Chci přispět X

Odposlouchávání a kamerový systém

Kamerové systémy mohou být přínosem pro bezpečnost veřejného prostoru. Nesmí se to s nimi ale přehánět. V lecčems totiž mohou nakonec vytvářet stejný svět jako odposlouchávací zařízení.

S odposloucháváním za minulého režimu jsme se docela naučili žít. Není to úplně prokázané, ale podle mnohých náznaků jsme odposlouchávací zařízení měli v bytě už od roku 1867 (to je úsměvný překlep, to by bylo od rakousko-uherského vyrovnání, nakonec proč ne), od roku 1967, od sjezdu spisovatelů. Jako kluci jsme si mysleli, že když je někdo spisovatel, má doma kromě psacího stroje odposlouchávací zařízení, podobně jako výpravčí na dráze má kromě plácačky telegraf.

Za více než třicet let jsme se naučili s odposloucháváním docela dobře žít, i když jaký faktický vliv mělo na naše životy, nevíme, nedozvěděli jsme se to. Ani nás teď nenapadlo požadovat odškodné, protože díky naší uvědomělosti ono bylo po většinu své existence téměř neškodné, neefektivní. O nějakém podvracení republiky nikdo nevěděl méně než právě ono odposlouchávání, ani o politice jsme se doma nikdy nemuseli bavit, náš názor na ni byl konzistentní, solidárně ten nejhorší.

Až dneska mi napadá, že vinou toho jsem se nikdy nedozvěděl, jestli třeba můj bratr Jan nehodnotil Kempného nadějněji než Hamouze, však ani Lenárt nemusel být tak zlý, jak jsme se jednotně v duchu domnívali.

Možné podvracení republiky museli ministerští odposlouchávací pracovníci odvozovat ze žalostných zbytků, v té věci nejpodezřelejší muselo být úplné ticho, jindy detektivní bdělost mohla odhalit a vyhodnotit i svistot žehličky na žehlicím prkně jako poťouchlý, potměšilý, ba zlověstný, protože komu se žehlí a kam v těch košilích půjde? Jenom nakoupit?

Z literatury je známo, že u nás zvukové studio MV bylo přímo v podkrovní komůrce nad námi, kam služba pravidelně docházela měnit magnetofonovou pásku, někdy jsme nahoře slyšeli pokašlávání při odposlechu online. Jak bdělí ti lidé ve skutečnosti byli, nevíme, pouze když bratr Jan cvičil na bubny, v jeho pauzách se ozývalo z půdy chrápání. Při vážné známosti radil jsem své milé dívce, aby svobodně všechno dělala, jak se má, ale nevyluzovala žádné zvuky. Přitom už tehdy mě napadlo, nemají-li v tom malém mikrofonku vsazeno i malinkaté očičko, a proto jsem svou milou šikoval mezi knihovnu a kredenc.

Ještě lepší službu ten nahoře měl, když tatínek hrál na housle, to se všem ulevilo, i Hamouzovi asi, a přáli si, aby hrál celé dny. Anonymně mu házeli do schránky houslové noty, bohužel (pro ně) pro tatu příliš těžké. Naučili jsme se nevydávat zvuky, všechno jsme psali na papírky, dneska mám místo papírků tohle Referendum, a je v tom snad něco podvratného?

Ani jsme se nehádali, to potěšení jsme jim nechtěli poskytnout. Spíše jsme se snažili projevovat, jak se máme rádi: Ale to se ti, mamo, opravdu povedlo, to kuře bylo moc dobré, viď bratře Jene? A my teď hezky po obědě umyjeme nádobí a ty si můžeš odpočinout. - Chtěli jsme, aby ten náš zavrženíhodný život se odehrával v bratrském porozumění, solidaritě, vzájemné úctě a láskyplné pospolitosti. Což nám kupodivu podnes vydrželo. Stručně řečeno nebýt těch jejich zasranejch mikrofonů, kde bychom dneska byli…

Když člověk ví, že je odposloucháván, může svoje chování korigovat různými způsoby. Foto dailysabah.com

Svobodně u nás mluvil akorát pater Jordán Vinklárek bez státního souhlasu, ten měl komunisty na háku schválně co nejhlasitěji, čímž našim (kromě jiného) poskytoval velikou duchovní útěchu. Ten těch mikrofonů opravdu uměl využít a také kvůli nim k nám tak rád chodil.

