Velké i malé dějiny Lecha Wałęsy

Lech Wałęsa se nikdy nevzdával a také nikdy neopustil ty, jejichž zájmy hájil. Archívy opovrženíhodné instituce na tom nemohou nic změnit a ani k tomu nemohou říct nic podstatného. Poučit se ale na jeho příběhu můžeme v mnohém.

Pospichal

Petr Pospíchal

13.02.2017 08:06

V běžném mediálním provozu posledních let je Lech Wałęsa v Polsku, s výjimkou výročí a jejich oslav, osobností zřídkakdy komentovanou. Snad jen když se vyjádří ještě ostřeji, než je jeho zvykem. Anebo po vydání pamětí jeho ženy Danuty Sny a tajemství v roce 2011, z nichž – v osobní a rodinné perspektivě – nevyšel nijak zvlášť úctyhodně. Stejně jako v souvislosti s filmem Andrzeje Wajdy Wałęsa, člověk z naděje. Naposledy pak před několik týdny, když nečekaně zemřel jeden z jeho synů.

Stalo se mu to, co mnoha slavným osobnostem, proslaveným v mladším věku. Je unavený životem, zahořklý a má právem pocit, že jeho slova už vlastně nikoho nezajímají. Žije svůj minulý život. Pro polský veřejný život je zkamenělou historií, letištěm ve svém rodném Gdaňsku, jménem, které zná snad každý cizinec kdekoliv na světě. Člověkem z učebnic, vzpomínek, starých plakátů. Od historických událostí spojených s jeho jménem uplynulo už příliš mnoho času. Proto se o něm diskutuje podobně jako o osobnostech, které už mezi námi nejsou.

Snad jen v první den jeho veřejného působení to byl opravdu Neznámý muž s knírem, jak byl později vyobrazen na slavném satirickém portrétu Jacka Fedorowicze. Kresba Jacek Fedorowicz

Nedávné zveřejnění písmoznaleckého posudku, podle kterého je Wałęsův podpis pod vázacím aktem zakládajícím spolupráci s polskou Státní bezpečností v prosinci roku 1970 pravý, opět probudilo příběh, jenž se pomalu, ale jistě odvíjí už po desetiletí. Posudek sám neznamená žádné jasné slovo v celém příběhu, jen impuls k jeho dalšímu pokračování.

O závazku Lecha Wałęsy ke spolupráci s tajnou policií se opatrně mluvilo už v prvním období Solidarity, tedy mezi zářím 1980 a prosincem 1981. Téma se pak vracelo zejména na počátku devadesátých let, kdy byl Lech v konfliktu s velkou částí svých spolupracovníků z období Solidarity. Před tím, než byl zvolen prezidentem, ale i po zvolení. Tehdy za ním pevně stál i jeho kancléř; byl jím Jarosław Kaczyński.

V červnu 1992 tehdejší ministr vnitra Antoni Macierewicz, který je v současné době ministrem obrany, doručil předsednictvu Sejmu dokument se jmény tajných spolupracovníků StB z řad významných politických osobností té doby. Jméno Lecha Wałęsy bylo na seznamu rovněž.

V roce 2000 lustrační senát odvolacího soudu rozhodl, že Wałęsovo prohlášení, v němž konstatoval, že se Státní bezpečností nespolupracoval, je pravdivé. V roce 2005 získal od Institutu národní paměti statut pronásledované osoby. V roce 2005 Wałęsa žaloval jednoho ze svých dávných spolupracovníků z období Solidarity kvůli výrokům o své spolupráci se Státní bezpečností.

Postupná rozhodnutí soudů jednotlivých instancí, nových projednávání a různých procedurálních kliček připomínala spíše dramatické tenisové utkání, v němž se hráči stále střídají ve vedení, než občanskoprávní spor v právním státě. Ačkoliv v roce 2011 soud pravomocně rozhodl, že ve sporu uspěl Wałęsa a podezření jej tak zbavil, nakonec se spor znovu vrátil zpět a o tři roky později dal za pravdu žalované straně. V průběhu sporu také Institut národní paměti doložil, že Státní bezpečnost počátkem osmdesátých let vyrobila podvržené dokumenty, které měly doložit Wałęsovu spolupráci. Patrně proto, aby zabránila udělení Nobelovy ceny.

