Z globálního i lokálního pohledu existuje řada výzev, které vyžadují naši zbystřenou pozornost. Výroba a distribuce potravin je jedním z nich. Mohli bychom říci, že žijeme ve falešném stavu bezpečí. Jak byste popsala naši éru z hlediska potravin?

Setkáváme se s typem korporátního potravinového systému, v němž řetězce výroby a distribuce potravin jsou soustředěny v rukou několika společností, které mají moc rozhodovat o cenách, o druzích vyráběných potravin.

Dokážou manipulovat s poptávkou a jsou také jednou z příčin hladu. Na světě je stále kolem jedné miliardy lidí, kteří trpí hladem. Jedná se o obrovský problém, který jsme identifikovali již před drahnou dobou. Objevuje se sice značné množství programů zaměřených na dosažení potravinové bezpečnosti, ale ani ty dosud nepomáhají. Z tohoto pohledu jsou skutečné příčiny ještě hlubší, než jsme si ochotni připustit.

Strategie, které státy používají k odstranění hladu, neplní svůj účel, protože preferují potravinovou pomoc, dohody o volném obchodu, zvyšování produkce a dokonce větší monopolizaci. Podporují produkci geneticky upraveného osiva, používání těžké techniky a průmyslové zemědělství. To je závislé na fosilních palivech, která jsou naprosto neudržitelná. A toto všechno vede k ničení půdy. Náš zemědělský a potravinový systém není udržitelný ani pro nás, ani pro příští generace.

Když říkáte, že výroba potravin je soustředěna v rukou několika korporací, o které konkrétní se jedná? A jaký účinek tato koncentrace má?

Je tu pět společností, jako třeba známá firma Monsanto, které kontrolují kolem 80 procent produkce osiv. Jen několik společností ovládá výrobu krmiva pro hospodářská zvířata — například v Rakousku ovládají 80 procent distribuce potravin tři řetězce supermarketů.

A tyto společnosti mají značnou moc rozhodovat o tom, od koho budou své potraviny kupovat. Je pak pro ně mnohem snazší nakupovat potraviny od velkých firem. Takže podporují velkofarmy, snižují ceny potravin a mohou jednoduše ukončit podepsaný kontrakt v momentě, když najdou levnějšího výrobce. Tento oligarchický tržní systém preferuje pouze velké hráče na trhu.

Zmínila jste potravinovou pomoc jako jeden ze současných problémů. Proč?

Jestliže dojde ke krizi v jedné zemi, musí existovat jistý druh potravinové pomoci k nasycení hladovějících a trpících lidí. Ovšem takovou pomoc poskytují právě velké společnosti a jejím cílem je pak učinit danou zemi závislou na pravidelných dodávkách potravin. Nejde o důraz na obnovení vlastní produkce.

Vezměte si například středoamerický Honduras po hurikánu Mitch v roce 1998. Před touto katastrofou země pěstovala ve velkém rýži, po hurikánu výroba skončila. Ale nejen proto, že byla zničena rýžová pole, ta by mohla být za jeden či dva roky obnovena, ale především proto, že dovoz rýže neskončil.

Potravinová pomoc dál pokračovala a zcela zničila místní produkci a trh. Totéž se stalo na Haiti po hurikánu a zemětřesení. Je to vždycky stejný scénář. Začíná to jako bezplatná pomoc, ale později musí přijímací země začít za dovoz platit.

Tento typ potravinové pomoci činí země a celé regiony závislé na korporátním potravinovém systému, což nijak nepomáhá obyvatelům takových zemí, aby si dokázali sami zajistit potraviny.

Motto našeho dominantního potravinového systému by mohlo znít „my (oněch několik korporací) dokážeme nakrmit svět“, a nikoliv „svět se nakrmí sám“.

Často se používá jeden velmi oblíbený argument propagátorů takzvané Zelené revoluce, že do roku 2050 vzroste populace Země na více než 9 miliard lidí a jediný způsob, jak lze lidstvo nakrmit, je výraznější intenzifikace zemědělské výroby a zavádění GMO plodin. Je skutečně pravda, že nás všechny dokáže nakrmit jen velký centralizovaný systém zemědělství vytvářející monokultury?

Existují studie jako Zemědělská zpráva od FAO při OSN, které tvrdí opak. Díky drobnému zemědělství a diverzifikované produkci plodin můžete ze svého pole získat větší výnosy než z průmyslově vyrobené monokultury.

Takže je pochopitelné, že když řeknete „vezměte si tohle pole a pěstuje na něm pouze kukuřici“, pak možná bude výnos kukuřice vysoký, ale budete-li na poli pěstovat smíšené plodiny, pak v celkovém pohledu dokážete vyprodukovat víc. Je jasné, že druhá alternativa vyžaduje víc práce, ale při současné míře nezaměstnanosti je to jenom plus.

Těžká mechanizace a chemikálie ničí půdu a za nějakých dvacet let nebudeme schopni již nic produkovat. Naše půda bude mrtvá. I náš dnešní způsob konzumace potravin není udržitelný. Hlavně kvůli naší rostoucí spotřebě masa a také proto, že používáme půdu k pěstování krmiva pro zvířata a ne potraviny pro nás.

Existuje mnoho studií, které ukazují, že při přímé konzumaci zeleniny a obilovin spotřebujete mnohem méně energie, půdy a jídla, než při konzumaci masa, pro jehož výrobu bylo spotřebováno několikanásobně více obilovin, energie a půdy.