Iniciativa antiBRZDA protestovala proti hollywoodskému filmu Než jsem tě poznala
Jaroslav BicanNa české premiéře filmu o lásce ochrnutého muže a jeho ošetřovatelky poukázala iniciativa antiBRZDA na to, že život s postižením je zobrazován jako tragédie, místo aby se věnovala pozornost problémům, kterým lidé s postižením skutečně čelí.
Iniciativa antiBRZDA na čtvrteční české premiéře hollywoodského romantického filmu Než jsem tě poznala (Me Before You) formou krátkého happeningu poukázala na to, jakým způsobem jsou lidé s postižením v těchto příbězích zobrazováni. Jedná se o objekty soucitu. Nežijí vlastní životy, nýbrž pouze ztělesňují fantazie lidí, kterým je film určen.
„Autoři filmu se nebojí převzít a reprodukovat nebezpečný stereotyp. Zatímco je běžné, že pokud člověk touží po smrti, je mu v tom bráněno všemi prostředky, u lidí s postižením se to zobrazuje jako hrdinný akt přijetí vlastního tragického údělu,“ uvedl Karel Chlouba z iniciativy antiBRZDA a dodal: „Co si z takového filmu máme odnést? Že život s postižením je tragický osud, že je na obtíž, že se nedá žít s radostí a uspokojením?“
Po celou dobu představení byly pod promítacím plátnem vystaveny transparenty s nápisy typu „Ne smrt, raději asistenci!“, „Volím život, volím vozík!“ či „Eutanazie není romantika!“. Iniciativa antiBRZDA chce, aby se změnilo to, jak filmy o lidech s postižením vznikají a jakou roli v nich tito lidé hrají.
„Emancipace lidí s postižením znamená i to, že se nebude točit „o nich“, ale „s nimi“. Že se součástí kulturního kánonu stanou i příběhy, které budou vyprávět o „postižení“ a jinakosti jinak - dovedou si představit to, že život s postižením má hodnotu, dovedou si představit šťastný a plný život s postižením,“ zdůrazňuje členka iniciativy antiBRZDA Karolína Chloubová.
A pokračuje: „Je trapné, že jediné filmy, které se o „postižení“ točí jsou v podstatě karikatury, které jsou určeny většinové společnosti a mají ji naplnit uspokojením z toho, že „jsme přeci normální“.“
AntiBRZDA: schází u nás fungující systém osobní asistence
Podle iniciativy je obecným problémem společenského zobrazování jinakosti a „postižení“ to, že se pozornost nevěnuje problémům, se kterými se lidé s postižením skutečně potýkají. V České republice například stále není zajištěn fungující systém osobní asistence, který by lidem s postižením umožnil opravdu nezávislý a plnohodnotný život.
„V chudé společnosti bez sociálního státu si skutečně ochrnutý člověk může přát smrt, protože mu systém nedovoluje důstojně žít. Avšak vůle zemřít u bohatého „hrdiny“ tohoto filmu, vedle stovek takových lidí, kteří v horší sociální situaci žijí dobré životy, působí hloupě a směšně,“ doplnila Chloubová.
Kateřina Kolářová z iniciativy antiBRZDA poukázala rovněž na to, že i producenti zábavního průmyslu musí nést jistou odpovědnost za svá díla. „I oni, a dnes více než kdy předtím, utváří tuto společnost. Nesmíme dovolit, aby byly marginalizované skupiny zneužívány v honbě za ziskem,“ zdůraznila Kolářová, Daniela Komanická z iniciativy antiBRZDA k tomu dodala: „Ja kvoli romantike umierat nehodlam! To najpravdepodobnejsie, kvoli comu mozem v tejto spolecnosti ako zena voziku zomriet, je nedostatok asistencie.“
Iniciativa antiBRZDA usiluje o emancipaci marginalizovaných lidí bořením jak fyzických, tak mentálních společenských bariér. V rámci toho také ukazuje, že fyzická odlišnost je jen jedním z mnoha faktorů ovlivňujících průběh života a navíc ne vždy negativně.
A nyní:"V nové době i umělci musí nést svůj díl odpovědnosti za budování nového, lepšího světa! Oni, víc, než kdy předtím musí utvářet tuto společnost k lepšímu, ve jménu pokroku a lepší budoucnosti!" Zní to někomu jako projev ministra kultury Zdeňka Nejedlého v padesátých letech? Nebo snad spíše Müllera či Fojtíka z ÚV KSČ v době normalizace? Možná ano. Pozor tedy na to, abychom v zájmu ušlechtilých pohnutek nesklouzli zase k cenzuře, nebo alespoň k volání po autocenzuře! Pohled filmaře na nějaký jev je jeho věcí. Považuji za mnohem horší naprosté dezinformace a lži o skutečných historických událostech, ale i třeba totální deformace starověkých mýtů - to vše opět v honbě za ziskem. A porno ve filmu? Dnes v podstatě běžné. Ztopořelé penisy, orální sex...Má to ve filmu umělecké opodstatnění, nebo je to jen vějička na diváka? Bohužel, takový je dnes svět.
Myslím, že oprávněné zájmy postižených i dalších "marginalizovaných" skupin, je možno hájit i jinak, než voláním po autocenzuře filmových (či jiných) umělců. Třeba by stačilo pohovořit s tvůrci, či obecně s umělci a osvětlit jim své postoje a pocity z podobných děl. Ti hloupí budou dál točit hrůzy ve vidině zisku. Ale ti vnímavější se dovtípí, možná se začnou o problematiku více zajímat a třeba vytvoří i dílo, které tyto postoje a pocity postižených bude nejen reflektovat, ale možná i rozvíjet. To by snad bylo smysluplnější, než show pro média. Pokud ovšem nešlo jen o zviditelnění se v honbě za státními příspěvky a sponzorskými dary, případně o šikovnou reklamu na onen "kritizovaný" film.