Třemi dny chůze člověk měří svět

Svět stále nahlížíme prizmatem našeho evolučního nastavení. To ale ještě neznamená, že bychom podle toho měli stanovovat meze politicky možného. Naše přirozenost by měla být výchozím bodem k budování něčeho o trochu lepšího.

V Kábulu došlo ve středu k pumovému útoku na Americkou univerzitu. Zemřelo při něm čtrnáct osob. V průběhu posledních patnácti let se podobné zprávy staly součástí naší každodenní rutiny. Mrtví Afghánci nás už vlastně nezajímají. Ačkoli bych měl být smutnou zprávou o útoku pohnut, musím se přiznat k tomu, že jsem ji také nanejvýš přelétl očima. Afghánská krev se stala i rutinou mého dne.

Lidská psychika se určitým podvědomým umenšováním významu opakujících se stresových situací brání před vlastním kolapsem. Největší pocit ohrožení v nás vyvolávají události, které se kolem nás odehrají v akčním rádiu vymezeném třemi dny chůze. Co na tom, že za tři dny se dá obletět svět. Moderní letecká přeprava i internet nebyly při formování homo sapiens sapiens k dispozici.

Svět stále nahlížíme prizmatem našeho evolučního nastavení. A protože lidský druh už patrně žádná další evoluce nečeká, nedá se asi ani očekávat, že se zásadně změní základní východiska naší psychiky. I když se lidstvu podaří dosáhnout jiných solárních systémů (což čistě teoreticky vyloučit nelze), pořád budeme svět měřit těmi třemi dny chůze.

Takový závěr může působit nihilisticky a možná i trochu alibisticky: „Dění ‚daleko‘ ve světě mě nezajímá a ani mě zajímat nemůže, protože ‚evoluce‘. Tak co otravujete s nějakým Afghánistánem!“ Nihilismus je však právě tím, čemu bychom se měli snažit co nejúzkostlivěji vyhnout. Ačkoli naši biologickou podstatu měnit víceméně nemůžeme, neznamená to, že bychom ji si z ní měli zároveň učinit mez politicky možného.

Svět stále nahlížíme prizmatem našeho evolučního nastavení. To by nás však nemělo vést k nihilismu. Ilustrace marketingland.com

Jestli se v něčem obdivuji západní kultuře, tak právě v tom, že se již několik staletí snaží o systematické poznání a kultivaci lidské přirozenosti. Dnes tak opovrhovaný humanismus nebyl ničím jiným, než snahou nebrat objektivně poznanou „lidskou přirozenost“ jako konečný a nepřekročitelný stav, ale jako výchozí bod pro vytvoření alespoň o trochu lepšího světa.

Zda se ještě někdy povede myšlenku humanismu vzkřísit, nevím. Přeci jen, za každou úspěšnou ideou musí v dnešní době stát investor – a na humanismus se píše byznysplán špatně.

Možná ale ani tak velký projekt nepotřebujeme. Humanismus, to byla například klasická gymnázia nebo univerzita podle Humboldta – tedy spousta biflování vědomostí, které jsou vám ve skutečném světě lovu pokémonů na nic.

Možná by pro začátek stačilo oprášit tu odvážnou ideu: naše přirozenost je výchozí bod k budování něčeho o trochu lepšího.

Protože globální myšlení bolí, můžeme začít u něčeho lokálního. Kdyby v každém obvodě napsalo řekněme 500 voličů svému poslanci a požádali ho, aby se zasadil o zastavení dodávek zbraní „spasitelům“ v Sýrii nebo Afghánistánu, byl by to vlastně akt takřka sousedský, který by ale mohl třeba o trošku zlepšit i ten globální dvorek. A my bychom pak nebyli neustále obtěžováni těmi monotónními zprávami o zabíjení dětí, žen, studentů a starců kdesi v dalekém a zároveň zatraceně blízkém světě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.