Ne vším je člověk rád

Jak plyne čas v řeckých uprchlických táborech? Ne každou svoji životní roli si člověk může vybrat. Smyslem pomoci je narovnávání rozdílů. Nemá zohledňovat zásluhu, ale potřebu.

Anezkapolaskova

Anežka Polášková

28.07.2016 08:00

V ulicích měst na severu Řecka se toulají opuštění psi. Jsou skoro všude. Chodí sami i ve skupinkách, většinu času se ale rozvalují na rozpáleném chodníku a spí. V těch městech stojí spousta oprýskaných domů v nejednotném stylu a továrních budov, některé jsou zchátralé a opuštěné.

Po silnicích okolo nich jezdí auta často větší než povolenou rychlostí – přecházet ulici přes přechod vyžaduje pochopení pro ten dopravní chaos. Prašný horký vzduch špiní tabákový kouř, protože kouří úplně všichni Řekové a úplně všude. Noční hukot silnic doprovází hlasitý cvrkot cvrčků, otravné bzučení komárů a občas i souboj toulavých psů.

Starší muž přichází každé ráno ke skladu s oblečením, kde má vždycky někdo z nás směnu. Aby nás potěšil, začíná zpívat nějakou arabskou píseň a občas k tomu i zvolna tančí. Tak se se svou produkcí hlásí ještě během odpoledne a večera, kdy práci v uprchlickém táboře končíme.

Veselý a milý společník, otec velké rodiny z města bez naděje, z Aleppa. A protože on i jeho rodina mají hudbu a tanec hrozně rádi, pouští nám na svém telefonu videa, jak spolu všichni holdují múzám ve svém domě v Sýrii, který už nestojí, a radují se ještě i s tím synem, který už nežije. Protože na Aleppo (neboli Halab) padají bomby možná častěji než dešťové kapky.

Tento starší muž je truhlář. Jednoho dne se zapojil do práce dobrovolníků a postavili společně dvě dlouhé dřevěné lavičky, kde se na každou z nich vešlo asi osm dospělých, nebo třeba až třináct dětí. Večer pak svolával na lavici děti, přivedl nás, dobrovolníky, přinesl kytaru a čekal, že ho budeme hudbou bavit stejně tak dobře, jako on nás. Přítel z Aleppa je veselý muž se smutným příběhem, se třemi milými dětmi, skvělou ženou a s nadějí snad někde nadohled. „Musíme si pomáhat. Všichni jsme totiž jenom lidi, stejní lidi a není rozdíl mezi muslimem a někým dalším,“ říká.

Rodina pochází ze syrského Aleppa. Jejich dům už nestojí. Foto Anežka Polášková

Malý uprchlický tábor v Alexandrii nedaleko Soluně se nachází v prostorách opuštěného průmyslového komplexu. Vyrostlo v něm stanové město pro zhruba tisíc Syřanů a prázdné budovy tak dostaly novou funkci a smysl. Denní režim už tu neurčují směny v továrně a chod strojů, tábor se stal městem ve městě s vlastním denním rytmem.

Malý uprchlický tábor v Alexandrii nedaleko Soluně se nachází v prostorách opuštěného průmyslového komplexu. Foto Anežka Polášková

Nezisková organizace Refugee Support vytvořila za pouhé dva měsíce v táboře dokonalý systém základních služeb a tak dala životům lidí uvězněným v neočekávatelně dlouhé relokační proceduře jasný denní řád, důstojné a férové zacházení a psychickou podporu. Doplňuje ten nejzákladnější a často nedostačující standard poskytovaný ze strany státu a armády, která na kemp fyzicky dohlíží. V táboře je tak díky Refugee Support a jejím dobrovolníkům šest dní v týdnu otevřený freeshop s oblečením, kde si jednou za tři týdny ženy, muži a pak děti mohou vzít několik kusů oděvů ze sbírek od lidí z celé Evropy.

Vedle butiku se nachází freeshop s jídlem a hygienickými potřebami, otevřený každý den, kam obyvatelé tábora docházejí podle rozpisu vždy dvakrát týdně pro potravinový balíček, složený za peníze štědrých dárců z Evropy i mimo ni.

