Chudí nejsou odpad

Meli bychom mít na paměti, jak se vyjadřujeme o chudých naší společnosti. To, jaká jména jim dáváme a jak mluvíme o místech, kde žijí, může mít zásadní vliv na to, jak se nám bude jako společnosti dařit jejich situaci zlepšovat.

Dovedu pochopit, že pořádkumilovným vadí ti, kdo nedodržují základní pravidla poklidného soužití s komunitou. A souhlasím, že to nelze přecházet mávnutím ruky, že je to nutno řešit. Účinně řešit.

S čím už souhlasit nemohu, jsou navrhované způsoby řešení, ani slovník a tón, který používá jistý pan František Ryba, funkcionář bytového družstva Krušnohor v rozhovoru pro Deník z 16. prosince.

Především nenadužívejme slovo „nepřizpůsobivý“, když všichni víme, že řeč je o lidech chudých, často o těch na samém sociálním dně. Oni přizpůsobení svým způsobem jsou. Chovají se v souladu s převažujícími zvyky v komunitách, jež jsme sami pomohli vytvořit podporou až extrémního růstu společenských rozdílů a čím dál oddělenějšího života různých sociálních skupin. Kdyby žili v komunitách sociálně pestrých, přizpůsobili by se těm.

Vyčítáme lidem ze sociálně slabých komunit jejich hlučnost, nedostatek smyslu pro pořádek, život často ze dne na den, zvýšenou kriminalitu. Rádi přitom zapomínáme, že před nějakými padesáti roky tenhle životní styl ještě nebyl tak vzdálen od norem většinové společnosti. I její členové mívali například ve zvyku vytáhnout si kvečeru židle na chodník před dům, dát hlasitě puštěné rádio do okna, hlučně se bavit se sousedy.

Větší společenský kontakt vedl kromě drobné kriminality i k většímu množství na veřejnosti řešených konfliktů. Ani ty někdy až únavné stesky na hlučnost hrajících si dětí, na vandalismus pubescentů nejsou ničím novým. Stejně jako ani odpadky před domem - ty se řešívaly tak dvakrát do roka dobrovolně povinnou sobotní brigádou.

Životní styl většinové společnosti se hodně změnil zejména v posledních dvaceti létech, a mám pocit, že mnozí si tu změnu ani nestačili pořádně uvědomit. Že tak nějak automaticky vpluli do zvláštního životního rytmu mezi zaměstnáním, nákupy „autmo“ v supermarketu, venčením psa, grilováním na zahradě domku s bazénem a dvougaráží, je-li příslušná roční doba, výjezdem „lyžmo“ na hory nebo opět „autmo“ k moři, je-li jiná příslušná roční doba.

To, jaká jména dáváme nejchudším, může mít zásadní vliv na to, jak se nám bude jako společnosti dařit jejich situaci zlepšovat. Foto neznámého autora, Internet

Kdo na to má, tak ve vlastní režii, kdo ne, tedy na úvěr. Musí se přece „přizpůsobit. Opak by byl větší hanbou než žít celý život na dluh. Pochopitelně, takový životní styl je zdrojem věčných obav jeho vyznavačů, aby si jej udrželi, nervozity, nejednou vede ke ztrátě přirozené radosti ze života, k dobrovolné izolaci a podezřívavosti vůči cizím i sousedům. Symbolem doby by dnes mohly být ploty a zábrany, kam jen se podíváš, nejednou i ve volné krajině, vysoké zdi, někdy připomínající spíše středověké hradby, zabezpečovací zařízení vymakaná tak, že lépe už to snad ani nejde, a preventivní nedůvěra ke všemu a ke všem.

Je jasné, že i jediná chudá rodina, jejíž životní styl je spíše kopií toho našeho někdejšího, musí v blízkosti takové do sebe uzavřené komunity působit jako bomba. Jako cílená provokace, jako něčí zlý záměr. O situaci, kdy si někdo poblíž zřídí ubytovnu chudých, ani nemluvě. A neplatí to jen o sídelních satelitech někde v polích za obcí, ale čím dál více i skupinách bytových domů, které se udělaly tak říkajíc pro sebe, a se zbytkem sídliště, do něhož kdysi patřily, už nechtějí nic mít.

Dovedu pochopit odpor starousedlíků. Ale přece jen, mluvit o komunitě těch chudých jako o „sociální skládce“, jako o „invazi“, hovořit jako „toxických oblastech“ o místech s větší koncentrací lidí sociálně slabých, to je už za hranou lidskosti, za hranou toho, co lze ještě tolerovat v civilizované společnosti. To už se hodně podobá podněcování sociální nenávisti. Smutné v každé době, ale zcela nepochopitelné v té okolo Vánoc, kdy jihnou i mnohá, jinak hodně tvrdá lidská srdce, kdy probíhají nejrůznější dobročinné sbírky právě ve prospěch těch nejchudších.

Řešení negativních sociálních jevů souvisejících s chudobou, mají-li to být řešení hodná vyspělé a společnosti 21. století, budou vyžadovat hodně času, trpělivosti a samozřejmě součinnosti doslova nás všech - však v tom nikdo nejsme tak zcela nevinně.

Přes všechny problémy ale chudí lidé nejsou odpad. Zkusme trochu přemýšlet, jak o nich mluvíme. A také přemýšlejme o sobě. Alespoň teď v období krátce povánočním.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ivo Horák - Praha 3

Asociace Čtvrtek, 7.Ledna 2016, 13:59:48

Při pohledu na obrázek, doprovázející text Miroslava Hudce, se mi vybavila vzpomínka na staré scalae naturae, kdy na nejvyšším stupni, nad shrbeným lidoopem, nestál člověk v rouše Adamově, ale anglický lord, s vycházkovou holí a kloboukem.
Ten metrosexuál na obrázku je při svém pochodu na nejlepší cestě chápat svého bližního na lavičce asi tak málo a špatně jako onen anglický lord lidoopa pod sebou. Nebo tak málo jako lidoop toho lorda?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.