Nad věcí se tak už přes třicet let vede veřejná diskuse, občas jen nakrátko, jindy má tisk o čem spekulovat celé měsíce. Jako třeba v roce 2008, kdy vyšla velmi kontroverzní a ostře komentovaná kniha autorů Sławomira Cenckiewicze a Piotra Gontarczyka StB a Lech Wałęsa, dále doplněná samotným Cenckiewiczem v roce 2013 po premiéře Wajdova filmu další knihou s titulem Wałęsa, člověk ze spisu.

Jde o historiky mladšího pokolení, obě knihy jsou velmi kontroverzní a za vědeckou práci považovány být nemohou. Obsahují řadu vybraných faktů, interpretovaných přinejmenším bez dostatečného porozumění kontextu a dobovým dilematům, jiná fakta pomíjejí nebo bagatelizují.

Výklad řady souvislostí před kritikou z prostředí historiků neobstál ani metodicky, ani faktograficky, ani věcně, ale do sporu o Wałęsu významně zasáhl, protože v tradičně názorově polarizovaném Polsku se každý vyostřený názor, odsudek či kontroverze někomu hodí. Bez řádného, nejlépe všeobecně proslaveného nepřítele nelze vést hrdinský boj; a právě hrdinským bojem proti ledasčemu a za ledacos polská veřejná scéna už desítky let žije.

Neznámý muž s knírem
Bylo to dne 14. srpna 1980, kdy se do té doby neznámý Lech Wałęsa stal viditelnou a respektovanou autoritou stávkového výboru v gdaňských loděnicích. Od té doby byl už v každém historickém okamžiku vysoko nad svými protivníky. A že jich bylo!

Jeho schopnost vystihnout podstatné, zaujmout publikum, dát lidem pocit jistoty i bezpečí, motivovat je ke spolupráci na společné věci i k přijetí rizika, to všechno se v těch horkých a neopakovatelně dramatických chvílích srpna 1980 a řady následujících měsíců ukázalo jako rozhodující pro stávku, pro vznik Solidarity i pro moderní polské dějiny vůbec.

Lech Wałęsa se nikdy nevzdával a také nikdy neopustil ty, jejichž zájmy hájil. Jeho vstup na scénu byl fascinující. Když pochopil, že odhodlání loděnických dělníků trvat na svých požadavcích už odpoledne prvního dne ochabuje, ve správný okamžik vyskočil na blízkou zeď, která se mu stala řečnickým pultem a velký dav svých druhů přesvědčil, že má smysl pokračovat.

Lechova přesvědčivost umožnila překonat nejkritičtější okamžiky prvního dne stávky. Od té chvíle šli už lidé za ním, věřili mu a on věřil své intuici, která ho tehdy, stejně jako v následujících dnech a týdnech pevně vedla vpřed.

Tehdejší gdaňské události znám po minutách převyprávěné od velké části hlavních postav oněch dní, organizátora stávky, legendárního Bogdana Borusewicze, Aliny Pienkowské, Jerzyho Borowczaka, Andrzeje Kołodzieje a dalších. Wałęsu většina z nich tehdy už nějaký čas osobně znala jako energického muže, který rád přehání a jen stěží ovládá svůj radikalismus, urážlivý býval už tehdy a nespolupracovalo se s ním snadno, zato však býval nebojácný a velice akční.

V jejich prostředí spolupracujícím se samizdatovým tiskem i s Výborem na obranu dělníků (KOR) koncem sedmdesátých let však nebyl postavou ani dominantní, ani nepostradatelnou. Však také ještě nenadešla jeho chvíle.

Od té chvíle šli už lidé za ním, věřili mu a on věřil své intuici, která ho tehdy, stejně jako v následujících dnech a týdnech pevně vedla vpřed. Repro DR

Takže se vraťme do stávky. Lech v ní dokázal udržet překotný vývoj událostí pod kontrolou a nasávat z intelektuálního prostředí rychle se formujícího poradního týmu všechny důležité informace, postřehy a analýzy. Myslel strategicky i historicky, hlavní linie střetu mu neunikala ani pod nánosem nepřetržitého toku detailů, vzruchů, minikonfliktů, animozit a dynamicky rostoucích ambicí různých aktérů.

