Malá vánoční příhoda

Dávný kamarád nemůže vinou Parkinsonovy nemoci žít sám ve svém bytě. Jeho svět se zmenšil, žije jako mnich v cele. Jeho zpěv zní přesto jako zázrak.

O Štědrém dnu posledních několik let vykonávám truchlivou návštěvu. Její smutný obraz vyplývá ze dvou věcí: jednak z toho, že nejsem schopna ji vykonat víc než jednou za rok, jednak z toho, že stav člověka, za nímž chodím, se rok od roku horší.

Navštěvuji svého dávného kamaráda, který je jen o dva roky starší než já, ale vinou mimořádně těžkého průběhu Parkinsonovy nemoci nemůže žít sám ve svém bytě. Chodím za ním do domova pro seniory, ačkoliv je asi takovým seniorem jako já, a jak ho tak vidím jednou za rok, nevím si pořádně rady s příznaky jeho choroby, s nekoordinovaností pohybů (včetně hlasu a výslovnosti), s roztržitostí a naprostým úbytkem fyzické síly.

Předávám (předáváme, protože tam chodím se svým bývalým mužem Petrem, tahle vánoční návštěva tvoří mezi námi pouto, které se v jiných ohledech už časem a životem přetrhalo) malý dárek, na kterém nesmírně záleží. Petr je fatalista, bere věc tak, jak je, taky ovšem proto, že se s Radimem, mým dávným kamarádem, zná mnohem kratší dobu než já. Na návštěvě jedná klidně, lehce duchem nepřítomně. Já si nemůžu pomoci a už cestou tam si v hlavě vytvářím scénář, hledám téma, které by Radima mohlo zajímat, vymýšlím si pro něj otázky, které samozřejmě musejí být úplně jiné než takové ty obvyklé při setkání po roce. A přitom o jeho životě nic nevím.

Radim žije v zařízení, které je civilizované, mě však přesto drtí. Sdílí pokoj se dvěma spolubydlícími, kteří jsou naprosto bezmocní, jeden zjevně neslyší, takže se klidně můžeme bavit úplně nahlas, a druhý je úplně netečný. Oba jsou starší než Radim, ale co já vím, kolik jim může být let, já vidím přítele pořád tak, jak ho znám po celý život, a vlastně neumím odhadnout, jak staře se jeví teď. Ostatně nevím ani, jak staře se jevím já.

Seznámili jsme se kdysi v divadle v Klatovech, kdy jsem tam s naším amatérským divadelním souborem účinkovala v krajské soutěži divadel poezie. Hráli jsme Gregerie Ramóna Gómeze de la Serna. Radim byl v tom divadle čímsi jako technikem, ale to je směšné, Radim a technika, prostě luxoval jeviště, když jsme tam přijeli. Čím je doopravdy, jsme zjistili až večer, kdy v klubu hrál na kytaru a zpíval. Zpíval krásně – a pak, když ho z klatovského divadla vyhodili (jasně, Radim a technika), se tím zpěvem živil v operním sboru.

Parkinsonova choroba umí smrštit svět do jednoho malého pokoje. Zpěv jejího pacienta může přesto znít jako zázrak. Foto healthyalberta.com

Radimův otec byl herec, měnil angažmá, psal básně, pil a to ho spojovalo s Ivanem Divišem. Na celý život. Radim je básník, který zpívá, takové postavě se říká bard a v jeho případě to označení sedí. Ne ovšem v tom smyslu, jak se to říká třeba o Nohavicovi, Radim své básně nezhudebňuje, nepíše písňové texty, poezie a hudba se zpěvem jsou u něj dva obory, kterým se celý život věnuje souběžně. Poezii, myslím, přikládá větší váhu.

Radimův svět se velice zmenšil, v pokoji má jen postel a jednu poličku, skříň a noční stolek, nemůže tu mít všechny svoje knížky ani desky nebo fotky a rodinné památky. Má jenom základní výbavu, jako mnich v cele. Je v ní básnická sbírka jeho otce v rukopise. Dále polský časopis, v němž je dlouhý rozhovor s jeho matkou. Několik jeho vydaných básnických sbírek, ale ne všechny, a zdaleka ne všechny jeho rukopisy. Bible, Korán, Divišovy Žalmy, Czesław Miłosz Hymnus o perle, Homérova Odysseia. Sešit v tvrdých deskách, do něhož psal rukou ještě předloni, ale letos už ne. Kytara v pouzdře na skříni. Nejnutnější oblečení – a to je pomalu všechno.

