Jestli tma má či nemá svou vlastní existenci, svou vlastní substanci? - Opravdu zajímavá otázka.

Z hlediska ryze fyzikálního tomu asi opravdu bude tak, že tma znamená jenom nepřítomnost světla, světelné energie.

Na straně druhé si připomeňme samotné počátky filozoficko-dialektického pohledu na svět, kdy jeho jednotlivé součásti existují výhradně v podobně protikladných párů. Které jsou navzájem propojeny. A tak platí, že čím více světla, tím méně tmy, a naopak.

A uvědomme si: jakmile vznikne (z absolutní nicoty) i jenom ta úplně první a nejnepatrnější částice světla - tak v tom okamžiku tady máme právě i tu tmu. Neboť tu máme prostor - a tento prostor je vyplněný touto tmou všude tam, kde právě zrovna není nějaká částice světla. Takže, možná ten Einsteinův - ryze fyzikální - náhled nebyl přece jenom tak absolutně platný; bylo by možná také nastolit tézi, že "prostor je principiálně vyplněný tmou, s výjimkou těch jeho částí, kde se zrovna nacházejí částice světla".

Ale vraťme se k tomu hledání světla v našem vlastním světě. Platón byl toho názoru, že samotná duše existuje nutně ještě před naším materiálním světem. - Přičemž, tato "duše" u něj zřejmě hraje dosti podobnou roli, jako v křesťanství "Duch svatý" - tedy jako nemateriální substance prostupující (a konec konců určující) i veškerý svět hmotný.

Na rozdíl od toho křesťanského Ducha svatého, který je principiálně jenom dobrý (a je tedy "Světlem"), Platón rozlišuje principiálně duše dvě: duši dobrou, a duši špatnou.

Náš svět tedy může být jak ve světle dobré duše, tak ale i v temnotě duše špatné, nevědomé, zaostalé, přízemní. A záleží jenom na nás, pro kterou z těchto dvou duší (duší světa i naší vlastní) se rozhodneme.

Krátce řečeno, to "Světlo" nad naším světem můžeme nakonec rozsvítit jenom my sami. Pokud budeme chtít.

Komenský se také domníval, že tma existuje, pane Poláčku. V autorem jmenované knize "Cesta světla", která je směsí filosofie, náboženství, mystiky a fyziky píše :
"Tmy jsou mrak, obklopující a zakrývající věci, aby nebylo možné vidět jakost a množství toho, co je kolem nás, a ještě méně to, jak se věci mají k sobě navzájem. "
Domníval se rovněž, že ve světě probíhá ustavičný boj světla a tmy, ale že už se blíží doba univerzálního světla, kdy se všichni lidé stanou moudrými.
A ovšem také zároveň věřil, že se blíží "soumrak světa ". V úvodu knihy píše :
"Cesta světla, to jest promyšlené pátrání, jak se v blížícím soumraku světa úspěšně šíří světlo rozumu, moudrost, po všech myslích všech lidí a po všech národech "
Vypadá to, jako by podle něj měli všichni lidé poznat úplnou pravdu před koncem světa. Aby taky ne, když pravdu v podstatě ztotožňuje s Bohem, který je zdrojem světla.

Tak ten Platón to viděl dosti rozporuplně. Na straně jedné u něj - principiálně, metafyzicky, filozoficky i ontologicky - převažovala ta stránka té "dobré duše". Neboť ta je samotným základem celého vesmíru, a je v podstatě totožná s bohy. Kteří celým svým snažením podporují to dobré ve světě.

Ale na straně druhé - tak trochu protismyslně - rezignovaně konstatuje, že v tomto světě je obrovské množství špatnosti, a že ten boj o dobro (čili: o světlo) je v podstatě bojem nikdy nekončícím, nikdy není možno dosáhnout konečného vítězství. Snad leda, že by se opravdu všichni lidé stali bohy (to jest, vypracovali se duševně a duchovně na jejich úroveň)...

A já bych se ani moc nedivil tomu, kdyby nakonec samotný Ježíš to viděl tak nějak velice podobně. Že sice všechno sice tak nějak směřuje k tomu dobrému, ke Království nebeskému - ale že lidé to svou vlastní špatností nakonec vždycky všechno zkazí.

jen pro přesnost v komunikaci mezi idealisty a materialisty - teoretická fyzika dnes zná i pojem "temná energie", ale nemyslí se tím nějaká abstraktní tma jako taková, nějaký symbol zla, mrak zastírající pravdu. Jde o hypotetickou tzv. skrytou energii, která souvisí s kosmologickou konstantou.
Má jít o jakousi kvintesenci vesmíru rovnoměrně rozloženou v prostoru - v podstatě jde o fyzikální koncept pro vysvětlení zrychlování rozpínání se Vesmíru. nejde o pojem ani spirituální ani filosofický. Jen ještě jedno objektivní X v "rovnici světa", nic čistě idealistického jako u Platona či Komenského .