Dialektika doby

Radovan Bartošek nastiňuje, co se stane, až úplně zavrhneme dialektiku jako schopnost rozumového uvažování a argumentace. Hrozí totiž nástup těch, kteří nic z toho nepotřebují: svůj názor protlačí silou.

Jeden Němec kdysi napsal, že „dialektika se volí, jen není-li jiného prostředku“. Dialektika v tomto případě zastupuje argumentaci, rozumové zvažování a řešení problému. Je to poslední zbraň člověka, který svou vůli nedokázal prosadit jinak. Nástroj slabých. Dialektika je něco jako nečestná metoda, úchylka, které se silný člověk nanejvýš vysměje.

Krátce nato se antidialektik zbláznil. Jeho slova se stala módním doplňkem na šosáckých kabátech evropské společnosti, která se jala uplatňovat svou vůli k moci. Všechno to, co se v nás křesťanská civilizace a tradice helénské filozofie snažila krotit, vytrysklo jako divoký pramen na povrch.

Evropa zahodila dialektiku a v extázi ze všech svých skrytých vášní a temných tužeb se, stejně jako antidialektik, zbláznila. Těm stavům šílenství jsme si zvykli říkat „světová válka“. Je-li válka krajním šílenstvím, pak je světová válka totalitou kolektivního šílenství.

Takže jsme se odvážili být skutečně „velkými“ a skutečně „silnými“. Evropa pohlédla do zrcadla svého nevědomí. Co tam uviděla? Právě ty šosácké kabáty, bohatě opentlené mýty a bájemi o vlastní výjimečnosti, o poutu krve a půdy a o nedostatečnosti těch druhých. Neuviděli jsme obry, ale malé děti, které si na obry pouze hrály. Místo velikosti přišla sadistická jatka. A tak si Evropa řekla, že na to ještě asi nemá. Začala si lízat hluboké válečné rány a na čas se k dialektice vrátila.

Od největšího antidialektika se dozvídáme, že dialektika je řevem a ten je potřeba omezit. V Polsku se mezitím na podobných antiimigračních setkáních pálí figuríny Židů. Foto spost.com

Ale jak se zdá, rány se zacelily a naše sebevědomí stouplo. Svou velikostí a historickou výjimečností jsme si opět jistí více než kdy dřív. A tak se dialektika opět stává nechtěnou a nepotřebnou veteší. Najednou na dialektiku nikdo neslyší. Když se argumentuje, je to projev neslušnosti, povýšenosti a odtrženosti od reality.

Silný člověk neargumentuje, ale svůj názor jednoduše prosazuje. Jestli je to názor zdůvodněný, jestli nevyvrací sám sebe, jestli je konzistentní nebo je v souladu s realitou, kterou chce měnit, je zcela nepodstatné. Jak se od našeho národního apologeta antidialektiky dozvídáme, dialektika je dokonce řevem, a řev je něco, co je potřeba omezit.

Takže zbývá rozřešit otázku, jak to vlastně je s tou naší velikostí a sílou: Jsme skutečně silní a vyspělí natolik, že je dialektika nepotřebná? Nebo si opět oblékáme strakatý šosácký kabát národních hodnot, který je pořád prožraný moly a padá nám?

A co bude, až opět zavrhneme dialektiku? Zešílíme? Odpověď nám naznačují některé indicie: například v Polsku vzplála na jedné protiuprchlické demonstraci figurína Žida. Tož tak.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Renesance, či konec dialektiky? Pátek, 20.Listopadu 2015, 17:00:49

Zajímavá úvaha; a skutečně potěšitelné zjištění, že dialektika a dialektické myšlení ještě zcela nevyhynuly.

Bylo by ale opravdu velmi prospěšné, kdyby se autor neomezil pouze na kritiku kritiků dialektiky, ale kdyby sám alespoň v základních rysech nějakým způsobem vymezil, v čem má vlastně ta "správná" a potřebná dialektika záležet.

Snad jenom v dialogu? Dialog není - bez dalšího - dialektikou, i když se slovní základ zdá být napohled stejný.

Dialog - totiž dialog skutečný, kde je nasloucháno názorům protistrany a tyto jsou brány vážně - může skutečně být počátkem a základem dialektiky; ale ani není dialektikou samotnou, ani není zárukou, že jeho výsledkem bude samotný proces dialektické syntézy. K tomu je zapotřebí ještě mnohem více, nežli dobrá vůle k vzájemnému naslouchání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 20.Listopadu 2015, 17:32:29

Ve slovníku cizích slov píšou, že dialektika je "umění vést polemiku, zjišťovat pravdu odhalováním rozporů v řeči odpůrce".
Chce snad autor tvrdit, že tohle je jediná cesta, jak zabránit konfliktům? To jako kdo to neumí, tak má sklony k silovému řešení?
Nemohou lidé spolu prostě jen tak komunikovat aniž by odhalovali rozpory a vyvraceli tvrzení odpůrce jinými argumenty?
Není tohle náhodou typicky mužský způsob komunikace?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 21.Listopadu 2015, 06:29:59

Myslím si, že války se nevedou, protože by lidem došly argumenty a oni podlehli vášním. Oni si naopak najdou argumenty, proč je třeba války vést a vedou je docela chladnokrevně.
Války se vedou za účelem získat moc.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Co je dialektika? Sobota, 21.Listopadu 2015, 14:09:59

Paní Hájková, zdá se že máme oba stejný slovník cizích slov ;-) - pro zajímavost jsem nahlédl do toho svého, a opravdu je tam přesně tato formulace.

