Manifest inovativního státu

Jiří Pehe a Jan Štern sepsali program pro novodobý stát v éře globálního světa. Jeho klíčovými pilíři jsou inovace, soudržnost a identita.

Globální versus lokální
Hlavní hybnou silou světa se v období po pádu sovětského impéria nestaly Spojené státy, jak se většinou předpokládalo, ale zpočátku méně viditelná avšak postupně prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, zejména komunikační, než mocenská politika západních států. Ta samozřejmě přispěla k odbourání některých obchodních bariér a urychlila růst volného obchodu. Samotná globalizace ale byla mnohem komplexnější proces.

V prvé řadě umožnila neobyčejnou expanzi nadnárodních korporací a finančního kapitálu i do zemí, kam byl jejich přístup dříve omezený. Zároveň došlo ke globalizaci médií, přičemž nové komunikační technologie spustily proces, v němž se hlavním komunikačním médiem stával internet. Finanční trhy začaly postupně fungovat v pravém slova smyslu planetárně.

Ale nejdůležitějším fenoménem tohoto období byl vznik složitě propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. Jednotlivé národní státy vystupují spíš jako servisní organizace plnící příkazy a potřeby tohoto sytému a fungující coby pojistný systém finančních reserv kdykoliv se tento sytém dostane do vážnější krize, jakou byla třeba finanční krize v roce 2008.

Objevil se zcela nový zásadní problém: ve světové i domácí politice i po pádu bipolárního světa zůstávaly hlavními aktéry národní státy, které byly sice schopné spolupracovat na základě mezinárodních smluv, obranných aliancí, popřípadě regionálních integračních uskupení, jako je Evropská unie, avšak nedokázaly držet krok s ekonomickou, finanční a technologickou globalizací. Politika zůstala lokální a stále více tudíž nestačila na řešení globálních výzev.

Nůžky mezi lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím hospodářstvím se přitom od té doby jen dál rozevírají. Situace je o to horší pro malé a střední státy, jako je Česká republika, které už vůbec nedokáží politicky držet krok s globalizačním vývojem.

Navíc v první dekádě po pádu sovětského impéria (v níž podle Francise Fukuyamy měl začít konec historie v podobě globálního tažení liberální demokracie) začal nástup globalizace vystavovat dříve dlouho stabilní model liberální demokracie stále většímu tlaku. Rostoucí nadvláda globálního kapitálu nad lokálně fungující politikou přispívala ke korumpování politických stran a navíc ukazovala demokratické politiky v národních státech ve stále nepříznivějším světle: tedy jako aktéry, kteří nedokážou s pomocí národní politiky zvládat stále větší počet globálních výzev.

Právě v tomto období také padla dlouho obhajovaná teze, že demokracie a tržní hospodářství jsou vzájemně provázané: Čína a další země ukazovaly, že tržní hospodářství, i když deformované (a v mezinárodní soutěži neférově podporované) zásahy státu, lze provozovat bez demokracie. Globální korporace si uvědomily, že spolupracovat mohou v podobě masivních investic často lépe se zeměmi, které vyznávají jisté typy autoritářství než s pomalými a těžkopádnými demokraciemi.

Významným projevem a výsledkem procesu globalizace se stal rozpad tradičních států v arabském světě a s ním související ozbrojené konflikty vedoucí ke stěhování národů a mezinárodnímu terorismu. Nastartoval se proces, v němž západní státy po každém novém teroristickém útoku přijímají nová bezpečnostní „opatření“, a lidé se sami vzdávají některých svobod.

Ještě horší je, že byl nastartován proces, v němž stále větší množství politických populistů obchoduje se strachem. Slibují ještě větší ochranu výměnou za skutečně radikální opatření: zavírání hranic, rozbití nadnárodní spolupráce, zastavení migrace, atd. Hudbou demokracie se stal strach.

Ohrožení liberální demokracie
Obchod se strachem, který se spustil po 11. září 2001 a od té doby jen graduje, má oběti nejen v podobě rostoucí moci bezpečnostních aparátů na úkor různých forem svobodnějšího stylu života. Pokud by zůstalo u takových omezení, dala by se ospravedlnit s tím, že ochrana před terorismem nemůže být úplně zadarmo.

Problémem je, že v kombinaci s rostoucím počtem dalších globálních výzev a hrozeb začal strach, který do západní civilizace zasel šokující útok na Světové obchodní centrum a Pentagon, bujet v podobě rakoviny politického populismu a extrémismu. Relativizovány tak jsou postupně některé tradiční pilíře liberální demokracie a hodnoty, které byly páteří poválečné stability.

Stále větší množství politiků reaguje na poptávku po vládě silné ruky, kterou ovšem sami svým alarmismem a populismem pomáhají generovat. Za posledních 15 let tak v západních demokraciích notně ubylo uměřenosti a civilizovanosti. Strach z globálních výzev – masové migrace, terorismu, odlivu pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích, tlaku finančního kapitálu na národní státy – probouzí zpět k životu běsy, které, zdálo se, Západ navždy pohřbil po 2. světové válce.

Politici pohrávající si s těmito běsy mluví dnes jazykem nepředstavitelným ještě před deseti lety. Útočí na menšiny, jinakost, nadnárodní spolupráci. Chtějí se opevňovat za hranicemi a stavět zdi. A hledají nepřátele i doma. Ti, kdo nesouhlasí s politikou nenávisti a rozdělování, jsou ve jménu „lidu“ či „národa“ atakováni jako nepřátelé.

Není přitom náhoda, že po každé nové politické kalamitě, jakou bylo naposledy britské referendum o brexitu, se ukáže, že nejvíc vystrašená je „šťastná“ poválečná generace dnes starších lidí, která strávila většinu života v relativním blahobytu a politicky i bezpečnostně srozumitelném světě. Týká se to přitom jak lidí na Západě, tak lidí, kteří žili v komunistických režimech.

Hlavní hybnou silou světa se v období po pádu sovětského impéria stala prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, než mocenská politika západních států. Ilustrace Davide Bonazzi

Srozumitelnost světa jako by začala v posledních deseti letech rapidně mizet. Zatímco mladší, vzdělanější lidé se naučili v tomto prudce se měnícím světě, kde skutečnost stále více splývá s virtuální realitou, do jisté míry žít, mnoho starších a méně vzdělaných lidí ztrácí půdu pod nohama. Není náhodou, že politici, jako je Donald Trump nebo Marine Le Penová, spoléhají především na voliče, kteří vidí samy sebe jako „poražené“ v procesu globalizace.

