anebo se pan Uhl necítí být Čechem? Z jaké pozice tu vlastně mluví? Je to teď asi in kálet do vlastního hnízda. Vyniká v tom například i pan Čulík na Britských listech. Jen marně pátrám, co tím tihle lidé sledují.

"Už Šalda někdy v devadesátých letech devatenáctého století psal, že ohavná slovanská neřest sebemrskačství (Turgeněv) je po Čechách i na ty slovanské země přespříliš rozplemeněna. A když hodíte kamenem v hejno českých intelektuálů, to už by to musela být náhoda, aby nezakejhal ten, který si z kultivovaného ohrnování nosu nad bahnem průměrného češství neudělal alespoň třetinu svého živobytí."

Vážená paní Švandová,
já myslím, že pan Uhl je natolik známý pevností svých postojů, že nemůže být pochyb o tom, že je člověkem hledajícím pravdu a poukazujícím na pravdu padni komu padni.

Že pan Uhl svými názory, za nimiž ovšem stojí činy, nic postranního nesleduje, dokázal nejen v dobách, kdy se za to mohlo platit i ztrátou života, ale – a to možná především – v době, kdy nejeden z podobně odvážných odpůrců minulého režimu ukázal, že mu o pravdu padni komu padni a s ní související spravedlnost nejde. Mám na mysli samozřejmě dobu po r.1989.

A ještě něco, paní Švandová. Jestliže se Čechy mají cítit jenom ti, kteří nedokáží nastavit zrcadlo sobě i své společnosti, a jen jako takoví mohou být uznáni, pak není divu, že poměry u nás vypadají tak bídně.

Pak není opravdu divu, že propadáme protiislámské hysterii, že bychom nejradši poslali Romy do … (ani nechci vyslovit kam), že bezdůvodně nadáváme na EU, že bychom nejraději ztrestali „líné“ Řeky co se do nich jen vejde, že jsme ochotni naletět kdejakému podvodníkovi a volit proti vlastním zájmům.

Ale ono divu vlastně je, paní Švandová. Divu nad tím, že všichni chceme lepší budoucnost a skoro nikdo nechce být lepší.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Pokládám si za velkou čest, že mě pan Uhl zařadil mezi nepřizpůsobivé. Kdysi bylo označení člověka za nepřizpůsobivého pokládáno víceméně za kompliment a já to za kompliment považuji stále, obzvláště v dnešní době.

Já pochybuji o tom, že Češi jsou ještě národ.
Včera jsem v rádiu slyšela mluvit Švihlíkovou o tom, že čeští zaměstnavatelé odírají své (české) zaměstnance často hůř než nás odírají nadnárodní firmy. Mzdy jsou tu katastrofálně nízké.
Švihlíková si myslí, že by to spravilo nějaké nové národní obrození.
Jiná část levice si zas myslí, že národy jsou už minulostí. Levice se prostě neshodne vůbec na ničem. Myslím si, že v podstatě už ani žádná levice není.

Mimochodem, když je řeč o lidských právech, těší mě velice, že podle papeže Františka má každý právo na práci: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22925

Ale moderní národ je zařízení vynalezené do značné míry právě proto, aby zajistilo podmínky pro plynulý a nerušený provoz vykořisťování.

Jiřímu Nushartovi
Ano, to o sebemrskačství jsem opravdu napsal. Ovšem je rozdíl, když se autor vyčerpává jen v tom sebemrskačství a když je to stylistický nešvar u jinak diskusehodného a věčného článků.
Uhlův článek je spíše ten druhý případ, i když podle mého názoru nepatří k autorovým lepším textům.Osobně bych do toho novinového titulků dal u diskriminace úvozky také. Diskriminujeme bohužel děti v mnohem závažnějších věcech, než je převzetí balíku. A právě v tomto případě, kdy převzetím balíku například bez faktury na boku riskuji ztrátu šance věc reklamovat, bych to neviděl jako příliš nevhodné uplatnění trochy paternalismu, tedy rodičovství, u dítěte, které teprve dělá zkušenosti s predátorskými praktikami řady prodejců.

a to ne proto, že jsem duchem žil celý život jednou nohou v cizině, ve světě a hlavně v západní Evropě a Polsku. Necítím se jím ve státě, který téměř úplně toleruje veřejné podněcování k nenávisti vůči lidem jiné národnosti (či vyznání), tedy národnosti skutečné, nebo domnělé, jak se píše v zákonech. Nebo se Vy, paní Švandová, cítíte Češkou, poslouchajíc skandování „Čechy Čechům“, „Nic než národ“ nebo „Kdo neskáče, není Čech“? Tedy když zároveň víte, že takové štvaní stát toleruje a že je větší část společnosti považuje za neškodné projevy chráněné právem na svobodu slova v americkém smyslu toho slova? Postrádám i sebemenší zprávu o již zahájeném trestním stíhání Martina Konvičky v souvislosti s jeho fejsbúkovou touhou po „zbavování občanských práv těch 12–16 procent populace, která s islámem sympatizují“, s Konvičkovým příslibem, že jako „vítězové voleb vás, milí muslimové, nameleme do masokostní moučky“, s pohrůžkou, že „kdyby došlo k nejhoršímu, koncentráky pro muslimy naštěstí budou, ne bohužel“ a také s jeho výrokem „A znovu říkám: PLYN; vzteklinu je třeba tlumit všemi legitimními prostředky.“

