O přátelství mezi mužem a ženou
Ivana RecmanováPro velkou část české veřejnosti je stále ještě otázkou, zda může mezi mužem a ženou vládnout čistě přátelský vztah. S některými problémy přitom může být jednodušší se svěřit opačnému pohlaví.
Seděli jsme u stolu, popíjeli kofolu a dloubali vidličkami do kuřete. „Tak si představ, že ten můj sloupek o Majklovi lajklo už přes deset lidí a získal ohlas i v zahraničí,“ povídám kamarádovi. Kamarád mi ukázal zdvižený palec.
„Ale na Facebooku to dneska bylo strašný. Na stránce Hyde Parku Civilizace se ptali, jestli může existovat přátelství mezi mužem a ženou. Proč se ptaj na takový blbosti?!“ rozčiluji se.
Kamarád k tomu řekl něco velmi chytrého, ačkoli si nepamatuji co. Že neplácl hloupost, vím jistě, protože často si pamatuji právě hlouposti na úkor důležitějších věcí.
Já osobně mám zkušenost jen s nutností vysvětlit rodičům, že skutečně nemám chuť zkoušet dostat svou nejlepší kamarádku do postele. Ale možná je to tím, že věcí, jako pohledy číšníků a klepy sousedů, si nevšímám.
A pokud to není moc osobní, celkem by mě zajímalo, proč je paní Recmanová a její kamarád považována za podivný (!) pár. Napadá mě jedině třicet cm a padesát kilo rozdíl.
Proč ne? Z mojí zkušenosti je to jen výmluva pro obavy ze vztahu. Racionálně vzato, s kým jiným chtít vztah než s nejlepším kamarádem/kamarádkou? Ale lidé to asi nechtějí, protože si myslí, že na sebe příliš vědí - a tak dají přednost nevědomosti, aspoň zpočátku.
Mně ten kamarád z článku připadá jako klasický případ "milého kluka" ("nice guy") - a nejlepší, co jsem na toto téma kdy četl, a myslím 100% výstižné, bylo: http://www.thebookoflife.org/what-nice-men-never-tell-nice-women/
Jinak mimo téma Ivaně pro inspiraci: http://blog.hackerrank.com/3-teen-sisters-crush-coding-records-stereotypes/
Kdybych nebyl pecivál, pozval bych kamarádku na romantický výlet do Paříže o víkendu 7.–8. května. Chtěl bych tam s ní strávit noc, nebo raději dvě. Samozřejmě na náměstí Republiky.
http://www.evropsky-rozhled.eu/jiz-vzhuru-psanci-teto-zeme/
Biologické pohlaví není podle Judith Butlerové pro sebeidentifikaci nijak důležité. Identita není určena tím, zda jste muž nebo žena, identita je určena vaší sexuální orientací, kterou lze měnit (ale pouze jednosměrně z hetero na homo, neboť homosexuální orientace je prý vrozená - donedávna byla, považovalo se to za dogma).
„Se sexuální orientací přichází právníci a zákonodárci poněkud opožděně. Přicházejí v době, kdy se za vrozené považují určité předpoklady k milostné preferenci osob stejného pohlaví, avšak určitá role se připisuje i hlubinně-psychologickým motivům souvisícím s rolemi rodičů a je nutno hájit právo volby, a tedy i právo na změnu preferencí podle vlastního rozhodnutí.“ To píše pan Štampach.
Řekl bych, že jsou aspoň dva důvody. První je možno nazvat třeba zkušenostní, nebo pravděpodobnostní. Když pojede třeba do té té Paříže (viz výše) v autobude 10 dvojic, třeba 8 z nich budou tvořit partneři. Mezi mladými budou spíše převládat nesezdané páry, takže nebudou předběžně považováni za manžele. Ale také ne za kamarády, nebo za bratra se sestrou. U dvou osob stejného pohlaví bude odhad nejspíš jiný a také bude působit ohled. Nejspíš tedy bude předpokládáno, že jde o kamarády, příp. sourozence. Přesto jistě mnohé sestry nebo bratři znají zkušenost, že byli považováni za homosexuální pár.
Druhým důvodem, který mě napadá, proč jsou dvě mladé osoby různého pohlaví pokládány obvykle za partnery, je vzpomínka většiny osob na vlastní zážitky vázané na trvání smyslu pro rodinu. Vždyť kdysi v malé komunitě nemohlo být lidem jedno, pokud by si mladí "randili" jenom s kamarády. Potřebovali příslib, že populace ohrožovaná častějším a časnějším příchodem smrti, bude mít budoucnost. V mnohých tradičních národních pospolitostech (třeba u ortodoxních Židů) se snaží svobodné zadat a přivést posléze k založení rodiny. Něco podobného ovšem přetrvává, k malé radosti mladých, i v podobě existence zvědavých tetiček u nás.