Ostatní Radimovy věci jsou v bytě na nedalekém sídlišti, v němž bydlel po otcově smrti s matkou a po její smrti v něm nemůže být sám.

Radimův svět se prostorově zmenšil na minimum, sám ani nemůže opustit území onoho zařízení. Žije tedy dovnitř času i prostoru i – jak to říct – dovnitř prosté existence. Čte těch pár básní, které má u sebe, neustále znovu, a jako misionář v bibli hned najde ve verších náležité podobenství. Při rozhovoru každou chvíli otvírá Divišovy Žalmy a nalézá případné verše, které já, když najdu brýle, pak přečtu.

Ale i život v zařízení může přinést změnu. Ta poslední má podobu ukrajinských sestřiček, statných ošetřovatelek, s nimiž Radim zpívá ukrajinské písničky, protože po matce pochází z polského Těšínska a měl tetu ze Lvova, která je s mámou zpívala. Říkám: A to sestřičky zpívají a ty se chytáš podle nich? A on: To spíš ony se chytají podle mě - a spustí. Takovou dětskou písničku o polibcích.

Celá jeho osoba je zdevastovaná nemocí, váží asi čtyřikrát méně, než když jsme se poznali (a bylo mu 18 let!), neudrží se na nohou, při řeči nemůže ze sebe vypravit slovo. Ale když se jeho hlas opře o melodii a jazyk o zpěv, zní stále tím nádherným tenorem, který vždycky měl, já se dnes do jeho výšek vůbec nedostanu a Radim v intonaci nezakolísá a vybaví si všechna dávná slova v jazyce své tety. Venku se stmívá, ukrajinská sestřička nepospíchá nikam, zpěv v pokoji zní jako zázrak.

Sestřička zpívajíc ukládá toho hluchého pána, ten se jí poddává a nereaguje na nic, je jasné, že nerušíme. Nakonec i ona odejde a Radim mě požádá, abych mu našla v jeho věcech knížku, o níž jsem se dosud záměrně nezmínila, Rabíndranátha Thákura. Kniha má stejný formát jako Divišovy Žalmy a jako příruční Bible, je vázaná v červené kůži a zapnutá zlatou přezkou.

Chce najít Thákurovy oslavné verše o opilosti – a také je najdeme. Podivuji se tomu vydání v rudém safiánu a Radim vypráví, jak si knížku před Vánoci objednal a pak si pro ni šel do knihkupectví proti poště. Ptá se té paní (a teď se zarazí, jak ji nazvat… pak řekne kupcové), jestli má Zahradníka, že si ho objednal. Žena, která ho má nejspíš za blázna se všemi jeho škleby, zadrháváním a rozlítanými pohyby, ho dovede dozadu do skladu. Tam jsou po celé rozloze podlahy naštosovány nejrůznější příručky a knihy o zahradách. Vyberte si, řekne mu. My máme všecko.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 28.Prosince 2015, 08:34:24

Moc děkuji za vánoční příhodu. Tyto věc jsou důležitější než pollitika, o které sem většinou píšu já. Mám známého s pokročiou stejnou nemocí v pražském parkinsonovském centru. Navštěvuje ho rodina mých dobrých přátel, se kterou byl mnohem víc spřízněn než se mnou, tak to mám z druhé ruky. Degenerativní působení nemoci obnažuje to, co je u člověka důležité a trvvlé. U mého známého materialistický skepticismus, podezíravost, strach. U Vašeho kamaráda poezii. Možná i já jednou budu mít u lůžka jako jeden z posledních pokladů Tákurova Zahradníka (a Gítandžálí aneb Oběť upěvů).

Petrasek Milan - penzista

Rád čtu Čechova a Zemančíkovou Úterý, 29.Prosince 2015, 11:28:13

a jejich Malé příhody o chatrnosti lidských představ o skutečnu, jeho přirozeném rozpadu a obnažování podstatného.
Tak, tak - průběhem degenerace jak společenského projektu tak i člověka se neovlivnitelně vynořuje výchozí substrát libých/nelibých vlastností, a mnohdy až zřetelně.
Nezbývá než doufat v osud Radima paní Zemančíkové
a přát jej i našemu stárnoucímu společenskému projektu ..........bych s pocitem jistých obav dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.