Nepovinná povinnost aneb jak naplnit vládní prohlášení o povinné školce
Daniel HůleDaniel Hůle vnáší zásadní fakta do sporu o novelu školského zákona. Ten na stránkách Deníku Referendum rozehrál Petr Chaluš a Martin Profant. Pozitivem sporu zůstává, že všechny jeho účastníky motivuje snaha zlepšit situaci nejchudších.
Vzhledem k tomu, že poslanci nyní projednávají novelu školského zákona, která zavádí povinné předškolní vzdělávání, začínají se tématu věnovat i média. Zde se k tématu z odlišných pozic vyjádřili Petr Chaluš a Martin Profant. Na sporu je přitom zajímavé, že většina lidí, kteří se k problému vyjadřují, jsou vedeni ušlechtilými pohnutkami, což je u takových diskusí spíše výjimkou. Nepochybuji o tom, že vláda, včetně ministryně Valachové, je motivována skutečnou snahou pomoci se začleněním znevýhodněných, nechtěných dětí. Podobně jako většina odpůrců a stejně tak i oba mí předřečníci.
Když jsme v roce 2013 v Demografickém informačním centru začali zpracovávat studie proveditelnosti, které si zadalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, zaměřené právě na modulaci předškolního vzdělávání, připadal mi poslední rok školky jako celkem rozumná idea. V průběhu dvouletého výzkumu, který kombinoval široké spektrum metod, jsem však na základě učiněných poznatků musel postoj změnit…
Některé zjištěné skutečnosti
V minulém školním roce chodilo do mateřské školy přibližně 99 tisíc z celkového počtu 110 tisíc pětiletých dětí. Z jedenácti tisíc dětí, které do mateřské školy nechodily, bylo maximálně patnáct set „sociálně znevýhodněných“, což je necelých 14 procent z těch pětiletých, které do školky nechodí — Profantova teze, podle níž „vysoce nadreprezentativní podíl v oněch necelých deseti procentech do školky nechodících představují ovšem děti z rodin ze sociálně znevýhodněného prostředí“, tak určitě neplatí.
Pokud porovnáme nevzdělanost rodin, míru absencí, propadání ve škole a předchozí docházku do mateřské školy, zjistíme, že tam, kde se rodí děti matkám se základním vzděláním, statisticky častěji opakují ročník. Míra korelace se pohybuje kolem hodnoty 0,8, což je v sociálních vědách považováno za mimořádně silnou hodnotu. Naopak vliv docházky do školky má na opakování ročníku spíše nepatrný vliv (korelace činí cca 0,2).
Jednoznačně tedy lze konstatovat, že základní školy neumí úspěšně absorbovat děti z nevzdělaného prostředí, na druhou stranu není prokázáno, že docházka jeden rok do MŠ by měla pozitivní vliv na úspěšné zvládání nároků základní školy.
V rámci kvalitativního šetření bylo zároveň zjištěno, že školy, kam chodí vyšší podíl sociálně znevýhodněných dětí, vykazují výrazně vyšší hodnoty omluvených i neomluvených absencí a na těchto školách také přirozeně častěji opakují ročník.
Opatření je bez jasného cíle, drahé a neústavní
Víme tedy, že základní školy neumí pracovat s dětmi nevzdělaných rodičů ani účinně vymáhat dostatečnou docházku. To je řešeno častějším opakováním ročníku. Nyní se navíc rozmohla víra, že to, co neumí základní školy s dostatečným personálním aparátem, zvládnou přeplněné mateřské školy během jednoho roku s minimálním personálním zázemím.
Zároveň, aby opatření co nejméně dopadlo na rodiny, které již dítě do školky posílají nebo jej vzdělávají doma či v alternativní instituci, došlo k výraznému rozvolnění povinnosti dítě do školky posílat, případně jej omlouvat. Výsledkem je ve své podstatě „nepovinná povinnost“. Ta však bude pro znevýhodněné rodiny ještě menším strašákem, než jakým je povinná školní docházka. Školky její vymáhání dříve či později prostě vzdají.
Normotvůrce předpokládá roční náklady jen na normativech cca 450 milionů korun. V tom nejsou náklady zřizovatele, stravné, cestovné a podobně. I tak jde o nezanedbatelnou sumu, kterou když vztáhneme k patnácti stům znevýhodněných dětí, na jejichž začlenění je změna zaměřena, dostaneme se k hodnotě cca 300 tisíc korun na jedno takové dítě za rok. Za to by téměř bylo možné najmout každému takovému dítěti osobního učitele na plný úvazek.
Ústava navíc zakotvuje silný monopol rodiče na výchovu dítěte s jednou výjimkou, kterou je povinná školní docházka. Cokoli se od tohoto konceptu odchyluje, dostává se na hranu, či přímo za hranu ústavnosti. A aktuální návrh na povinné předškolní vzdělávání se od docházky odchyluje značně.
