Ve vzduchu je cítit vůně jara, stromy a zvířata se po dlouhém zimním spánku opět probouzejí do nového začátku. Perský kalendář se však naopak chýlí ke konci. Zítra totiž končí a 20. března začíná nový perský rok. Toto období je známé jako Nouruz či Nowrooz.

Perský kalendář

Perský či íránský kalendář je solární, založený na pečlivém astronomickém pozorování a je přesnější než jeho mladší protějšek — evropský gregoriánský kalendář. Začíná jarní rovnodenností, první jarní den je tudíž i prvním dnem nového roku perského kalendáře. Tento kalendář je v současné době používán například v Íránu či Afghánistánu jako oficiální kalendář.

Perský kalendář má tisíciletou historii s hlubokými kořeny v perské kultuře, zejména v zoroastrijském dědictví. Současná verze je však výsledkem reforem provedených slavným astronomem, matematikem a básníkem Omarem Chajjamem, který žil na přelomu 11. a 12. století.

Samotný perský kalendář je zhruba dva a půl tisíce let starý, jeho všeobecně uznávaný začátek je však spojen s hidžrou (jako v arabském kalendáři, který je na rozdíl od perské lunární), tedy s přesídlením proroka Mohameda z Mekky do Medíny.

Nouruz

Novoroční svátek Nouruz — z perštiny nou „nové“ a ruz „den“ — má mnoho kulturních významů. Především ale symbolizuje probuzení a znovuzrození přírody a života po chladné zimě. 

Nouruz má kořeny v zoroastrismu — starověkém perském náboženství, které mělo vliv i na islám, judaismus a křesťanství. Tento svátek je u mnoha národů a etnik v Asii považován za jednu z největších oslav roku a jeho součástí jsou staleté zvyky.

↗

Skákání přes plameny během Červené středy se nyní snaží Írán omezit. Jedná se ale o starověkou oslavu novosti a návratu života. Foto travital.com

Nouruz byl ostatně slaven v průběhu několika tisíciletí národy žijícími v západní a střední Asii, například v Afghánistánu, Ázerbájdžánu, v Kazachstánu, u Kurdů či Tádžiků nebo Turkmenů, a to bez ohledu na etnický původ, náboženství či používanou řeč.

Jeho poselství, které nevyžaduje to „správné“ etnikum ani náboženské vyznání, se zdá být hlavním důvodem, proč byl hýčkán a dodržován jako společné kulturní dědictví u tolika různých komunit.

Tradice a rituály

Konkrétní průběh oslavy nového roku se ovšem v každé krajině vyvíjel jinak. Součástí íránské tradice je třeba tak zvaný „chune tekuni". Jedná se o sousloví z perštiny, které se překládá jako „třást v domě“. Tento zvyk se provádí měsíc před příchodem nového roku. Ono „třesení“ spočívá v umývání všeho, co je v domě, od koberce přes okna až po závěsy, v opravování čehokoliv, co potřebuje nápravu, a v darovaní nebo likvidaci starých a nepotřebných předmětů z domácnosti.

Jednou z nejdůležitějších tradic, která se objevuje téměř ve všech místech, kde se Nouruz oslavuje, je tradice s názvem „haft sin“ (haft znamená v perštině „sedm“ a sin je název souhlásky „s“). Do češtiny bychom to mohli přeložit jako „sedm ES“. Zhruba týden před novým rokem se připravuje novoroční stůl s ubrusem, na kterém nesmí chybět sedm věcí, každá z nich má svou symboliku a význam:

1. Sabzeh (klíčící pšeničné klíčky) — pro znovuzrození a obnovu
2. Samanu (sladký pokrm pudinkového tvaru připravený s pšenicí) — pro blahobyt a plodnost
3. Sandžed (sladké sušené ovoce, plody ze stromu s českým názvem hlošina úzkolistá) — pro zamilované  
4. Sarkeh (ocet) — pro trpělivost a moudrost získanou věkem
5. Sir (česnek) — pro udržení dobrého zdraví
6. Sib (jablka) — pro zdraví a krásu
7. Somagh (drcené koření vyrobené z načervenalých bobulí) — pro připomenutí svítání

↗

Hostina „haft sin“ předkládá řadu symbolických předmětů, které vybízejí ke zhodnocení uplynulého roku i k přáním do nastávajících dní. Foto beytoote.com

Svátek „Gole sorch“ (což doslova znamená „Svátek červených květin“ — s odkazem na červené tulipány) je hlavním svátkem Nouruzu v Afghánistánu. Slaven je hlavně ve městě Mazar-e Šarif během prvních čtyřiceti dní v roce, kdy tulipány rostou na zelených pláních v okolí města. Lidé v dobách klidu cestovali z celé země do Mazare Šarif, aby mohli být součástí oslav.

Ze zoroastrismu přetrval také zvyk „Čaharšanbe suri“ neboli „Červená středa“, která se slaví hlavně v Íránu. Poslední středu před Nouruzem se lidé shromažďují na ulicích kolem ohně a za zpěvu vět „dej mi svou krásnou červenou barvu a ber zpět svou nezdravou bledost“ skákají přes plameny.

Kvůli podobným rituálům, které tvoří explicitní odkaz na předislámské zoroastrijské tradice, byl za vlády Tálibánu celý Nouruz v Afghánistánu zakázán. Byl považován za pouhý starověký pohanský obřad uctívání ohně.

Milí přátelé,

končí starý rok a začíná nový den, přichází nové jaro. Ať věříme v kohokoli a v cokoli, naše přání do nového roku jsou podobná. Přála bych si, aby nový rok byl rokem pokoje ve světě. Aby každý určoval svůj vlastní osud. Místo požárů a zničené krajiny, aby rostly stromy a zvířata mohla žít. Místo hladu, bídy a strachu, aby fungovalo školství, zemědělství, šetrný průmysl, hudba i umění.

Šťastný Nouruz 1395 všem — Har ruzeton nouruz, nouruzeton piruz.