Ocenil jsem však, paní Švandová, že i pro Vás je důležité, zda se Čechem cítím. Je to v souladu se současnou ústavněprávní úpravou, kterou považuju za správnou, i když lidem ze zemí, kde se mluví anglicky, španělsky a francouzsky (což je dnes většina světa) se těžko vysvětluje, co to ta národnost (etnicita) je, když ve svých jazycích to slovo ani nemají. To jeden místostarosta v Semilech mi před 15 lety vážně tvrdil, že národnost člověk přece má, protože se do ní r o d í, a měnit ji už nemůže. Po roce 1989 a po vydání čs. Listiny základních práv a svobod tu bylo trojí sčítání lidu. Už si nepamatuji, k jaké národnosti jsem se hlásil při prvním, asi k romské. Při druhém sčítání jsem na otázku odmítl odpovědět a vyžádal jsem o svém odmítnutí zápis, s nímž jsem se pak marně u pražského magistrátu pokoušel způsobit si správní potrestání za přestupek, a mohl se tak obrátit na Ústavní soud, aby dodatečně prohlásil zákon o sčítání lidu, požadující odpověď na otázku po národnosti, za protiústavní. Jindy jsem se hlásil se k národnostem dvěma: československé a evropské, nenaleznuv ve své hlavě a svém srdci třetí, jež by byla stejně silná jako ony dvě, byť jsem o francouzské, německé a polské uvažoval. Při třetím sčítání v roce 2011 už odpověď povinná nebyla nabízela se mi možnost „žádná“ národnost. Já jsem této zákonné množnosti využil a odpovědí jsem se zařadil mezi 2 642 666 obyvatel této země (je nás tedy už více než čtvrtina a tento počet stále roste), kteří žádnou národnost nemají, anebo ji považují za takový intimní údaj, jako je třeba sexuální orientace, (bez)vyznání či gastronomická volba. To tedy, paní Švandová, k těm, kteří, jak vtipně píšete, „kálejí do vlastního hnízda“. Jsem přesvědčen, že lidé nejsou ptáci a „vlastní hnízdo“ nemají.

Nejen s Vámi, paní Švandová, ale ani s výrokem F. X. Šaldy z 90. let 19. století (kdy byl Šalda ještě studentem) v podání Martina Profanta nesouhlasím. Poláci jsou snad také Slovani (i když to někteří s ohledem na „nepřátelské“ Rusy i popírají) a sebemrskačstvím opravdu netrpí, v zemi je spíše rozšířen mesianismus, podobně jako ve Francii či USA. Ani u Jihoslovanů jsem nikdy neviděl ohrnování nosu nad bahnem průměrného – řekněme zde – „jugoslávství“, spíše mě tam zarážela a trochu i těšila etnická a kmenová (původně protiosmanská) hrdost, podobně je tomu ve slovenské a lužickosrbské společnosti. Ruské intelektuální sebemrskačství už za Šaldova života, za stalinismu (Šalda zemřel v roce 1937 a mne zajímal hlavně pro svůj tehdejší vztah k sovětské opozici a k trockismu), nahradil sovětský státní mesianismua a nacionalismus, který po ústupu v posledních třiceti letech existence SSSR, kdy dost ochabl, opět získal na síle za Putinovy éry, kdy se v Rusku podporují „tradice“ pravoslaví, kozáků a šlechty. Sympatické postoje anglických odpůrců monarchie jsou ve Velké Británii, stejně jako v českých zemích, kde se právem kritizuje český provincialismus, kritizovány z nacionalistických pozic.

On může student říct občas něco chytrého :-)
Navíc tomuhle studentovi bylo na konci devadesátých let třiatřicet a měl za sebou řadu významných statí a jeho jméno bylo už tehdy v českém literárním světě známé. Pro Turgeněva, kterého citoval -- já to odkazoval -- splývalo ovšem slovo Slovan se slovem Rus (včetně Malorusů a dalších mladších bratří) a Šalda samozřejmě mířil na Čechy, podobně jako já. Myslím, že oba pánové věděli, že ta neřest je projev provincialismu, nikoli rasová či národní charakteristicka a to "slovanské" mělo silně ironický význam.
Ale jinak soudě podle Mrožka, Bulatoviče nebo Pišťanka, našla by se tahle neřest i u dalších slovanských národů, protože ji řečení pánové ironizují jako typicky polskou, srbskou či slovenskou neřest.