Za zmínku také stojí, že předkládaná novela ruší nárok na mateřskou školu a nahrazuje jej předností, ačkoli ministryně opakovaně tvrdí, že novela přinese rodičům nárok na školku od čtyř, respektive od tří let věku. To, alespoň dle paragrafového znění, však zjevně není pravda. Kde bude zájem rodičů čtyř respektive tříletých dětí o místo ve školce přesahovat kapacitu zařízení, nebude obec muset pro jejich umístění učinit vůbec nic. Pouze nepřijme dvouleté děti.
Shrnutí
Zákon tedy zřejmě nezpůsobí katastrofu, nic pozitivního ale asi nepřinese. Bude jen takým fíkovým listem neschopnosti českého školství začleňovat děti méně vzdělaných rodičů.
Zároveň zákon přichází s konceptem přednosti místo nároku, což opět zhorší postavení těch znevýhodněných dětí, jejichž rodiče o místo ve školce budou stát, ale na straně obce, školky nebude vůle jim vyjít vstříc.
Jediné, co bude zákonem naplněno, bude vládní prohlášení. To jednak není mnoho, a jednak nás to zároveň posune spíše na východ, kde je povinná školka častější. V původních zemích EU naopak výrazně převládá nárok na školku od nízkého věku.
Přeji tedy poslancům šťastnou volbu, až na ni dojde.
a) Vzhledem k tomu, že v obecné populace nemáme zastoupeny děti z vyloučeného prostředí 14 %, při kombinaci různých forem exkluze se dopracujeme nejvýše k 9%, je tento podíl na počtu pětiletých dětí nechodících do školky přesvědčivě nadreprezentativní.
Mimoto autor dává zcela korektně charakteristiku "sociálně znevýhodněných“ do uvozovek,: nemáme nejen pořádná data, ale ani slušné vymezení.
b) Ten výpočet na třista tisíc je trochu odvážný. Vychází z předpokladu, že neexistují jiné důvody pro zavedení posledního ročníků a že předškolní vzdělávání nepředstavuje pro jiné děti přínos.
Nemyslím, že by do rozhodování o potřebách vzdělání měly primárně zasahovat ekonomické analýzy, ale jako korelát k těm třista tisícům doporučuji studie NERV o přínosu většího podílu dětí ve školkách pro státní rozpočet. Neštymuje podobně jako těch třista tisíc, ale neštymuje na opačnou stranu.
c) Korelace školek a opakování ročníku.
Při vší úctě ke statistice, tady obecná korelace příliš nevypovídá.
Korelace mezi docházkou do školky a pozdějším opakováním ročníku je nutně nízká, protože se v docházce do školky děti málo liší, chodí tam skoro všechny. To je podobné jako je například vyšší korelace mezi IQ a prospěchem na základní škole než na některé konkrétní vysoké škole, protože rozptyl je větší. Asi by z toho nikdo nevyvozoval, že ke studiu na VŠ není slušná inteligence potřeba.
Adekvátní statistikou by bylo srovnání školní úspěšnosti dětí,, které nechodily do školky, s dětmi, které do školky chodily, ale jiné charakteristiky mají stejné, jsou například definovaným způsobem sociálně hendikepované.
Vysoká korelace mezi vzděláním matky a školní úspěšností také není dokladem toho, že samotné vzdělání matky tak silně působí. V podobných studiích se vzdělání matky sleduje proto, že to je údaj, který se dá spolehlivě zjistit skoro u všech dětí a silně vypovídá o celkové vzdělanostní a sociální úrovni rodiny. Je nepravděpodobné, že by například zvlášť často opakovaly děti, jejichž matka má sice jen základní vzdělání, ale ostatní členové domácnosti mají dobré vzdělání, rodina má dobré sociální podmínky atd.
Argument s protiústavností povinné školky by asi musel posoudit ústavní právník, ale v ústavě je myslím jen to, že délku povinné školní docházky stanoví zákon. Mateřská škola je pochopitelně také škola a povinná docházka do školy od pěti let není v evropském měřítku nic neobvyklého.
Problém je ovšem obecnější, jde o to, jak dalece vůbec můžeme uplatnit statistický přístup na tuto oblast. Koncem devadesátých let se v nárazové akci podařilo získat rodiče téměř tří tisíc dětí z vyloučených romských komunit pro předškolní přípravu. Jednalo se o přípravné třídy, tehdy ještě s jiným statusem než dnes. Většinou zbylo dost děcek z týchž komunit, která nikam nechodily. Porovnání úspěšnosti (propadovost, odchody do zvláštních škol) vyznělo drtivě ve prospěch těch z přípravných ročníků (bylo provedeno hodně amatérsky). Ale nevím -- ono se samozřejmě povedlo přesvědčit prvé řadě ty nejvstřícnější rodiče, jejich děti by měly tak jako tak lepší rodinné zázemí, možná by to dopadlo bez těch přípravných tříd podobně.
Bohužel také každý dobrý romský koordinátor uměl za mých časů ve svém kraji vyjmenovat školy, ve kterých nemělo romské dítě šanci, odlišnost po regionech byla taky nápadná. Pochybuji, že se to v posledních letech nějak výrazně změnilo k lepšímu. Nešlo přitom o rasismus či záměrnou diskriminaci, spíš zvyk a bylo to příliš měkké, aby se proti tomu dalo administrativně zasáhnout.