Napětí dál roste i proto, že se džin globálně fungující ekonomiky a technologií už nedá vtěsnat zpět do láhve, z níž byl vypuštěn. Nacházíme se ve víru skutečné revoluce, která mění od základu způsob, jakým funguje svět.

Nové třídní rozdělení světa
Svět se rozdělil na ty, kteří se dokážou dobře pohybovat v novém globalizovaném prostředí, kdo jsou s ním plně kompatibilní a pro něž je pozitivní životní výzvou. A na ty, kteří v novém globálním uspořádání jenom ztrácejí, nedokáží se v něm orientovat a prosadit. Mezi tyto dvě skupiny lidí vnesl globální systém jen velmi těžko překonatelnou bariéru.

První skupina lidí vítá globální změny, protože přinášejí naději na řešení globálních ekologických problémů. Jenom v rámci globální politiky je možné řešit takové problémy jako je globální oteplování, omezenost přírodních zdrojů nebo ochranu krajiny a biosu. Jenom v globálním měřítku lze uskutečnit rozvoj nových technologických výzev, které jsou nejen základem ekonomického pokroku i pokroku ve zlepšování kvality života, ale zcela překopávají tradiční výrobní a ekonomické postupy i životní styl.

Druhá skupina se všech těchto globálních změn převážně děsí. Strká hlavu do písku před nutností globálních změn a žádá návrat pod střechu tradičních národních států, které vidí jako poslední možnost ochrany před globální nejistotou. Zatímco první skupina vítá změny, které vycházejí vstříc požadavkům globalizujícího se světa, jako je multikulturalismus, genderová politika, ochrana menšin a boj za jejich práva, druhá skupina staví proti těmto změnám bariéry. Připadá jí, že podrývají přirozenou základnu jejich světa, že narušují kořeny, z nichž vyrostli.

V období po pádu komunismu první skupina dominovala společenskému a politickému dění a prosadila celou většinu ze své politické agendy. Dnes čelíme vzrůstající frustraci lidí druhé skupiny, kteří se začínají bouřit proti pořádkům, které jim „vnutila“ první skupina. Velký nárůst populistických politických hnutí a stran (reprezentovaných jmény a pojmy jako Trump, Brexit, Le Penová, Alternativa pro Německo), které úspěšně dobývají tradiční bašty západní demokracie, je projevem této revolty. Populismus a nacionalismus je politickým vyústěním a formulací protestů druhé skupiny.

Role národního státu v turbulentní době nástupu globalizace
Nabízí se otázka, do jaké míry je národní stát schopen čelit nekontrolovatelným poryvům globálního světa, z nichž má jeho běžný občan tak velký strach. A jakými prostředky a nástroji bude problémům, které globální svět přináší, čelit? Jak může čelit novému třídnímu rozdělení světa? Na rozbouřeném oceánu globálního světa se bezmocně houpou nejenom jednotliví občané, ale i celé státy.

Je evidentní, že klasické postupy levicové nebo pravicové politiky na globální výzvy nestačí. Pravice liberalizací a uvolňováním pravidel regulujících ekonomiku vydává zcela všanc svojí zemi nadnárodním společnostem, které její půdu, suroviny, přírodu, krajinu, ale i obyvatelstvo a jeho pospolitost v zájmu svého podnikání vyždímají a zpustoší. Levice na globalizaci reaguje jedinou metodou, kterou zná, a sice posilováním sociálních benefitů, čímž ale země postupně chudne, slábne a ztrácí konkurenceschopnost.

A nestačí ani radikální přístupy k samotné globalizaci, zejména ty, které ji z národních pozic odmítají anebo ji chtějí ignorovat. Tito „lokalisté“ chtějí vsadit na národní stát jako na poslední útočiště před nekontrolovatelnými poryvy globálního světa. Chtějí, aby je národní stát izoloval od globálního dění, aby využil svoje prostředky k odclonění svých obyvatel od vnějšího světa. To je iracionální představa, která naprosto nechápe, jak malými prostředky ve srovnání s globálními pohyby národní stát dnes disponuje.

Možná, že velké státy jako USA, Čína nebo Rusko jsou s to na nějakou dobu formou dotací a celních zábran chránit svoje teritorium před náporem globální ekonomiky. Ovšem jen za cenu následného katastrofálního ekonomického propadu.

Pro malý a střední stát je taková politika dnes holým šílenstvím. Malé a střední státy mají jen dvě cesty, jak se s globalizací vyrovnat. Jednou možností je dělat to, co dosud levicové i pravicové strany dělají. Tedy v podstatě nedělat nic a nechat své občany, aby se s globálními procesy vyrovnali individuálně sami a snažit se jim v tom pomoci podporou vzdělání tak, aby byli co možná nejlépe připraveni na konkurenční boj o pracovní místa. To ovšem podstatu věci, a sice jak uspět jako stát, neřeší.

Druhou možností je, aby se stát postavil globálním výzvám s novou efektivní vizí a pokusil se o zajištění vlastního důstojného postavení v globálním systému. K tomu je zapotřebí soustředit se zejména na vytvoření soudržnosti v rámci státu, inovace a odpovědnost za transparentní fungování státu.

Globální přísliby i hrozby
Globalizující se svět není jen hrozbou, ale zároveň příslibem a šancí. Největší chybou by bylo zredukovat problém globalizujícího se světa jen na rizika a hrozby, které přináší.

Globální svět není dílo nějakých démonů, ale je to stejné lidské dílo, jako je národní stát, firma nebo korporace. Podstatou globalizujícího se světa je geometrickou řadou zesilující technologický pokrok proměňující ekonomiku ve sféru, v níž technika převažuje nad holou výrobou zisku. Tento proces technizace ekonomiky dramatickým způsobem mění celkový kontext výroby, ekonomiky a obchodu na globální úrovni. I finanční trhy, které jsou často vykreslovány jako dominantní síla globálního systému, přitom jen stěží drží krok s vnitřním vývojem globální ekonomiky založené více na technickém pokroku než na výrobě zisku.

O globálním ekonomickém systému se dnes často hovoří jako o jakési formě anarchie, ale to se týká spíš jen fungování méně regulovaných oblastí finančních trhů. Ve skutečnosti je globální ekonomický systém jako celek často daleko víc než národní státy založen na organizované racionalitě, více spoléhá na plánování než na neviditelnou ruku trhu. Je dokonce možné tvrdit, že v dnešní době je spíš stabilizujícím prvkem působícím proti nacionálním a populistickým vášním vznikajícím ve vyprázdněném politickém prostoru.