že pokud by se někdo stejným způsobem, jako se Vy vyjadřujete o Češích, vyjadřoval o Romech, bylo by to považováno za projev rasismu. Pokud se však takto vyjadřujete o Češích, je to naopak považováno za projev Vaší kulturní vyspělosti.

Vážený pane Nusharte,
domnívám se, že to, co nyní vyvozujete z článku pana Uhla, v tom článku není a nelze to vyvozovat ani z dlouhodobých postojů pana Uhla k menšinám.

Podívejte se, pan Uhl v článku kritizuje naší společnost za to, že si osvojila řadu postojů, které jsou nespravedlivé a navíc jsou nezákonné. Tj., jsou v rozporu se zákony, které si sama naše společnost ustanovila. A té společnosti vůbec nevadí, že takové protizákonné jednání je běžnou formou, že na nezákonném jednání si dokonce vrcholní politici vytvářejí „imidž“. Nyní Zeman, Chovanec, Okamura aj.

Mluví-li někdo ošklivě a ponižujícím způsobem o Romech, není to proto, že by odpovědně analyzoval některé nesprávné způsoby chování, které by byly uvnitř romské komunity běžné, ba ani proto, že by chtěl tuto problematiku nějak řešit, ale zkrátka proto, že jsou to Romové.

Podívejte se, vždyť podobně se u nás mluví o Němcích, také o Rakušanech, spatra se díváme na Poláky, na Slováky máme pořád tendenci se dívat jako na nedospělé, a tady přece nepřipadá v úvahu, že bychom hodnotili jejich názory, chování a postoje, které jsou u těchto našich sousedů obvyklé. Máme k nim výhrady a často si pěstujeme k nim i ošklivou nenávist prostě proto, že to nejsou naši. A to je přece všechno špatně.

Mějte se moc hezky, pane Nusharte, a prožijte krásně zbytek adventního času i celé Vánoce.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

je nespravedlivá. Nejen že nepaušalizuju, ale dávám si jako stoupenec jazykové politické korektnosti velmi pozor, aby se můj výrok o nějaké skupině lidí, například o Moravanech, buddhistech či kominících, nedal vztáhnout na všechny Moravany, buddhisty či kominíky. Kritizuju-li například německý jazykový obrat „die Tschechen“ (ti Češi, případně tihle Češi) jako čechofobní, hned dodám, že v diskursu potomků vyhnaných československých Němců se tento obrat objevuje dnes už jen zřídka, zatímco mezi samotnými vyhnanci to byl dlouhá desetiletí častý jazykový prostředek, vyjadřující pocit – podle mne pocit bohužel oprávněný – křivdy kvůli poválečnému zacházení, zdůvodňovanému kolektivní vinou, tedy zacházení organizované státními a obecními orgány, ale i agresívní aktivní menšinou obyvatelstva za konkludentního souhlasu mlčící většiny české společnosti.

Onen konkludentní souhlas většiny (?) československé společnosti s normalizační diskriminací a perzekucí jsem nesl osobně dost úkorně v létech po roce 1969. A proto také dnes nikdy nepoužívám slov „my“, „náš“ a podobně, když mluvím o české společnosti, českém státu (který mi byl v roce 1992 vnucen), české vládě apod. Samozřejmě že to snáším a často jsem naopak i rád, když to někdo neagresivně a nenaštvaně používá, jak to zaplaťpánbu učinil někdo tak laskavý jako pan Vyleťal, když se mě hned ve dvou reakcích výše – na paní Švandovou a na panu Nusharta – zastal a přitom odmítl nenávist a ponižování.

Mrzí mě, že se Martin Profant přimlouvá za uplatňování „trocha paternalismu“, který mu splývá s rodičovstvím, a že by dal v daném případě slovo diskriminace také do uvozovek, aniž rozlišuje mezi situací, kdy nezletilé dítě do 15 let věku přijímá dopis (zde je ochrana před zásahem do soukromí dítěte podstatně vyšší), peníze nebo balík. Tady ale nešlo o rodiče, ale o tu Českou poštu. Ani já nevím, že na balíku s objednaným zbožím, doručeným poštou, má být (může být?) zvenku přilepena faktura, a jen tehdy prý lze dodané zboží reklamovat. Martin Profant ani já nevíme, jaký byl průběh řízení vedeného Českou poštou, jehož výsledkem nyní bylo, že její postup nebude diskriminoval děti, pokud ovšem takové rozlišování nemá logický důvod. Neodůvodněná diskriminace českých dětí oproti dospělým a také jejich tělesné a psychické týrání (trestání?) jsou bohužel příliš často, ve srovnání s dětmi z jiných států, předmětem doporučení různých orgánů Rady Evropy, Evropské unie a OSN. Nápravy se dosahuje pomalu, ČR je jediný stát v EU, kde je možno umístit dítě mladší tří let do dětského domova. ČR je také jeden z mála států, kde se důsledně netrestají pachatelé násilí vůči dětem, pokud jde o násilí v rodině.

