O Štědrém dnu posledních několik let vykonávám truchlivou návštěvu. Její smutný obraz vyplývá ze dvou věcí: jednak z toho, že nejsem schopna ji vykonat víc než jednou za rok, jednak z toho, že stav člověka, za nímž chodím, se rok od roku horší.

Navštěvuji svého dávného kamaráda, který je jen o dva roky starší než já, ale vinou mimořádně těžkého průběhu Parkinsonovy nemoci nemůže žít sám ve svém bytě. Chodím za ním do domova pro seniory, ačkoliv je asi takovým seniorem jako já, a jak ho tak vidím jednou za rok, nevím si pořádně rady s příznaky jeho choroby, s nekoordinovaností pohybů (včetně hlasu a výslovnosti), s roztržitostí a naprostým úbytkem fyzické síly.

Předávám (předáváme, protože tam chodím se svým bývalým mužem Petrem, tahle vánoční návštěva tvoří mezi námi pouto, které se v jiných ohledech už časem a životem přetrhalo) malý dárek, na kterém nesmírně záleží. Petr je fatalista, bere věc tak, jak je, taky ovšem proto, že se s Radimem, mým dávným kamarádem, zná mnohem kratší dobu než já. Na návštěvě jedná klidně, lehce duchem nepřítomně. Já si nemůžu pomoci a už cestou tam si v hlavě vytvářím scénář, hledám téma, které by Radima mohlo zajímat, vymýšlím si pro něj otázky, které samozřejmě musejí být úplně jiné než takové ty obvyklé při setkání po roce. A přitom o jeho životě nic nevím.

Radim žije v zařízení, které je civilizované, mě však přesto drtí. Sdílí pokoj se dvěma spolubydlícími, kteří jsou naprosto bezmocní, jeden zjevně neslyší, takže se klidně můžeme bavit úplně nahlas, a druhý je úplně netečný. Oba jsou starší než Radim, ale co já vím, kolik jim může být let, já vidím přítele pořád tak, jak ho znám po celý život, a vlastně neumím odhadnout, jak staře se jeví teď. Ostatně nevím ani, jak staře se jevím já.