Dokázal odhadovat strategii státních vyjednavačů a reagovat na ni dříve, než ji stačili uskutečňovat, ale hlavně před nimi neměl žádný zvláštní respekt, proto s nimi uměl jednat jako rovný s rovným. Stávku v loděnicích tak udržel až do úspěšného konce.

Svou přirozenou autoritou dokázal trpělivě, ale bez zásadních ústupků vyjednávat s politickou elitou tehdejšího režimu. Podařilo se mu seskupit a do jednoho širokého proudu svést stávky v ostatních loděnicích a dalších podnicích na pobřeží.

Tehdy využil i zázemí, které pozvolna budoval v kontaktech s lidmi z nezávislých struktur od roku 1976. Rychle se stal autoritou pro ty, kteří ho znali a viděli jeho zápas zblízka, ale i pro ty, kteří o něm jen slyšeli. Všichni chtěli být zastupováni mužem, který se nezalekne nikoho. Ve třetím týdnu gdaňské stávky, poté, co jménem Mezipodnikového stávkového výboru podepsal dohodu s místopředsedou vlády Jagielským, jež uznala 21 stávkových požadavků, už bylo zřejmé, že celé Polsko půjde za Lechem Wałęsou.

Takto se rodí historické osobnosti: ve střetu s nenadálou výzvou. V dramatu, které se odehraje jen v prchavém okamžiku a kdo jeho význam nezachytí, zůstává nastálo stranou. V nesmírné odpovědnosti dramatické chvíle, kdy hrdina najde odvahu mluvit jménem všech, kteří mu důvěřují. Ve velké naléhavosti přicházejících změn i z obav, zda člověk dokáže být na výši svého úkolu. V porozumění tomu, co se v nejasných obrysech z dalekého obzoru hodinu za hodinou, den za dnem přibližuje jako rozhodující okamžik.

A ze síly nebát se. A když už se člověk přece jen trochu bojí, je třeba, aby jednal, jako by se nebál. Sebejistota vycházející z odvahy odmítnout strach člověku samému pomůže i v nejkritičtějších pochybnostech o sobě a o smyslu úkolu. Takové nenadále zrozené osobnosti se nepodřizují ustáleným poměrům. Naopak, poměry se nakonec podřizují jim.

Tehdy v prosinci 1970

Z léta 1980 se vraťme o deset let zpět, do prosince 1970: sedmadvacetiletý elektrikář v loděnici. Obyčejný mladý muž krátce po svatbě. Bystrý a přirozeně inteligentní, nikoliv však příliš pilný a vytrvalý. On jako tisíce podobných okolo něj. Žije prací, právě narozeným prvorozeným synem a vztahem se svou ženou.

Knihy mu nic neříkají, žádnou kromě Bible ani nevlastní. Písemně se vyjadřuje s velkými obtížemi, nesouvisle, s chybami a hlavně nerad. Je zásadový, pracovitý a obětavý. O okolní svět má zájem, ale o světě za Trojměstím neví skoro nic, není to jeho téma. Jiné lidi příliš nezná, kromě zběžného kontaktu se s nikým nenavštěvuje ani nerozpráví.

Potýká se s každodenními existenčními potížemi. Bídná mzda, prázdné obchody, přísné, až polovojenské pracovní prostředí plné ideologizování, v němž je samostatné přemýšlení na obtíž. Svéhlavost v něm pěstuje potřebu vzdoru.

Ze sousední Gdyně přicházejí zprávy o střelbě do dělníků, na celém pobřeží včetně Gdaňska zůstává mrtvých na ulicích ležet na čtyřicet, a to při obdobných pouličních demonstracích, jaké probíhají i v Gdaňsku. Jako člen stávkového výboru je zatčen a dlouhé hodiny vyslýchán. Výhrůžky, narážky na to, že jeho žena Danuta je přece s několikadenním synkem sama doma. Ze sousedních kanceláří jsou slyšet výkřiky, údery, sténání.

Kdo podobnou situaci nezažil, a přitom má odvahu soudit Wałęsu skrze dokument, který byl v těch dnech vložen do čerstvě založeného spisu, musí být zřejmě z jiného času i prostoru a z jiného druhu hmoty, než jsem já. Tím spíše, že dnes už nikdo nemůže s jistotou říct, jaký dokument to byl. Třeba jen protokol z výslechu, podepsaný vyslýchaným. Třeba nějaký jiný, vzniklý dodatečně.

