Rusko-turecké sbratření? Zatím spíš kroky k normalizaci
Petr JedličkaCesta tureckého prezidenta do Ruska nepřinesla ani vznik Osy Ankara-Moskva, ani turecký odchod z NATO. Sblížení obou zemí tak netřeba démonizovat. Petr Jedlička upozorňuje, že jejich vztahy se dosud nevrátily ani na předloňskou úroveň.
Způsob vlády a jednání režimu současného prezidenta Ruské federace Vladimira Putina má u nás jen málo zastánců. O něco více je těch, kteří mají pochopení pro ruskou zahraniční politiku; stále to ale není většina. Tureckého prezidenta Recepa Erdogana ovšem nemá rád téměř nikdo. A to stejné platí i pro politiku současného Turecka.
Když se tak začalo mluvit a psát o úterní návštěvě turecké hlavy státu v Rusku, nebylo překvapením, že zprávy nezůstaly u popisu věcné podstaty setkání. Na Českém rozhlase Plus komentátoři už skoro vyhlásili konec Turecka v NATO. Například Lidovky zase vypravily svůj opis z Čtk, respektive opis Čtk z Reuters, jako sbratření samovládců.
Pokud se ale pozorovatel oprostí od předsudečných schémat typu sultán + car = nové nebezpečí z Východu a vyjde z faktických závěrů schůzky, zjistí, že aktuální návštěva Erdogana u Putina nějaké nové spojenectví typu Osy Ankara-Moskva neznamená. Ba co víc, neznamená doposud ani normalizaci vzájemných vztahů; pouze určité kroky k ní.
Rusko-turecká roztržka byla a stále je velmi hluboká. Začala de facto ihned po ruském angažmá v Sýrii a do propastného rozměru přerostla loni v listopadu po známém sestřelení ruského bitevníku Su-24 tureckou F-16.
Země přerušily v podstatě běžný styk, spolupráci armád i práci na společných investičních projektech. Jejich vlády si deklarovaly otevřeně nepřátelství. Erdogan tehdy varoval Rusko, aby si „nezahrávalo s ohněm“. Putin mluvil zase o Turecku jako o „spojenci teroristů, jenž vráží (Rusku) dýku do zad“.
Dopad roztržky byl ovšem výrazně větší na Turecko než na Rusko. Ruské přerušení dohody o bezvízovém styku a zákaz prodeje charterových letů právě do Turecka připravily Erdoganovu zemi o tržby z návštěv ruských turistů, jichž v roce 2014 přijelo do Turecka 4,4 milionu, zatímco letos na jaře jen 100 tisíc.
Rusko též zakázalo dovoz tureckého ovoce a zeleniny a odňalo tureckým stavebním firmám právo v Rusku ve zjednodušeném režimu podnikat. Export tureckého zboží do Ruska se v posledku snížil na polovinu.
Těžko se proto divit, že tím, kdo začal usilovat o nápravu vztahů, byl právě turecký Erdogan. Nešlo přitom o reakci až na červencový pokus o převrat — první jednání se vedla už v květnu, v červnu pak vyjádřil turecký prezident lítost rodinám pilotů sestřeleného Su-24. A jak zrekonstruoval deník Hürriyet, půdu pro jednání připravovaly po celou dobu aktivity ruských a tureckých businessmanů doplňované zprostředkováním zástupců Kazachstánu.
Co se teď dohodlo a co se mění
Ruská reprezentace v čele s prezidentem Putinem oznámila po Erdoganově návštěvě brzké obnovení charterových letů do Turecka, přičemž však prodej příslušných zájezdů ruskými cestovkami byl znovuzahájen už o měsíc dříve. Dále Rusové oznámili obnovu prací na výstavbě plynovodu Turkish Stream pod Černým mořem, jež se však dohodla už v roce 2014. A turecká reprezentace slíbila vyhlásit za strategickou investici dostavbu jaderné elektrárny Akkuyu... na níž uzavřela smlouvu s ruským Rosatomem již v roce 2010.
Krom toho obě strany deklarovaly, že vznikne nové rusko-turecké konzultační těleso k otázkám situace v Sýrii, ve kterém zasednou zástupci armády, tajných služeb a diplomacie obou zemí. První zasedání tohoto uskupení proběhlo ve čtvrtek. Od podobného tělesa existujícího před roztržkou se přitom liší zatím jen složením.
