Deník Referendum Umění

Již osmnáctý ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět se koná od 7. do do 16. března v Praze a poté, v menším rozsahu, v třiceti dvou dalších městech České republiky. Jako vždy představuje program festivalu, letos s více než 120 snímky, bohatou nabídku. Z ní si může vybrat prakticky kdokoli, koho zajímají lidská práva, či jinak řečeno, životní osudy a situace lidí v mnoha zemích světa.

Festival pořádaný společností Člověk v tísni má své věrné příznivce, ale také přesvědčené odpůrce. Program festivalu totiž odráží priority Člověka v tísni, což s sebou nezbytně nese jistou nevyrovnanost v tematickém záběru. Nejinak je tomu i v letošním roce.

Letošním hlavním tématem je Hledání domova. Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že volbou tohoto širokého tématu navazuje festival na ročník 2014 věnovaný práci a jejím různým aspektům, letos znamená „hledání domova“ především osudy dnešních uprchlíků do Evropy. Přes závažnost věci je to trochu škoda, hledání domova se přece netýká jen imigrantů a uprchlíků.

Druhým stěžejním tématem je Neklidná Ukrajina, celkem je ukrajinskému dění věnováno devět festivalových filmů. Mezi nimi je snímek Téměř svatý (spoluprodukovaný slavným režisérem Terencem Malickem), který sleduje práci pastora v Mariupolu, který se snaží nahrazovat nefungující sociální systém na Ukrajině a je stejně jako ostatní zasažen konfliktem v zemi.

O islamistickém radikalismu, jeho kořenech i následcích
Na výběr mají letos i ti, které zajímá kritický pohled na dnešní svět islámu. Pákistánsko-americký snímek Mezi věřícími zachycuje velmi důležitý aspekt dnešního šíření fundamentalistického pojetí islámu, totiž jeho spojení se sociální problematikou. Štědře a neprůhledně dotovaná Červená mešita, jedno z hlavních center radikálního islámu v zemi, nabízí nejchudším obyvatelům v sociálně nemilosrdné zemi možnost posílat své děti do školy a získat existenční pomoc. Jedinou cenou, kterou platí, je vystavení svých dětí indoktrinaci radikály.

Belgický film Můj džihád se zabývá verbováním mladých evropských muslimů ideologií „Islámského státu“. Jak reaguje muslimská komunita v Belgii, odkud v loňském roce odešlo bojovat svou „svatou válku“ přes 400 mladých lidí, na tuto radikalizaci? Existuje způsob, jak jí působením na mladé lidi předcházet, jak se o to snaží jeden z imámů vystupujících ve filmu?

Snímek Téměř svatý (spoluprodukovaný slavným režisérem Terencem Malickem) sleduje práci pastora v Mariupolu, který se snaží nahrazovat nefungující sociální systém na Ukrajině. Repro DR

Následkům islamismu v africkém Mali se věnuje britský snímek Nejdřív nás budou muset zabít. Nadvláda radikálů znamenala v zemi se zřejmě nejsilnější hudební tradicí v Africe mimo jiné to, že hudebníci a hudebnice se museli uchýlit na jih země či do exilu. Po francouzském vojenském zásahu a porážce islamistů se muzikanti sjeli ke společnému koncertu v legendárním Timbuktu, které předtím rovněž padlo do rukou radikálů.

Po arabském jaru je egyptsko-americký snímek, který zaznamenává prekérní situaci demokratů a zejména ženských aktivistek v Egyptě, sevřených v boji mezi islamisty a staronovým represivním režimem v zemi. Hlavní hrdinky čelí na jedné straně násilí ze strany bezpečnostních složek, na druhé nátlaku ze strany vlastní rodiny. Je v této situaci vůbec možné usilovat o svobodu a spravedlnost?

Ve filmu Mihotavá pravda se afghánský filmař vrací do Kábulu, aby tam z trosek dával dohromady filmový archiv téměř zlikvidovaný za vlády Tálibánu. Afghánistánu se věnuje rovněž britský film Řekněte jaru, ať letos nepřichází, který sleduje, jak se afghánská armáda pokouší zadržet radikály z Tálibánu, kteří hodlají opět ovládnout zemi.

