšem nikdy – na rozdíl od řady úředníků soukromého i státního sektoru, s nimiž se ve filmu setkáme – nikdy nemá na sobě oblek ani kravatu. Je konzervativní, chodí stále v téže bundě a džínách a záleží mu na pořádku (na pavlači domu, kde bydlí, přátelsky, ale nekompromisně péruje souseda, aby vynášel odpadky a nenechával je na chodbě) i na dobrých vztazích (které s tím sousedem má i přes to pérování).

Setkání na dně
Jeho příběh, na němž tvůrci filmu Ken Loach (režie) a Paul Laverty (scénář) předvádějí tupost a bezcitnost britského systému úřadů sociální péče, se rozběhne souběhem okolností. Daniel Blake je vdovec, poslední léta se staral o nemocnou ženu, která nedávno zemřela. Jeho život se tím zúžil, sám ve filmu říká, že „když se člověk dlouho stará o blízkého člověka, časem začne žít jeho život“. Pokud jde o jeho sociální situaci, je třeba pomyslet na to, že péče o manželku asi nebyla úplně levná – o pohřbu nemluvě –, a proto že Daniel nemá žádné finanční rezervy.

Je truhlář a pracuje ve větší dílně, jejíž součástí je i pila. Má svou práci rád, i dřevo jako materiál, ale jedenkrát je v pracovní době stižen těžkým infarktem. Dostane se z toho díky lékařské péči, o níž film není, ale není ještě práce schopen. Ocitne se v situaci, která by u nás vypadala asi tak, že pracovní neschopnost už nelze prodlužovat a je třeba požádat o invalidní důchod. To je situace dost běžná, mnoho těžce a dlouhodobě nemocných lidí i u nás se v ní ocitá a časem ji třeba zase změní. V to doufá i Daniel, který počítá s návratem, až mu to ošetřující lékařka dovolí (možná ale bude ještě potřebovat defibrilátor). I jeho kolegové s ním stále počítají.

Na začátku filmu, ještě běží titulky a Daniela nevidíme, odpovídá na otázky posudkového zdravotního dotazníku. Na jeho základě je mu podpora (říkejme tomu raději pro přehlednost invalidní důchod) přiznána není. A protože není schopen práce (a neprošel by pravděpodobně vstupní lékařskou prohlídkou do zaměstnání), ale nemá nárok na důchod, musí jít žádat o podporu v nezaměstnanosti.

Daniel takto postupovat nechce, je to přece nesmysl, reklamuje výrok posudkové komise, argumentuje názorem ošetřující lékařky, ale proces odvolání je velice neosobní a trvá dlouho. Člověk při něm musí po telefonu vyřídit různá přihlášení a vyčkat termínu projednání, před nímž mu bezpodmínečně musí referent odvolacího řízení zavolat: člověk tedy musí mít funkční telefon a musí ho zvednout.

Měla by existovat střediska akutní pomoci, kde člověku hned a bez vyplňování dlouhých formulářů a kontrolních telefonátů půjčí peníze na vyřešení akutních existenčních problémů. Repro DR

Další peripetie filmu se točí kolem Danielovy žádosti o podporu v nezaměstnanosti, k níž je donucen absolvovat různé kurzy a školení, včetně reálného hledání práce, kterou nemůže přijmout, i když mu ji nabídnou, protože prostě není zdráv a práce schopen. Mezitím se mu hromadí nezaplacené účty.

Druhá linie příběhu se týká situace mladé matky dvou dětí, která je nucena přestěhovat se kvůli sociálnímu bydlení z Londýna do Newcastlu (kde se vše odehrává). I ona má mnoho potíží se systémem sociální podpory, protože má kvůli péči o děti různá omezení (musíme si uvědomit, že by jí děti mohly být odebrány, kdyby je například správně nevyzvedávala ze školy nebo kdyby třeba chodily do školy pozdě).

Nezbývá jí, než se dostavovat na úřad tak, jak úřad velí – ale stejně se jí to bez chyby nepodaří. Na pracáku se setká s Danielem, spřátelí se a jeden druhému v lecčems pomůžou (zejména zručný a moudřejší Daniel jí, Katii). V čem si však pomoci nemohou jsou peníze, protože peníze oběma fatálně chybějí. Tak fatálně, že už si nevědí rady.

