V běžném mediálním provozu posledních let je Lech Wałęsa v Polsku, s výjimkou výročí a jejich oslav, osobností zřídkakdy komentovanou. Snad jen když se vyjádří ještě ostřeji, než je jeho zvykem. Anebo po vydání pamětí jeho ženy Danuty Sny a tajemství v roce 2011, z nichž — v osobní a rodinné perspektivě — nevyšel nijak zvlášť úctyhodně. Stejně jako v souvislosti s filmem Andrzeje Wajdy Wałęsa, člověk z naděje. Naposledy pak před několik týdny, když nečekaně zemřel jeden z jeho synů.

Stalo se mu to, co mnoha slavným osobnostem, proslaveným v mladším věku. Je unavený životem, zahořklý a má právem pocit, že jeho slova už vlastně nikoho nezajímají. Žije svůj minulý život. Pro polský veřejný život je zkamenělou historií, letištěm ve svém rodném Gdaňsku, jménem, které zná snad každý cizinec kdekoliv na světě. Člověkem z učebnic, vzpomínek, starých plakátů. Od historických událostí spojených s jeho jménem uplynulo už příliš mnoho času. Proto se o něm diskutuje podobně jako o osobnostech, které už mezi námi nejsou.

↗

Snad jen v první den jeho veřejného působení to byl opravdu Neznámý muž s knírem, jak byl později vyobrazen na slavném satirickém portrétu Jacka Fedorowicze. Kresba Jacek Fedorowicz

Nedávné zveřejnění písmoznaleckého posudku, podle kterého je Wałęsův podpis pod vázacím aktem zakládajícím spolupráci s polskou Státní bezpečností v prosinci roku 1970 pravý, opět probudilo příběh, jenž se pomalu, ale jistě odvíjí už po desetiletí. Posudek sám neznamená žádné jasné slovo v celém příběhu, jen impuls k jeho dalšímu pokračování.

O závazku Lecha Wałęsy ke spolupráci s tajnou policií se opatrně mluvilo už v prvním období Solidarity, tedy mezi zářím 1980 a prosincem 1981. Téma se pak vracelo zejména na počátku devadesátých let, kdy byl Lech v konfliktu s velkou částí svých spolupracovníků z období Solidarity. Před tím, než byl zvolen prezidentem, ale i po zvolení. Tehdy za ním pevně stál i jeho kancléř; byl jím Jarosław Kaczyński.

V červnu 1992 tehdejší ministr vnitra Antoni Macierewicz, který je v současné době ministrem obrany, doručil předsednictvu Sejmu dokument se jmény tajných spolupracovníků StB z řad významných politických osobností té doby. Jméno Lecha Wałęsy bylo na seznamu rovněž.

V roce 2000 lustrační senát odvolacího soudu rozhodl, že Wałęsovo prohlášení, v němž konstatoval, že se Státní bezpečností nespolupracoval, je pravdivé. V roce 2005 získal od Institutu národní paměti statut pronásledované osoby. V roce 2005 Wałęsa žaloval jednoho ze svých dávných spolupracovníků z období Solidarity kvůli výrokům o své spolupráci se Státní bezpečností.

Postupná rozhodnutí soudů jednotlivých instancí, nových projednávání a různých procedurálních kliček připomínala spíše dramatické tenisové utkání, v němž se hráči stále střídají ve vedení, než občanskoprávní spor v právním státě. Ačkoliv v roce 2011 soud pravomocně rozhodl, že ve sporu uspěl Wałęsa a podezření jej tak zbavil, nakonec se spor znovu vrátil zpět a o tři roky později dal za pravdu žalované straně. V průběhu sporu také Institut národní paměti doložil, že Státní bezpečnost počátkem osmdesátých let vyrobila podvržené dokumenty, které měly doložit Wałęsovu spolupráci. Patrně proto, aby zabránila udělení Nobelovy ceny.

Nad věcí se tak už přes třicet let vede veřejná diskuse, občas jen nakrátko, jindy má tisk o čem spekulovat celé měsíce. Jako třeba v roce 2008, kdy vyšla velmi kontroverzní a ostře komentovaná kniha autorů Sławomira Cenckiewicze a Piotra Gontarczyka StB a Lech Wałęsa, dále doplněná samotným Cenckiewiczem v roce 2013 po premiéře Wajdova filmu další knihou s titulem Wałęsa, člověk ze spisu.

Jde o historiky mladšího pokolení, obě knihy jsou velmi kontroverzní a za vědeckou práci považovány být nemohou. Obsahují řadu vybraných faktů, interpretovaných přinejmenším bez dostatečného porozumění kontextu a dobovým dilematům, jiná fakta pomíjejí nebo bagatelizují.

Výklad řady souvislostí před kritikou z prostředí historiků neobstál ani metodicky, ani faktograficky, ani věcně, ale do sporu o Wałęsu významně zasáhl, protože v tradičně názorově polarizovaném Polsku se každý vyostřený názor, odsudek či kontroverze někomu hodí. Bez řádného, nejlépe všeobecně proslaveného nepřítele nelze vést hrdinský boj; a právě hrdinským bojem proti ledasčemu a za ledacos polská veřejná scéna už desítky let žije.