Stravování je poskytované armádou třikrát denně, na další nákup základních potravin a hygienických potřeb obyvatelé tábora často nemají peníze. Freeshop s potravinami poskytuje stabilně základní sortiment - sušenky, suchary, dětské výživy, datle, mléko, ovesné vločky, cukr, sůl, čaj, kávu. A pokud se sejde finančních darů více, je možné stravu zpestřit občas bílým jogurtem, ovocem, zeleninou nebo tuňákovou konzervou.

V pravidelných intervalech se tu také vydává prášek na praní, mýdlo, šampón a toaletní papír, tedy základní potřeby, které ale armáda v kempu nevydává. Servis poskytovaný Refugee Support tedy představuje nutnou součást standardu.

Nezisková organizace Refugee Support vytvořila za pouhé dva měsíce v táboře dokonalý systém základních služeb. Foto Anežka Polášková

Jsou čtyřicetistupňová vedra. Jak stíny během dne po táboře putují, tak je následují i dvě dlouhé lavičky. Lidé na nich posedávají a rozprávějí při čekání u obchodů, ve kterých se neplatí. Stín je skoro tak cenný jak voda. Co ale ani vedro nezastaví, je jakákoliv aktivita, která naruší každodenní stereotyp...

Fotbal hrají menší i větší chlapci a občas i dívky kdekoliv po táboře a po celý den. Ve dvojici mezi stany, na hřišti před polní nemocnicí. Událostí až posvátného charakteru se pak staly dva fotbalové zápasy mezi místním řeckým týmem a týmem z uprchlického tábora. Fotbalové a volleyballové tréninky vedené dobrovolníky z Refugee Support si v dlouhých a stejných dnech získaly v táboře nesmírnou oblibu.

Fotbal hrají menší i větší chlapci a občas i dívky kdekoliv po táboře a
po celý den. Ve dvojici mezi stany, na hřišti před polní nemocnicí. Foto Anežka Polášková


Na každou z těchto sportovních her potřebuje člověk kromě nadšení i správně pevný míč. Pokaždé, když jsme otevřeli dveře od skladu s oblečením, stál venku za dveřmi zástup dětí, které chtěly pumpičkou dofouknout míč. „My friend, my fiend!“, volaly a ukazovaly na změklý balón.

Střídačka. Foto Anežka Polášková

Pokud si vás obyvatelé tábora zrovna nepamatují jménem, univerzální označení z jejich strany pro všechny dobrovolníky nebo prostě lidi z venku je „my friend“. Ale když už jste v táboře víc než týden, skoro všichni si vás pamatují jménem. Procházím od skladu oblečení k butiku a houf dětí se rozeběhne ke mně a volá „Anežka, Anežka!“…

Událostí až posvátného charakteru se pak staly dva fotbalové zápasy mezi místním řeckým týmem a týmem z uprchlického tábora. Foto Anežka Polášková

Ať už jdu kdekoliv po táboře, děti na mě volají a jednoduchou angličtinou se ptají, jak se mám a jestli si s nimi půjdu hrát. Když z auta vykládám krabice s jídlem, přiběhne ke mně houf malých i velkých syrských pomocníků, všechno mi berou z rukou a pomáhají náklad přenášet do skladu. Perou se o to, kdo bude mít krabici v ruce první, malí kluci se zas předvádějí, kdo unese těžší a větší náklad. A milý starší pán z Aleppa je taky občas jako dítě a ptá se mě pravidelně, jestli si s ním večer půjdu sednout a zpívat, nebo jestli mě jeho rodina může pozvat do stanu na kávu.

Fotbalové a volleyballové tréninky vedené dobrovolníky z Refugee Support si v dlouhých a stejných dnech získaly v táboře nesmírnou oblibu. Foto Anežka Polášková

Ne vším je člověk rád. Třeba uprchlíkem, politickým vězněm, válečným zraněným. Ne každou svoji životní roli si člověk může vybrat a už vůbec si nemůže vybrat, do jaké rodiny a země se narodí. Někdo uteče ze země, kde je válka, kterou ale nezpůsobil. A v jiné zemi žije někdo další v blahobytu, míru a sociálním postavení, které sám neovlivnil.

Smyslem pomoci je narovnávání rozdílů. Nemá zohledňovat zásluhu, ale potřebu. „Musíme si pomáhat. Všichni jsme totiž jenom lidi, stejní lidi…“


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.