Petr Blažek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, uvítal nynější zveřejnění dokumentů, zejména písemného závazku Lecha Wałęsy. Ty podle Blažka prokazují Wałęsovu spolupráci s polskou Službou bezpečnosti (SB). „Zaplať pánbu, že ty dokumenty jsou po šestačtyřiceti letech venku,“ řekl Blažek v pořadu Českého rozhlasu, který má konfrontační a bulvární název Pro a proti, a opakovaně zdůrazňoval, že Wałęsa lhal a i dále stále zapírá. Dokonce ho nařkl z trestného činu: „V roce 2001 podle všeho křivě svědčil u soudu“, řekl.

Politolog Patrik Eichler, který byl v pořadu za stranu „proti“, naopak soudí, že „by Lech Wałęsa udělal lépe, kdyby se k celé věci vůbec nevyjadřoval“. „Dnes není v Polsku politická situace veřejné debaty, v níž by on byl schopen při nejlepší vůli cokoli vysvětlit,“ dodal. Blažek ale dobře zná své pappenheimské a označil Eichlerův názor za „typický socialistický postoj“. Navíc hned Eichlera odhalil jako „zaměstnance Lidového domu“. Ten pak musel vysvětlovat, že sice pro Masarykovu demokratickou akademii pracuje, ta však součástí ČSSD není.

Ano, už je to šestačtyřicet let

Lech Wałęsa se stal v prosinci 1990 prezidentem Polské republiky. Pár měsíců předtím jsem po dvaceti letech nuceného necestování navštívil Berlín, ještě jako hlavní město zanikající NDR, a po něm i Varšavu, kde jsem měl mnoho přátel ze společného proti státněsocialistické diktatuře. Tehdy nám tam Adam Michnik vysvětloval, přeháněje sebeironicky své koktání, že „W-w-wałęsa nie może być p-p-prezidentem Polski z tego s-s-samego po-po-powodu, dla którego ja nie mogę być s-s-spi-spi-spikrem tele-tele-telewizyjnym.“ V úzkém kroužku jsme se shodli na tom, že Wałęsa je chachar a chám — obě tato slova používaná ve Slezsku jsou i polská a česká. Podle nás byl Wałęsa — řečeno už slušně — mačistický a konzervativní katolický integrista, který nemá ani ponětí o světě a Evropě, ba dokonce ani o moderním Polsku. Polský lid ho ale pak zvolil prezidentem.

Adam Michnik a já jsme si tenkrát utahovali z Wałęsovy nevzdělanosti, což určitě nebylo hezké. Mnohokrát jsme to snad potom odčinili, Adam rozhodně. Jenže od doby Wałęsovy tajné spolupráce uplynulo už téměř půl století, kdy s Službou bezpečnosti nespolupracoval, ani za peníze, ani ze strachu, ani omylem, ani ze soucitu s jedním příslušníkem (tu chybu už dnes přiznává). Na jeho dvacetileté působení v čele Solidarity mohou být různé názory, já si ale myslím, že Nobelova cena mu za to právem patří. A patří mu i úcta, uznání a dík.

Podle záznamů Služby bezpečnosti s ní spolupracoval Bolek, jak znělo Wałęsovo krycí jméno, od prosince 1970 do července následujícího roku, kdy mu bylo 27 let. V roce 1976 Služba bezpečnosti jeho svazek uložila. Odborové a politické hnutí Solidarita, katolické a překvapivě i antiautoritářské, plným názvem „nezávislý a samosprávný odborový svaz Solidarita“, vzniklo v gdaňských loděnicích až v roce 1980, kdy byl do jeho čela zvolen tamní elektrikář Lech Wałęsa. Ano, Petr Blažek má pravdu, od roku 1970 to je už 46 let. Ale Wałęsovi je nyní teprve 72 let, takže je naděje, že tu jako lustrační terč bude ještě léta. A v politickém boji proti Blažkovým „socialistům“ je ovšem každý terč dobrý.

I čeští lustrátoři znovu mobilizují

Dlouhá léta sloužila zběsilcům z Polska, ze Slovenska i z České republiky libovolná z těchto tří zemí, kde se jen trochu více štvalo proti „starým strukturám“, jako příklad k následování, jako vzor pro další dvě země. S poukazem na jinou zemi se vyzývalo k lustrování, k zákazu povolání či určitého zaměstnání, k diskriminaci bývalých komunistů a k založení ústavu „paměti národa“. Paušální odplata, cizím slovem retribuce, měla přitom i v Československu silnou tradici, nejen při poválečnému vyhánění tří milionů německých civilistů, ale přímo vytvořením retribučních dekretů (takto upřímně se opravdu jmenovaly) a zákonů.