Pane Nusharte, ten - opravdu zásadní - rozdíl je v tom, že kdybych byl dejme tomu Romem, pak bych se cítil nejen oprávněn, nýbrž přímo p o v i n e n kritizovat veškeré negativní momenty spojené s tímto m ý m v l a s t n í m etnikem (nechť pan Uhl laskavě promine, že používám tohoto označení). A to právě proto, že bych tu byl zcela prost podezření, že tuto k r i t i k u do vlastních řad provozuji z nějakých rasově motivovaných pohnutek.

Ale: jakožto Rom bych musel být nevyhnutelně daleko zdrženlivější, kdybych chtěl kritizovat určité negativní aspekty spojené například s existencí (tj. konkrétními akty) izraelského státu - neboť tady by skutečně mohlo vyvstat podezření z určité rasové předpojatosti.

Ano, není to stav naprosté rovnosti; ale snad na tom není nic tak nepochopitelného ani nepřirozeného, když vůči v l a s t n í rodině můžeme být ve své kritice otevřenější a přímočařejší, nežli dejme tomu k rodinám našich přátel a známých.

Nakonec je vždycky absolutně rozhodující motivace: je mou motivací z l e p š e n í negativního stavu - anebo ale pouhá u r á ž k a toho druhého?

-------------------------------------------------

Pan Vyleťal mi tak trochu "uzmul" ty Slováky ;-) - pokud totiž hovoříme o vztahu Čechů k jiným národům, národnostem (pan Uhl nechť opět laskavě odpustí že setrvávám na názoru že tento termín není ani svévolný ani přežilý) či jiným etnikům, a o tom jestli Češi v těchto vztazích projevují či neprojevují xenofobní tendence, pak opravdu nelze vynechat vztah Čechů právě ke Slovákům.

Kdo ještě zažil společný stát Čechů a Slováků, asi si dokáže vybavit, jak pod příkrovem oficiálně tvrzeného "bratrství" obou těchto národů přetrvávaly nemalé animozity.

Vztah Čechů ke Slovákům - opravdu se nedá říci, že by to byl vztah v plném slova smyslu xenofobní; ale na straně druhé, velká část české populace na Slováky hleděla stále spatra, jako na toho "menšího bratra", který nakonec není tak docela roven nám, Čechům. Kterýžto pocit národní a intelektuální nadřazenosti se pak projevoval v záplavě rádobyhumorných, ale v každém případě značně urážlivých vtipů na adresu Slováků.

A zdá se, že současný vztah k jiným národům putujícím teď Evropou je velice podobný: možná že Češi - většinově - nejsou vysloveně xenofobní v tom smyslu, že by se báli dejme tomu Syřanů nebo je považovali za rasově méněcenné; ale stále tu přetrvává onen pocit vlastní nadřazenosti, že "my jsme přece Češi, tak co nám sem kdo cizí leze".

Ano, případů diskriminace dětí je v ČR zbytečně mnoho. Právě proto mám docela porozumění, když se v titulku nad zprávou o možnosti dítěte vyzvednout si balík ten konec "diskriminace" napíše s uvozovkami. Pokud pořád ještě nebyl např. změněn zákon, podle kterého bylo dítě exekučně vymáháno jedním rodičem na základě soudního rozhodnutí (a co já vím, tak nebyl, i když se to od roku 2003 snad už fakticky nestalo), pak by mi ten titulek bez uvozovek u diskriminace přišel hodně cynický.

Diskuse se ubírá několika směry

-příslušnost k národu versus příslušnost ke státu,
-sebemrskačství, tj hanění skupiny, ke které člověk sám náleží,
-diskriminace dětí a náš paternalizmus.

