„Nasněžilo,“ upozornila mě dnes ráno má snoubenka. Zbystřil jsem. Jako dítě jsem zimu a všechno sychravé a chladné miloval. Asi před dvěma lety se ale můj vztah k zimě obrátil. Jak už to tak bývá, dříve či později začnou děti chodit do práce a jejich vztah k okolnímu světu získá perspektivu. Tu mou před dvěma lety obrátila práce, kterou jsem začal dělat. Do dneška jsem sice plně nepochopil celý její rozsah a smysl, co jsem ale pochopit musel, byly praktické požadavky, které na mě klade. Jako každá práce má i ta moje řadu konkrétních úkolů.

Jedním z nich je i boj s živly. Příroda si usmyslela, že pořádek věcí by měl mít jistou podobu, která se neslučuje s představou lidskou. A já jsem teď takový pionýr novověku, který jí to musí každý den rozmlouvat a za tím účelem organizovat práci několika dalších lidí. Sníh je pak jedním z našich úhlavních nepřátel. Mrzne a klouže, taje kde nemá, zkrátka se sněhem jsou jen a jen problémy. Ze sněhu jsem začal mít fobii. Protože sníh, to najednou není příjemná vzpomínka na dětství, ale nebezpečí, za jehož odstranění jsem odpovědný. Navíc to je nepřítel, kterého nelze ovládnout a podřídit si ho. Když se neuklidí včas, ušlape se, zmrzne — a pak už nejde uklidit vůbec.