Občanská demokratická strana oslavila pětadvacet let od svého založení. Mnohé sdělovací prostředky při té příležitosti zveřejnily různá hodnocení, analýzy i zamyšlení nad tím, co dnes zbylo z tak mocné strany, „která dlouhé roky byla jedním ze dvou hegemonů tuzemské politické scény“ (Lidové noviny z 23. dubna 2016).

A jak je možné, že z někdejších 28 procent hlasů, které ODS získala ještě v předčasných volbách po takzvaném sarajevském atentátu (kdy v lednu 1998 klesly preference strany pod devět procent), má dneska i po ideové ozdravné kúře současného předsedy, akademicky vzdělaného intelektuála Petra Fialy, jen kolem osmi procent preferencí, přestože politolog Fiala jako oběť pro stranu zradil sám sebe, popřel své humanitní vzdělání a zaujal populistický nacionální protiimigrační postoj a přidal se k ostré kritice EU za neschopnost tuto krizi účinně řešit.

Většina úvah a komentářů vysvětluje pád ODS jako důsledek soustavného morálního úpadku, počínaje přinejmenším skandálem s financováním strany v prosinci 1997, vymyšlenými sponzory strany a údajným tajným kontem ve Švýcarsku, přes vládu technologů moci a jejich intrik, které představoval Ivan Langer, přes manipulace a korupci vlivných kmotrů a lobbistů typu Romana Janouška a Marka Dalíka, kteří stále více těžili ze slábnoucí politické moci a „demokratického“ vlivu na společnost představitelů strany, jako byl Mirek Topolánek nebo Pavel Bém.

Proces destrukce a vnitřního rozpadu strany završila až operetně tragikomická kabelková aféra Petra Nečase, jenž na rozdíl od Mirka Topolánka nebyl schopen zastírat svou bezmocnost siláckými gesty. Vše je víceméně známo a komentáře nám to jen připomínají.

Politika jako pouhý názor

Možná to ale nejsou hlavní důvody, které ODS odsunuly na periferii politického vlivu. Soudím podle toho, že podobným morálním marasmem prošli i sociální demokraté, a přesto jsou naší hlavní politickou silou, protože představují program evropské spolupráce, sociální ohleduplnosti a humanistických zásad. Jsou jedinou rozhodující stranou, která se aktuálních idejí nemůže jen tak zříci, a za jejich uskutečňování nese také odpovědnost, přestože i ona má své technology moci, vlivné kmotry a lobbisty.

Paradoxně naše zkušenost s ODS tomuto poznání pomohla tím, že sociálně demokratický program vlastně ve společnosti legitimizovala, když jí samotné nezbylo, než aby se k němu přiklonila. To když proti svému přesvědčení například prosadila zvýšení DPH a zavedla solidární daň pro nejbohatší, sice v rámci „nezadlužené budoucnosti“, ale proti „levnému státu“.

↗

Jakmile politik přestane přehlížet vršící se problémy společnosti a začne je opravdu řešit, koná   ať chce, nebo nechce   levicovou politiku. A pravicový politik už může kolem toho jen nějak pravicově tancovat. Repro DR

V té době ODS (možná právě v osobě Petra Nečasem, jenž mohl mít k takovému poznání nejblíže) přicházela na to, že ta úplně pravicová, liberální politika v jejím pojetí není ani politika, ale pouhý názor: že věci se mají pokud možno ponechat vlastnímu osudu v rámci záruky všech občanských svobod a nedotknutelnosti soukromí.

Nicméně už ODS musela začít řešit negativní důsledky jejích programových svobod, a to jí na důvěryhodnosti nepřidalo, ačkoli to byl obrat k lepšímu. Pozvolna jí nezbylo než přijímat odpovědnost za své politické postoje — nikoli činy, těch se ona snažila nedopouštět či se jim vyhýbat. Musela přiznat, že to, co ona chce, se v praxi moc neosvědčuje.

