Vyplnily se ty nejhorší předpovědi: rok 2016 patří lidem s názorem. Diskuzní inflace navíc přetvořila samotný význam slova. Názor se nyní podobá slepému střevu: má ho každý, ale málokdo o něm přemýšlí. Za magickou formulku „Já myslím, že...“ tak stačí pouze vsunout libovolný titulek z politického bulváru a čekat potlesk.

A zatímco v divočině devadesátých let se náckové chlubili svou hrubou silou, dnes si chodí do médií vylévat své bílé srdéčko a dožadovat se úcty za to, že „mají strach“. Národovecká rozněžnělost proto zplodila dokonce i nový žánr „rasistického popu“.

Madonnou nově objeveného kulturního dna se stala Olivie Žižková. Společně se svým manželem slátala píseň „Evropo, dýchej“. Naléhavě a falešně v ní pěje o tom, jak se bojí muslimů, že dává přednost skinheadům a hudební video nacpala obrázky z propagandistického kanálu Russia Today. Nejspíš proto, že nabízel dostatek záběrů na divoce vypadající černochy.

Jistě, na tenhle šlágr vlastenecké hitparády by se dalo celkem rychle zapomenout. Uondanost okurkové sezóny ho navíc brzy zaplaví další bizarností. Jenže popkultura, jakkoli ujetá, často odhaluje společenské hodnoty.

A Žižková v rozhovorech opravdu nabídla pohled do duše „ustrašených Čechů“: skepse vůči elitám, hrdost na mediální negramotnost, touha po jednoduchých odpovědích, a to i za cenu komplikovaných brutalit vůči druhým. Ještě výmluvnější ovšem byly reakce mediálního rybníku na její drobné žblunknutí.

Evropské sexy tělo

Proti internetovému výsměchu, který zaburácel kolem jejího songu, se ohradil například Erik Tabery. Zdůraznil, že Žižková sice „naprosto ničemu nerozumí“, ale přesto si zaslouží jistou úctu:

„Olivie Žižková nám nabídla svou představu Česka. Zachovala se jako správná občanka, přestože s ní vůbec nesouhlasím. Odpovědí by neměl být výsměch, ale nabídka jiné tváře zdejší společnosti.“

Ano, političtí hráči nedokázali nabídnout demokratický příběh, v němž by měli smysluplnou roli starousedlíci i příchozí. Takový obraz je nezbytný a oni selhali. Jenže ani „Evropo, dýchej“ nenabízí opravdovou vizi. Je jen důkazem slepé uličky, v níž společné vize už nejsou možné.

↗

Smích je nejdemokratičtějším nástrojem proti samozvaným mluvčím vyděšeného davu. Foto oliviezizkova.cz

Vlády expertů se totiž omezily jen na dojednávání drahých zakázek pro bohaté. A občas na správu životních funkcí těch ostatních. Bezpečí, zdraví, pohodlí. To stačí. Politika zůstala trčet v kómatu.

Jak zdůrazňuje Slavoj Žižek (bez příbuzenské vazby na Olivii): „Dnes je jediným nástrojem, jak do této sféry vnést vášeň a aktivně zmobilizovat masy lidí, pouze strach.“ Politika zdeformovala do ukřičené obrany možných obětí. Proto všichni strážci bílé Evropy varují před znásilněním, rvačkami a zahalováním ženských ňader. Evropa je jen sexy tělo v plavkách, které cizáci nesmí obtěžovat. 

Žádný sdílený horizont, pouze rozštěp světa.

„Taková politika vždy spoléhá na manipulaci paranoidního davu: je hrozivým shromážděním vystrašených lidí.“ Olivie Žižková není „správnou občankou“. Je jen samozvanou mluvčí tohoto davu, která kříší násilnou minulost a prodává ji jako obraz budoucnosti.

Aby tedy nevládly jen expertní špičky a občané mohli skutečně předestřít vlastní vize, nestačí jen liberální kýč typu „ňuňuňu, podívejte na toho obyčejného človíčka, jak má vlastní názor, sice ničemu nerozumí, ale nesmějte se mu, vždyť je to krásné, jak se snaží!“

Takový blahosklonný přístup zachovává dělení na elity a „obyčejné, trochu hloupé snaživce“, které je třeba otcovsky hájit. Ano, každý má právo zasahovat do živelného procesu jménem politika. Ale aby byl skutečně rovnocenným partnerem, musí nést i veškerou zodpovědnost za případné bláboly. Musí být připraven na výsměch.

Proto se směju písni Olivii Žižkové. Nesměju se bojácným lidem a nesměju se jinému názoru. A nesměju se z povýšené pozice — na rozdíl od Olivie nemám po ruce nahrávací studio a za manžela bývalého bubeníka Karla Gotta. Mám jen smích, stejně jako každý. Smích jako nejdemokratičtější nástroj proti falešným mluvčím většiny. 

Až tenhle osvobozující smích vyjde z módy a naplno nastoupí fascinace strachem, nastane v Evropě ta pravá chvíle pořádně se nadechnout.