Seděli jsme u stolu, popíjeli kofolu a dloubali vidličkami do kuřete. „Tak si představ, že ten můj sloupek o Majklovi lajklo už přes deset lidí a získal ohlas i v zahraničí,“ povídám kamarádovi. Kamarád mi ukázal zdvižený palec.

„Ale na Facebooku to dneska bylo strašný. Na stránce Hyde Parku Civilizace se ptali, jestli může existovat přátelství mezi mužem a ženou. Proč se ptaj na takový blbosti?!“ rozčiluji se.

Kamarád k tomu řekl něco velmi chytrého, ačkoli si nepamatuji co. Že neplácl hloupost, vím jistě, protože často si pamatuji právě hlouposti na úkor důležitějších věcí.

I tak si ale pamatuji některé zásadní chvíle, při kterých jsem zjistila, že moje společnost pořád není připravena na přátelské či kamarádské vztahy mezi osobami různých pohlaví.

Když jdeme na jídlo, lidé si nás zvláštně prohlížejí, protože působíme jako hodně divný pár, až na tu drobnost, že pár nejsme, což ale nikdo z kolemjdoucích nemůže tušit. Drama se stupňuje ve chvíli, kdy oznamujeme obsluze, že platíme každý zvlášť. (To bych jí ovšem oznámila, i kdybych ve vztahu byla.) Kvůli těmto nepříjemným vzpomínkám se kamarádovi do některých stravovacích zařízení nechce chodit.

Nicméně, i když explicitně sdělíme okolí, že nejsme partneři, pořád se setkáváme s nedůvěrou. „A opravdu jste jen kamarádi? Nic jste spolu neměli?“

Přemýšlím, jak by to vypadalo, kdyby se okolí stejně chovalo ke stejnopohlavním párům. Představte si, že byste byli ženou, pokud tedy ženou nejste. Představili byste ostatním svou (nejlepší) kamarádku a ostatní by se vás ptali, jestli jste opravdu jen kamarádky, protože je přeci zvláštní, že by se dvě ženy do sebe nemohly zamilovat. Navíc ve chvíli, kdybyste se vyspali s mužem, by vás polil stud. Co když jsem heterosexuál? Napsali byste do Bravíčka, odkud by vám odpověděli, že mazlení a líbání o vaší sexuální orientaci nic nevypovídá a že je naprosto OK se líbat či mazlit s osobou jiného pohlaví a nebýt heterosexuál. Až byste si to přečetli, oddechli byste si a šli dát pusu své kamarádce.

↗

Pro velkou část české veřejnosti je stále ještě otázkou, zda může mezi mužem a ženou vládnout čistě přátelský vztah. Foto stuff.co.nz

Zní to absurdně, a to nejen z toho důvodu, že Bravíčko už zrušili. Přesto žiji ve společnosti, která stále vidí kamarádství mezi různými pohlavími jako utopii a naopak výrazné projevy náklonnosti mezi osobami stejného pohlaví neklasifikuje jako příklad romantiky.

Když jsem začala dávat dohromady tento sloupek, ozval se mi kamarád (který samozřejmě věděl, o čem píšu), že tam můžu uvést i to, že když se máme sejít, neřekne o mně své matce, protože by se prý moc vyptávala. Bohužel ho chápu. Není to totiž poprvé, co jsem se s takovým přístupem setkala. A co teprve v situaci, kdy si jdete k jinému kamarádovi hromadně vyzvednout dárky a sousedka-drbna si z něj následně utahuje, že je machr, když si přivede do bytu rovnou tři ženský najednou…

My se ale na tom snažíme najít nějakou výhodu. Alespoň ten kamarád mi řekl, že je pro něj jednodušší se svěřit s některými problémy ženě, poněvadž kdyby je měl sdělit muži, necítil by se dobře. Na vině jsou jak jinak než chlapácké stereotypy. Je tohle možný důvod, proč některé ženy vyhledávají muže-gynekology, protože nechtějí, aby je vyšetřovala osoba, která jim může vnucovat osobní zkušenosti? Asi. Vytvořili jsme si svět, ve kterém platí jednoduchá, leč omezující pravidla.