Naproti tomu ruské sankce uvalené na turecký dovoz a omezení pro podnikání tureckých firem v Rusku zrušeny ani po úterní schůzce nebyly — má se tak dít teprve v dalších měsících, „krok za krokem“. Podle ruského ministra ekonomického rozvoje Uljukajeva by mohl být ruský trh otevřen tureckému zboží ke konci roku. Úplný návrat obchodních vztahů na „předkrizovou úroveň“ je dle Uljukajeva možný do jednoho až dvou let.
Obě strany pak ještě vyjádřily ochotu více spolupracovat v oblasti vojenského průmyslu a prohlubovat vzájemný obchod. Zde jde však o vyhlídky do vzdálené budoucnosti. Za prioritní v dané chvíli označily Rusko i Turecko pokrok ve společných energetických projektech, další zlepšování vztahů a hledání cesty k vyřešení situace v Sýrii.
Turecko z NATO? Zatím ne
Je možné, že ruská a turecká delegace uzavřely ještě nějakou tajnou dohodu, nad tím však nemá bez dalšího smysl spekulovat. Na základě oficiálních závěrů schůzky lze ovšem konstatovat, že přes signály spojené s ruskou podporou (a možná i pomocí) tureckému režimu během pokusu o převrat a četné civilizační strachy se zatím rusko-turecké vztahy neposunuly na úroveň nějaké vyšší spolupráce, než jaká panovala mezi zeměmi před rokem 2015. Stále dokonce nedosáhly ani úrovně před sestřelením Su-24.
Erdogan nevydal Rusku pilota inkriminované F-16, jak někteří očekávali, třebaže tento byl po červencovém pokusu o převrat zatčen a turecká reprezentace už před několika týdny uvedla, že sestřelil ono Su-24 bez příkazu, o své vůli.
V otázce syrské války se pozice obou zemí nepatrně sblížily — obě deklarovaly ochotu pomáhat neteroristickým státotvorným účastníkům konfliktu a otevřít koridory pro humanitární pomoc. Hlavním klientem Rusů nicméně zůstávají jednotky bojující na straně Asadova režimu a milice kurdské PYD. Turecko podporuje naopak spřízněnou islamistickou i neislamistickou opozici a usiluje o Asadovo svržení.
Dá se vést přirozeně debata, co bude znamenat dokončení plynovodu Turkish Stream pro Ukrajinu i zbytek Evropy či zda pomohou ruské tajné služby tureckému režimu k dopadení dalších stoupenců Fetullaha Gülena. Žádné sbratření Ruska a Turecka, které by vyvedlo Turecko z NATO a učinilo z Ankary klienta Moskvy, se ale zatím nekoná. A ostatně: pokud přispěje obnovená spolupráce diplomatů a silových složek obou zemí k časnějšímu konci války v Sýrii, nebude to nakonec lepší pro všechny?
A neříkal nedávno bývalý premiér, že to bylo na jeho přímý rozkaz??
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak jsou vrcholní politici vždy připraveni lhát, krást, podvádět a dokonce bez mrknutí oka vydávat na smrt oddané lidi.
------------------------
Ad Sýrie -- pokud by v Iráku zůstala sunnitská vláda, byl by už v Sýrii dávno klid, ale takhle to vypadá na velmi dlouhé lokty a totální destrukci a pochybuji, že obnovení rusko-turecké spolupráce k časnějšímu konci jakkoliv přispěje.
Podle mě opravdu klasická snaha najít viníka co nejdál od viníků skutečných ................neboli politika.
Myslím si, že podobná představa je hlavně v zájmu ruského vedení a už proto bychom ji neměli jen tak lehkomyslně šířít. (Neříkám, že toto dělá Petr Jedlička.) Hlavně však proto, že neodpovídá skutečnosti.
Patřím mezi stoupence názoru, že EU měla postihnout Rusko za jeho porušování pravidel daleko přísněji. (Podobně možná také MOV v jiné oblasti.) Důležité je ovšem si uvědomit, že Rusové víc než obyvatelé jiných zemí, např. Turecka, na Evropě a světě lpějí. Stačí vědět, jaké poklady evropského umění shromáždili v ruských galeriích, abychom pochopili, o co v ruských dějinách šlo. Pro ruské střední vrstvy je Evropa neporovnatelně důležitější než je tomu naopak. Rusové jsou na tom jako Němci před 40 lety, otevřená Evropa, jih a západ jsou pro ně opravdu podstatné. Nejen Evropa, taky Turecko.
V tom Riu nakonec většina ruských sportovců startuje. Možná, že je to dobře. To, že jim často pískají a nepřejí, je lekce, na jakou jsou Rusové citliví.
Není to samozřejmě ještě jisté, ale stále lze ještě doufat, že po Putinovi se jednou nebude v největší zemi světa jmenovat vůbec nic.