Pomineme-li finanční krizi v roce 2008, která má svoje příčiny dané v nekontrolovatelném pohybu spekulativního kapitálu, pak globální ekonomika už zdaleka neprochází tradičními obdobími růstu a poklesu, jak jsme tomu byli zvyklí u klasického kapitalismu. V jistém ohledu jsou státy zbaveny tíživé starosti z velkých hospodářských krizí, které postihovaly kapitalistickou ekonomiku. Je to zčásti díky protikrizové ekonomické politice jednotlivých států, ale také stále více ekonomické stabilitě globální ekonomiky jako takové.

To, co dnes propojuje globalizující se svět, je technika. Na rozdíl od klasického kapitalismu, kde honba za tiskem byla rozhodujícím motorem globálních změn. Dnes tímto motorem je technologický rozvoj na bázi vědy a techniky.

Jinými slovy: hlavním způsobem komunikace s globálním světem je technověda. Globální svět ovládaný „planetární technikou“ je lhostejný k osudu jednotlivých států, ale nikoli dopředu nepřátelský. S kýmkoliv, kdo je technicky progresivní, se ihned spojí a dá mu šanci. Globální ekonomika to není svět peněz, svět kapitálu, to je svět techniky, znalostí a inovací. Ten stát, který toto pochopí a najde cestu, jak svojí domácí ekonomiky, své podnikatele i zaměstnance v tomto zásadně podpořit, nebude mít v globálním světě problém.

Inovace – země je svým ekonomickým pánem
Podstatou a primární příčinou ekonomického růstu je technologický a vědecký pokrok. Pokud chce stát, který nedisponuje mimořádným přírodním bohatstvím nebo jinou výjimečnou vymožeností, hrát důstojnou roli v dnešním světě, pak musí uspět na poli techniky a technologického rozvoje. Jedině tak se stane důstojným spoluhráčem v globální ekonomice. Průměrnost na tomto poli nebo dokonce technické zaostávání je cestou na ekonomickou a potažmo i politickou periferii. Dnes tedy rozhoduje nejvíc to, jak je schopen zajistit technologický pokrok v rámci své ekonomiky nebo se na něm významně podílet. Jenže to je právě to, co státy příliš neovlivňují.

Zejména malé a střední státy jsou zcela vydány politice velkých korporací, které jsou nositeli hlavních trendů technologického vývoje a tím i ekonomického úspěchu. Tradiční politické koncepty pracují s konceptem státních investic do vzdělání, vědy a výzkumu jako dostačujících opatření, které mají zajistit ekonomický vývoj. Jenže málokdo už zkoumá konkrétní dopad na podnikání domácích firem. Zejména věda a výzkum žijí ve svém vlastním světě grantů, publikování a konferencí, aniž by z jejich činnosti jakkoliv profitovaly domácí firmy. Pokud učiní nějaký opravdu významný objev, tak ten se stane kořistí nadnárodní velké korporace, která na něm vybuduje velký byznys, aniž by to mělo nějaký příznivý dopad pro zemi, v níž objev vznikl a která zaplatila jeho vývoj.

Stejné je to i s podporou vzdělání, která je tradiční mantrou většiny politických směrů a stran. Vzdělání samo o sobě posiluje konkurenceschopnost jednotlivého občana a nepřímo i zvyšuje atraktivnost dané země. Kvalifikovaná pracovní síla přitahuje kapitál a investice, který ovšem kvalitní pracovní sílu spotřebuje stejně jako potřebné suroviny, aniž by z toho země, která vzdělání zaplatila, něco měla.

Stát musí výrazně a koncepčně poskytovat podporu podnikání v technologicky progresivních a trendových odvětvích. Musí maximálně podporovat vznik a rozvoj nových firem (start-up) investujících do nových a převratných technologií. Musí obecně více podporovat technickou inovaci podniků v rámci národní ekonomiky. Jenom tak se podaří zvýšit v rámci národní ekonomiky podíl podniků, které mají potenciál stát se významnými nebo i globálními hráči. Nestačí jen spoléhat na soukromou iniciativu „venture“ kapitálu, stát je díky svému vědeckovýzkumnému zázemí schopen daleko lépe poznat, kam směřuje technologický pokrok a kde je největší potenciál k technologické revoluci. Bez této podpory je ekonomika malých států vydána náhodnému vývoji a investiční politice velkých korporací.

Paradoxně jedním z největších podporovatelů podnikání v technologicky trendových odvětvích jsou Spojené státy - kolébka kapitalismu volné konkurence, které na tom budují trvalou pozici nejúspěšnější a největší ekonomiky. Například pět hlavních technických vymožeností, na nichž byl vybudován iPhone, produkt, který učinil z firmy Apple jednu z největších firem na světě, dodal firmě stát, respektive ministerstvo obrany v rámci různých vývojových programů. Jsou i další státy, které dramatickým způsobem podporují rozvoj podnikání v technologicky perspektivních oborech, jako je Izrael, Singapur nebo Spojené arabské emiráty.

Pokud si stát nepřeje, aby se jeho země stala montovnou nebo servisem jednoduchých služeb pro velké nadnárodní firmy, které mohou kdykoliv přesunout svoje provozovny do oblastí s lacinější pracovní silou, pak musí aktivně a koncepčně podporovat podnikání firem v technicky progresivních a perspektivních oborech. Jen tak zajistí, aby i v rámci jeho ekonomiky vznikly firmy, které drží otěže technického pokroku a které z toho titulu jsou svými pány. Jen tak zajistí vyšší zisky firem ve své zemi díky jejich vysoké konkurenceschopnosti, lepší pracovní a profesní příležitosti v kvalifikovanějších činnostech pro svoje lidi.

Soudržnost – na každém člověku záleží, země je semknutá
Důležitým faktorem pro úspěšné přežití státu v globálním světě je, nakolik a na základě jakých hodnot je obyvatelstvo stmelené, nebo naopak rozdělené. Politika státu by se měla silně a prakticky zaměřovat na rozbíjení sociálních a etnických ghett, na rozvolňování hranic položených mezi jednotlivými sociálními vrstvami a na posilování sociální mobility. Kromě obecné tendence k rozdělení společnosti z titulu globalizace existuje celá řada dalších druhů třenic a sociálního vyloučení.

