Rok končí zimním slunovratem, kdy se u nás na severní polokouli díky sklonu zemské osy přikláníme k životodárnému slunci. Okamžik, kdy dlouhá noc začíná ustupovat dni, slaví všechny kultury jako návrat života. Světlo je jedním ze základu existování života na Zemi a světelná energie tak přirozeně symbolizuje dobro. Různá náboženství přitom vzývají vnitřní, duchovní neviditelné světlo, s jehož pomocí lze šířit myšlenky pravdy jako osvětu přinášející procitnutí po dlouhém spánku temnot.

Staří Slované prý v tyto dny slavili takzvaný kračun, což zřejmě bylo slovo označující krátký den zimního slunovratu. Oslavy měly astronomický základ, ale staly se metaforou naděje pro příchod teplých a slunečných dní. Personifikace a oslava „Kračuna“ pak pronikala i do jiných kultur. A tak nakonec z maďarštiny a rumunštiny přichází do romského jazyka slovo karačoňa jako označení svátků vánočních. Zde se už ale spojuje s metaforou příchodu světla se zrozením Kristova.

Mystikové a teologové používají symbol tmy pro zlo. Ale existuje skutečně temná energie jako dualistický protiklad energie světelné? O slavném Albertu Einsteinovi se vypráví příběh, jak potrápil svého profesora dotazem na existenci tmy a zla. Dokazoval mu, že tma jako samostatná substance vlastně neexistuje. Je to jen pojem, který si vymysleli lidé k označení stavu nepřítomnosti světla. Světlo lze zkoumat, rozložit, měřit. Ale tma nemá jednotku, kterou by bylo možné měřit. A podobně je to se zlem, to je jen nepřítomností dobra, lásky v člověku.

Starozákonné „Fiat lux“ přináší světlo ducha, logos daný vyšší bytostí. Osvícení člověka znamená poznat a přijmout tento logos. Jan Amos Komenský ve své značně mystické knize „Via lucis“ předkládá koncepci člověka jako bytosti světla na cestě světla. Podle něj je nejúčinnějším lékem na „tmu lidských zmatku“ být zrcadlem stvořeným k odrazu a šíření světla. K výchově a vnitřnímu vývoji duše je třeba strava duchovní — světlo poznání vysvobozující z labyrintu světa. Tma protikladná tomuto světlu je nečistota mysli vedoucí k duchovní slepotě.

↗

Okamžik, kdy dlouhá noc začíná ustupovat dni, slaví všechny kultury jako návrat života. Ilustrace atlara.wordpress.com

Převratem v lidském myšlení bylo osvícenectví racionalistů z časů průmyslové revoluce. Ti postavili světlo rozumu a osvobozujícího pokroku proti nevědomosti a tmářským předsudkům. Nespoléhá se již na vyšší bytost, ale břemeno osvícení plně nakládá na člověka. Kořenem všeho je podle nich člověk sám a radikální obrat moderny znamená obrat k člověku a jeho osvobození. Východisko tradiční karteziánské racionality se samozřejmě postupem času také vyčerpává a tak dochází k znejistění staré moderny.

Mnozí dnes volají po nové koncepci společenské racionality, která by vycházela z posunu lidského poznání a z kritické reflexe postmoderny. Co je ovšem skutečnou cestou světla a osvobozující pravdy, nemusí být bohužel tak jednoduché. Narážím na návrat dekadentní atmosféry, která kdysi ovlivnila kulturologická díla skeptických vizionářů Oswalda Spenglera či Aldouse Huxleye. A na dnešní účelové šíření politických ideologii kulturních válek jako těch pocházejících z pera Samuela Huntigntona či Alexandra Dugina.

Žádné kruciáta ani džihády nám světlo nepřinášejí, bohužel turbulentní globalista multipolárního světa tyto přízraky minulých temných časů znovu vyvolává. V člověku se opět probouzí bestie žijící z pověr, jejichž síla je umocněna magií virtuálních realit na sociálních sítích a v globálních médiích. A dokonce i část politické levice je pod tlakem nacionálně konzervativní vlny schopná uvažovat o omezení svobody člověka, dosažené civilizačním vývojem.

Ústupek paranoidní xenofobii však není odstupem od jakési hyperkorektnosti, není cestou za světlem. A široké aliance proti válce a fašismu jsou dnes důležitější než falešný patriotismus samozvaných mesiášů v různých odstínech hnědi.