Začnu od konce. Děti nejsou malí dospělí. Svojí existencí jsou na dospělých závislí a mohou si nechtěně ublížit. Dospělí jsou za ně odpovědní. Práva dětí proto mají tomu odpovídající hranice. Rozhodnutí ombudsmanky v daném případě je ale správné: ti nezletilí, kterým rodiče věří natolik, že jim dají do ruky jejich cestovní průkaz, jsou nepochybně způsobilí si vyzvednout na poště zásilku - jejich totožnost je prokázána předložením tohoto cestovního průkazu. Donedávna nebylo běžné, aby děti užívaly pas tímto způsobem, protože dokud se lidé v místě znali, takové řešení nebylo potřebné. Dnešní anonymita styku si řešení vynucuje a použití cestovního průkazu za uvedeným účelem považuji za řešení dobré.
-- Jen jsem nechápala , pane Uhle, proč jste článek pojal tak sebemrskačsky. Usuzovat z tohoto případu, že diskriminujeme děti? Upřímně řečeno, schytal jste to ale ode mne i za pana Čulíka, který Čechy-či občany České republiky v poslední době ostouzí programově. Nechtěla bych, aby se i na DR stal sebemrskačský diskurz normou, protože pak nás podle toho začnou hodnotit i venku - Jan Čulík pejorativní hodnocení nepochybně přivolává. V této souvislosti jsem zaznamenala Vaše : "Češi jsou v Evropě považováni za hodně nepřizpůsobivé."
Nepřizpůsobivost ve smyslu neposlušnost je pejorativní u dětí, protože výchova se bez vyžadovaní jisté poslušnosti neobejde. Dospělí ale jsou nutně v určitých situacích nepřizpůsobiví - alespoň pokud se jedná o promyšlený postoj dobrého občana vědomého si svých práv a důstojnosti. Ale to Vy přece víte lépe než já.

Sebemrskačství - a to, znovu zdůrazňuji, jsem si uvědomila při čtení článků Jana Čulíka na Britských listech - vede k přejímání pejorativního hodnocení širší komunitou, i zvenčí. A pak odjinud slyšíme: Češi jsou nepřizpůsobiví, nebo podle Jana Čulíka rasisté, xenofobové apod.

K Vámi uváděným příkladům nepěkného chování některých občanů České republiky, pane Uhle, mohu říct jen to, že takové chování je politováníhodné, ale je to chování určitých konkrétních lidí a nelze podle toho paušalizovat, jinak bychom byli rasisté.

K prvnímu směru diskuse napíšu pár slov v samostatném vstupu. Je to téma obsáhlé, zásadní a otevřené.

Prosím, tyto poznámky berte jako můj názor a námět k diskusi.

Obrozenecké hnutí v 18. a 19. století přineslo respekt k češtině (slovenštině, nářečím, dialektům), pro češtinu její spisovnost, a také sebevědomí těch chudých lidí, kteří česky převážně na vesnicích mluvili, zatímco jim dlouhodobě vládli lidé mluvící latinsky a hlavně německy. Kapitola národního buditelství si zaslouží i dnes pozornost už jen proto, že bez ní bychom se tu patrně vyjadřovali jiným jazykem než češtinou. Bylo by to jedno? Odpovídám, že nebylo, různost je eko-důležitá, každý jazyk trochu jinak tvaruje myšlení a vymřelý jazyk je něco jako vyhynulá květina, neboli ztráta pro ekosystém, v našem smyslu ztráta pro lidstvo jako celek.

Příslušnost k národu (vlastenectví) je určována narozením, vedle společné rodné řeči společnými obecnými dějinami, společnými kulturními dějinami, kulturou sdílenou v současnosti a společným životem na daném teritoriu vůbec.
Všechny uvedené charakteristiky jsou do jisté míry zpochybnitelné, například ta poslední, protože Romové například své teritorium nemají, zatímco Židé je donedávna neměli, ale nemít je pociťovali jako újmu, dokud vlastní stát nedostali, o což usilují nyní například Kurdové.
Pojem národ a pocit příslušnosti k národu je tedy skutečnost, se kterou se nějak musíme vyrovnat. Není to ale už jen v našich hlavách, ptám se, není to v jistém smyslu přežitek, který vyvolává zbytečné konflikty?
Neměli bychom proto raději upustit od charakteristiky "příslušnost k národu" ve prospěch "příslušnosti ke státu", neboli upustit od určování národní identity čili vlastenectví a být především občany? To je myšlenka, ke které se přikláním a myslím, že se v tom mnoho neliším od Petra Uhla. Narozdíl od národa je stát vymezen institucionálně, státnost je novum oproti národnosti, na pozadí které vznikala.

