Včera se v Polsku slavily kulatiny, trošku rozpačitě, ale důstojně. Oslavenec Lech Walesa má sedmdesát. Ten Walesa elektrikář, pro kterého neměla příliš pochopení královna Alžběta, kterou naopak na Brioni okouzlil maršál Tito, když jí osobně dělal šoféra v černém mercedesu a jihoslovanským šarmem a dobrým vínem pokořil emoce britské imperátorky, uvyklé na šněrovačku neveselého života konvencí.

Ovšemže pokořil a okouzlil v rozpačitých mezích slušnosti, bavíme se o hlavách státu a časech studené války. Ale nechme Tita a Alžbětku i s jejich Platónem před závorkou, chorvatský orel beztak myslel jen na své nezúčastněné.

Walesa v den svých narozenin uděluje cenu, po něm pojmenovanou, pronáší projev a přijímá gratulace. Vše v Gdaňsku, odkud si ho většina světa pamatuje z fotografie, jak přeskakuje bránu do loděnic V. I. Lenina.

Letošním laureátem byl Rus Michail Chodorkovský, jehož pochopitelně Putin z vězení nepustil na vycházku, takže se přejímání z rukou bývalého polského prezidenta, ale především lídra Solidarity, ujal jeho syn Pavel.

Nabízí se podobný obraz. Walesa nesmí do Osla pro Nobelovu cenu za mír a tehdy ještě prestižní ocenění přebírá jeho paní s malým synem. Danuta v nejlepším kostýmku, který v socialistickém Polsku sehnala, působí vedle nobelovských a královských dam jako popelka na osmdesátou.

Jejich syn z toho nemá rozum a občas jí zatahá za sukni, ona se pokouší přečíst dlouhou řeč v nesrozumitelném jazyce, který je následně auditoriu přeložen, aby propuklo v takřka osvobozující aplaus rytmu: už je to uděláno, už je to hotovo.

Tiše se odebere zpátky ke svému místu v první řadě, tu podá ruku královně, tam se pokusí o pukrle, které z marxistických osnov základní školy vypadly a do kostela se nehodí, skoro stydlivě pozdraví amerického velvyslance a kostnatou rukou tlačí syna do ramene, aby se proboha uklidnil a nedělal ostudu. Už aby byli doma!

To Pavel Chodorkovský je ve slušivém obleku, taky má na to věk, je podobný otci, mluví anglicky a proti Kremlu. Děkuje Walesovi za ocenění a vše, co vykonal, má naději, že změna je na dosah. Po něm si bere slovo Walesa.

Drží asi desetiminutovou řeč a taky překladatelská sluchátka, možná neznalost angličtiny rozhořčila na startu devadesátých let Alžbětu, když se o něm vyjádřila, že je to prostě jen elektrikář. Anebo jí křivdíme, a za všechno může jen strach z dalšího zklamání, po Titovi, který se už neozval, nechtěla absolvovat další srdcovou genocidu s klukem z mokré čtvrti, jak se hochům bez vzdělání a z Východu v Buckinghamu říkává.

Polák s knírem a zásluhami, že se každý můžeme jít rovnou stydět, řekl, že nebylo podstatné, co bylo, ale že je důležité, co bude. Zprvu to znělo, že chce zkomplikovat svoji pověstnou jednoduchost a klasickým zašmodrcháním textu vykázat jeho nadprůměrnou, tudíž nesrozumitelnou, kvalitu. Ale není tomu tak.

Walesa říkal, že mu blahopřáli dva jeho nepřátelé z minulosti: Gorbačov a Jaruzelský, že to jsou jeho noví přátelé, někteří staří jsou zase teď nepřátelé. Váží si toho, když Jaruzelský pochopil, že neměl pravdu, ale nejdůležitější je, co bude dál. Zbořili jsme režim, ale vystavěli jsme nový, se kterým bychom byli spokojeni? Ne!

Možná to tak oslavenec ani nemyslel, ale znělo to tak, že má v sobě smutek, že nepřiložil-li svým bouráním do základu nového něco osvobozujícího pro celé lidstvo, ať nejsme troškaři, pak měla Alžbětka pravdu a on je jen chlapík v montérkách a s vrtačkou.

Walesa z Gdaňsku běžel v polské televizi, proti němu mluvil Štěch s Moravcem na té naší, ale mohl tam sedět kdokoliv, nikoho z nich by nic takového nenapadlo říct, možná dokonce jen nenapadlo. Odvykli jsme tomu?

Vysmívaná postava, čert vem královnu z daleka, chlapík, co toho moc nepobral, ale měl odvahu, formuluje při svých sedmdesátinách skepsi vlastní i generační. Dokázali jsme bořit, ale možná ne stavět. To je slibný základ pro budoucnost.