Ovšem! Dialektika samotná, ve svém ryzím filozofickém smyslu, to je záležitost tak extrémně komplexní a mnohotvará, že její pochopení opravdu nelze vyčíst ze slovníku cizích slov.

Jen tak pro ilustraci: svého času, v době svých studií jsem navštěvoval přednášky profesora Stephana Otto, jedinečného znalce (a vyznavače) dialektické metody myšlení. Vida můj zájem, doporučil mi - pro začátek - informovat se ve velkém, mnohasvazkovém německém odborném filozofickém slovníku. A - zde jenom to čistě slovníkové heslo "Dialektika" zabíralo celé stovky stran!!

Už z tohoto důvodu se tady nechci vůbec pouštět do pokusu nějakým způsobem definitivně a všeobsáhle definovat pojem "dialektika".

Jenom čistě v dané souvislosti bych dokončil to, co jsem naznačil už v mém minulém vstupu: svým způsobem je dialektickou metodu syntézy protikladů chápat jako pokračování (a dovršení) toho, co vzniká v procesu (seriózního a odpovědného) dialogu; ale na straně druhé ani takovýto o sobě kvalitní dialog sám o sobě ještě není zárukou toho, že se na jeho základě dospěje k oné syntéze, jakožto vyššímu stupni poznání.

Ale vlastně i pro tento účel bych tu přece jenom podal alespoň určitou minimalistickou definici dialektiky: dialektika je metoda spojování zdánlivě nespojitelného; je to metoda, která dokáže překonávat i ty nejpříkřejší protiklady, a která dokáže zdánlivě nesouvisející části tohoto světa spojovat v jeden jediný provázaný celek našeho bytí.

V souvislosti s naším tématem si můžeme vytvořit následující triádu:

disput - dialog - dialektika

1. Disput. To je pojem v české jazykové oblasti zřejmě velmi málo frekventovaný; dokonce i v tom akademickém slovníku cizích slov vůbec není uveden. Určeme si tedy disput jako dohadování se, názorový střet o určité téma. Jedná se tedy čistě o tento fakt a proces názorového střetu.

2, Dialog. To je už druhá fáze, kdy účastníci disputu začali překonávat výchozí pevné přesvědčení o výlučné a nezpochybnitelné pravdivosti svého vlastního názoru - a kdy už začnou být ochotni skutečně naslouchat argumentům svého názorového protivníka, a začít uvažovat o tom, nemohlo-li by případně i na nich být alespoň trochu pravdy.

3. Onen dialog je tedy už bezpochyby pozitivním počinem; ale sám ještě není zárukou, že se jeho účastníci dokáží dostat opravdu dál. Teprve moment d i a l e k t i k y je totiž oním mostem, který dokáže překonat původní neslučitelnost obou protichůdných náhledů, a dokáže je spojit, syntetizovat v jeden zcela nový celek, v novou myšlenkovou kvalitu.

Dejme si zcela konkrétní příklad, právě na základě úvodního textu.

První fáze: dva národy či dvě kulturní komunity jsou ve sporu, která z nich je vyspělejší. Česká - nacionalistická - komunita je pevně přesvědčena, že je daleko lepší a kulturnější nežli komunita islamistická. Oproti tomu ta islamistická (míněn je teď právě ten radikalizovaný, fundamentalistický islamismus) je naprosto pevně přesvědčená, že stojí nekonečně vysoko nad dekadentním, prohnilým Západem.

Druhá fáze: obě strany dokáží vstoupit do dialogu. Bezpochyby krajně pozitivní krok. Každá z obou stran začíná pomalu chápat, že existuje ještě i něco jiného nežli její vlastní "posvátná" pravda, a že ta druhá strana může mít přece jenom alespoň kousek pravdy. Optimálním výsledkem takového dialogu je to, že obě strany po sobě přestanou házet bláto (či bomby), a budou vedle sebe nadále žít víceméně v míru.

Jenže: tento "mír" je fakticky jenom vzájemnou lhostejností. V podstatě klid zbraní, který může být v zásadě kdykoli nahrazen zase válkou. Není to ještě zdaleka takovým počinem, který by oběma stranám ukázal principiální omezenost jejich vlastních stanovisek a postojů - a především, který by dokázal tyto jejich postoje převýšit do nějakého zcela nového, kvalitativně vyššího životního náhledu.

Tato třetí, "dialektická" fáze by musela mít nějakou takovou formu, že by nacionalisté nahlédli hlubokou humánní omezenost svého nacionalismu v okamžiku doteku s vyšší sférou spirituality (v daném případě reprezentovanou islámem) - a stejně tak islamisté by nahlédli naprostou omezenost jejich zfanatizovaného výlučného (a vylučujícího) pojetí islámu ve střetu s humánními hodnotami západní civilizace.

V rovině subjektivního prožitku by předpokladem takovéto dialektické syntézy bylo asi tak to, kdyby se Konvička zastyděl za svůj primitivní antiislamismus, a islámský terorista se upřímně kál za jím spáchané krveprolití ve jménu abstruzního pseudoreligiózního dogmatu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.