Nejvážnějším problémem sociálního vyloučení je dlouhodobá nezaměstnanost části obyvatelstva vedoucí k formování vyloučených vrstev obyvatelstva. Člověk bez práce ztrácí schopnost se uživit a stává se tak břemenem společnosti, ale zejména ztrácí svojí důstojnost.

S tímto zlem je nutné bojovat politikou zaměstnanosti založenou na maximální mobilizaci úřadů práce, které musí být zásadně motivované na vracení nezaměstnaných zpět do pracovního procesu. Nejvážnější případy nezaměstnanosti pak je nutné řešit přímou podporou soukromých podniků zaměstnávajících dlouhodobě nezaměstnané, anebo i založením státních podniků prioritně zaměstnávajících vyloučené skupiny obyvatelstva.

Globální ekonomika, do níž vstoupily nové velmi silné ekonomiky nezatížené břemenem sociálního státu - Čína, Indie, Brazílie – útočí pod praporem neoliberální ideologie na sociální stát s cílem co nejvíce zlevnit pracovní sílu a zesílit tak konkurenceschopnost ekonomiky. Tím podemílá institucionální podstatu sociální soudružnosti, na níž je založen liberálně demokratický kapitalismus.

Sociální soudružnost je přitom založena na obecně sdíleném přesvědčení, že majetková i mocenská nerovnost je ve výsledku výhodná pro všechny. Neboli jak říká John Rawls: „Nerovnosti bohatství a pravomocí, jsou spravedlivé pouze tehdy, jestliže vyúsťují v kompenzující blaho pro kohokoliv, zvláště pak pro nejméně zvýhodněné členy společnosti.“

Výsledkem neoliberální politiky, včetně jejího útoku na sociální stát, je, že se rozevírají nůžky mezi bohatými a zbytkem společnosti. Životní úroveň bohatých se stává nesouměřitelnou s ostatními vrstvami společnosti. Nejde už o pouhou nerovnost, ale o nesouměřitelnost, a to ve všech ohledech. To je trend neslučitelný s principy, na nichž stojí liberální demokracie.

Neméně závažným problémem je malá prostupnost společenských vrstev a hierarchických struktur. Velká část obyvatelstva si jen velmi těžko razí cestu vzhůru. Rovnost šancí je často jen prázdnou floskulí. Tady je na státu, aby maximálně podporoval rozvoj konkurenceschopnosti všech občanů, zejména pak těch, kteří jsou svým sociálním zařazením hendikepovaní.

Identita – najít své místo
K řádu světa patří, že věci a lidé nacházejí své místo ve světě. Stejně tak i státy musí hledat svoje místo v globalizujícím se světě, nalézat svojí identitu. Každá země je jedinečná a tuto svojí jedinečnost nesmí v universálním světě utopit. Globální svět má tendenci unifikovat prostor, protože se mu tak lépe funguje. Na první pohled se to jeví jako snadné řešení. Tomu nelze v žádném případě ustoupit, to je falešné zapojení do světa, které se vždy nakonec vymstí.

Takovým falešným zapojením se do svět je výprodej národní podstaty kvůli ekonomickému růstu a potažmo růstu životní úrovně za jakoukoliv cenu. Nikdo jiný než stát neochrání krajinu, přírodní zdroje, tradiční pospolitost a kulturu před vpádem globálního světa. Jestliže někde dojde k destrukci národní podstaty, pak viníkem je především místní stát a nikoliv globální síly. Často se démonizují globální síly a procesy, jako kdyby bylo jejich cílem ničit to, co je lokálně jedinečné a nenahraditelné. Je to jenom alibismus těch politiků a činitelů, kteří toto připustili. Ke globálnímu světu patří i zvýšená povinnost národního státu chránit podstatu své země, její tradici a kulturu.

Závěr
Každá země by měla vstoupit na arény globalizovaného světa s novou energií a s programem odpovídajícím na nové výzvy. Měla by formou podpory inovací posilovat svojí výkonnost, aby nejen obstála v globální ekonomické soutěži, ale aby zajistila svým občanům kvalifikovanou práci a důstojnou existenci. Jen tak se nedostane do nedůstojného vleku všemocných nadnárodních korporací. Měla by se stmelovat nikoli rozdělovat a cíleně budovat spravedlivou společnost. Rozdělená a rozhádaná společnost se v globálním světě stane bezmocnou hračkou v rukou globálních hráčů. A měla by nalézt svoje místo ve světě a toto místo kvalifikovaně a zodpovědně chránit před náporem globálních sil. Jenom silné a stmelené státy, které dobře znají své místo ve světě, obstojí v narůstající globální konkurenci.

I nadnárodní politická integrace, která může být účinnou odpovědí na ekonomickou globalizaci (protože jen globalizovaná politika bude schopná zajistit potřebnou míru globální regulace a globálních standardů), může být úspěšná pouze za předpokladu, že bude vycházet z jedinečného vkladu každého státního útvaru. Tedy že bude kombinací jedinečných přínosů různých zemí, nikoliv byrokratickou snahou o uniformitu. Jinými slovy, snahy každého moderního státu najít své unikátní místo v globálním světě, by neměly být vnímány jako snahy vyčlenit se z procesu politické globalizace, jako cesta zpět k nacionalismu, ale jako snahy o vytvoření smysluplného systému globální dělby práce.

A co si myslíte vy? Diskuse (31 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

Nedohledal jsem, či nepochopil jsem doklad predispozice: Středa, 30.Listopadu 2016, 12:45:50

....vnitřní vývoj globální ekonomiky je založen více na technickém pokroku než na výrobě zisku...........viz Globální přísliby i hrozby
Že by dominance rozumových impulzů v procesu vědeckotechnické progrese nahradila na burze intuitivní investiční spekulace?
Rád bych doufal, že jsem zaspal konec neoliberální epochy globálního financkapitalismu..........bych nedočkavě dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak snadné je přece vyřešit problémy globalizace... Středa, 30.Listopadu 2016, 14:16:17

Naprosto přesně, pane Petrasku.

Je svým způsobem skutečně obdivuhodné, jak Jiří Pehe znovu a znovu dokáže věci postavit na hlavu.

Před časem přišel se skutečně přelomovým zvěstováním, že severský sociální stát prý už vůbec není kapitalismus (!!), nyní nás tedy oblažuje zjištěním, že základní hnací motivací tržní ekonomiky (potažmo kapitalismu) není zisk, nýbrž - technika!