„Trest“ udělovaný jednotlivci za kolektivní vinu ovšem známe z období ještě starších, od doby pobělohorské, kdy postihl evangelíky a utrakvisty, a pak z doby po první světové válce jako odplatu katolíkům. Zapadá sem i oficiální antisemitské štvaní druhé republiky (1938 — 1939) a pochopitelně třídní boj hlavně z přelomu čtyřicátých a padesátých let, proti buržoustům a trockistům a jiným zrádcům. Retribuční, tedy odplatovou, povahu měl i boj s „pravicovými oportunisty“, jimiž označovali stoupenci normalizace po roce 1969 paradoxně ty, kteří právě oportunisty nebyli, a naopak se snažili zachovat aspoň část „socialismu s lidskou tváří“.

Polsko ovládané konzervativní a protievropskou stranou Právo a spravedlnost se jistě bude potýkat s dalším tlakem na lustrace. Posílí se tam obě hlavní spiklenecké teorie, na nichž PiS stojí. Podle první byly kulaté stoly z roku 1989 jen zradou a tajnou dohodou s komunisty, která jim umožnila beztrestně přejít do nové doby. Podle druhé zorganizoval havárii letadla s polským prezidentem a částí vlády v roce 2010 u Smolensku sám Putin. S Wałęsovou aférou přibudou jistě i další teorie, je totiž do ní zapleten i nedávno zemřelý Czesław Kiszczak, jenž byl v sedmdesátých a osmdesátých letech ministrem vnitra a měl nyní objevené dokumenty o Wałęsovi zřejmě léta doma, říká se, že pod postelí. Jeho vdova se je prý nyní snažila zpeněžit, než jí v tom zabránil statečný a čestný Łukasz Kamiński, prezident Ústavu paměti národa. To je tam obdoba českého Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

↗

Petr Blažek, ač historik, patří mezi lustrátory a bojovníky proti veškeré levici. Foto Saša Uhlová, DR

Z rozhlasového vystoupení Petra Blažka, který patří spolu s „badatelem“ Radkem Schovánkem k jádru stoupenců retribuce a lustrace, je zatím cítit jistá opatrnost. Pokud ovšem bude veřejnost jeho koketování s novým lustračním tažením v Polsku bez protestů trpět, dočkáme se tu zase oblíbeného rovnítka mezi komunismem s fašismem (nacismem), odporu proti snižování mezinárodního napětí, který bude přecházet až do válečného štvaní, a především se dočkáme diskreditace všeho, co lidé jako Petr Blažek považují za socialistické či levicové, třeba ten Lidový dům. Ne všichni tajní spolupracovníci StB byli odhaleni. A v dalších desetiletích bude záhodno odhalovat tajné spolupracovníky mezi rodiči a prarodiči politických odpůrců.

ÚSTR jako nástroj politického boje

Původní návrh zákona o vzniku a fungování Ústavu národní paměti přepsali v roce 2007 zelená poslankyně Kateřina Jacques a antikomunistický historik komunismu Petr Blažek. Bursíkovi zelení ho pomocí panské koalice vnutili vládě, Sněmovně i společnosti. Zákon vychází z krajního ideologického postoje, jeho základ je požadavek na nestranné zkoumání a hodnocení zločinného komunistického totalitního režimu, antidemokratické a zločinné činnosti orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinné činnosti KSČ, jakož i dalších organizací založených na její ideologii. Všechny státněsocialistické organizace po celou dobu čtyřiceti let tak zákon označuje za totalitní a zločinné. S tímto zákonným zadáním je ovšem jakékoliv zkoumání nemožné, natož pak nestranné. V roce 2013 jsem k tomu napsal pro DR text. Vyšel pak i ve dvouměsíčníku Listy č.3/2013.