Kdo podobnou situaci nezažil, a přitom má odvahu soudit Wałęsu skrze dokument, který byl v těch dnech vložen do čerstvě založeného spisu, musí být zřejmě z jiného času i prostoru a z jiného druhu hmoty, než jsem já. Repro DR

Anebo takový, na jehož základě je možné Wałęsu společensky ještě dnes odsoudit a odvrhnout. A s ním polské dějiny posledních padesáti, sedmdesáti, sta let, plné takových dokumentů vzniklých při dramatických výsleších v obdobích různých historických zlomů.

Wałęsa tehdy neměl přečtené žádné Poučení jak se chovat při výslechu, jaké jsme my o pár let později díky zkušenému a vždy preciznímu Petru Uhlovi měli v prostředí začínající Charty 77 k dispozici. Před uniformou a úředními osobami měl Wałęsa respekt, neznal jejich pravomoce ani svá procesní práva, nepochybně ani netušil, že může odmítnout výpověď.

I v našich situacích po takovém odmítnutí často následoval hněv s pohrůžkami násilím, kterému jsme zejména my mladší byli občas také vystaveni. A což teprve tehdy na polském pobřeží, ve dnech, kdy na ulicích zůstávaly desítky zastřelených stávkujících!

Ať už se tehdy ve vyšetřovně či v následujících dnech odehrálo cokoliv, Lecha Wałęsu dnes část polských médií nenazve jinak než údajným krycím jménem Bolek. Lech vytrvale obvinění ze spolupráce odmítá. Zpravidla reaguje dost podrážděně a k událostem z počátku sedmdesátých let se nechce příliš vracet. „Aby bylo jasno, nikdy jsem se nikoho nebál, nikdo mě nikdy nezlomil. A nezlomí mě ani ti, kteří na mě útočí nyní,“ říká.

Vysvětluje, že jeho tehdejší komunikace se Státní bezpečností byla otázka taktiky v téměř beznadějné situaci. „V prohraných bitvách se ustupuje, abychom se mohli nadechnout a připravit se na bitvy další,“ říká. „Jestli jsem tedy spolupracoval, tak určitě ne způsobem, o němž se dnes mluví. I tehdy jsem bojoval proti systému, ne proti lidem. Své zásady jsem nezradil.“

Se syny v roce 1982. Repro DR

Dodatečná interpretace událostí, jak víme i z českého kontextu, vždycky nechává na postiženém kus viny. Blaze těm, kteří tehdy nic nedělali, vysvětlovat nic nemusejí a o to přísnější mohou být dnes, společně s těmi, kteří tu dobu nezažili vůbec. Bez empatie a dobré vůle není možné pochopit dávné události odehrávající se ve vyšetřovnách Státní bezpečnosti, zaznamenané jen v jejích dokumentech.

A ty nejsou obrazem okamžiku, nepopisují nátlak, manipulaci, stres, vnější okolnosti, a už vůbec ne subjektivně oprávněnou taktiku vyslýchaného, někdy třeba i z pozdějšího pohledu mylnou, přestože v dané situaci legitimní a dobře míněnou. A k tomu základní paradox, který sám o sobě má být důvodem odmítnout lustrace založené na binárním módu (podepsal/nepodepsal – uveden ve svazcích/neuveden ve svazcích), pocházejícím ze záznamů Státní bezpečnosti: represivní instituce nebyla arbitrem, morální instancí nebo nestranným kronikářem, nýbrž orgánem boje s vnitřní opozicí, a to vždy s velkou převahou nad vyslýchaným.

Kvalifikované hlupáctví se tak léta projevuje tisíckrát opakovaným výrokem, že Státní bezpečnost přece neměla žádný důvod něco falšovat. Ačkoliv právě to byl základní důvod její existence.