To je asi to samé, jako za dob benátských kupců tvrdit, že rozhodujícím ekonomickým faktorem není zisk, nýbrž obchod! - Neprovozovali ti tehdejší kupci to své námořní loďstvo snad především za účelem z i s k u?! Anebo - anebo že by jejich hlavní motivací byl přece jenom ryze osobní plezír z toho, že mají ty své lodičky a mohou se s nimi vydávat přes moře na dobrodružné plavby do exotických krajů?

A tak tedy i dnes prvotním motivačním činitelem ekonomických aktérů nemá být zisk, nýbrž čiré okouzlení z techniky...

Zbývá jenom vyřešit jeden jediný problém: jestliže tedy řešením všech problémů globalizovaného kapitalismu má být podporování malých firem s technickými inovacemi - jak zabránit tomu, aby se z těch úspěšných malých firmiček časem nestaly - právě ty hypertrofované nadnárodní koncerny, v nichž J. Pehe vidí veškeré neštěstí tohoto světa?...

Anebo snad všem těchto Gatesům hned na začátku řekneme: vyhrajte si pěkně s tou svou inovační technikou - ale zapomeňte na zisk, ten vám nepovolíme vydělávat, abyste se jednou nestali moc velkými!?...

Petrasek Milan - penzista

Společnost byla globalizací rozdělena Středa, 30.Listopadu 2016, 19:46:56

- míní autor - na část aktivní plnou pozitivní životní výzvy, s neoliberalismem kompatibilní, a na část plně dezorientovaných .
Jeho slovy...
na ty, kteří se dokážou dobře pohybovat v novém globalizovaném prostředí, kdo jsou s ním plně kompatibilní a pro něž je pozitivní životní výzvou.
A na ty, kteří v novém globálním uspořádání jenom ztrácejí, nedokáží se v něm orientovat a prosadit.
Důvod spatřuje jak píše .... v neschopnosti státu zajistit technologický pokrok v rámci své ekonomiky, nebo se na něm významně podílet. ......
Je přesvědčen o výskytu potenciálu pozitivního řešení schopných, kteří stojí společnosti/státu k dispozici.
S tím bych nesouhlasil. Takový potenciál ve společnost současně nenacházím. Za směrodatné naopak považuji následky všeobecné stísněnosti, jako následku psychospolečensky univerzálně působících destruktivních komponentů neoliberální ideologie.
Upozornil bych na projevy a následky "pozitivní životní výzvy" příštího prezidenta spojených států a doporučil nahlédnout do aktuální publikace - B.-Ch. Han "Vyhořelá společnost".
Stačí jen na pár krátkých kapitol....bych dodal.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 1.Prosince 2016, 08:09:37

Dovolím si připomenout jednu technickou věc, která s vysokou pravděpodobností bude spolurozhodovat o budoucích vítězech a poražených.

ČR se spolu s několika významnými zeměmi EU a všemi světovými velmocemi podílí na globálním projektu tokamaku ITER, což je jednak zkratka International Thermonuclear Experimental Reactor, Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor, ale zároveň "iter" v latině znamená "cesta". A tou cestou tokamak zřejmě skutečně bude.

Krátce shrnu o co jde::
Tokamaky jsou zařízení na výrobu zcela ekologicky čisté energie. Základní veličinou, která ovlivňuje stavbu těchto zařízení, je jejich velikost -- malé tokamaky mají větší příkon než výkon, vysoce výkonné tokamaky by byly neúměrně drahé a složité. Ideální poměr příkon - výkon se jeví 1 ku 9.
(ano, tokamaky potřebují být připojeny k elektrickému zdroji, aby samy elektřinu vyráběly)
Taková elektrárna bude mít půdorys cca 100m čtverečních a bude schopná z 2,1 gramu (!!!) běžně dostupného paliva získat 1 GIGAwatt elektrického výkonu.
Navíc když na tuhle elektrárnu hodí terorista bombu, stane se jen to, že zničí drahé zařízení. Ale kromě bomby nic nevybuchne, okolí nebude na tisíce let ničím zamořeno atd.
Tokamaky budou složité -- ale budou je vyrábět automatizovaně stroje.
Žádná energetika -- fosilní, jaderná, větrníky, soláry....... nic nebude mít šanci proti této ekologicky naprosto čisté a fenomenálně výkonné konkurenci.

ČR by si velmi měla hlídat svůj podíl na této věci a možná ještě zvýšit úsilí a svůj vědecký i jiný příspěvek.
Do budoucna bychom se měli stát výrobci komponent pro tokamaky, což by ČR zajistlo i nadále postavení mezi nejvyspělejšími zeměmi světa.
--------------------------------

Dokonce i kdyby tokamaky zklamaly (uváděná pravděpodobnost 1%), budou zkušenosti z tohoto mezinárodního projektu k nezaplacení.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/216411058090910/

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 1.Prosince 2016, 11:23:43

Ten problém tokamaků je v tom, že původní naděje do nich vkládané se víceméně zcela rozplynuly. Přinejmenším pro dohlednou budoucnost od nich nelze očekávat řešení a vyřešení energetických problémů lidstva. Ta technická komplexita a náročnost je prostě příliš velká, než aby současná pozemská věda a technika dokázala tuto záležitost zvládnout.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Technika, kapitalismus a komunismus Čtvrtek, 1.Prosince 2016, 11:43:40

Pane Petrasku, Pehe především předpokládá, že klasický protiklad pravice - levice prý už neexistuje. To je skutečně velice "odvážné" tvrzení.

Dozajista, my dnes nemáme před sebou ten zcela klasický třídní konflikt, kde by na straně jedné stála třída majitelů továren, a na straně druhé stejně tak jasná a jednotná fronta "vykořisťovaných" dělníků z těchto továren.

A máme skutečně přítomnu dosti razantně rychle rostoucí vrstvu těch, kteří pracují v oblasti inovativních technologií - a kteří v případě svého úspěchu mají opravdu otevřenou možnost k vlastnímu vzestupu i do těch nejvyšších příjmových, a tedy i společenských pater.

Z toho tedy pak Pehe vyvozuje, že postačí podporovat tyto inovativní technologie, a že tím tedy zabezpečíme příjmový i sociální vzestup těch kteří v nich pracují. Kteří pak nebudou frustrováni, a nebudou své hlasy dávat krajní pravici (jak to činí v současnosti mnozí z těch, kterým právě v těch nových technologiích "ujel vlak").