Lidé mluvící společnou řečí (národy) odedávna usilovali spravovat po svém teritorium, na kterém žijí. Tak vznikaly od 19. století státy v dnešním slova smyslu. Být příslušníkem národa nebo být občanem státu – čemu dát přednost?
Rozhodně zde panuje terminologický zmatek. Příslušník jakéhokoli národa, který získá americké občanství, je pak Američan, byť se jakkoli ještě cítil být například Čechem. Jiří Dienstbier je Čech a současně Američan a má tudíž dvě národnosti? To se zdá být obecně méně přijatelné než to, že je občanem dvou států. Příslušnost k národu je patrně něco, co souvisí s vnitřním přesvědčením, zatímco konkrétní občanství je spíše záležitost organizační a pragmatická.
Pokusme se nyní, podobně jako příslušnost k národu, charakterizovat příslušnost ke státu, aneb co znamená být občanem.
Stát je v obecném smyslu politicko-ekonomické struktura nacházející se na ohraničeném území, s orgány vlastní správy i správy chování ke státům jiným. Občanství vzniká buď narozením nebo chtěným přijetím občanství. Být občanem znamená sdílet společný život na daném teritoriu, přijmout zákony země a její kulturu, umět nebo naučit se úřední jazyk (anebo aspoň jeden, pokud je úředních jazyků více, jako je tomu např. v Kanadě). V demokratických státech patří k občanství účast na veřejném životě a správě veřejných věcí. Přijmout kulturu znamená mezi jiným znát zvyky dané země a nepsaná pravidla občanského styku.
Čím se tedy liší občan od příslušníka národa, od vlastence? Tím, že mnohé přenechává institucím. Zatímco vlastenec musel bránit svoji identitu sám, občan obranu státu deleguje na příslušné instituce. Občan nemusí bránit svůj jazyk, o užívání úředního jazyka pečují příslušné instituce. Atd. Co ale musí občan dělat jaksi navíc, je sledování stavu institucí, účast na veřejném životě a kontrola změn institucí, obsahu zákonů a pravidel, a to tak, aby zůstala zachována státnost, aby se kvalita života občanů v zemi nezhoršovala, aby instituce reagovaly optimálním způsobem na změny zevnitř i zvenčí, aby byla zachována soudržnost společnosti a dobrá perspektiva života příštích generací. Shrnuto a podtrženo je občan defacto vlastencem pokročilejšího druhu, jak to odpovídá vyššími stupni organizace společnosti v moderním státě.
Podle toho by občan ČR měl být automaticky Čechem, občan Rakouska Rakušanem, občan USA Američanem, atd. Věrnost k původní etnické skupině by měl projevovat až na druhém místě, jak se to ostatně mnohde ve světě tak chápe. A podle mého soudu je to tak správné. Etnická ghetta jsou patologií – vznikají tak vlastně státy ve státě, soudržnost společnosti jako celku se narušuje a neprospívá to pak nikomu. Tohle je ovšem teorie. Praxe je taková, že lidé většinou svou etnicitu silně prožívají a zase jako vždy- je potřeba více vzdělání!!! A do školství se ani u nás neinvestuje dost. A to jsem poměrně vzdělaná země. Padá na mě hrůza, když si uvědomím, že syrské děti v utečeneckých táborech nemohou ani chodit do školy. Už několik let!

"Pane Nusharte, ten - opravdu zásadní - rozdíl je v tom, že kdybych byl dejme tomu Romem, pak bych se cítil nejen oprávněn, nýbrž přímo p o v i n e n kritizovat veškeré negativní momenty spojené s tímto m ý m v l a s t n í m etnikem."
Petr Uhl: "Ano, paní Švandová, necítím se etnickým Čechem. (...)
Už si nepamatuji, k jaké národnosti jsem se hlásil (...), asi k romské."
Pokud je pan Uhl Romem, je dle Vaší logiky, pane Poláčku, oprávněn kritizovat vlastní etnikum, tedy Romy, nikoliv Čechy.

pan Uhl je taky jenom člověk a já už jsem stará, abych se klaněla modlám.
Snaha po bytí lepším musí mít taky svoje meze. Člověk je tvor omezený a přílišné dobro se nedá unést. Možná na tom druhém světě to bude něco jiného.

Mějte se moc hezky, pane Vyleťale a prožijte krásně zbytek adventního času i celé Vánoce.
Vím, že to myslíte dobře a vážím si Vás,
Vaše
Blažena Švandová

Milá paní Švandová,
moc a moc Vám děkuji za laskavé adventní i vánoční přání. Také já Vám přeji jen a jen to nejlepší po zbývající adventní čas i celé vánoční svátky. Přeji to pochopitelně nejen Vám, ale i všem čtenářům Deníku Referendum a vlastně všem lidem tohoto světa.

Také já si Vás velmi vážím a nepochybuji o tom, že Vaše srdce je plné dobra.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Domnívám se, že nijak nezpochybňuji právo pana Uhla, kritizovat ty zmíněné negativní jevy v naší společnosti. Sám částečně s kritikou těchto jevů souhlasím a tedy bych se k ní i přidal. Článek však vzbuzuje pocit, že Česká republika je ve výskytu mnoha negativních společenských jevů jakýmsi světovým unikátem. A to se obávám, že pravda není. Tento "pocit špatnosti všech Čechů" dokonce vede pana Uhla k tomu, že má potřebu se od Čechů distancovat, aby se tím "ohavným češstvím" neušpinil.

Ano, potíž nastává, když se kritika nějakého jevu zamění za negativní postoj ke skupině lidí, ve které se daný jev (byť i třeba ve zvýšené míře) vyskytuje. To je podle mě i jedním z podstatných znaků postoje části české veřejnosti k Romům.

