Míra české xenofobie v roce 2015 stoupla

Dvacet pět let po sametové revoluci jsme se nedokázali zbavit nedůvěry vůči cizincům. Cestou ke kultivaci je solidnější vzdělávání a setkávání s odlišnostmi.

Je to zřejmější od té doby, co Evropská unie čelí migrační krizi. Míra xenofobie kolísá ve vlnách v závislosti na strategii politických představitelů. Řada z nich zastává extrémní nacionalismus veřejně, na internetu nebo na sociálních sítích. Diskriminačně se hovoří o uprchlících či cizincích, a to včetně muslimů.

Česká republika jako demokratická země vznikla 1. ledna 1993 v důsledku sametové revoluce. Mezi zeměmi, které přešly do nového uspořádání, patří Česká republika k těm vzornějším, i když se to tak nemusí zdát. Postupuje směrem k multikulturní otevřenosti.

Mezi občany však stále existuje xenofobie, a zejména pak islamofobie. Řada Čechů má zakořeněný strach z lidí, které vnímá jako cizince. Je to nejspíš proto, že dlouhá léta žili v uzavřené a dráty obehnané zemi.

Xenofobie se může projevovat mnoha způsoby. Ve vzájemných vztazích se zhusta objevuje obava ze ztráty identity, a posléze i podezřívavost, agresivita a touha externí skupinu eliminovat a zajistit si tak domnělou „čistotu“. Xenofobie se může projevovat i formou „nekritického vynášení jiné kultury“, při němž se kultuře připisuje „neskutečná, stereotypní a exotická kvalita“.

Snažím se přijít na to, proč má tolik lidí takovýto přístup. Všiml jsem si, že Češi milují svůj jazyk. Myslím, že mnoho Čechů nechce mluvit anglicky. To je přirozené – lidé milují svoji mateřštinu. Český jazyk je třeba chránit jako klíč k národu – pro Čechy je to povinnost.

Setkávám se s mnoha cizinci, kteří s Čechy a Češkami uzavřeli manželství nebo se sem přistěhovali za prací, přesídlili sem, dostali se sem jako uprchlíci a podobně. Otevřenou mysl mají především vzdělaní Češi a mladší generace. Mnozí z nich také umějí jiné jazyky – angličtinu či francouzštinu.

Když jsem přijel do Prahy počátkem roku 2015, nečekal jsem, že se mezi Čechy s xenofobií setkám. Brzy jsem byl vyveden z omylu.

Xenofobie vede k izolaci, vzdělání naopak umenšuje ego a zdůrazňuje nemožnost existovat v osamocení své „čisté“ skupiny. Repro DR

Nemohl jsem si v Praze pronajmout byt, bylo to nesmírně těžké. Telefonoval jsem mnoha pronajímatelům a realitním agentům – to všechno v angličtině. Myslel jsem si, že se mnou nechtějí mluvit nebo mi byt pronajmout proto, že neumím česky. Nakonec mi jeden můj český přítel pomohl – zatelefonoval několika majitelům a vysvětlil jim situaci. Pak jsme byt konečně sehnali. O Československu a české sametové revoluci jsem četl mnoho článků. Proto jsem si myslel, že český kulturní obzor je široký a že jsou Češi milí lidé.

Poznal jsem také jednoho českého zaměstnavatele, jehož podnik sídlí v centru Prahy. Momentálně je velmi úspěšný. Cizince přijímá na více než 60 procent pracovních míst ve všech svých provozovnách. Řekl mi, že někteří z jeho bývalých českých zaměstnanců záviděli svým kolegům-cizincům, kteří pracovali velmi tvrdě. Dodal, že hodně Čechů si pořád stěžuje a neustále mluví o občanských právech.

V restauraci jsem pozoroval Čecha, který křičel na číšníka-cizince, když měnil objednávku jídla, číšník se poněkud opozdil a on se na něj zlobil. „To je moje země, tady si můžu dělat, co chci,“ křičel (česky, přítel mi to přeložil).

Když jsem před pár měsíci v centru Prahy fotografoval demonstraci, setkal jsem se s extrémními nacionalisty. Jeden z nich mě udeřil a pokusil se mi rozbít fotoaparát, ale naštěstí jsem vyvázl bez újmy. Proč mi to udělal? Protože jsem Asiat? Ve skutečnosti jsem Anglo-Barmánec. Během svých demonstrací pak vykřikovali „Čechy Čechům!“ Čech sice nejsem, ale rozhodně chci české společnosti nějak přispívat. Jenže proč oni tohle křičí? Vždyť to znamená izolaci sebe samých.

Přátelství na obzoru
Každý občan země by měl mít národního ducha. Je však třeba mít na paměti, že extrémní nacionalismus může demokratickou zemi zničit. Xenofobie vychází z nacionalismu a kromě toho souvisí i s vědomostmi. „Čím větší znalosti, tím menší ego; čím menší znalosti, tím větší ego.“ A znalosti závisí na vzdělání. Vzdělání vštěpuje, že „nikdo nemůže zůstat sám“.

Xenofobii lze překonat a klíčem k tomu je vzdělání. Je třeba vzdělávat, aby nebylo důvodů ke strachu z cizinců, aby občané dokázali uznávat jiné kultury, vzhled, náboženství i jazyky.
Na druhou stranu musí každý cizinec respektovat české tradice, kulturu a jazyk. Pokud lidé, kteří žijí v České republice, chtějí vybudovat úspěšnou společnost, nesou za to odpovědnost bez ohledu na to, zda jsou Češi, nebo ne. Budoucnost závisí na tom, co uděláme v přítomnosti.

Pokud jde o mě, jsem oddaný buddhista a věřím, že ve vesmíru neexistují muži a ženy, lidé a zvířata, že neexistuje protiklad já a ty. Všichni jsme bytostmi, a proto se musíme navzájem uznávat, milovat, respektovat a pochopit dříve, než zemřeme. Kdybych byl v této společnosti politikem, pár nápadů bych měl.

Nejdůležitější je vzdělání. Média, političtí představitelé, intelektuálové i další by měli šířit osvětu. Nejprve musíme určit, co jsou zač lidé, kteří se bojí cizinců. A čeho se bojí nejvíce – vzhledu či barvy pleti? Přízvuku nebo jazyka? Náboženských zvyklostí? Nebo stereotypů ohledně chování?

Je třeba se vyhýbat nadávkám nebo lidem nevytýkat, že mají obavu. Musíme vytvářet víc příležitostí k setkávání – například při oslavách nebo shromážděních, stavět mosty mezi Čechy a cizinci. Časté setkávání může urychlit seznámení a nalézání společného. Přátelství může xenofobii porazit.

Musíme však být trpěliví a nesmíme se hned vzdávat. Překonávání xenofobie může trvat velmi dlouho.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.