Bezpochyby, tyto Peheho úvahy mají svou určitou logiku.

Ovšem, tak nějak to připomíná "zlatá" šedesátá léta, kdy se také už prorokoval konec třídního boje - neboť tehdejší dělnická třída mohla těžit z tehdejšího hospodářského oživení po válce (respektive vysloveně z německého "hospodářského zázraku"). Platy dělníků rostly prakticky každým rokem, dělníci si masově pořizovali vlastní automobily (do té doby věc neslýchaná!), stavěli si vlastní rodinné domky.

Jenže: pak zase jednou "čas oponou trhnul" - a ukázalo se že ty možnosti poválečného expanzivního růstu jsou vyčerpány; a že produkované národní bohatství nestačí na to, aby saturovalo materiální potřeby (a požadavky) všech. Zkrátka, společnost se zase velmi rychle rozdělila na to klasické schéma "těch nahoře" a "těch dole".

Dnes to tedy má být pro změnu čistě technologický pokrok, který vyřeší všechny sociální problémy společnosti. A který - zase jednou - "provždy" odstraní třídní boj.

Jenže: ta diferenciace z i s k u je vždycky daleko silnější faktor, nežli nějaký technický pokrok. Diferenciace zisku je tím nejzákladnějším hnacím motorem kapitalismu - bez toho by kapitalismus jako takový nikdy nemohl fungovat. Kdyby dělník ve výrobě bral stejné peníze jako majitel IT-firmy - pak bychom zde měli rovnou komunismus. A to se zdá být opravdu krajně nepravděpodobné, že by kapitalismus jenom díky jakémusi technologickému pokroku přímou linií konvertoval v komunismus.

Krátce řečeno: k d y b y všechno běžel podle představ Jiřího Pehe, pak by samozřejmě všichni mohli být spokojeni. Jenže - problém je právě v tom, že kapitalismus zásadně funguje podle s v ý c h v l a s t n í c h představ, podle svých vlastních zákonů - a jenom velice málo se ohlíží na to, co by si sami přejeme, co my sami si vysníme jako jakýsi "ideální stav".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 1.Prosince 2016, 11:48:27

P.S. Ty Peheho úvahy jsou víceméně přesně podle té logiky, že když se v USA může - teoreticky - k a ž d ý stát prezidentem, tak že tedy v š i c h n i se můžou stát prezidenty!

Tedy analogicky, když se jeden Bill Gates může ze své garáže vypracovat na IT-magnáta, že v š i c h n i mají naprosto stejnou možnost stát se softwarovými miliardáři.

Pehe vůbec nezohledňuje základní zákon tržní ekonomiky - totiž zákon nabídky a poptávky. Kdyby totiž opravdu všichni začali pracovat a produkovat v těch inovativních technologiích - pak díky této nadprodukci nevyhnutelně dramaticky klesne tržní cena jejích produktů, a s ní ovšem i platy a příjmy pracovníků v tomto odvětví.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 1.Prosince 2016, 12:30:36

P. Poláček: "Ten problém tokamaků je v tom, že původní naděje do nich vkládané se víceméně zcela rozplynuly. Přinejmenším pro dohlednou budoucnost od nich nelze očekávat řešení a vyřešení energetických problémů lidstva."

No já nevím. Šance, že tokamak nebude fungovat, jsou velmi malé, vědecky je ten stroj plně obhájen.
Složitý nepochybně je.
A hlavně -- žádné jiné řešení budoucí energetiky než tohle v podstatě neexistuje.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 1.Prosince 2016, 21:59:19

Technické stránce věci nerozumím, ale je zajímavé, jak krátká doba uplynula od objevení štěpné reakce uranu k prvnímu reaktoru (4 roky) a k první žárovce rozsvícené jadernou energií (13 let). Na tokamaku se pracuje už přes 60 let. Co když se technický rozvoj spíš zpomaluje nebo přesouvá jinam?

Od prvního Sputniku k letu na měsíc také uplynula vlastně krátká doba.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 2.Prosince 2016, 06:55:34

Chceme spoutat a ovládnout kousek slunce pane Kubičko!!!!!!

Já si po tom rozhovoru s B. Bigotem (odkaz výše) zašel na oficiální stránky ITERu, přečetl pár článků.............. - vypadá to, že obrovský rozmach automatizace a robotizace z posledních let projekt znovu rozpohyboval.
Na příštích deset let už mají peníze na účtech a to víc než 10 miliard dolarů od hlavních sponzorů - EU (ne všechny státy, ČR ano), USA, Čína, Rusko, Indie plus několik dalších.

Vláda má určitě velmi zasvěcené informace od českých vědců z projektu.
A není úplně nesnadné si představit, že by tokamaky jednou mohly zcela ovládnout energetiku této planety.
(se skutečně sériovou výrobou se počítá v roce 2050)
Já bych držel svoje želízko v ohni.........

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 2.Prosince 2016, 11:51:5

Na ta oficiální prohlášení tvůrců Tokamaku bych se právě příliš nespoléhal, pane Morbicere - to jsou všechno lidé, kteří s tímto projektem spojili celý svůj tvůrčí život, ale i svou kariéru, jsou z něj i čistě profesně živi. Je tedy sotva oprávněné očekávat, že zrovna oni budou aktivně a otevřeně připouštět závažnost problémů které jsou s touto technikou spojeny.

Já sám nejsem do celé záležitosti nijak hlouběji zasvěcen; ale nemýlím-li se tak tento projekt byl už téměř před úplným ztroskotáním, a teprve v poslední době se zúčastněné státy přece jenom rozhoupaly k tomu, do něj přece jenom investovat další miliardy.

Ještě jednou: já nijak nevylučuji že je to skutečně technika budoucnosti. Ale opakuji ještě jednou: pro nejbližší období je sotva možno od tohoto projektu očekávat vyřešení energetických problémů této planety. Ten termín roku 2050 se mi zdá být - za daných okolností - skutečně krajně optimistickým.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Kubičkovi Pátek, 2.Prosince 2016, 14:49:48

"Na tokamaku se pracuje už přes 60 let. Co když se technický rozvoj spíš zpomaluje nebo přesouvá jinam? "

Je to obtížný problém, zvládnout ten zdroj energie. Hezky se o tom vyjádřil Ivan Štoll, parafrázuji:

Fyzik (o jaderném štěpení): "Máme tady tuhle látku, a postupně se nám zahřívá až na 300 stupňů. Jak z toho získáme energii?"