Petr Uhl v diskusi píše:
"Výtka pana Nusharta, směřující k mým výrokům o Češích, je nespravedlivá. Nejen že nepaušalizuju, ale dávám si jako stoupenec jazykové politické korektnosti velmi pozor, aby se můj výrok o nějaké skupině lidí, (...), nedal vztáhnout na všechny (...)."
Politická korektnost je však jen instrumentem vnějškového postoje a často tak vlastně sama pomáhá vytvářet rozpory mezi tím skutečně žitým a tím, co je jen vystavováno navenek. Na dokreslení mých tvrzení si dovolím uvést několik citací z článku. V těchto citacích pro názornost zaměním Čechy za Romy:

"Někteří ROMOVÉ, mezi nimi i ROMŠTÍ AKTIVISTÉ, dnes provolávají nedotknutelnost takzvaných ROMSKÝCH zvyků a tradic. Neplnění závazků je bohužel jednou z nich."
"Přesvědčení, že děti vlastně nemají práva, či spíše že mohou dělat jen to, co jim v dané situaci dovolí jejich rodiče, (...), kteří přece chtějí jen jejich dobro, ba přímo je milují, je tradiční paternalismus ROMSKÉ společnosti."
"Jde to ale ztuha, ROMOVÉ jsou v Evropě považováni za hodně nepřizpůsobivé."
"Přezíravý a dominantní vztah k dětem souvisí U ROMŮ s mnoha dalšími jevy."
"Neberte nám „naše“ zvyky a tradice, říkají dnes někteří ROMOVÉ, mezi nimi bohužel i JEJICH AKTIVISTÉ."
"Každý, kdo PŘICHÁZÍ MEZI ROMY, musí přece JEJICH zvyky a tradice dodržovat. A zřejmě se má dívat na to, jak ROMOVÉ porušují zákony (...).
"Neplnění závazků a nerespektování zákonů a smluv je totiž také ROMSKOU tradicí."

(Slova napsaná VELKÝM PÍSMEM nejsou součástí původního vyjádření pana Uhla.)

Domnívám se, že lepším prostředkem, jak se vyhnout této pasti "nekorektního" postoje, je zaměření kritiky na kritizovaný jev, nikoliv zaměření odsudku na národnostní skupinu lidí a následné pracné dokazování, "že jsem přece nemyslel všechny".

Nechci, aby můj příspěvek vyzněl konfrontačně. Nemohu prostě jen nechat nepovšimnuto to, o čem se domnívám, že je ve svém důsledku škodlivé a s čím proto nesouhlasím. Vás si, pane Vyleťale, velmi vážím pro Vaše klidné a věcné vystupování v diskusích. Přeji Vám hezké a pokojné Vánoce.

Názorů Petra Uhla si vážím pro jejich domyšlenost, tvrdošíjnost a protože mu jde o věci, které považuji za velmi důležité. Přesto s ním velmi často nesouhlasím. To se týká pojmu a uplatňování "politické korektnosti". Osobně jsem přesvědčen, že je to jen nedostatečná náhražka za slušnost.

Potíž je v tom, že slušnost nejde institučně vynucovat, zatímco politickou korektnost do jisté míry ano. (Panely proti ponižování, etické kodexy apod.) Proto mnozí jemní lidé, kterým se hnusí hulvátství, hledají královskou -- vlastně zde demokratickou -- zkratku v politické korektnosti. Ke slušnosti je potřeba sebeúcta, sebejistota ve společnosti a vzdělání; a její rozšiřování je mnohem náročnější a dlouhodobější než zavedení kodexu politické korektnosti. A vyžaduje mnohem důslednější a houževnatější boj o to, aby ta sebejistota a vzdělání byla dostupná lidem bez ohledu na sociální postavení; s omluvou, že ta slova používám na levicovém serveru, mnohem větší odhodlání k boji starosvětsky řečenému třídní. Nicméně většinou dbám o to, abych ze sympatie pro věc, kterou politicky korektní zastávají, jejich pravidla dodržoval.

Jiří Nushart předvedl v téměř krystalické podobě důsledky jednoho slepého místa postoje velké části těch, kdo hlásají politickou korektnost (abych předešel nedorozumění, v tomto případě představuje Uhl výjimku): ve jménu recipročního a rovného vzájemného občanského uznání vyřazují ze hry stávající mocenské, sociální a etnické nerovnosti. Rovnost Čecha a Roma v právech a důstojnosti čtou samozřejmě i jako rovnost v jejich společenské situaci.