Sám v internaci za výjimečného stavu
Nepopsali bychom Wałęsu, jeho velikost a osud, kdybychom vynechali období výjimečného stavu. Když za ním ráno dne 13. prosince 1981, vzápětí po vyhlášení přišli a odvezli ho do internace, ocitl se ve vůbec nejtěžší životní zkoušce. Uvězněn sám, izolován v pohodlném domě v dalekých lesích, několikrát přemisťovaný na různá místa, po měsíce zcela odloučen od rodiny, poradců, spolupracovníků, odtržen od všech informačních zdrojů, bez možnosti jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem kromě poštovního styku s rodinou.

Jeho věznitelé si mysleli, že to bude snadné. Že zdánlivě jednoduchého, neintelektuálního Wałęsu přesvědčí a přechytračí. Že jej kombinací nátlaku, příslibů a podsouvání falešných informací nakloní k tomu, aby vyhlášení výjimečného stavu podpořil a tím jej také legitimizoval.

Nejprve s ním rozmlouvali jen vyšší důstojníci Státní bezpečnosti. Posílali za ním také jeho někdejšího velitele ze základní vojenské služby. Potom za ním začal na přesvědčovací misi jezdit jeden ze členů vlády. Wałęsa se všemi hovořil, často košatě, mnohomluvně, ba nabubřele. Když mu jednou ohlásili očekávaný příjezd předsedy vlády Rakowského, zašel za jedním ze strážců a požádal jej, aby premiéra shodil ze schodů, protože s ním určitě mluvit nehodlá.

Neměl se s kým poradit. Občas věznitelům opakoval, že bez naprosté většiny lidí okolo sebe se obejde, ale bez možnosti promluvit si s Mazowieckým a Geremkem jim beztak nikdy nic závazného neřekne. Jenže oni jej ani v tomto zdánlivém detailu nikdy nepochopili.

Neměl žádné informace, kromě těch fabulovaných, které mu Státní bezpečnost předkládala jako realitu. Snažili se v něm vzbudit dojem, že Solidarita je ztracená věc, že obyvatelstvo rozumí nové situaci a vyjadřuje s výjimečným stavem souhlas. Nemohl vědět, jak se věci v zemi doopravdy mají. Tlačili na něj také výhrůžkami, i tou, že zveřejní jeho kontakty s StB z počátku sedmdesátých let. Wałęsa strávil v internační izolaci necelý rok, zlomit se nenechal.

Dokumenty o jeho výsleších či rozhovorech v době internace jsou politicky poučné, ale i dost zábavné. Elektrikář Wałęsa byl pro své věznitele, představitele „státu dělníků a rolníků“ člověkem z jiného světa.

Leckdy vyjadřoval ochotu k rozhovorům, jindy je tvrdě odmítal. Anebo si kladl podmínky, o nichž věděl, že nebudou pro vládnoucí vojenský režim přijatelné. Mátl je svou nestálostí, proměnami svých nálad, ostrými slovními výpady i zvědavostí, jakou funkci by mu byli ochotni nabídnout. Když v jednom z rozhovorů se členem vlády došli v licitaci až k postu vicepremiéra, Wałęsa diskusi utnul: „To by mi nestálo za to, váš režim je u konce, takže si raději počkám a budu prezidentem!“

Aby se nenechal tahat za nos svými vězniteli, tahal je za nos sám. A neudělal dobrý dojem. Je opravdu záživné číst v raportech důstojníků a státních činitelů, kteří s ním přijížděli rozmlouvat, že jde o člověka primitivního, že Wałęsa je mazaný hochštapler, politický analfabet nebo že se jim nechce vyjednávat s člověkem, o jehož rozumové úrovni mohou mít vážné pochybnosti. V naprosté izolaci mu zůstalo jediné, totiž aby se řídil svou intuicí.

Zde tahá za nos George Bushe. Ještě toho bez „W", který za ním přijel v roce 1989 do Gdaňsku. Repro DR

Uskutečňoval základní pravdu svého dosavadního života. Že člověk nemá vzdávat svou věc. Že i když nevíme, zda dokáží vytrvat ostatní, nemáme si připouštět pochybnosti, musíme prostě vytrvat sami.

Kdyby byl v této zkoušce neobstál, předsedou Solidarity by asi ještě nějakou dobu zůstal. Běh událostí by jej ale obešel a dál už pominul. Odborníci na Polsko by jeho jméno asi znali ještě dnes, ale jen jako přechodnou postavu tehdejších událostí.

