Obrazy ze života nekuřáků

Miroslav Hudec představuje trojici obvyklých výjevů každodenní rutiny nekuřáka. Role kuřáků a nekuřáků by se měly v naší společnosti v mnoha směrech prohodit.

Obraz první. K venkovskému nádraží se v sychravém sobotním odpoledni blíží rodinka turistů. Totiž k nádraží - bývala tu výpravní budova, v jejíž čekárně už touhle roční dobou hučívala kamínka a šířilo se příjemné teplo. Během roku ale zmizela a teď je tu jen typizovaná betonová kostka s lavicí otevřená směrem ke kolejím a chránící maximálně tak před deštěm. Víc nic. Dráhy musí šetřit a udržovat bývalou budovu bylo prý příliš nákladné.

Do odjezdu vlaku skoro hodina, rodinka chvíli nerozhodně přešlapuje
„Maminko, mně je zima,“ hlasitě šeptá asi osmiletá holčička.
„Půjdeme na čaj, tady naproti, do hospody,“ zavelí otec a vezme za ruku druhé dítě, mládenečka předškolního věku s baťůžkem na zádech.
Z jediné hospody v obci se z otvíraných dveří vyvalí teplý vzduch půl na půl s cigaretovým kouřem. „Jen to vypijeme, ohřejeme se a vypadnem,“ odpověděl otec na matčin úzkostný pohled.

Rodiče pobízí děti, aby si s pitím pospíšily. Chlapec se snaží vyhovět a popálí si horkým čajem rty a jazyk. Polyká slzy, není přece žádný rozmazlenec. Dopíjí, rodina se vrací ke studené čekárně. Matka nespokojeně čichá k rukávu své bundy. Zbývá ještě půl hodiny.

Obraz druhý. Jdu do práce, pospíchám, mám zpoždění. Dvacet metrů přede mnou kdosi hlasitě chrchlá, chrchle vyplivuje napravo, nalevo. Cítím cigaretový kouř, který v ranním bezvětří zůstává skoro na místě. Nechci-li ho šlukovat, musím kuřáka předběhnout. Jenže to znamená hodně přidat do kroku a tedy i víc dýchat – všechno, co je ve vzduchu. A ještě dávat pozor, abych nešlápl do těch chrchlů.

Předbíhám skupinku halasících školáků. Ti to nijak neřeší, snad kuřáka při zaujatém hovoru ani nevnímají. Nevnímají, ale inhalují.

V hospodě, na nádraží, v parku, všude kuřáci. Ty potvory vám vlezou všude. Repro DR

Konečně jsem dostatečně daleko před kouřičem, zvolňuji, musím se trochu vydýchat. Mířím přes park k centru města a libuju si, jaké je to tady podýcháníčko. V tu chvíli se z vedlejší cesty přede mnou vynoří mladá paní nebo snad slečna. S pejskem na šňůře a s cigaretou v ruce.

Obraz třetí. Překvapeni prudkým letním lijákem, při němž je i deštník k ničemu, hledáme úkryt v nejbližší hospodě. Rozhlížíme se, zakouřeno. Číšník pochopil a ukazuje nám, že je tu i nekuřácký koutek. Objednáme si, projdeme přes rozlehlý lokál a po úzkých schůdcích sestoupíme do kamrlíku se dvěma stolky. Tak dvakrát dva metry, odhaduji. Pár lidí už tu sedí, navzájem si překážíme, když se usazujeme. Na rozložení deštníků tu už místo není. Koukáme nahoru na nohy hostů kuřácké části a čekáme. Po čtvrthodině se odhodlám objednávku urgovat.

„Vydržte, hned to bude, máme tu dneska frmol.“

Po další čtvrthodině se naši sousedé, také ještě neobsloužení, zvedají. Jdeme i my. Sice ještě trochu prší, ale s deštníkem už se to dá zvládnout. Našeho odchodu si nikdo z personálu snad ani nevšimnul.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.