Vzpoura konzervativce
Ještě se vrátím k tomu, v čem spočívá Danielův konzervativismus. Jeho soused, neobyčejně hezký, zdravý a optimistický černošský mladík, si pomáhá k penězům černým obchodem se značkovým zbožím, zde s teniskami. Daniel se to dozví tak, že přijme balík z Číny, poslaný na jeho adresu, a v něm ty tenisky jsou.

Naštve ho, že ho soused takhle využil. Mladík ale přesvědčivě vysvětluje, že to není žádný podvod na kupci, ty tenisky, které hodlá prodat inzerátem za osmdesát liber, zatímco v obchodě stojí sto padesát, jsou úplně přesně ty samé, podvodu se dopouštějí obchodníci se značkovým zbožím. Ti mladí muži, sousedé na pavlači, nemají doma často vůbec nic, jednu sušenku si dělí na čtyřikrát, ale mají počítač a internet a nedělají si iluze o poctivosti světa.

Vidíme, že Daniel takto žít nechce – a vidí to i ti kluci v sousedním bytě (jak je ten černý opravdu hezký, tak je jeho bílý spolubydlící škaredý běloch – v podobném a opakovaném srovnání je jemná ironie filmu). Proto Daniel, když musí povinně vyplnit jakýsi formulář on-line, jde napřed cestou oficiální pomoci, do knihovny, na úřad – a teprve když to nikde nestihne ve stanoveném čase, požádá o pomoc souseda.

S ním to samozřejmě vyřídí bleskurychle. Kdyby ten film nebyl tak zvláštně realistický, Daniel by se se sousedem spojil v podnikání, využili by Danielovy zjevné serióznosti a rozjeli by kšeft, který by je zbavil všech starostí. Daniel působí naprosto důvěryhodně – jediné místo, kde mu povinně nevěří, je pracák. Jenomže to by byli Podfukáři a ne tenhle Daniel Blake. Ten nedělá nic načerno, trvá na správném a řádném postupu. Žije tak celý život.

Rovněž Katie, když nemůže vyhovět všem potřebám svých dvou dětí v rámci systému, dostane nabídku řešení mimo systém. Katie má děti, které prostě musí uživit, tak na to číslo, které jí dá ostraha v samoobsluze, zavolá (a je nám jasné, co je to za práci). Daniel prodá zařízení svého bytu (Katie nemá ani to), ani jeden z nich netopí, Katie nemá ani na elektřinu.
Daniel je místní, asi by si mohl i půjčit od kamarádů z práce, ale tak se mu to příčí, že to neudělá. Katie nemá ve městě nikoho.

Film Já, Daniel Blake je „modelový“. V průběhu děje vidíme různé případy mezilidského chování – v jednotlivých situacích jsou k sobě lidé i laskaví, v jednotlivostech si pomůžou, navzájem soucítí (například vedoucí supermarketu, který Katie odpustí krádež hygienických potřeb, nebo postarší úřednice na pracáku, která drobně poruší přikázanou korektnost osobním přístupem). I policajti se zachovají rozumně, když se Daniel odhodlá k individuální protestní demonstraci za pomoci spreje.

Vidíme ale také lidi obdařené maličkou mocí, z níž v nich vyrostla obrovská blbost (asistenti na pracáku, rovněž co do typu skvěle ironicky obsazení), bezcitně korektní úředníky u přepážek i na telefonu, kriminální hajzly využívající nouze bližních (sekuriťák v supermarketu lákající ženy, chycené při krádeži, k prostituci).

A také inteligentní představitele mladé generace, kteří už rovnou nechtějí mít se systémem nic společného a živí se zásadně jinak (například Danielův soused, který kašle na britské zásady úklidem odpadků počínaje a placením daní konče, který ale také nic od státu nechce). Takže ne, že by se v Británii nedalo žít, ale dostane-li se člověk do stavu nouze, vlastně nemůže dál žít slušně. To je v britské kultuře klasický princip, to, co filmem kritizují scénárista Paul Laverty a režisér Ken Loach, kritizoval už svými romány Charles Dickens.