Wałęsa se ošálit nenechal, Faustovi odolal a neustoupil ani o krok. Nevíme, jak hluboké byly tehdy jeho pochyby, jeho nejistota, jeho váhání, svody, pokušení. Ale víme, že obstál.

A ještě v době výjimečného stavu mu byla udělena Nobelova cena míru. Dne 10. prosince 1983 ji převzala jeho manželka Danuta.

Světoznámý muž s knírkem
Velikost celoživotního zápasu Lecha Wałęsy s vlastním osudem spočívá v tom, že dokázal nesčetněkrát více, než kolik v něm bylo na počátku. Schopností, vzdělání, orientace v souvislostech, ba i odhodlání, ideálů a vizí. Velkou dějinnou postavou se člověk nikdy nerodí, musí se jí teprve stát. Nemáme právo očekávat, že takoví lidé obstojí pokaždé.

Lech Wałęsa přivedl Solidaritu k prvním svobodným volbám. Byly historicky úspěšné, ale sám v nich nekandidoval. Za předsedu vlády prosadila Solidarita pod jeho vedením v srpnu 1990 Tadeusze Mazowieckého, prezidentem byl až do listopadu 1990 generál Jaruzelski.

Wałęsa byl v těch měsících instancí stojící nad veškerou politikou, světoví státníci létali kromě Varšavy také do Gdaňska, aby se s ním mohli při svých státních návštěvách Polska setkat. Wałęsa také jako první cizinec bez státní funkce vystoupil před Kongresem USA, bylo to 15. listopadu 1989.

Instancí nad politikou dlouho zůstat nemohl. Kandidaturu na prezidenta mu mnozí rozmlouvali, nakonec proti němu kandidoval jeho někdejší nejbližší poradce, premiér Mazowiecki. Když Wałęsa viděl, že nemá podporu většiny svých dosavadních politických souputníků, obrátil se o podporu přímo k voličům.

Dějinná logika vyžadovala, aby se Wałęsa prezidentem stal, nemohlo to dopadnout jinak. Musel jim být, aby dovršil svou odpovědnost vůči miliónům Poláků, kteří potřebovali jasný, konečný symbol historického zlomu. Nemohli se – dnes tomu můžeme rozumět lépe než tehdy – spokojit s nepřehlednou politickou pří vedenou v jazyce jakýchsi podivných právně ekonomických témat provozního charakteru.

Kdyby se tehdy prezidentem nestal, polský přechod z poměrů osmdesátých let do období budování demokracie by byl mnohem komplikovanější; bez ohledu na pozdější chyby a omyly, v nichž Wałęsa rozhodně nezůstal pozadu za jinými polskými politiky. Bylo s ním obtížné vyjít. Pět let ve funkci strávil v neustálých konfliktech, mnohokrát se stavěl proti celé politické reprezentaci, často se dovolával podpory voličů. Rozhodně nebyl tím, kdo by spojoval polskou společnost.

O pět let později už v prezidentských volbách neuspěl. Nepostřehl, že v nových poměrech už není suverénem, že svůj potenciál už vyčerpal. V kampani to vypadalo jako po pět let ve funkci. Kritizoval kdekoho, útočil na všechny strany. Zejména na svého soupeře Aleksandra Kwasniewského. Po těsné porážce Wałęsa definitivně odešel ze své jediné formální politické funkce. Stal se soukromou osobou a už jí zůstal.

Wałęsowa historie je jako snídaně ze švédského stolu. Každý si nabídne, na co má chuť a zbytek bez povšimnutí přejde. Desetiletí, po něž je údajné Wałęsovo pochybení diskutováno, bylo plné politicky podmíněných cílů různých účastníků debaty. Wałęsova minulost v ní leckomu sloužila čistě za užitečný nástroj.

Na premiéře Wajdova filmu to vypadalo takto. Repro DR

Zredukovat život tak mimořádného tvůrce historie na jednu epizodu z prosince 1970, je ale ve všech ohledech manipulací. Pomíjí tu nejpodstatnější rovinu jeho života, tedy zápas za práva dělníků, zápas za svobodu, zápas za demokracii.