Jakmile politik přestane přehlížet vršící se problémy společnosti a začne je opravdu řešit - koná, ať chce, nebo nechce, víceméně levicovou politiku. A pravicový politik už může kolem toho jen nějak pravicově tancovat. Můžu si myslet, že každý je strůjce svého štěstí a má dost možností (není-li zdravotně handicapován), aby si zajistil svou existenci, a přesto důsledkem tohoto postoje je nutnost přijmout zákon o sociálním bydlení, protože sám trh je zajistit nedokáže.

Všichni jsme pro svobodu pohybu a nepřejeme si, aby nás někdo dozoroval a sledoval kamerami, a přesto důsledkem této svobody je praktické poznání, že to dozorování v rámci vlastní bezpečnosti potřebujeme. Víceméně pravicová Praha, ačkoli je pro svobodu podnikání snad jako nikdo v republice, postupně nejen omezila, ale v mnohých svých obvodech (například na Praze 7) složitě legalizovanými vyhláškami za pomoci místního referenda zakázala provoz heren a hracích automatů — tak velkou společenskou zátěží gamblerství je, když si to připustíme.

Nic nedělat a mít se dobře

Martin Kupka, současný místopředseda ODS pokládá za „inflaci hlouposti“ mnoho připravovaných zákonů, kdy podle něj „stát přestává být služebníkem a stává se drábem, který svým poddaným apriorně nedůvěřuje, soustavně je kontroluje a omezuje, a dokonce rozhoduje, co je pro ně dobré, a to i v nejjednodušších věcech“.

Ano, tu větu bychom téměř všichni mohli podepsat. O které „zlovolné“ zákony jde? Že chodci budou muset mimo obec nosit pomůcky pro zvýšení viditelnosti, chystá se omezování možnosti držet zbraně, obchodníkům se nařizuje, že některé dny ve svém obchodě nemohou prodávat, že v jejich hospodě či restauraci zákazníci nemohou kouřit, že na veřejných sportovních akcích nebude možné prodávat nápoje s více než čtyřmi procenty alkoholu…

Snůška blbostí, viďte. Když ovšem jdete po příčinách, co zákonodárce k tomu vede, pak je to poznání palčivých společenských problémů — tragické kolize chodců s auty na silnicích za tmy, množící se případy „westernového“ užívání osobních zbraní, hnusné a nezdravé prostředí v zakouřených hospodách zejména pro nekuřáky, demolování stadionů pod vlivem alkoholu a tak dále.

Naopak, tyto zákony vznikají ze služebného postavení státu vůči občanům, na základě poznání a společenského zadání, což je výkonem politiky (no, levicové) a odpovědnou prací politiků (napříč politickým spektrem vyjma ODS). Druhou věcí pochopitelně je, jak jsou ty zákony zdařilé, účinné, vymahatelné a podobně.

ODS téměř nikdy nemusí přicházet se svým návrhem řešení problémů, protože ona ideově hájí fenomén svobody naší existence jako takové, i kdyby nám to mělo přinést záhubu. Cítíme-li se ohroženi, pořiďme si bouchačku. S jednom výjimkou — imigrantům svobodu nepřiznává, ti nás ohrožují a proti nim se musí tvrdě zakročit.

Po privatizaci se ODS už nepřihlásila k žádnému výkonu politiky v obavách, že bude levicový, a také z lenosti. Ve vládě ODS začala pracovat až za Topolánka a hlavně Nečase, čímž se zpronevěřila svému pravicovému programu a hlavně nejdůležitější svobodě — a to je pokud možno nic nedělat a mít se dobře. (To je ale dobrá idea!)

Jakmile pozbyla i této schopnost, jako by ztratila i svůj smysl, což chytrý Petr Fiala ještě možná ani neví. Její úloha v parlamentu ovšem užitečná je - aby nás varovala před „inflací hlouposti“.