Český Blake
Myslela jsem na to, zda by se takový příběh mohl odehrát u nás, jestli znám někoho, kdo je slušný, v podstatě konzervativní, kdo celý život pracoval, a přesto se ocitl bez prostředků, kdo má rád lidi a lidi jeho, a přesto mu nikdo nedokáže pomoci, a zjistila jsem, že takové lidi znám.

V českém filmu by takového hrdinu mohl hrát můj dávný kamarád, herec menšího formátu, který je podobně sympatický a slušný a ve svém životě mnoho podobných momentů zažil. Má proti Danielovi jednu výhodu – má děti, které žijí poblíž. Ale dovedu si představit, jak by se cítil v koncích, kdyby mu zemřela žena, s níž je celý život, co by pro něj znamenalo, kdyby pozbyl možnosti pracovat alespoň občas na externí smlouvu.

Ten člověk, kterému je sedmdesát let, taky neumí s počítačem a taky by nechtěl být zapojen do nějakého ilegálního kšeftu. I on, protože je opravdu neobyčejně zručný (část svého angažmá byl loutkář), se staral o mnoho starých a nemocných přátel a mnoha mladým ženám v nouzi pomohl, jak mohl (třeba tím, že jim dal přístřeší na své zahradě a zaplatil sám všechny náklady toho bydlení).

I on, starý komediant, by byl schopen vzít sprej a jít demonstrovat před úřad, a zachovat přitom klid a úsměv. Ani on není zdráv a poslední léta o něj i trochu mám strach. Ten, kdyby neměl děti a žena mu umřela, byl by na tom stejně jako Daniel Blake. Ano, jsou tu přátelé, například já – ale on by mi o své nouzi neřekl.

Jaké z toho plyne poučení? Napadlo mě jediné: měla by existovat střediska akutní pomoci, kde člověku hned a bez vyplňování dlouhých formulářů a kontrolních telefonátů půjčí peníze, které jsou nezbytné pro to, aby člověku nevypnuli elektřinu, aby si mohl nakoupit (existují u nás vůbec potravinové banky jako v Británii?), zavolat, zaplatit nájem, dětem obědy a permanentku na městskou dopravu.

Vymyslet, jak přimět drahé advokáty a realitní makléře a sportovní hvězdy a manažery bank a stavebních podniků a výnosných služeb, jako jsou třeba fitcentra a salóny krásy, aby do takového fondu přispívali. A udělat to jako součást místní, ne státní politiky, a prosadit to jako povinnost a pro ty, kteří si to mohou dovolit, jako čest.

Daniel Blake by při svém odvolání nakonec uspěl, takže by půjčku takovému fondu z uznaného (jistě i zpětně) důchodu určitě vrátil. Kdyby se toho ovšem dožil.

P.S.
Mimochodem – ve filmu figuruje předpověď počasí pro námořníky na BBC 4 v 00:48. Danielova žena ten pořad v nemoci ráda poslouchala a nahrála si z rádia píseň, která ho uvozuje: Daniel pak tu píseň pustí Katiiným dětem (protihráčem této melodie je nesnesitelně omílaná melodie Vivaldiho Čtyř ročních období, která zní při nekonečném čekání na telefonické spojení).

Předpověď pro námořníky je legenda v historii BBC, v roce 1995 učinila stanice pokus posunout jeho vysílání o dvanáct (!) minut a vzbudilo to velkou protestní reakci v tisku i v parlamentu (!), nakonec byl vysílací čas vrácen.

Pořad, kromě toho, že vysílá seriózní informace, potřebné pro rybáře i jachtaře a námořníky (kteří ovšem jistě už dávno nejsou závislí na BBC), hovoří poetickým jazykem, speaker hlásí informace v rytmu momentálního pohybu vln, tajuplně a často i ve verších. Nositel Nobelovy ceny Seamus Heaney o tom napsal báseň, existují i parodie a je to prostě fenomén spolehlivého světa britských hodnot.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.