Palestina, Izrael a země, o kterých téměř nevíme
Filmy věnované Izraeli a Palestině se v programu Jednoho světa objevují často, také letošní ročník nabízí hned několik snímků. Konfrontaci slavného českého fotografa Josefa Koudelky (provázeného mladým izraelským fotografem Giladem Baramem) s mohutnou zdí mezi Izraelem a Palestinou zachycuje český dokument Koudelka fotografuje Svatou zemi.

Izraelský film Pravda, nic než... pojednává o tom, jakou bouři způsobil v roce 2002 dokument palestinského herce žijícího v Izraeli Mohammeda Bakrího o zásahu izraelské armády v palestinském Dženínu. Jak se pětice Palestinek pokouší v realitě života na okupovaných územích se všemi jeho omezeními splnit svůj sen o automobilovém závodě, ukazuje snímek Speed Sisters.

Peruánský snímek Dcera jezera ukazuje odpor vesničanů v Andách proti plánům těžařské společnosti na těžbu zlata, která by zřejmě způsobila vyschnutí jezera, jež místní považují za posvátné. Foto festivaldelima.com

Izraelsko-francouzský snímek Hotline sleduje stejnojmennou izraelskou lidskoprávní organizaci, která se snaží pomáhat imigrantům z různých afrických zemí, které v Izraeli čeká vězení. Jak uvádí průvodní text k filmu, za posledních padesát let získal v Izraeli politický azyl jediný člověk.

Jižní Súdán patří na rozdíl od Izraele mezi země, o kterých se příliš často nepíše. Realitu státu, vzniklého v roce 2011 po vleklé občanské válce, ukazuje nizozemský film Ve stínu minulosti. Rovněž Senegal je zemí v našich médiích zpravidla zcela neviditelnou. Snímek Neúplatní ukazuje na příkladu této západoafrické země, jak těžké je budovat demokratickou společnost v zemích, kde se někdejší disidenti zpravidla sami stávají zkorumpovanými autokratickými vládci.

Několik osobních tipů
Na závěr několik filmů, které mě z festivalové nabídky zvláště zaujaly. Peruánský snímek Dcera jezera ukazuje odpor vesničanů v Andách proti plánům těžařské společnosti na těžbu zlata, která by zřejmě způsobila vyschnutí jezera, jež místní považují za posvátné. Je občanský aktivismus za záchranu přírody před zištností korporací a lhostejností a proradností státních představitelů odsouzen ke stálým porážkám?

Americký dokument Lovný revír odkrývá dosud tabuizované téma sexuálního násilí na amerických univerzitních kampusech. Od osobních výpovědí studentek a studentů se snímek dostává k systémovým problémům amerického soukromého vysokého školství a kořeny sexuálního násilí nachází i ve způsobu financování škol.

Švédský dokument Švédská teorie lásky odhaluje překvapivé drama odehrávající se za kulisami modelového příkladu sociálního státu. Program „Rodina budoucnosti“ zavedený švédskými politiky v roce 1972 měl stvořit moderní společnost nezávislých a realizujících se jedinců, po čtyřiceti letech experimentu je však Švédsko zemi zpřetrhaných rodinných vazeb, kde přirozenou pospolitost nahrazují uměle tvořené sociální skupiny.

Živočišná zemědělská výroba ve světě produkuje enormní množství zplodin, zabírá obrovskou rozlohu půdy a spotřebovává obrovský objem energie. Ve filmu Cowspiracy jeho autor popisuje tento zásadní problém jako jakousi celoplanetární konspiraci, kdy nejen vlády, ale i významné ekologické organizace bagatelizují vážnost věci.

Každý výběr je subjektivní a nemůže obsáhnout vše. Svou zajímavost jistě mají i ostatní filmy ve festivalovém programu. Dokumentární film jako takový má řadu kvalit, není však zevrubnou a kritickou analýzou skutečnosti, ale spíš zaujatým a často velmi emotivním upozorněním na určitou naléhavou otázku, problém, případ. Nechme se tedy ovlivnit, obohatit svůj pohled na svět o nové perspektivy a možná i pohnout k tomu, něco udělat.