Inženýr: "No to je jednoduchý, dáte kolem toho trubky s vodou, ta se ohřeje na páru, kterou pošlete do turbíny."

Fyzik (o jaderné fúzi): "Máme tady tenhle obláček plasmatu, který na 1 vteřinu získá teplotu 10 milionů stupňů. Jak z toho získáme energii?"

Inženýr: "???"

Jinak já (asi marně) doufám, že fúze nebude. Byla by to pravděpodobně ekologická katastrofa v řádu několika staletí.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

k článku Pátek, 2.Prosince 2016, 14:52:35

A chtějí lidé vůbec ty inovace? Nic proti inovacím, já osobně jsem pro, jen si tou tezí nejsem zcela jistý:
http://www.newyorker.com/business/currency/silicon-valley-has-an-empathy-vacuum

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 2.Prosince 2016, 19:43:54

Pokud vím, mělo by to být 1,5 mil stupňů na 30 minut pane S,amohýl,e.
Ale nechci vám brát iluze, že mocnosti perou miliardy do pohádky,,,,,,,,,,,,

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Morbicerovi Pátek, 2.Prosince 2016, 21:29:41

Přesná čísla nejsou pro tu parafrázi podstatná, přece jen je to už přes 15 let, co jsem to slyšel na přednášce (a pokud si vzpomínám, Štoll v tom výroku odkazoval spíš na ICF než tokamak).

Vím moc dobře, že to pohádka není, jednou se to podaří. Ale jsem proti, když vidím, jaké škody se napáchaly spalováním fosilních paliv, a to je jen chemická reakce. Jsem přesvědčený, že bychom s fúzí během několika staletí spotřebovali podstatnou část vody v oceánech (jako zdroje vodíku). Byl by to (ekonomicky) ráj, ale moc dlouho by netrval.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 2.Prosince 2016, 21:59:3

Aha, to v podstatě vysvětluje vše.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Svět se mění a levice opravdu potřebuje jiný program než jen skuhraní Sobota, 3.Prosince 2016, 09:58:11

ak je neoliberalismus špatný. S myšlenkovou výbavou z roku raz dva skutečně nevystačí.

Pan Poláček se celkem Peheho článku vůbec nezabývá. Například Pehe nepíše, že "řešením všech problémů globalizovaného kapitalismu má být podporování malých firem s technickými inovacemi" ani netvrdí, že se všichni můžou stát softwarovými milonáři. To je klasický příklad eristické dilalektiky, útok na slaměného panáka.

Konflikt mezi globalizací a identitárními politickými silami reprezentující ty, které globalizace nechala stranou, se skutečně stává základní politickou osou v Evropě, v USA i v Turecku (doporučoval bych román Orhana Pamuka "Sníh", který popisuje podobu, kterou tento konflikt měl na počátku 90 let).

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 3.Prosince 2016, 10:24:47

Levice se v tomto konfliktu stává irelevantní, včetně "nové levice", která čím dál tím víc působí jako takové zajímavé retro.

Martin Profant - Praha 7

JIřímu Kubičkovi Sobota, 3.Prosince 2016, 11:56:46

Malér je v tom, že ony ty "identitární síly" (ať už je to cokoli) netvrdí, že je "nechala globalizace stranou". A že ani neumíme vymyslet uvěritelné interpretační schéma, ve kterém by to "nechání stranou" dávalo smysl. OD Boko Harum až po Orbana jde vždy o odmítnutí ničivých dopadů globalizace na lokální a nikdy se toto odmítnutí neděje jen ve jmenu nejaké identity (náboženské, národní, asijské či středeoevropské) -- aby byl ten koktejl explozivní, musí v něm být vykořisťování a útlak.

Levice v té krvavé a tyranské fragmentizaci světa indentitokraciemi není irelevantní, ona totiž představala vždy civilizační úsilí depolitizovat indentitární kolektivitu a oddělit ju od úsilí o emancipaci lidí od útlaku -- zoufale jednou otevřeně prohrála s fašismem (to jest spojení emancipace s exklusivní indentitou) a skrytě se stalinismem (kde zůstal formálně zachován internacionalismus, fakticky byly převzaty a ve prospěch nových diktatur použity lokální nacionalismy hiearchizované vůči velkoruskému).
Levice se nestává irelevantní, jen zase jednou idiotsky prohrává svůj nejdůležitější boj, protože ze se strachu před volební prohrou paktuje s obchodníky s identitou.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Samohýlovi Sobota, 3.Prosince 2016, 12:59:2

Pokud má pan Morbicer pravdu v tom, že tokamak by spotřeboval dva gramy paliva na gigawatt elektřiny, tak se Země uvaří dřív než spotřebuje nepatrnou část vodíku z oceánů.

Aleš Morbicer - Ostrava

p. Kubičkovi Neděle, 4.Prosince 2016, 08:43:35

Eh, omlouvám se, co to znamená a proč by se Země měla "uvařit"?

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Protože Neděle, 4.Prosince 2016, 09:30:0

všechno teplo, které tokamak produkuje nikam nezmizí, i elektřina, kterou produkuje se promění v teplo. Temelínská elektrárna otepluje Vltavu a půl stupně, kdyby to byly dva, už by to škodilo rybám. Tepelné emise by měl každý zdroj energie kromě obnovitelných.

Nepíšete za jak dlouho spotřebuje gigawattový tokamak těch 2.1. gramů. Měl jsem ale dojem, že tokamak spotřebovává jen deuterium a tritiium, takže by oceánů stejně moc nebývalo, ale možná se pletu.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 4.Prosince 2016, 10:13:0

Obávám se, že vám příliš nerozumím. Když vyrobím elektřinu, pomocí které se můj elektromobil přesune z Ostravy do Prahy, o kolik oteplím planetu???

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 4.Prosince 2016, 10:27:59

P:S: Navíc planetu globálně opravdu nedokáží oteplit nějaké lokální zdroje jako chladiče JE (místně ano).
Slunce jako zcela nesrovnatelný zdroj ano, a to díky skleníkovým plynům, které zadržují teplo odražené od povrchu planety.

