Emancipace skrze zemědělství

Zveřejňujeme rozhovor s aktivistkou a odbornicí na financializaci přírody Magdalenou Heuwieserovou. Ta byla hostem semináře Otevřený prostor 2015: Jídlo, zemědělství, krajina, organizovaného Naďou Johanisovou v Moravském Krasu.

Chceme bojovat za to, aby skutečně významné životní prostředky zůstaly životními prostředky a nestalo se z nich zboží, jako třeba osivo, půda a voda. Foto youtube.com

Z globálního i lokálního pohledu existuje řada výzev, které vyžadují naši zbystřenou pozornost. Výroba a distribuce potravin je jedním z nich. Mohli bychom říci, že žijeme ve falešném stavu bezpečí. Jak byste popsala naši éru z hlediska potravin?

Setkáváme se s typem korporátního potravinového systému, v němž řetězce výroby a distribuce potravin jsou soustředěny v rukou několika společností, které mají moc rozhodovat o cenách, o druzích vyráběných potravin.

Dokážou manipulovat s poptávkou a jsou také jednou z příčin hladu. Na světě je stále kolem jedné miliardy lidí, kteří trpí hladem. Jedná se o obrovský problém, který jsme identifikovali již před drahnou dobou. Objevuje se sice značné množství programů zaměřených na dosažení potravinové bezpečnosti, ale ani ty dosud nepomáhají. Z tohoto pohledu jsou skutečné příčiny ještě hlubší, než jsme si ochotni připustit.

Strategie, které státy používají k odstranění hladu, neplní svůj účel, protože preferují potravinovou pomoc, dohody o volném obchodu, zvyšování produkce a dokonce větší monopolizaci. Podporují produkci geneticky upraveného osiva, používání těžké techniky a průmyslové zemědělství. To je závislé na fosilních palivech, která jsou naprosto neudržitelná. A toto všechno vede k ničení půdy. Náš zemědělský a potravinový systém není udržitelný ani pro nás, ani pro příští generace.

Když říkáte, že výroba potravin je soustředěna v rukou několika korporací, o které konkrétní se jedná? A jaký účinek tato koncentrace má?
Je tu pět společností, jako třeba známá firma Monsanto, které kontrolují kolem 80 procent produkce osiv. Jen několik společností ovládá výrobu krmiva pro hospodářská zvířata – například v Rakousku ovládají 80 procent distribuce potravin tři řetězce supermarketů.

A tyto společnosti mají značnou moc rozhodovat o tom, od koho budou své potraviny kupovat. Je pak pro ně mnohem snazší nakupovat potraviny od velkých firem. Takže podporují velkofarmy, snižují ceny potravin a mohou jednoduše ukončit podepsaný kontrakt v momentě, když najdou levnějšího výrobce. Tento oligarchický tržní systém preferuje pouze velké hráče na trhu.

Je tu pět společností, jako třeba známá firma Monsanto, které kontrolují kolem 80 procent produkce osiv. Foto planetforward.org

Zmínila jste potravinovou pomoc jako jeden ze současných problémů. Proč?
Jestliže dojde ke krizi v jedné zemi, musí existovat jistý druh potravinové pomoci k nasycení hladovějících a trpících lidí. Ovšem takovou pomoc poskytují právě velké společnosti a jejím cílem je pak učinit danou zemi závislou na pravidelných dodávkách potravin. Nejde o důraz na obnovení vlastní produkce.

Vezměte si například středoamerický Honduras po hurikánu Mitch v roce 1998. Před touto katastrofou země pěstovala ve velkém rýži, po hurikánu výroba skončila. Ale nejen proto, že byla zničena rýžová pole, ta by mohla být za jeden či dva roky obnovena, ale především proto, že dovoz rýže neskončil.

Potravinová pomoc dál pokračovala a zcela zničila místní produkci a trh. Totéž se stalo na Haiti po hurikánu a zemětřesení. Je to vždycky stejný scénář. Začíná to jako bezplatná pomoc, ale později musí přijímací země začít za dovoz platit.

Tento typ potravinové pomoci činí země a celé regiony závislé na korporátním potravinovém systému, což nijak nepomáhá obyvatelům takových zemí, aby si dokázali sami zajistit potraviny.

Motto našeho dominantního potravinového systému by mohlo znít „my (oněch několik korporací) dokážeme nakrmit svět“, a nikoliv „svět se nakrmí sám“.

Často se používá jeden velmi oblíbený argument propagátorů takzvané Zelené revoluce, že do roku 2050 vzroste populace Země na více než 9 miliard lidí a jediný způsob, jak lze lidstvo nakrmit, je výraznější intenzifikace zemědělské výroby a zavádění GMO plodin. Je skutečně pravda, že nás všechny dokáže nakrmit jen velký centralizovaný systém zemědělství vytvářející monokultury?
Existují studie jako Zemědělská zpráva od FAO při OSN, které tvrdí opak. Díky drobnému zemědělství a diverzifikované produkci plodin můžete ze svého pole získat větší výnosy než z průmyslově vyrobené monokultury.

