Naše česká Amerika

Česká veřejnost je fascinována velkými politickými hráči a jejich starostmi. Cítíme se být tu Američany, tu Číňany, tu Rusy. Raději bychom se ale měli zaměřit na fungování Evropské unie a naše místo v ní.

Žádné překvapení. Zatímco v Evropě se to mele, Čechy, Moravany a Slezany zaměstnává spor o přicházejícího prezidenta a odcházejícího velvyslance Spojených států amerických. U pravice posedlost Velkým západním bratrem nepřekvapuje. Levice by však aspoň nemusela pracovat na sypání písku do evropského soukolí.

Andrew Schapiro byl viditelným ambasadorem, který se svými názory příliš netajil. Dalo by se říct, že byl „politicky nekorektní“. Dalo se poznat, že diplomacie není jeho doména. Navíc rád komunikoval přes média. V tom se paradoxně podobá Donaldu Trumpovi, který řeší politiku rovnou na sociálních sítích. Přesto bude spolu s dalšími Obamovými velvyslanci nezvykle bryskně odvolán.

Na čtyřicet lidí v sobotu poblíž Karlova mostu Schapirovi na nápěv Vejvodovy skladby Škoda láska na kameru zazpívalo „Goodbye Andrew“. Komu chybět nebude, je tým Miloše Zemana, který Schapira viděl za věcmi, za nimiž nebyl, a neviděl jej tam, kde byl. Přesto je veškerý patos a sentiment zbytečný. Pomáhá jen tmelit skupinu s vyhraněným pohledem na americkou i českou politiku.

Osobnosti truchlící za panem Schapirem patrně najdeme i podepsané pod dopisem evropských politiků (převážně ze střední a východní Evropy) nastupujícímu prezidentu Trumpovi. Z českých jsou zmiňováni Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra. Podle agentur se v listu mimo jiné píše: „Putin neusiluje o americkou velikost. My, jako vaši spojenci, ale ano.“ Už jen zbývá dodat, že coby důkaz oddanosti v Brdech v „Akci Z“ postavíme provizorní radar a budeme se modlit, aby jej USA brzy nahradily skutečným.

Cizinci ve své zemi
Není asi zrovna úlohou země velikosti a významu České republiky, aby se přela, zda budovat „americkou velikost“ s tradičním washingtonským establishmentem – když už není Bush jr., vezmou jeho zdejší fanoušci zavděk i Clintonovou, ba Obamou -, anebo pomáhat nevyzpytatelnému Trumpovi s Putinovým Ruskem rozehrávat kontroverzní „koncert velmocí“.

Víc bychom si měli hledět stavu Evropské unie. Nebo snad opravdu někdo věří v trojúhelník Rusko-USA-Česko?

Unie se mezitím dramaticky mění. Britové zrychlují svůj úprk, socialisté se v Evropském parlamentu rozcházejí s lidovci a na pořadu dne je opět vícerychlostní Evropa. Před Českou republikou stojí dilema: stát o členství v pevném integračním jádru, jak to druhdy proevropská ČSSD zamýšlela kdysi, anebo se do ničeho nehrnout?

Varianta první znamená chystat se do eurozóny dříve než později a prosazovat společnou politiku v oblasti daní (k tomu už se Bohuslav Sobotka přihlásil), ochrany přírody, energetiky, ale třeba i bezpečnosti a migrace.

K druhé cestě náleží ukazování na Brusel, jak nám vše hatí a do všeho strká nos. Hezkou ukázkou je spor o přísnější regulaci držení zbraní. My víme všechno nejlépe – například že ozbrojení civilisté v hudebním klubu snáze zpacifikují eventuálního teroristu – a budeme si vládnout po česku. Anebo po americku? Vždyť hrdý občan s kvérem střežící si svůj majetek je výdobytkem tamních konzerv… V další fázi lze přistoupit k obnovení trestu smrti a zpřísnění dalších sankcí. Je snadné tvrdit, že evropský humanismus nás oslabuje.

Evropská unie? Ta je nám cizí, byť je i naše. Evropané? To jsou „oni“, ne „my“. Repro DR

Ke kamínkům v této neveselé mozaice patří i nedávné rozhodnutí poslanců, že občanům ostatních zemí EU, kteří mají v České republice přechodný pobyt, neumožní hlasovat v obecních volbách. Ledaskde jinde to jde, u nás bude mít 118 tisíc Evropanů dál smůlu. Jsou pro nás „cizí“, přestože brněnský krajský soud už v roce 2014 konstatoval: „Pro občana jiného členského státu EU nesmí být zákonem stanoveny odlišné podmínky pro výkon volebního práva, než jaké jsou stanoveny pro státní příslušníky České republiky.“

Jenže co kdyby při volebním komunálním aktu dali průchod své svobodomyslnosti, nedejbože multikulturalismu? Odpůrci volebního práva pro zde působící Evropany argumentují i možností, že by se tím tato vymoženost přiblížila i cizincům odjinud. „To by byl ještě větší problém. Je to přesně o těch komunitách, které mají jiný pohled na to, jak se má žít, třeba na venčení psů,“ řekl serveru iDNES poslanec sociální demokracie Jeroným Tejc.

Kdyby to jen trošku šlo, s chutí vyměníme členství v EU za přičlenění ke Spojeným státům americkým (byť i tam by nám byl blíž Nashville než New York). Jen se vede spor, jestli k těm, jaké byly donedávna, nebo těm trumpovským. V tom se liberální pravice s národně socialistickou levicí neshodne.

Přitom prostor k promlouvání do evropských záležitostí malý není. ČSSD patří ke Straně evropských socialistů – ti spolu drží víc pohromadě než lidovci či liberálové. Jedním z místopředsedů Evropského parlamentu byl zvolen Pavel Telička (ANO), k němuž můžeme mít spoustu výhrad, je ne tu, že by špatně slaďoval český a evropský zájem. Naše země je nadto evropským západem vnímána jako cenný most do specifických východních končin.

Co z toho. „Evropě to osladíme,“ jak kdysi slibovali Topolánek s Vondrou. My se cítíme spíš být tu Američany, tu Číňany, tu Rusy. Českou politiku vícero azimutů zajímají souřadnice Bruselu méně a méně. Evropská unie? Ta je nám cizí, byť je i naše. Evropané? To jsou „oni“, ne „my“. Nejlepší recept jak se stát cizinci ve své zemi, oslabované naší vlastní hloupostí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.