Také mojí zásluhou máme v našem městečku kamerový systém. Jak se sluší a patří upozorňuje na to cedule na všech příjezdových cestách. To byste nevěřili, jak technika pokročila. Video studio už není u nikoho v podkroví, ale zcela oficiálně na strážnici. Monitor skoro přes půlku stěny rozdělují obdélníky, každá kamera má svůj. Optické schopnosti kamer ve veřejném prostoru jsou tak dokonalé, jako by se člověk opravdu díval na film. A vskutku, mnohé filmy tak začínávají – obyčejným ruchem ulice, až po chvíli se divákova pozornost soustředí na zdánlivě nahodilý, ale důležitý objekt.

Tak i já jsem na jednom obdélníku náhle zahlédl, jak můj kolega zastupitel se vede za ruku s asi o patnáct let starší kolegyní zastupitelkou, přestože oba mají doma své zákonité partnery. Ihned jsem paní strážnici ze starého tiku na chvíli zakryl oči, aby se toho pak třebas nedalo zneužít ve volební kampani.

Jiná kamera zrovna zabrala mou kolegyni B. Š., jak v trepkách v pracovní době vyběhla z radnice a vešla do sousední lékárny. Člověk neví, kterou kameru má sledovat dřív, je to strhující, a možná tohle jednou budeme všichni sdílet v televizi jako už absolutní, ba absurdní reality show. Nepřetržitý kanál informací o nás, speciální program veřejné služby. Neutuchající lidový zdroj lidové zábavy. Zvláště důchodci se od toho nebudou moci odtrhnout, aby neprošvihli, až Maruš vyjde z obchodu, a co si to ponese. Ovladačem si to budou moci přiblížit.

Lze srovnávat s naším odposloucháváním? S jistým zadostiučiněním by člověk mohl říct – no vida, v opravdu svobodných poměrech se toho konečně dostává všem. Zásadní rozdíl tu je – kamery nesledují soukromý, ale veřejný prostor. Ten stejně sdílíme všichni. Má to svá ale…, ale o těch třeba jindy.

Od paní strážnice se dozvídám, že pouhé spuštění tohoto složitého elektronického sledovacího systému, jenom to, že to funguje, vneslo do městečka zásadní změnu: konec výtržnictví, žádné hromadné rvačky či hony na Romy (nebo i obráceně), přestalo ničení veřejného majetku, lámání stromků, demolování veřejných záchodů a podobné. Rozhodně dobrá zpráva, i když poněkud mrazivě: Ale to se ti, mamo, opravdu povedlo, to kuře bylo moc dobré, viď, bratře Jene. (Tady se žádné rozvracení městečka nekoná.)

Třeba se tím přivedeme k větším ohledům k veřejnému prostoru a občanské pospolitosti, k vzájemné úctě a tak dále, a sladovací přístroje si už pojedou naplano, jako když bratr bubnoval a sledovač chrápal.

Důležité je zadání, abychom nakonec nechtěli, hnáni lidovou nesnášenlivostí, aby se zase jenom bubnovalo a hrálo na housle.

(Nemohl by někdo, kdo to ví, konečně po více než čtvrtstoletí sem na papírky do Referenda napsat, jak jste to s tím odposloucháváním dělali, třebas vám ani nestálo za to nás nahrávat a na těch páscích nic nebylo, protože kdo by to přeposlouchával, jen jste je měnili, abyste nás děsili. My jsme vám naše papírky dávno ukázali.)

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Samohýl - Programátor, Praha

nemůžu sice zcela odpovědět na poslední otázku Úterý, 9.Února 2016, 08:33:15

Nicméně, třeba vás zaujme tato přednáška:
https://media.ccc.de/v/32c3-7209-what_does_big_brother_see_while_he_is_watching

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.