Takže je pochopitelné, že když řeknete „vezměte si tohle pole a pěstuje na něm pouze kukuřici“, pak možná bude výnos kukuřice vysoký, ale budete-li na poli pěstovat smíšené plodiny, pak v celkovém pohledu dokážete vyprodukovat víc. Je jasné, že druhá alternativa vyžaduje víc práce, ale při současné míře nezaměstnanosti je to jenom plus.

Těžká mechanizace a chemikálie ničí půdu a za nějakých dvacet let nebudeme schopni již nic produkovat. Naše půda bude mrtvá. I náš dnešní způsob konzumace potravin není udržitelný. Hlavně kvůli naší rostoucí spotřebě masa a také proto, že používáme půdu k pěstování krmiva pro zvířata a ne potraviny pro nás.

Existuje mnoho studií, které ukazují, že při přímé konzumaci zeleniny a obilovin spotřebujete mnohem méně energie, půdy a jídla, než při konzumaci masa, pro jehož výrobu bylo spotřebováno několikanásobně více obilovin, energie a půdy.

Hladovějícím posílají potraviny velké společnosti a jejich cílem je učinit zemi závislou na dodávkách potravin. To se stalo i v Hondurasu po hurikánu Mitch. Rýžová pole nebyla obnovena, protože dovoz rýže pokračuje dál. Foto hurricanescience.org

Musíme také výrazně snížit produkci zemědělských pohonných hmot, která za posledních deset let stoupá kvůli nebezpečí vyčerpání fosilních paliv. To je také významná příčina hladu – vyrábíme pohonné hmoty pro auta, místo abychom produkovali potraviny pro lidi. Takže argument týkající se nárůstu populace je ve skutečnosti malthusiánským argumentem, který je zcela vymlouvavý a odvádí pozornost od skutečné příčiny problému.

Západní společnost vede v množství konzumace masa, ale s rozmachem střední třídy v Číně, Jižní Koreji a v Jižní Americe sledujeme nebývalý nárůst spotřeby masa i zde. Je však zjevné, že konzumace masa, a především jeho výroba, má velmi negativní dopad, zejména ničení lesů, zabírání půdy, prekarizaci práce a podobně. Ačkoliv tyto země chtějí pouze to, čeho si my dopřáváme, nejsme zcela v pozici, abychom kázaly o negativních dopadech.

Musíme přestat koloniálně poučovat ostatní o tom, co by měli dělat. Sami udělejme první krok. Evropa a Spojené státy musejí začít snižovat spotřebu masa. To neznamená, že já osobně se musím stát vegetariánem. Znamená to jen, že společnost jako celek by měla začít pohlížet na konzumaci masa jako na neudržitelný a negativní jev. To by znamenalo snižování dotací na výrobu masa a mléka. Ale cílem je pochopitelně celosvětová vize.

Existují dva důležité termíny, které se často používají v souvislosti s potravinami: je to potravinová bezpečnost a potravinová suverenita. Co znamenají a jaký je mezi nimi rozdíl?
S problémem potravinové bezpečnosti přišla v sedmdesátých letech minulého století Organizace spojených národů a další organizace jako Světová banka. Tento termín v podstatě znamená, že k potravinám má mít přístup každý, aby nikdo nemusel trpět hlady. To je velmi důležitý cíl, ale od sedmdesátých let minulého století se nám ho dosud nepodařilo dosáhnout.

Důvodem je i to, že se používají chybné strategie a že potravinová bezpečnost je chápána pouze jako přístup k potravinám, ale netýká se přístupu k výrobním prostředkům, a neříká nic o tom, jak se potraviny vyrábějí a jaký stupeň kvality by měly mít, a kdo potraviny vlastně vyrábí.

Je možné, že určitá země může zažívat potravinovou bezpečnost, ale ve skutečnost všechny nebo většina potravin se do země dováží, takže takový stát se stává vysoce závislý na jiných zemích a ještě přesněji – na korporátních organizacích.

La Via Campesina je hnutí sdružující přes 200 milionů malorolníků, rybářů a původních obyvatel. Prosazují názor, že lidé mají právo rozhodovat o formách produkce potravin. Foto nicholasmirzoeff.com

Termín potravinová suverenita byl zaveden jako protikladný koncept pocházející z globálního rolnického hnutí La Via Campesina, což je hnutí sdružující přes 200 milionů malorolníků, rybářů a původních obyvatel.

