Tříštění sil ještě v politice nikdy nikomu nepomohlo. Tedy když nepočítáme konkurenci. Vrnět blahem můžeme leda tak nad skoro nespočítatelným množstvím krajně pravicových uskupení, která se soustavně vybíjejí mezi sebou.

Jiným silám ale víc sluší integrace. Zvlášť nyní, kdy politika jako taková prochází krizí. Do ringu vtrhli hráči, kteří se tváří coby „nepolitičtí“, ve skutečnosti jsou však „antipolitičtí“ — a ze všeho nejraději by model parlamentní demokracie nahradili nějakým jiným. To se pak mají v marketingových soubojích i větší tradiční strany co otáčet. Vidět to je na příkladu ČSSD. Takovou ODS či TOP 09 už ANO převálcovalo dávno.

Když pomineme politickou anomálii v podobě KSČM, tak se nad vodou ještě horko těžko drží lidovci. Dál nic a nikdo.

Obzvlášť nepříjemná situace to je pro Stranu zelených. Na jedné straně je již chápána jako tradiční značka, dokonce i vládnutí si vyzkoušela, na straně druhé se ale marně pokouší nadzvednout pomyslný pětiprocentní poklop nutný pro vstup do Sněmovny a krajských zastupitelstev.

Podaří se jí porazit osud zrovna letos a příští rok, když okolnosti přejí víc populistům, nacionalistům a xenofobům? Působí sice akceschopně, má solidní program, vedení s čistým štítem, dokonce i patrona v osobě Václava Bělohradského, to však samo o sobě stačit zdaleka nemusí.

Zelené hnutí

Nejsnazší cesta pro subjekty typu Strany zelených je prosazení se prostřednictvím společných kandidátek se spřátelenými družinami. Logicky působí její spolupráce s lidovci, SNK-ED, lokálními formacemi a klidně i TOP 09 — ve středních Čechách, na Plzeňsku, Liberecku, Vysočině, Olomoucku či severní Moravě.

Ještě přirozenější je ale partnerství s Piráty — v Královéhradeckém kraji, na Pardubicku, Zlínsku či jižní Moravě. Vlastně je otázka, proč tento model není uplatňován častěji.

Proslýchá se, že mnohé jde na vrub ambicí Pirátů, kteří si hodně věří a těší se spíš na spolupráci se zelenými po volbách v rámci zastupitelstev. V rámci české politické bídy je přístup Pirátů k politickým tématům sympatický. Určitě si zaslouží větší kus mocenského koláče, než mnozí z těch, co jej ukusují dnes. Ovšem jejich raketa, do níž mnozí v počátečních fázích vkládali četné naděje, bůhvíproč zpomalila, ba řadě voličů zmizela z dohledu.

↗

Strana zelených sice působí akceschopně, má solidní program, vedení s čistým štítem, dokonce i patrona v osobě Václava Bělohradského, to však samo o sobě stačit zdaleka nemusí. Repro DR

O zelených se to říci nedá. Už jen proto, že jejich předseda Matěj Stropnický je přirozená politická bytost schopná formulovat názor prakticky na všechny náměty, které se v běžném provozu rodí. Životaschopně působí i jejich organizační struktura. A sám jsem si o prázdninách opět po čase na Letní škole jihočeských zelených ověřil, že mají zájem nepřetržitě zvyšovat svoji politickou kompetenci.

Pro jakoukoli společnou kandidátku tak musí být přínosem, což následně nemohou neocenit ani potenciální povolební koaliční partneři z etablovaných partají. Kdyby se více pracovalo na průniku zájmů zelených a Pirátů, včetně jejich užší spolupráce, mohly by si oba týmy dávat ještě větší cíle.

Až se v zastupitelských sborech jedni i druzí zabydlí, mohou se začít mydlit též sami mezi sebou. Předčasné šarvátky by naopak vedly k podobnému rozložení sil, které vidíme mezi radikály na pravém okraji (mezi Úsvitem, SPD, dvěma odnožemi antiislamistů, Národní demokracií, DSSD, sládkovci a další drobotinou).

Jedno riziko však i pro zelené v širších kandidujících rodinách hrozí. Nebudou-li v nich dostatečně iniciativním či přímo vůdčím elementem, mohou se ztratit v davu. A při výběru nevhodných partnerů hrozí i jejich diskreditace.

Teď nemyslím ani tak na někdejší špatné kamarády v Topolánkově vládě, jako spíš na tragickou zkušenost s Trnkovou Liberálně-sociální unií a Zemanovým Realistickým blokem v 90.letech.

Vedle společných kandidátek je však ještě jedna možnost, kudy Strana zelených může zamířit dál. Je málo politických proudů, které mohou aspirovat na to být nejen stranami, ale přímo hnutími — s pevným vnitřním jádrem a měkkým vnějším obalem, včetně sympatizantů, přátel, satelitních či jen příbuzných organizací. Model hnutí by ostatně v České republice mohl pomoci i ČSSD. Kdysi jím sociální demokraté byli a neprodělali na tom.

Zelení nadto mají štěstí na voliče, kteří si na formalismus příliš nepotrpí. Víc je zajímají recepty, jak řešit konkrétní problémy. Proto by Straně zelených zřejmě nepoškodilo, kdyby opustila „stranu“ v názvu a před občany už stáli „jen“ Zelení. Při šikovném využití formátu hnutí by pak mohli před sněmovními volbami nabídnout participaci na svých kandidátkách regionálním hnutím, jež láká „velká politika“, ovšem chybí jim celostátní zázemí a formální struktura.

Našli bychom samozřejmě více faktorů ovlivňujících (ne)úspěch. Například programovou přesvědčivost nebo chování v těch orgánech, kam byla strana zvolena. V tomto směru však u zelených problém nevěštím. Stejně tak mohou představovat tmel i pro spolupráci dalších demokratických proudů definovaných sociálně demokraticky, liberálně či křesťanskodemokraticky.

To je také důvod, proč by pro demokratickou politiku měli zůstat zachováni i po blížící se volební smršti, v níž se očekává intenzivní nápor antipolitických demoličních čet.