Mám poněkud obavu o další osud levice. V atmosféře permanentních obav a naštvanosti se zdá, jako by veřejná debata sklouzávala na pravolevé ose k politickým okrajům. Ve skutečnosti ale sklouzává hodnotově k adoraci autoritářství a nenávistnému křiklounství a diskriminaci.

Stále běžnější jsou útoky na práva, která byla dosažena v uplynulém období. Místo programu reálné naděje pro všechny „dole“ se nabízí iluze o spáse spojené s výzvami na konečné „vypráskání“ cizáků a parazitů. Hypnotizéři davů tak mohou obrátit bouři „tekutého hněvu“ proti lidem samotným, když místo alternativ nabídnou obraz nepřizpůsobivých a nenormálních, narušujících řád a bezpečí.

Jak jinak vysvětlit, že mnoho lidí, jejichž sociální postavení je zcela neuspokojivé (od nezaměstnaných po upadající střední vrstvy) se odvrací od hodnot levicové solidarity neprivilegovaných a utlačovaných? Lidé si nechávají vnutit optiku nepřátelství mezi sebou, místo aby se spolu bránili a organizovali.

Umělý spor mezi takzvanými xenofoby a sluníčkáři se neumenšuje, naopak sílí. Spouští se proces vnitřní fragmentace na „my, a oni“. A důsledkem je i roztříštění levice včetně absurdních sektářských půtek těch, co trpí představou, že jen oni jsou právě ti „vlastníci pravdy“.

Myslím, že tento problém začíná dosahovat intenzity, kdy už nelze jen planě moralizovat. Taktika paušální denunciace politiky i médií vede k manipulování davu různými podstrčenými „hejty“, místo k aktivnímu vtažení mas do procesu demokracie a prosazování skutečných alternativ. Lidé se ve své frustraci nechají vést těmi, kteří nejvíc křičí, a ne těmi, kteří s nimi chtějí společně zápasit za reálná řešení.

Pokud by to takto pokračovalo, ztratí levice schopnost komunikovat se svou sociální základnou. Proto je důležité získat zpět zájem lidí neprivilegovaných, prekarizovaných, vykořisťovaných.

Nesouměřitelnost sociálně ekonomického postavení lidí a elit vede k pocitu bezmoci. Proměnit protestní hlasy na hlasy programové znamená nejen artikulovat každodenní negativní sociální zkušenost občanů, ale dát jim i konkrétní pozitivní cíle v zápasu za jejich práva. Práva na práci, na sociální zabezpečení a dostupnost zdraví či vzdělání. Zbavit lidi exekučního jha a strachu o střechu nad hlavou, důraz na sociální agendu není o poraženeckém smiřování se s elitami globálního kapitalismu, je to o praktické podané ruce. A teď nerozlišuji levici reformní a radikální.

Civilizace znamená rozšiřovat lidská práva nového typu (jako jsou práva informační, ekologická, menšiny). Ne však na úkor tradičních sociálních práv. Ty je třeba znovu usilovně hájit a to zejména na domácím hřišti. Vyvarujme se dalšímu rozevírání tektonické trhliny mezi starou a novou levicí, kterou otevřely otřesy spojené s konzervativní vlnou šířící se dnes panikařící Evropou.

↗

Základem revitalizace levicového hnutí musí být praktické podání ruky s konkrétním plánem na zlepšení budoucnsoti nejohroženějších skupin lidí. Foto Archiv redakce

Sociální model musí spojit nezbytné pečovatelství (paternalismus) s aktivnější spoluúčastí (participací). Už proto, že se dnes ve společnosti mísí zájmy generačně i profesně rozrůzněných sociálních skupin, spojené se starou i novou dělbou práce.

Získat lidi neznamená ustupovat nezodpovědnému či účelovému populismu. Imitovat populistické a pseudovlastenecké křiklouny v jejich pokřiveném vidění změn. Nacionálně konzervativní pábení jen maskuje asociální zájmy oligarchů, kterým začíná vadit i ta nedokonalá demokracie a svoboda.

Levice nemůže zradit všelidské principy solidarity a humanity. Radikálně pojímaná solidarita ale předpokládá vzít jasně za své klíčové otázky redistribuce bohatství a demonopolizace ekonomické moci. To je strategická podstata skutečných změn.

S tím souvisí cíl ústavně posílit veřejný zájem. Svoboda podnikání je důležitá, ale není nad ostatními svobodami. Významný potenciál je skryt v demokratizaci ekonomické moci.

Zde se ovšem budou střetávat procesy koncentrace a decentralizace vlastnických práv. Nejde jen o strategickou roli státu, ale i o hospodaření skupinové a vlastnictví sdílené. Překonání odcizení ekonomické moci vrací do hry motivaci a zájem o pracovní podmínky, prostor pro opětnou integraci složitě fragmentovaných sociálních zájmů.

Zvládnutí takového úkolu musí mít i mezinárodní a tedy i evropský rozměr. Globalizační žentoury melou neúprosně. Zklamání z evropských institucí je jako sud prachu, na kterém sedíme.

Zfunkčnit evropskou integraci ovšem znamená znovu otevřít otázku základních smluv a demokraticky přebudovat Evropu. Odpovědí není méně Evropy, anachronická eurofobie obracející nás zpět do minulosti nacionálních řevnivostí. Bylo by chybou nechat společný evropský dům rozebrat uskupeními jako je UKIP, Front National či Alternative für Deutschland. Z trosek by zůstalo jen volné pole pro manévry velkého kapitálu. A obyčejný člověk by se stal zajatcem národní byrokracie s falešnou iluzí o nabyté suverenitě.

Nestojíme dnes před obratem k zdánlivé jistotě minulých pravd. Nepotřebujeme pravověrné ghetto, které bude svým rozkladným účinkem nevědomky sloužit zájmům konzervativnímu establishmentu. Nepotřebujeme zpronevěřit vůli po změně v boucharonském gestu, jehož patos vyčpí a obsah zůstane prázdný.

Levice stojí tváří v tvář dozrávajícím změnám, kdy ale nestačí věřit v mesiášské finále, kterým bychom fascinovali miliony. Je třeba ty změny pochopit a krok za krokem se na ně připravit. Tak se mění svět. Bez falešných proroků, zato společně.