V Kábulu došlo ve středu k pumovému útoku na Americkou univerzitu. Zemřelo při něm čtrnáct osob. V průběhu posledních patnácti let se podobné zprávy staly součástí naší každodenní rutiny. Mrtví Afghánci nás už vlastně nezajímají. Ačkoli bych měl být smutnou zprávou o útoku pohnut, musím se přiznat k tomu, že jsem ji také nanejvýš přelétl očima. Afghánská krev se stala i rutinou mého dne.

Lidská psychika se určitým podvědomým umenšováním významu opakujících se stresových situací brání před vlastním kolapsem. Největší pocit ohrožení v nás vyvolávají události, které se kolem nás odehrají v akčním rádiu vymezeném třemi dny chůze. Co na tom, že za tři dny se dá obletět svět. Moderní letecká přeprava i internet nebyly při formování homo sapiens sapiens k dispozici.

Svět stále nahlížíme prizmatem našeho evolučního nastavení. A protože lidský druh už patrně žádná další evoluce nečeká, nedá se asi ani očekávat, že se zásadně změní základní východiska naší psychiky. I když se lidstvu podaří dosáhnout jiných solárních systémů (což čistě teoreticky vyloučit nelze), pořád budeme svět měřit těmi třemi dny chůze.

Takový závěr může působit nihilisticky a možná i trochu alibisticky: „Dění ‚daleko‘ ve světě mě nezajímá a ani mě zajímat nemůže, protože ‚evoluce‘. Tak co otravujete s nějakým Afghánistánem!“ Nihilismus je však právě tím, čemu bychom se měli snažit co nejúzkostlivěji vyhnout. Ačkoli naši biologickou podstatu měnit víceméně nemůžeme, neznamená to, že bychom ji si z ní měli zároveň učinit mez politicky možného.

↗

Svět stále nahlížíme prizmatem našeho evolučního nastavení. To by nás však nemělo vést k nihilismu. Ilustrace marketingland.com

Jestli se v něčem obdivuji západní kultuře, tak právě v tom, že se již několik staletí snaží o systematické poznání a kultivaci lidské přirozenosti. Dnes tak opovrhovaný humanismus nebyl ničím jiným, než snahou nebrat objektivně poznanou „lidskou přirozenost“ jako konečný a nepřekročitelný stav, ale jako výchozí bod pro vytvoření alespoň o trochu lepšího světa.

Zda se ještě někdy povede myšlenku humanismu vzkřísit, nevím. Přeci jen, za každou úspěšnou ideou musí v dnešní době stát investor — a na humanismus se píše byznysplán špatně.

Možná ale ani tak velký projekt nepotřebujeme. Humanismus, to byla například klasická gymnázia nebo univerzita podle Humboldta — tedy spousta biflování vědomostí, které jsou vám ve skutečném světě lovu pokémonů na nic.

Možná by pro začátek stačilo oprášit tu odvážnou ideu: naše přirozenost je výchozí bod k budování něčeho o trochu lepšího.

Protože globální myšlení bolí, můžeme začít u něčeho lokálního. Kdyby v každém obvodě napsalo řekněme 500 voličů svému poslanci a požádali ho, aby se zasadil o zastavení dodávek zbraní „spasitelům“ v Sýrii nebo Afghánistánu, byl by to vlastně akt takřka sousedský, který by ale mohl třeba o trošku zlepšit i ten globální dvorek. A my bychom pak nebyli neustále obtěžováni těmi monotónními zprávami o zabíjení dětí, žen, studentů a starců kdesi v dalekém a zároveň zatraceně blízkém světě.