Co získáte, když spojíte tureckého migranta a řecký jogurt? Zaměstnance s miliony dolarů.

V roce 2005 založil Hamdi Ulukaya firmu Chobani a začal vyrábět řecké jogurty. Rychle se prodral mezi hrstku jogurtových hegomonů a rozbil jejich monopol. Nyní se hodnota jeho firmy odhaduje na tři až pět miliard dolarů. Ostatně polovinu prodaných jogurtů v USA tvoří právě ty řecké.

V čem se Ulukayův vzestup liší od ostatních příběhů úspěšných? Minulý měsíc se rozhodl rozdat svým zaměstnancům podíl ve firmě. Mezi dva tisíce z nich rozdělil podíl deseti procent. Čím déle jedinec u Chobani pracoval, tím více procent nyní dostal. Průměrně tak pracovník získá část v hodnotě sto padesáti tisíc dolarů. Dlouhodobí zaměstanci nicméně dostanou bohatší díl. Ten může mít hodnotu přes milion dolarů.

„Vůbec bych si nemyslel, že někdy dosáhnu takového úspěchu. Ale nedokážu si představit, že bych Chobani vybudoval bez těchto lidí,“ vysvětluje Ulukaya. Jeho cílem je zkrátka předat bohatství těm, kteří jej svou prací pomáhali získat.

Lež úspěšných: Tu firmu jsem vybudoval sám

Ulukaya se tak snaží snížit rozdíly ve výdělku: ve většině velkých podniků samozřejmě zeje propast mezi mzdou manažerů a „řadových“ dělníků. Ulukaya tak pokračuje ve své dlouhodobé snaze. Výplatu netlačí na úroveň minimální mzdy, poskytuje zdravotní zajištění a další zaměstanecké výhody.

Jistě, takový postup není všespásný. Ale směřuje k větší ekonomické spravedlnosti. Právě na ni totiž současný liberalismus zapomíná. Rozvíjí jen některá práva. A jen pro některé.

Gender může každý definovat podle svých potřeb. Své kulturní tradice může každá skupina opečovávat. Všichni jsme si přece rovni už od narození. Každý má nárok na uznání. Každá identita si zaslouží důstojnost.

Ale co finance? To je jiná! Zde probíhá soutěž. Každý si musí teprve vydobýt právo nechípnout hlady. Žádné zabezpečení, vítěz bere vše. Homosexuální muslim je tak chráněn před diskriminací, ale zároveň může zcela svobodně umrznout pod mostem.

Privilegovaným přibývají možnosti, zatímco finančně slabí mohou přijít o vše.

↗

Cílem jogurtového magnáta je předání bohatství těm, kteří jej svou prací pomáhali získat. Foto kurdishdailynews.org

Tato slepá skvrna se drží liberalismu od jeho vzniku. Vždycky tu byli pošlapaní, kteří svou dřinou zajišťovali blahobyt pro elitní vrstvy. Filosof John Locke, „otec liberalismu“, oslavoval individuální volnost, odporoval útlaku monarchie a tak podobně. Zároveň ale ospravedlňoval otroctví. „Každý volný muž v Karolíně by měl mít absolutní moc a autoritu nad svým černošským otrokem, nad jeho názory i náboženským vyznáním,“ psal Locke, který byl velmi pro svobodu.

Tak zvaná Slavná revoluce z roku 1688 svrhla krále a „osvobodila“ šlechtice. Jejich vlastnická práva už neohrožoval žádný monarcha. Ani žádný rolník — i za drobné přečiny proti vlastnictví byly určeny tresty smrti.

Podobně i francouzský liberál Emmanuel Joseph Sieyès, který hrál podstatnou úlohu během Francouzské revoluce, popsal svou vizi pro „svobodnou“ společnost: je potřeba nalézt způsob, jak zkřížit černochy s opicemi a vytvořit tak novou rasu otroků. Budou podřízeni svým svobodným pánům a budou zajišťovat dokonalou produktivitu jejich byznysu.

Uběhla staletí, ale příliš jsme se neposunuli. Práce je stále oblast podvolení. Dělníci v amerických drůbežárnách nosí pleny, aby nezdržovali provoz továrny. Řady prekarizovaných jsou odkázány na občasné přivýdělky. Milionové zisky vytvořené rukama zaměstnanců s minimální mzdou si šéfové na špici ulévají do daňových přístavů. 

Ulukayův přístup potírá právě tu oblíbenou velkopodnikatelskou lež, která stojí za tím vším: „Firmu jsem vybudoval sám a z ničeho. Prachy proto patří mně.“ Byznysmen ale není supervýkonný atom nezávislý na okolí. Ne sám, ale s pílí zaměstnanců. Ne z ničeho, ale z práce podřízených.

Turecký migrant tak s pomocí řeckých jogurtů rozbíjí podnikatelský atom Západu.