Západ se v zemích třetího světa chová jako otravný strýček. Bez pozvání přijde na návštěvu, sní koláč a ukradne zásoby ropy. Byt předá diktátorským sousedům, od nichž obyvatele za týden osvobodí tím, že byt vyhodí do povětří.

Pak jim na přemrštěný úrok půjčí dvacku. Nakonec odjede v autě, které sestrojilo místní dítě.

Tahle poznámka o autech vlastně ani není uštěpačná metafora. Podle deníku The Guardian využívají velké automobilky zásoby slídy, které těží děti v nelegálních dolech. V indických oblastech Jharkhandu a jižním Biháru pracuje dvacet tisíc dětí, často i s celými rodinami.

Některé z nich jsou zavázány dluhem přímo vlastníkům slídových dolů. Reportéři z The Guardian mluvili s pětačtyřicetiletou matkou dvou dětí — její rodina fárá, jen aby pokryla dluh dvě stě liber. Peníze si půjčili už v roce 2014, když otec dětí onemocněl tuberkulózou.

Děti odlamují slídové kameny ze stěn, a těžké náklady pak nosí kluzkými tunely. Desetileté dívky materiál třídí. Se svou matkou tu hákuje i třináctiletá Dharini — společně si vydělají pět liber za celý týden. Během něj mají ovšem pouze jeden den volna. Pro mnohé je to přitom jediný zdroj výdělku.

Montovna v zemi sadistů

Většinou nikdo z nich netuší, k čemu se lesklé šupiny používají. Slída totiž projde krkolomným řetězcem šmelinářů. Nejprve se prodá místním překupníkům. Ti ji střelí indickým exportérům a z Kalkaty se odveze zahraničním firmám. Ty ji přetvoří v perleťový pigment, který se hodí třeba k výrobě blyštivé metalízy.

Jedním z největších zákazníků indických dodavatelů je čínská společnost jménem Fujian Kuncai. Ta zásobuje kosmetický moloch L´Oréal, ale také firmy PPG a Axalta. U nich nakupují mamutí automobilky: BMW, Audi, Vauxhall nebo Volkswagen. Většina z nich nyní vyšetřuje, kdo jim to vlastně vozí lesklé nátěry na předražené bouráky.

Přibývá tak případů, kdy se západní firmy šokovaně podivují nad svou „nechtěnou“ podporou dětské práce. Po celém světě je k ní donuceno přibližně 168 milionů dětí, tedy jedenáct procent dětské populace. Více než polovina přitom maká v nebezpečných podmínkách.

Celá ostudná situace je o to komplikovanější, že takovou robotu nelze jen tak zakázat. Rodiny mnohdy závisí na výdělku svých ratolestí a plošné zrušení by je pouze uvrhlo do ještě větší nuzoty.

Vše je součást pokračující kolonizace — třetí svět se změnil v levnou montovnu. Jistě, po takovém tvrzení vždy přiklusá nafintěná námitka: „No jo, ale díky velkým firmám se i v nejchudších zemích zvýšila zaměstnanost a produkce. Čili cajk.“ Jenže!

Podle zprávy OSN se v roce 1980 z každé stovky dolarů celkové hodnoty dosaženého růstu dostalo k nejchudším dvaceti procentům obyvatel světa přibližně 2,20 dolarů. V následujících letech vzrůstal mezinárodní byznys. A zároveň se zvýšila bída. Ke stejnému počtu nejchudších doputovalo už jen 60 centů.