Neznámý muž s knírem

Bylo to dne 14. srpna 1980, kdy se do té doby neznámý Lech Wałęsa stal viditelnou a respektovanou autoritou stávkového výboru v gdaňských loděnicích. Od té doby byl už v každém historickém okamžiku vysoko nad svými protivníky. A že jich bylo!

Jeho schopnost vystihnout podstatné, zaujmout publikum, dát lidem pocit jistoty i bezpečí, motivovat je ke spolupráci na společné věci i k přijetí rizika, to všechno se v těch horkých a neopakovatelně dramatických chvílích srpna 1980 a řady následujících měsíců ukázalo jako rozhodující pro stávku, pro vznik Solidarity i pro moderní polské dějiny vůbec.

Lech Wałęsa se nikdy nevzdával a také nikdy neopustil ty, jejichž zájmy hájil. Jeho vstup na scénu byl fascinující. Když pochopil, že odhodlání loděnických dělníků trvat na svých požadavcích už odpoledne prvního dne ochabuje, ve správný okamžik vyskočil na blízkou zeď, která se mu stala řečnickým pultem a velký dav svých druhů přesvědčil, že má smysl pokračovat.

Lechova přesvědčivost umožnila překonat nejkritičtější okamžiky prvního dne stávky. Od té chvíle šli už lidé za ním, věřili mu a on věřil své intuici, která ho tehdy, stejně jako v následujících dnech a týdnech pevně vedla vpřed.

Tehdejší gdaňské události znám po minutách převyprávěné od velké části hlavních postav oněch dní, organizátora stávky, legendárního Bogdana Borusewicze, Aliny Pienkowské, Jerzyho Borowczaka, Andrzeje Kołodzieje a dalších. Wałęsu většina z nich tehdy už nějaký čas osobně znala jako energického muže, který rád přehání a jen stěží ovládá svůj radikalismus, urážlivý býval už tehdy a nespolupracovalo se s ním snadno, zato však býval nebojácný a velice akční.

V jejich prostředí spolupracujícím se samizdatovým tiskem i s Výborem na obranu dělníků (KOR) koncem sedmdesátých let však nebyl postavou ani dominantní, ani nepostradatelnou. Však také ještě nenadešla jeho chvíle.

↗

Od té chvíle šli už lidé za ním, věřili mu a on věřil své intuici, která ho tehdy, stejně jako v následujících dnech a týdnech pevně vedla vpřed. Repro DR

Takže se vraťme do stávky. Lech v ní dokázal udržet překotný vývoj událostí pod kontrolou a nasávat z intelektuálního prostředí rychle se formujícího poradního týmu všechny důležité informace, postřehy a analýzy. Myslel strategicky i historicky, hlavní linie střetu mu neunikala ani pod nánosem nepřetržitého toku detailů, vzruchů, minikonfliktů, animozit a dynamicky rostoucích ambicí různých aktérů.

Dokázal odhadovat strategii státních vyjednavačů a reagovat na ni dříve, než ji stačili uskutečňovat, ale hlavně před nimi neměl žádný zvláštní respekt, proto s nimi uměl jednat jako rovný s rovným. Stávku v loděnicích tak udržel až do úspěšného konce.

Svou přirozenou autoritou dokázal trpělivě, ale bez zásadních ústupků vyjednávat s politickou elitou tehdejšího režimu. Podařilo se mu seskupit a do jednoho širokého proudu svést stávky v ostatních loděnicích a dalších podnicích na pobřeží.

Tehdy využil i zázemí, které pozvolna budoval v kontaktech s lidmi z nezávislých struktur od roku 1976. Rychle se stal autoritou pro ty, kteří ho znali a viděli jeho zápas zblízka, ale i pro ty, kteří o něm jen slyšeli. Všichni chtěli být zastupováni mužem, který se nezalekne nikoho. Ve třetím týdnu gdaňské stávky, poté, co jménem Mezipodnikového stávkového výboru podepsal dohodu s místopředsedou vlády Jagielským, jež uznala 21 stávkových požadavků, už bylo zřejmé, že celé Polsko půjde za Lechem Wałęsou.

Takto se rodí historické osobnosti: ve střetu s nenadálou výzvou. V dramatu, které se odehraje jen v prchavém okamžiku a kdo jeho význam nezachytí, zůstává nastálo stranou. V nesmírné odpovědnosti dramatické chvíle, kdy hrdina najde odvahu mluvit jménem všech, kteří mu důvěřují. Ve velké naléhavosti přicházejících změn i z obav, zda člověk dokáže být na výši svého úkolu. V porozumění tomu, co se v nejasných obrysech z dalekého obzoru hodinu za hodinou, den za dnem přibližuje jako rozhodující okamžik.