„Nasněžilo,“ upozornila mě dnes ráno má snoubenka. Zbystřil jsem. Jako dítě jsem zimu a všechno sychravé a chladné miloval. Asi před dvěma lety se ale můj vztah k zimě obrátil. Jak už to tak bývá, dříve či později začnou děti chodit do práce a jejich vztah k okolnímu světu získá perspektivu. Tu mou před dvěma lety obrátila práce, kterou jsem začal dělat. Do dneška jsem sice plně nepochopil celý její rozsah a smysl, co jsem ale pochopit musel, byly praktické požadavky, které na mě klade. Jako každá práce má i ta moje řadu konkrétních úkolů.

Jedním z nich je i boj s živly. Příroda si usmyslela, že pořádek věcí by měl mít jistou podobu, která se neslučuje s představou lidskou. A já jsem teď takový pionýr novověku, který jí to musí každý den rozmlouvat a za tím účelem organizovat práci několika dalších lidí. Sníh je pak jedním z našich úhlavních nepřátel. Mrzne a klouže, taje kde nemá, zkrátka se sněhem jsou jen a jen problémy. Ze sněhu jsem začal mít fobii. Protože sníh, to najednou není příjemná vzpomínka na dětství, ale nebezpečí, za jehož odstranění jsem odpovědný. Navíc to je nepřítel, kterého nelze ovládnout a podřídit si ho. Když se neuklidí včas, ušlape se, zmrzne — a pak už nejde uklidit vůbec.

Takže když jsem uslyšel, že sněží, trhl jsem sebou. A začal jsem promýšlet katastrofické scénáře toho, co nás čeká. Nakonec jsem všem poslal textovou zprávu, aby napadlý sníh rozhodně nezapomněli uklidit. Když jsem vycházel z domu, pomyslel jsem si, že ráno jako bylo to dnešní, by mi před dvěma lety připadalo krásné.

↗

V jednom a tom samém městě může v jedné čtvrti sněžit a v sousední zároveň nemusí být ani vločka. Repro DR

A tak jsem s apokalyptickými myšlenkami cestoval ranním Brnem. Do své práce totiž dojíždím z jedné okrajové čtvrti na kopci do centra, které leží v údolí. Pokud někdy budete cestovat třeba z Líšně do centra města, můžete si všimnout zajímavého jevu: pokud sněží a teplota se zároveň pohybuje někde kolem nuly, začíná sníh v určitém bodě tát. A tak je možné, že v jednom a tom samém městě může v jedné čtvrti sněžit a v sousední zároveň nemusí být na zemi ani vločka. A tak jsem dorazil do práce. Po sněhu ani stopy. Mí spolupracovníci a spolupracovnice byli taktní a v odpověď na mou alarmistickou textovku mi věnovali jen shovívavý úsměv.

A mě napadlo, že i když člověk žije ve velkém městě, stejně se na něj vždy dívá z perspektivy své čtvrtě a ulice. Ono je to asi přirozené. Jen bychom pro pár Líšeňských vloček neměli zapomínat, že v Černovicích nutně chodníky klouzat nemusí. Zkrátka si udržet nadhled. Snad v sobě probudit Brňana, či co. A hlavně nezapomenout, že zima je pořád krásná.