Wałęsovi protivníci dnes říkají, že pokud na počátku sedmdesátých let spolupracoval s tajnou policií, pak všechny další etapy jeho života jsou zpochybněny, protože v nich vždycky realizoval záměry tajné policie a těch, kteří ji řídili. Podle toho prý také dnes Polsko vypadá tak. Vším zlým a nedokonalým v současném Polsku jako by byl vinen především Wałęsa.

Bez ohledu na to, jak různě je možné nahlížet na jeho veřejné působení, jsou taková tvrzení esencí spikleneckého myšlení. Nic se podle takového vidění světa nemůže dít jen tak prostě, jako událost s otevřeným koncem. Za vším je něco, někdo, skryté zájmy a tajemné cíle, pletichy a propletence. My všichni jsme klamáni, jsme oběťmi temného spiknutí, ale pravda se ukáže, až ji odhalíme. Podezřelí jsou všichni, kdo nejsou s námi.

Jistěže některým jde v současném Polsku také o výklad moderních dějin. Ale Wałęsu v roli jejich nejvýznamnější postavy nahradit nelze, ačkoliv by si to jistě někteří přáli. V dlouhodobé perspektivě tak jeho jménu neuškodí ani mlčení, ani vytěsňování, ani obviňování ze spolupráce s tajnou policií.

Soudit po letech, jak to přesně bylo kolem údajného Wałęsova závazku ke spolupráci, je nemožné. A osobně si myslím, že to vůbec není podstatné.

To ale nic nemění na tom, že Wałęsova komunikace v této věci je špatná. Mlží a obviňuje své kritiky. Kdyby toho říkal méně, ale mluvil by jasněji a konkrétněji, zřejmě by pro leckoho bylo snazší se jej zastat. Jeho protivníci ho už dlouhá léta vůbec nešetří, on tak získal pocit, že musí bránit majestát celého svého života, protože kdyby připustil, že kdysi udělal něco špatně, tlak na něj by neustal, naopak by se zvýšil.

Takže po posledním kole veřejného propírání Wałęsovy minulosti jsme opět tam, kde jsme byli předtím. Snad jednou budou mít historikové vhled do souvislostí našich časů oproštěný o emoce a detaily, které náš současný pohled nadmíru zatěžují. A dost odstupu na to, aby Wałęsu usadili v dějinném rámci se vším, co k němu patří. A třeba i se stíny, které se pojí ke každé významné postavě, na kterou se nezapomíná.

Nevím, nakolik je Wałęsa, nyní třiasedmdesátiletý, šťastným člověkem. Nemá přátele, nikdy je neměl. S jednotlivými lidmi nikdy moc komunikovat neuměl, ačkoliv se mu to vždy skvěle dařilo s davem, s veřejností. V jeho osobní přítomnosti se lidé zpravidla necítí moc dobře, své okolí v jakékoliv situaci přezírá a do komunikace vnáší téměř nepřetržité napětí. Má složitou povahu a nikdy není s ničím spokojený.

Za mnohé jeho veřejné kroky jej lze kritizovat právem. Za ty rodinné a osobní jej už vícekrát veřejně kritizovali jeho nejbližší. A dodávali, že je marné se s ním přít, že to ostatně bývalo marné vždycky.

Jeho životní cesta je jednou velkou misí. Měnit svět, porážet soupeře, ukazovat schopnost být hrdinou. Je tak složitý, že se jednoduchým hodnocením vzpírá, dnes už to o sobě konečně také sám ví.

Přesto se jednoho takového hodnocení na závěr dopustím: Je to velký muž! A na tom jednotlivé epizody, včetně té z prosince 1970, nemohou nic změnit. Bez Lecha Wałęsy by konec dvacátého století, a to zřejmě nejen v naší části Evropy, vypadal jistě trochu jinak. Patrně o nikom jiném z žijících lidí něco takového říct nemůžeme.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Fučíkův syndrom Pondělí, 13.Února 2017, 14:51:34

Tento - velmi důkladný, fundovaný a diferencovaný - rozbor Walesovy osobnosti zní tak trochu jako nekrolog. Svým jaksi uzavíracím charakterem, tak ale i tím známým heslem, že "o mrtvých jen dobré". Neboť - přes všechnu diferencovanost pohledu - nakonec to pozitivní hodnocení Walesova přínosu a významu jednoznačně převažuje.