Slovní hrubosti a šíření předsudků vzniklých generalizací dílčí negativní zkušenosti vůči Romům ovšem stvrzuje jejich vyloučené či ponížené postavení v rámci daných nerovností. Útočí se zde na ty, kteří se mohou jen velmi neúčinně bránit . Proto není fér. Totéž neplatí v ČR o Češích, zde v byť třeba neoprávněné generalizaci převažuje význam pozitivní provokace a autor nese kůži na trh, protože ti, které provokuje, se bránit mohou. A k tomu nesení kůže na trh patří i nebezpečí, že upadne do eticky i esteticky odporného klišé provinciálního sebemrskačství a pohodlně se v něm zabydlí.
K falešnosti takové reciprocity doporučuji jednoduchý myšlenkový experiment: zkuste si ve těch pasážích pana Nusharta, které napsal kapitálkami, nahradit romské aktivisty rovnocennou, nikoli jen vzdáleně analogickou, dvojicí začínající “čestí …”

Vážený a milý pane Nusharte,
velice Vám děkuji za Vaší rekci. Mám z ní velkou radost, zejména z laskavého a smířlivého tónu, který je z ní cítit v řádcích samotných i mezi nimi. Tak to je dobře, tak to má být. Na Deníku Referendum je diskusní atmosféry, v níž nechybí pochopení a vstřícnost, stále více.

Víte, pane Nusharte, já jsem od života dostal vlastně takový velký dar. A sice, že jsem jeho nezanedbatelnou část mohl prožít v zahraničí. Stihl jsem být ještě emigrantem v zemi cizí. Nikde jsem tam neměl žádné známé, nikdo mne nečekal, nepřišel jsem do cizí země s ničím výjimečným. Z Československa jsem neodcházel s čímsi, co by mi mohlo v zahraničí byť jen nepatrně pomoci. Byl jsem posledním z posledních. Takové postavení byl pro mne velký dar.

Každý dar, nenechá-li si jej člověk jenom pro sebe, přináší plody, které přesahují význam daru samotného a často i soukromý charakter jeho určení. Z daru se pak stává další dar. Takovým dalším darem pro člověka žijícího v cizině, člověka, který se dotkne dna vlastní existence a své nové místo si hledá skrze řádné společenské struktury a pochopení domácích obyvatel, se časem stane pohled na svůj původní domov zvenčí.

Dar pohledu zvenčí jistě není žádnou zárukou bezchybného úsudku nad věcmi kolem nás, ale, je-li s ním naloženo v řádu obecného dobra, může se projevit jako významný příspěvkem k pravdivému poznání.

Možná odtud pocházejí některé mé názory ohledně stavu naší společnosti, názory, které mají mnoho společného s těmi, jež ve svém článku zastává pan Petr Uhl.

Ještě jednou Vám srdečně děkuji, pane Nusharte, za hojnost dobra, kterou přejete mně a jistě i všem lidem okolo nás. Přeji Vám i nám všem ostatním Vánoce plné lásky a otevřené náruče pro každého.

Jiří Vyleťal

Ty dvě věty, ve kterých se vyskytuje výraz "aktivisté", prostě neberte v úvahu, jako dostačující příklad stačí těch pět zbylých.

"význam pozitivní provokace" silnějšího bych nijak nepřeceňoval. Pokud je Pepa současně i magor (a podle mínění pana Uhla tomu tak je), dostane Dežo vo to větší nakládačku, vo co víc budete Pepu "pozitivně provokovat".

I pravil "humanista": "Óóó, jak jsou ti Češi skrz naskrz zkažení! Necítím se již více Čechem, nechci s těmi odpornými Čechy mít nic společného!"

I pravil Ježíš: "Ach, jak jsou ti Židé zkažení, všude jen samý farizej! Necítím se již více Židem, nechci s těmi odpornými Židy mít nic společného!"
A pak, cestou na Golgotu, završil své pozemské poslání: "Ach, jak je to lidstvo skrz naskrz zkažené! Copak jsem chudý duchem, abych se kvůli takovým odporným hříšníkům nechal ukřižovat? A upozorňuju vás, milí apoštolové, že tahle neoprávněná generalizace není nijak nefér: Lidstvo je totiž dost silné na to, aby se mohlo účinně bránit hříchu, takže v mých slovech o odporných hříšnících jasně převažuje význam pozitivní provokace a já vlastně nesu kůži na trh a vystavuju se nebezpečí, že upadnu do eticky i esteticky odporného klišé provinciálního sebemrskačství a pohodlně se v něm zabydlím. Proto už nechci s těmi odpornými hříšníky mít nic společného. NECÍTÍM SE JIŽ VÍCE ČLOVĚKEM A NECHCI UŽ MÍT S LIDSTVEM NIC SPOLEČNÉHO !!!" Po těch slovech mrštil křížem do pangejtu u cesty a vstoupil na nebesa.

(Zdroj: Dosud nepublikovaný útržek z Kumránských svitků, jehož obsah nedávno unikl z Vatikánu.)