Ve svatém antikomunistickém boji se od roku 2007 ve vznikajícím ÚSTR sdružovali, jako v nějakém spolku, všichni zběsilí lustrátoři, kteří měli na svědomí diskreditování stovek lidí z československého veřejného života, často už od roku 1991, a zdaleka ne jen komunistů jako byl Vojtěch Filip či Miroslav Grebeníček nebo bývalých komunistů počínaje Bedřichem Moldánem přes Vladimíra Dlouhého až po Petra Pitharta, Miloše Zemana a četné soudce a státní zástupce. Mezi skandalizovanými bylo i několik mých dobrých přátel, už od začátku devadesátých let — Jan Kavan, Milan Daniel a Jiří Dienstbier starší a také můj oblíbený spisovatel Milan Kundera, jenž podle názoru jednoho „badatele“ ÚSTR (uvozovky u „badatele“ značí, že nebyl historik), který vystupoval jménem ÚSTR, spolupracoval se StB ještě dříve, než byla založena.

Má cenu upozorňovat na hlavní lustrátory? Nepostavím se jejich vyjmenováním do téhož světla, v němž stojí podle mé kritiky oni? To riziko tu je, jenže do boje vtáhli proti bezbranným lidem oni a tím bojem neusilují jen o skandalizaci svých obětí, nýbrž o nadvládu antikomunistické pravice, která koketuje s rozkladem EU, obnovením studené války, autoritářským režimem v zemi a balancuje i na prahu války horké.

Proto je ospravedlnitelné uvést, že do skupiny, kterou považuju za zběsile antikomunistickou a která se snažila používat ÚSTR jako politický nástroj, patřili kromě historika Petra Blažka hlavně nehistorici (vzděláním) — Pavel Žáček, Kateřina Jacques a její sestra Monika MacDonagh-Pajerová, Martin Bursík, dále odboráři ÚSTR Radek Schovánek, František „Čuňas“ Stárek a Mirek Vodrážka, ze zákulisí ÚSTR pak bratři Patrik a Marek Bendovi. Sem patří i někdejší členka rady ÚSTR Petruška Šustrová, která se ani po sporu s Pavlem Žáčkem z obdivu k polské konzervativní pravici dodnes nevyléčila. V této skupině však nebyl Petr Cibulka, jenž vede proti komunismu a Putinovu Rusku osamělý boj pomocí siderického kyvadla mimo jakákoliv pravidla práva a logiky, navíc z prostoru, jenž je za hranicí psychické normálnosti.

ÚSTR byl dítě Topolánkovy a Nečasovy ODS, umožňující hon na čarodějnice. Je ostudou ČSSD, že se až na výjimky, jako byl nejvýrazněji Zdeněk Jičínský, nesnažila politicky, právně a mravně zrušit ÚSTR nebo ho zásadní změnou zákona (jinak by to nešlo) přeměnit. Jiří Paroubek byl také jediný předseda této strany, který usiloval o zrušení diskriminačního lustračního zákona. Nevyhraněný postoj k lustracím a ÚSTR, stejně jako ve věcech církevních restitucí, spolupráce s KSČM a migrace, zastává Bohuslav Sobotka.

Jan Frolík: Ostatně soudím…

Nedávno zesnulý historik Jan Frolík, před ochodem do invalidního důchodu v roce 2006 dlouholetý ředitel archivní a spisové služby ministerstva vnitra, měl plné zuby lustrátorů i ÚSTR, i když ten začal vznikat, až když byl v důchodu. Nesouhlasil jsem s jeho závěrem, že by bylo nejlepší archívy StB na sto let uzavřít, nebo je zničit, ale s jeho kritikou lustrování a nepokrytě účelového zneužívání materiálů zločinecké StB jsem se vždy ztotožňoval.

Petr Blažek nyní vystoupil v rozhlase jako historik ÚSTR. Ano, stále tam působí. Jen nevím, zda je vhodné, aby Petr Blažek vystupoval ve věci Lecha Wałęsy takto politicky, podle mne ahistoricky, když je ten historik. S výjimkou soudního sporu, který proti ÚSTR vede jeho bývalý (a radou ÚSTR odvolaný) ředitel ÚSTR Daniel Herman, původně římskokatolický kněz a dnešní ministr kultury, jsem už dlouho o ÚSTR nic neslyšel, což je asi dobře.

S Janem Frolíkem jsme si poslední léta častěji psali, než že bychom spolu ústně polemizovali jako dříve. Teprve asi před rokem přestal koncem každého dopisu, který mi léta nejméně jednou za měsíc posílal, uvádět obligátní katonovskou větu, jíž končíval každý svůj dopis mně: „Ostatně soudím, že ÚSTR musí být zrušen.“ To Petr Blažek mi ji nyní připomněl.