Nemohu soudit, Walesu jsem nikdy osobně nepoznal; tak mohu jenom zůstat u čistě vlastního pocitu, že bych vůči charakteru jeho osobnosti byl přece jenom poněkud více kritický. A to i jakožto osobnosti veřejné.

Co se ale samotného klíčového bodu Walesovy údajné spolupráce s komunistickou tajnou bezpečností týče - tady víceméně plně sdílím hodnocení Petra Pospíchala. Kdyby Walesa skutečně byl nějakým agentem - jak by pak bylo možno vysvětlit, že i nadále byl totalitnímu režimu trnem v oku, jeho největším nepřítelem?! To by opravdu nedávalo žádný smysl.

Jestli Walesa tehdy něco podepsal, na něco přistoupil - tento postoj, toto rozhodnutí známe vlastně už od Fučíka. Když už se zdá být všechno ztraceno, pak se jedinou možností jeví už jenom jedno jediné: začít hrát svou vlastní hru. "Velkou" hru. Zdánlivě přistoupit na podmínky protistrany; ale přitom si zachovat alespoň určitou šanci, že nakonec to budu já sám, kdo tuto šachovou partii s ďáblem dokáže vyhrát. Podle všeho i Walesa tehdy rozehrál takovou svou "velkou hru"; a v žádném případě mu to není možno mít za zlé. To bychom museli stejným způsobem zavrhnout i toho Fučíka. A - i tady má Petr Pospíchal plnou pravdu - kdo se sám nikdy neocitl v mlýnici výslechů totalitní tajné policie, ten ať je přinejmenším velice zdrženlivý ve svých úsudcích. A především ve svých odsudcích.


--------------------------------------------------

Mimochodem, pane Pospíchale, až v tuto chvíli se Vaším prostřednictvím dozvídám o tom, kdo byl svého času autorem onoho "Poučení jak se chovat při výslechu", které jsem svého času také vlastnil.

To nemálo paradoxní na tom bylo, že jsem si ho nestačil pořádně prostudovat dříve, nežli tehdejší Státní bezpečnost u mě provedla domovní prohlídku, a tento dokument - včetně řady dalších - zabavila. V následku čehož jsem se pak dostal ke svému prvnímu výslechu v pražském sídle StB. Vyslýchající mi pak i toto "Poučení" předložili s tím, jestli přiznávám jeho vlastnictví, jakožto protistátního materiálu. Využil jsem této situace, když jsem předstíral, že kontroluji autentičnost předloženého spisku, abych z něj narychlo vyčetl alespoň ty nejzákladnější zásady, jak odolávat výslechovým metodám Státní bezpečnosti (dodneška mi utkvěla v paměti metoda "tvrdého muže"). A ve skupině vyslýchajících došlo k nemalému pozdvižení, když zjistil k jakému účelu onen dokument vlastně zneužívám, a spěšně mi ho opět vytrhli z ruky.

Takže, v každém případě se domnívám že jsem byl asi jeden z velice nemnohých, kteří z tohoto návodu k chování pro "nepřátele státu" dokázal těžit - při samotném výslechu na StB!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Záslužné připomenutí Úterý, 14.Února 2017, 16:05:23

V každém případě je ale to připomenutí těch dávných bojů proti totalitní moci potřebné a pozitivní v tom smyslu, že dnes už se mnohdy může zdát, že to vítězství progresivních společenských sil nakonec bylo nevyhnutelné, že stačilo tím prohnilým režimem jenom pořádně zatřást, a on se už zhroutil víceméně sám od sebe.

Ale když se zde pak ve vší názornosti a plasticitě ukáže, jak tuhé, jak nebezpečné, a i jak plné sebepochybností byly ty boje jednoho konkrétního aktéra, pak se snad přece jenom alespoň trochu obnoví povědomí o tom, že tehdy nebylo jasné a jisté naprosto a vůbec nic. Že tehdy ten totalitní režim byl stále ještě obrem, kterého vyzval na souboj nepatrný David. Kterého ten obr mohl vlastně kdykoli rozmáčknout.

A tak, už jenom z tohoto hlediska mějme pochopení pro to, když se za tohoto zoufalého boje proti omnipotentnímu nepříteli každý nedokázal chovat jako hrdina z románu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.