Toto hnutí, které je aktivní ve více než osmdesáti zemích, bylo založeno v roce 1996 s cílem prosazovat názor, že potravinová suverenita je právo lidí rozhodovat o formách produkce, distribuce a konzumace potravin. Měl by to být demokratický systém, který není ovládán velkými korporacemi. Mělo by jít o udržitelnou formu produkce, jež je založena na principech sociální spravedlnosti a ekologického zemědělství.

V samém jádru tohoto konceptu je také právo lidí na potraviny jako lidské právo, které je zaručeno Deklarací lidských práv. Každý stát má povinnost toto právo zaručovat.

Zmínila jste La Via Campesina jako největším hnutí dneška. Jaké jsou jeho závazky a strategie?
Hnutí používají různé strategie. Jde o lobování, mají své zástupce v Římě, kde je sídlo organizace Organizace pro výživu a zemědělství (FAO, Food and Agricultural Organization) OSN. Každá členská organizace LVC má své zástupce, kteří se snaží formulovat společné nové strategie a cíle.

Existuje však i strategie masové mobilizace a vytváření aliancí s nevládními organizacemi a dalšími sektory společnosti, jako jsou vědecké komunity či mladí obyvatelé měst. To bylo také cílem setkání Nyéleni v roce 2007, kdy hnutí zorganizovalo celosvětové fórum. Účastnili se ho i zástupci velkého množství různých oblastí, kteří měli definovat potravinovou suverenitu.

Jaká je úloha fóra Nyéleni a jak je organizováno? Oč jde v prohlášení potravinové suverenity, které bylo zveřejněno v návaznosti na deklaraci La Via Campesina?
V roce 2007 byla na globálním fóru, kterého se zúčastnilo přes 500 delegátů asi z osmdesáti zemí, zveřejněna deklarace, která obsahuje nyní nejužívanější definici potravinové suverenity. Hlavním cílem byla snaha rozšířit hnutí potravinové suverenity do různých regionů světa.

Jedním významným cílem bylo přivést toto hnutí do Evropy, protože potravinová suverenita byla dlouho spojována s globálním Jihem. Tvrdilo se, že tento koncept je nutný pouze v této části světa, ale to nebyla pravda. Nechceme přijmout argument, že my jsme rozvinutou částí světa, že my jsme již daného cíle dosáhli a že ostatní – takzvaný rozvojový svět – musí k tomuto cíli teprve směřovat. Tento převládající typ rozvoje vede k ničení životního prostředí a také k rozvoji průmyslového zemědělství.

Cílem tedy bylo přivést fórum Nyéleni a jeho myšlenky do Evropy i do Spojených států ve snaze vyvolat tlak na změnu politiky, která škodí trhům na globálním Jihu kvůli dotacím a dohodám o volném obchodu a podobně.

Iniciativa Nyéleni chce kromě jiného zavést alternativy k moci supermarketů – k příkladům takových změn patří nový typ družstev a komunitou podporované zemědělství. Repro DR

V roce 2011 jsme uspořádali evropské fórum Nyéleni, které se konalo v Rakousku. Přijelo přes 300 delegátů z 34 evropských zemí. Připravili jsme evropské prohlášení fóra Nyéleni, které skutečně definovalo specifické problémy v Evropě, naše cíle a strategie k dosažení vytčeného cíle.

Mohla byste specifikovat evropské problémy v této oblasti a naznačit metody, jak je chce iniciativa Nyéleni řešit?
V roce 2011 stále ještě pokračovala hospodářská krize, což byla jistě motivace pro pokus o přehodnocování. Byli zde lidé z Řecka, Itálie a dalších zemí. A my jsme se tehdy zabývali strukturálními úpravami. Existuje pět strategických linií:

Zaprvé chceme změnit výrobní postupy na agroekologickou výrobu. Zadruhé chceme změnit model distribuce potravin, zavést alternativy k moci supermarketů – k příkladům takových změn patří nový typ družstev a komunitou podporované zemědělství (KPZ).

Zatřetí chceme znovu získat naše základní zdroje, chceme bojovat za to, aby skutečně významné životní prostředky zůstaly životními prostředky a nestalo se z nich zboží, jako třeba osivo, půda a voda. Půda by měla být přístupná bez nutnosti vlastnit obrovské finanční prostředky k jejímu nákupu. Protože jsou mladí lidé, kteří se chtějí věnovat zemědělství, ale nemohou, protože nemají přístup k půdě.

Začtvrté chceme změnit druh společenských vztahů, to znamená pracovních vztahů, platy pracovníků v supermarketech, sezónních zemědělských dělníků a gastarbeitrů, chceme znovu posoudit celou problematiku migrace.