Zkrátka vaše a pana Samohýla představy o spotřebě paliva nebo tepelném vyzařování tokamaku, jsou podle mě mírně řečeno přehnané.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Reagoval jsem na obavu pana Samohýla, Neděle, 4.Prosince 2016, 12:43:6

že lidstvo spotřebuje podstatnou část vody v oceánech v tokamacích. Jedna milióntina vody v oceánech je přes miliardu kilogramů . I když většinu té váhy tvoří kyslík i ta miliontina by vyprodukovala obrovské množství tepla se současnými elektrárnami naprosto nesrovnatelné, když se mluví o spotřebě v řádu gramů pro gigawatovou elktrárnu. Milióntina pořád ještě není snad "podstatná část".

Na to, zda by lidé opravdu tolik energie potřebovali se musíte zeptat pana Samohýla.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 4.Prosince 2016, 13:44:5

Miliardy kilogramů paliva?
Pro celou ČR za rok bychom potřebovali odhadem tak 500 tun paliva.
I kdybychom počítali elektřinu pro celý svět, k miliardám kg paliva máme opravdu hooooooooooodně daleko

Jan Samohýl - Programátor, Praha

moje obavy Neděle, 4.Prosince 2016, 15:22:47

To co jsem napsal je spíš nadsázka, ale obavy jsou oprávněné. (Jinak řečeno, je celkem jedno, jakou konkrétní podobu bude mít s tím spojená ekologická katastrofa.)

Problém je něco, čemu se říká Jevonsův paradox - čím více energie máte, tím víc jí také spotřebujete.

Třeba v USA v 50.-70. letech se stavěly naprosto nezateplené domy (kolega mi ukazoval, že měl v okně asi centimetrovou mezeru, když ten dům koupil), a bujela individuální silniční doprava.

Na co tu energii využijeme? Jen namátkou pár nápadů: Nové šaty každý den, masivní přesouvání pohoří, udržování obřích sjezdovek v subtropickém pásu, udržování obřích skleníků za polárním kruhem, výlety na orbitální stanice, laserové zbraně..

Možná to lidé nebudou chtít.. ale já tomu nevěřím.

Odpadní teplo může být problém, ale možná se ho podaří vyřešit - s použitím dodatečného dodání energie. Jde o to ho vyzářit do vesmíru, jako v obrovské ledničce.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 4.Prosince 2016, 17:27:2

Anebo by se také mohla doprava vyřešit, pane Samohýle.
Minimálně ve městech by mohla fungovat inteligentní, plně automatizovaná robotická veřejná doprava, která by vyhovovala individuálním požadavkům.
Mezi většími městy by fungovala hyper rychlá podzemní doprava na magnetickém polštáři.
Ve městě a mezi městy by člověk o osobním dopravním prostředku ani neuvažoval, jenom ztráta času a možné ohrožení zdraví či dokonce života.
Na okrajích městské sítě by byly podzemní půjčovny elektromobilů..........
Co vy na to?

Jinak s tím odpadním teplem jsem pořád na rozpacích -- my nutně potřebujeme zastavit zvyšování obsahu skleníkových plynů v atmosféře, protože skrze ně se zvyšuje teplo, které Slunce dodává na tuto planetu.
A Slunce je hvězda, kdyby to náhodou někdo nevěděl. Naprosto jiná energetická dimenze, než jakékoliv lidské odpadní teplo.
Pokud by nerostla koncentrace skleníkových plynů, nijak by tuto planetu neohrozilo, že se hlavně ve velkých městech a jejich okolí průměrná teplota zvedne o 0,5 nebo 1,0 °C.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Morbicerovi Pondělí, 5.Prosince 2016, 09:44:36

"Anebo by se také mohla doprava vyřešit, pane Samohýle."

Mohla, ale já si myslím, že se to nestane. V 50. letech měly USA poměrně dost slušnou MHD, a dostatku energie navzdory došlo k jejímu zanedbání. Je to historická lekce, řekl bych.

Navíc si myslím, že až budou automaticky řízená auta (a to nebude dlouho trvat), přitažlivost MHD ještě poklesne.

"Jinak s tím odpadním teplem jsem pořád na rozpacích -- my nutně potřebujeme zastavit zvyšování obsahu skleníkových plynů v atmosféře, protože skrze ně se zvyšuje teplo, které Slunce dodává na tuto planetu."

Já s tím souhlasím, ale myslím si, že jaderná fúze není řešením, ale dodatečným problémem. Nikoli technologicky, ale prostě díky tomu, jak funguje lidská společnost. Kdyby na Zemi žila jen jedna rodina (metaforicky - kdyby se lidé tak chovali), pak by to možná mohlo fungovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Prosince 2016, 13:21:33

V daném ohledu souhlasím s panem Samohýlem. Konečným problémem není technika (a tepelné emise), nýbrž samotný člověk. A proto lidstvo nakonec své problémy taky nevyřeší jenom nějakým ryze technickým opatřením, nýbrž jenom tak, že (jestli) dokáže ukrotit svou nezřízenou touhu po čím dál tím větším - individuálním - pohodlí a čím dál tím větším konzumu.

Ta "robotická doprava" v žádném případě řešení nepřinese; pokud se lidem dá ta možnost, každý bude chtít svůj vlastní soukromý vrtulník, potom svůj vlastní soukromý tryskáč, a nakonec i svou vlastní soukromou raketu, kterou by si jen tak přes víkend mohl zaletět na Měsíc.

A to všechno jsou věci které nám žádné tokamaky vyrábějící kvanta elektřiny nevyřeší - vrtulníky a tryskáče a rakety na elektrický (bezemisní) pohon jaksi nejsou k mání.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 6.Prosince 2016, 14:03:48

Ano.
Taky si myslím, že to dopadne špatně.
Svět se sice jakoby snaží, ale stejně skleníkové plyny dál rostou a Kanada i USA se (přes drobné siouxské vítězství) vydávají cestou znovuposílení fosilního průmyslu,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, takže napsat "zastavit růst koncentrace skleníkových plynů" je jen lež a pitomá báchorka.

Svým způsobem by to vysvětlilo ten známý paradox, jak to, že vesmír starý miliardy let s miliony planet v zónách vhodných pro život, přímo nekypí inteligentním životem, ke kterému by se Pozemšťané připojili.

Možná, když se podaří nějakému druhu vydělit se z proudu přírody a stát se ze zvířete tvorem, který svou existenci prožívá jako (nesamozřejný) pobyt, tedy v našem případě člověkem, trvá tato nádherná proměna, kterou provází obrovské kulturní vzepětí, jen pár tisíciletí.
Jen tak dlouho, dokud se nestane tak mocným, aby dokázal zničit svůj svět.

A ten s železnou pravidelností i zničí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.