Rizika ústavního vyzbrojování

Jiří Dolejš

Další příspěvek do debaty o návrhu ministra Chovance, týkající se ústavního dodatku, jenž by ustanovil právo občanů používat střelné zbraně proti teroristům.

Koncem loňského roku přišel ministr vnitra České republiky s návrhem zasáhnout do našeho ústavního pořádku tím, že na půdě zákona nejvyšší právní síly stanoví právo občanů na zbraň. Nemohl si bohužel vybrat rizikovější období. Panika kolem terorismu a oslabená důvěra ve stání moc má za následek náladu, v níž by mohli zákonodárci neuváženě kývnout na velmi sporné řešení.

Především je třeba si uvědomit, že více zbraní mezi lidmi opravdu neznamená více bezpečí. A že použít ústavní právo jako prostředek, jímž se plíživé privatizuje odpovědnost státu za bezpečnost občanů, by nás civilizačně vrátilo zpět. Stát by neměl rezignovat na své klíčové funkce, a to se týká i monopolu na legální ozbrojené násilí ve prospěch bezpečnosti země.

Ano, existuje tu také americká tradice. V textu americké ústavy je již od roku 1791 text „právo lidu vlastnit a nosit zbraň je nezbytné k zabezpečení svobodného státu“. Evropa 21. století ovšem není Amerika 18. století — nežijeme na Divokém západě, kde pravdu měl ten, kdo lépe a rychleji střílel, a kde někdy vládl i soudce lynč.

Nevracejme se z civilizace do divočiny, v níž musí lidé svou bezpečnost brát především do svých rukou. Tímto směrem jde bohužel text českého ústavního návrhu: „právo občana je držet a nosit zbraň, aby se mohl podílet na zajištění veřejného pořádku“. Úkolem občana přece není číhat se svou zbraní v ulicích na teroristy.

„Pistolníci“ pobíhající na veřejnosti ve snaze prosazovat bezpečnost mimo státní moc spíše zvýší chaos, než že by ochraňovali před terorismem. Nabízí se nám tu poněkud děsivý obrázek „slušných Čechů“, kteří chráněni ústavou zahajují palbu po lidech, kteří je vyděsili, protože byli třeba bradatí, se šátkem na hlavě nebo si pro něco nečekaně sáhli pod kabát. Naši čeští „Waffenbruder“ za to přesto lobbují.

Zbraně přitahují určitý typ lidí a i přes psychologické testy se může stát, že neprofesionál v psychotické atmosféře, kterou dnes šíří různí populisté, prostě po zbrani sáhne v nevhodnou chvíli. Jak by asi takový legalizovaný občan-pistolník zareagoval na paniku, kterou vyvolal loni v létě docent Konvička svou hrou na invazi na Staroměstském náměstí ? A vzpomeňme i na střelbu v restauraci v Uherském Brodě v roce 2015.

Návrh takového ústavního zákona nemá oporu v koalici, neproběhlo meziresortní řízení. Něco podobného nenajdeme ani nikde jinde v EU. Předkladatel návrh obhajuje potřebou reagovat na bruselskou směrnici o regulaci držení zbraní. Proč ale právo vlastnit a použít zbraň neřešit i nadále v běžné legislativě a vlamovat se na ústavní půdu? Osobně nejsem fanda přílišné liberalizace zákona o zbraních, detaily ale rád přenechám odborníkům z oblasti bezpečnosti či psychologie.

Argument, že se je třeba ústavně bránit Evropské unii, která chce svou směrnicí záludně odzbrojit všechen lid, mi už zavání účelovostí. Nikdo nás přece neodzbrojuje. Jde jen o přesnější regule u legálně držených zbraní (nelegální zbraně a kriminalita je zase jiný příběh). V České republice máme nějakých 300 tisíc držitelů zbrojního průkazu. Nimrodi budou jistě nadále moci chodit s puškou do lesa, zájemci o sportovní střelbu na střelnici. A evropské směrnici lze případně čelit i jinak, například soudní stížností.

Směrnice EU mysllivcům právo chodit do lesa nijak neomezí. Foto Jitka Erbenová

Ústavní princip, který chápe jednotlivce s vlastní zbraní v ruce jako pilíř bezpečnosti státu, znamená významný a riskantní posun. Oslabování kompetence státu by mohlo vést k anarchii, přenos kompetencí státu na soukromé paramilitantní uskupení zase k fašizaci, či dokonce k občanské válce. Tady je na místě maximální ostražitost. Lobbismus milovníků zbraní, jež by se rádi ochránili před silnějším zasahováním státních úřadů, by proto do ústavního pořádku zasahovat neměl.