Chci přispět X

Emancipace řeky Whanganui

Nový Zéland přiřknul osobní práva řece Whanganui, která tak nesmí být nikým vlastněna. Když můžeme přiznat subjektivitu neexistující offshorové firmě, proč ne i něčemu, co prokazatelně existovalo už desítky tisíc let před námi?

Může být řeka právnickou osobou a z tohoto titulu požívat práva, povinnosti a výsady? Aby bylo jasno, řeč není o nějaké instituci, která by řeku spravovala, něco na ní stavěla nebo ji vlastnila, ale o samotný vodním toku, který by se stal od pramene až po ústí autonomním právním subjektem. Jak se zdá, možné to je. Alespoň na Novém Zélandu, kde vláda emancipovala řeku Whanganui.

Dostáváme se tak do zajímavé situace. Až dosud ovládala naše právní myšlení i intuitivní chápání světa představa, že příroda musí být někým vlastněna. Bílá místa na mapách novověkých objevitelů provokovala touhu po zapíchnutí vlajky. Když je něco pod kontrolou, je to pro nás bezpečnější a uchopitelné: za majetek odpovídá jeho vlastník a jedinou entitou kompetentní k vlastnění je člověk – pouze ten má také privilegium, díky kterému sám o sobě vlastněn není.

K této nehorázné výjimce z vlastnických vztahů, která je západní civilizaci zdrojem nekonečného sebeuspokojení, jsme se přitom museli doslova probít staletími prosycenými válkami, tyranií nespočitatelnou dobou protestů a politických bojů. A i když se 20. století nakonec usneslo na jakémsi základním konsensu, že člověk vlastněn být skutečně nemůže, že je autonomní bytostí se sumou univerzálních práv, rozhodně se nedá říci, že by implementace tohoto konsensu do praxe probíhala zrovna hladce. Různé formy otrokářství, tedy vlastnění lidí, existují i dnes, nejen v Číně nebo Africe, ale i v západní Evropě. Praktikovat Fa-lun-kung, být uprchlíkem, narodit se do špatné země… stačí málo a už jste něčí majetek.

Pokud jsme dokázali dospět k přesvědčení, že mezilidské vztahy nelze regulovat vlastnickými vztahy a že taková regulace je nemravná, znamená to, že vlastnictví není univerzálním regulativním principem. Rozšíření právní subjektivity i na nelidské entity je tedy přinejmenším smysluplnou otázkou, kterou lze vyslovit. Jenže jak takové rozšíření nikoli jen právní, ale i etické subjektivity zdůvodnit?

Novozélandská řeka Whanganui získala občanská práva. Odteď ji nesmí nikdo vlastnit. Foto Flickr.com

Otázka, zda může mít nějaká entita práva, je nutně spojena s otázkou, zda jí samotné může být způsobena nějaká újma, které si může být vědoma. To, že zničením lidského života může být jedinci, kterého se týká způsobena velká újma a že je tudíž takový krok neetický, přijímáme celkem bezproblémově. Horší je to už se zvířaty, která mají v různé míře méně vyvinuté kognitivní schopnosti. Tím, že svému psovi zakážete studovat na univerzitě, mu újmu nezpůsobíte. Jenže jak naložit s řekou? Entitou, která je sama o sobě neživá? Může být například znečištění průmyslovými odpady něčím, co působí újmu řece jako takové?

Asi ne. Jenže to ani není pointou novozélandského zákona. Na Novém Zélandu nezavádí hylémorfismus, pouze uznávají, že koncept újmy, který byl naznačen v předchozích řádcích, je závislý i na kultuře a tradici. Pojem „újmy“ je zkrátka vytvořený člověkem. I když ten západní, ovlivněný pozitivistickou tradicí, v drtivé většině případů převažuje, neznamená to, že nestojí za to respektovat i přístupy jiné. Pokud jiná kultura považuje nějaký přírodní útvar za božstvo a živou bytost, je jednoduše projevem určité dospělosti společnosti, že jejich víru toleruje. A že spolu s ní toleruje i jejich právo považovat neživou entitu za něco, co by mělo mít právo na ochranu.

Myšlenka na zrovnoprávnění částí přírody s člověkem může znít nepředstavitelně, ale to ještě nedávno platilo i o zrušení otroctví. Tak jako tak, bude zajímavé sledovat, jak se bude novozélandský experiment vyvíjet.

Když můžeme přiznat subjektivitu neexistující offshorové firmě, proč ne i něčemu, co prokazatelně existuje, či dokonce existovalo už desítky tisíc let před námi?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.