Je to zřejmější od té doby, co Evropská unie čelí migrační krizi. Míra xenofobie kolísá ve vlnách v závislosti na strategii politických představitelů. Řada z nich zastává extrémní nacionalismus veřejně, na internetu nebo na sociálních sítích. Diskriminačně se hovoří o uprchlících či cizincích, a to včetně muslimů.

Česká republika jako demokratická země vznikla 1. ledna 1993 v důsledku sametové revoluce. Mezi zeměmi, které přešly do nového uspořádání, patří Česká republika k těm vzornějším, i když se to tak nemusí zdát. Postupuje směrem k multikulturní otevřenosti.

Mezi občany však stále existuje xenofobie, a zejména pak islamofobie. Řada Čechů má zakořeněný strach z lidí, které vnímá jako cizince. Je to nejspíš proto, že dlouhá léta žili v uzavřené a dráty obehnané zemi.

Xenofobie se může projevovat mnoha způsoby. Ve vzájemných vztazích se zhusta objevuje obava ze ztráty identity, a posléze i podezřívavost, agresivita a touha externí skupinu eliminovat a zajistit si tak domnělou „čistotu“. Xenofobie se může projevovat i formou „nekritického vynášení jiné kultury“, při němž se kultuře připisuje „neskutečná, stereotypní a exotická kvalita“.

Snažím se přijít na to, proč má tolik lidí takovýto přístup. Všiml jsem si, že Češi milují svůj jazyk. Myslím, že mnoho Čechů nechce mluvit anglicky. To je přirozené — lidé milují svoji mateřštinu. Český jazyk je třeba chránit jako klíč k národu — pro Čechy je to povinnost.