A také genderové vztahy – Nyéleni je vlastně jméno ženy z globálního Jihu – z Mali, takže středobodem fóra Nyéleni je myšlenka, že potravinové suverenity nedosáhneme, dokud neodstraníme patriarchát. Není to jakýsi podružný problém, musí se stát ústřední myšlenkou.

Proto se na našich fórech pořádají setkání žen a tyto schůzky jsou důležitou součástí všech akcí. A pátou strategickou linií je snaha změnit naši politiku. Zde je jeden klíčový problém – Evropská zemědělská politika (CAP, Common Agricultural Policy).

Většina problémů, jimž dnes čelíme, má globální ráz, takže je musíme řešit na globální úrovni. Jak je ale možné do řešení zapojit jednotlivé státy?
Myšlenka potravinové suverenity představuje demokratický potravinový systém a demokracii nelze učit na globální úrovni, ta se musí zavádět na všech úrovních. A přístup používaný fórem Nyéleni je založen na existenci regionálních skupin, které se věnují potravinovému systému na regionální úrovni. Tyto skupiny propojují různé sektory a zvou je k diskusím o specifických problémech v jejich regionu, o tom, co je třeba v daném regionu změnit a jak té změny dosáhnout

Například v Německu by geneticky upravené potraviny nebyly státem zakázány do takové míry, pokud by lidé prostě neposekali pole geneticky upravených plodin. Foto sciencemag.org

Zahajujete v určitém okamžiku debatu s politickou reprezentací?
V Římě pracují zástupci občanské společnosti, kteří účinně lobují za potravinovou suverenitu, ale někdy jsem šokována zjištěním, že lidé přemýšlejí pouze na úrovni lobování. Chci tím říct, že politici jsou uvězněni v systému moci a státního zřízení, a dostat se mezi ně vyžaduje dost velkou moc a velké kompromisy.

Lidé v těchto pozicích obvykle takovým myšlenkám pozorně nenaslouchají. Možná že začnou naslouchat, jde-li o velké hnutí, které vyvíjí značný veřejný tlak.

My však musíme takový tlak vyvíjet na nejnižší úrovni a musíme získat dostatek lidí, kteří skutečně vědí, co je potravinová suverenita, a kteří se nakonec v této otázce začnou angažovat.

My nemůžeme čekat, až se politici rozhýbají, protože naše čekání by pak mohlo trvat věčně a nestalo by se nic. Na nejnižší úrovni dokážeme mnoho. Vidíme, že celý problém leží přímo před námi, a můžeme zahájit diskuse a pokoušet se změnit podmínky a bojovat proti ničení lesů a nečekat, až k tomu stát schválí nějaký zákon.

Tyto akce mají již dnes na jednotlivé státy značný dopad. Některé státy globálního Jihu již ostatně do svých ústav určité cíle fóra Nyéleni zapracovaly.
Ale i když jde o ústavu a psaný zákon, pochopitelně to neznamená, že realita skutečně takové cíle odráží. Musí existovat lidé, kteří problémem potravinové suverenity žijí.

Například v Německu by geneticky upravené potraviny nebyly státem zakázány do takové míry, pokud by lidé prostě neposekali pole geneticky upravených plodin. Nejen že lobovali, ale zahájili také přímé akce.

U jednoho aspektu musíme být při tvorbě alternativ obezřetní. Není to právě kapitalismus a nikoliv společnost jako celek, který jako jeden z prvních rozpoznává alternativy s cílem privatizovat je? Dnes již vidíme, že model komunitou podporovaného zemědělství (KPZ) se často používá způsobem, s nímž nemůžeme souhlasit, protože opět vytváří nerovnost a často jde přímo proti původní myšlence. Mluvím o firmách provozující takzvané „bedýnky“, které opětovně vytvářejí dlouhé distribuční řetězce.
Souhlasím, mnohokrát jsme byli svědky toho, že někdy dochází k „odcizení“ závažných debat. Právě nyní se to do značné míry děje s takzvanou zelenou ekonomikou, která nebude fungovat, ale lidé tomuto modelu věří jako možnosti řešení, jako kroku kupředu, ale v podstatě to jsou kroky zpátky.

Proto je tak důležité vždy naplňovat naše alternativy a naše prohlášení o nich radikálními termíny a vždy o nich hovořit, protože mnoho lidí někdy něco dělá, ale bez skutečné kritické angažovanosti a povědomí o příčinách daného problému. Potravinová suverenita potřebu tohoto radikálního obsahu skutečně zvýrazňuje.

Musíme tímto problémem žít a naplňovat ho, vzájemně se scházet a organizovat fóra a setkání a diskutovat o tom, co pro nás potravinová suverenita opravdu znamená, máme-li zabránit tomu, aby nás korporace a kapitalistický systém o potravinovou suverenitu nakonec připravily.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.