Je demokracie odepsaná?

Ve spolupráci se čtrnáctideníkem Tvarem zveřejňujeme esej Ivana Štampacha. Je historicky evidentní, že demokracie, počáteční demokracie občanská, i snahy o její sociální realizaci mají původ v zemích s po staletí převládajícím křesťanstvím.

Ivan-stampach-profil-foto

Ivan Štampach

01.03.2015 08:00

Tvar_na_titulku

Logo

Není ještě běžné demokracii odmítat. Připouští se, avšak se spikleneckým pomrkáváním. Naznačuje se, že dobře víme, že přece „vláda lidu, prostřednictvím lidu a v zájmu lidu“, jak demokracii definoval roku 1863 Abraham Lincoln, není možná. Lid přece nemá kvalifikaci zvládnout tak složitou a náročnou agendu, jakou je stát. Jak by byla možná samospráva občanů na úrovni státu, když se zásadně popírá možnost samosprávy pracovníků v útvarech mnohem jednodušších, než je stát, totiž ve firmách?

Pokud se někdo prohlásí za demokrata a je kritický ke stávajícímu systému, může to být proto, že ho pokládá za formálně, avšak ne reálně demokratický. Vidí deficit demokratického obsahu v demokratické formě a má za to, že demokracie je v systému málo a ve skutečnosti jde do značné míry o plutokracii, vládu ekonomicky mocných subjektů, ne-li o kleptokracii, tedy vládu zlodějů.

Demokracie se však až příliš často odmítá jako program s poukazem, že systém se tak sice označuje, ale reálně musí vládnout povolaní, společenská vrstva patřičně vyškolená, vybavená zkušeností s dosavadním uplatňováním moci. Mělo by se prý uznat, že demokracie existovat nemůže. Demokracii se nedůvěřuje jako vizi. Má být iluzí a nemá prý smysl o ni usilovat. Je třeba jednou jasně říct, že existuje Bohem či Evolucí nebo prostě souhrou náhod určená skupina kompetentních a jim je třeba vyklidit prostor. A že už je načase opustit fikci či iluzi demokracie.

Je-li demokracie v krizi, lze s tím něco dělat. Je-li v krizi důvěra demokracii, pak to demokracie znovu, jako už tolikrát v novověkých dějinách, vzdává ve prospěch režimů autoritativních, diktátorských, despotických, tyranských nebo dokonce totalitních.

Mocní spojenci
O středověké, ale i o novověké evropské filosofii se říká, že je rozšířeným komentářem k Platónovi. Je pozoruhodné, že jeho úvahy jsou po více než 2300 letech stále tématem diskuse. Platón, sám snad aristokratického původu, byl, jak známo, zklamán z demokracie athénského městského státu, která měla v té době podobné slabosti, jako ta dnešní. Napsal spis navrhující ideální uspořádání společnosti pod řeckým názvem Πολιτεία, což se do češtiny obvykle překládá jako Ústava, latinské překlady zase používají výraz Res publica, tedy věc veřejná, odtud označení společenského uspořádání státu jako republiky.

Platónská politeia je vládou kompetentních a většina společnosti – ženy, otroci a otrokyně a ostatní nehodní – je z účasti na vládě vyloučena. Aristotelés pokládá demokracii za jednu ze tří špatných forem vlády vedle tyranie a oligarchie. Modifikuje platonské pojetí ideálního uspořádání a neradno zapomenout, že to činí jako říšský ideolog makedonských despotů Filipa a Alexandra.

Biblický kořen demokracie?
Je historicky evidentní, že demokracie, počáteční demokracie občanská, i snahy o její sociální realizaci mají původ v zemích s po staletí převládajícím křesťanstvím. Je však zřejmé, že mezi aktéry revolucí směřujících k demokracii (např. Francie, 1789) a institucionalizovaným křesťanstvím byl od počátku konflikt. Církev byla oporou ponižujících tyranských pořádků. Zejména římská církev se rozvinula v nadstátní absolutistickou monarchii, která se nevzdala nároku ovládat státy ve smyslu dokumentu papeže Řehoře VII. Dictatus papae (Papežův diktát) z roku 1075.

Humanistický důraz přelomově formuloval renesanční myslitel, hermetik a křesťanský kabalista Giovanni Pico della Mirandola v textu De hominis dignitate (O lidské důstojnosti). Pod tímto názvem vydal spis jeho synovec roku 1496, dva roky po autorově smrti. Byl zamýšlen jako úvod k Picově obhajobě v církevním procesu ohledně jeho pravověrnosti. Impulsy renesančního humanismu převzali někteří aktéři protestantského hnutí.

Tento podnět dovedlo dál reformované křesťanství. Ta jeho větev, která je spjata s Huldrychem Zwinglim (1484–1531) a později Jakubem Arminiem (1560–1609), přijala renesanční podněty, zrušila v církvích vládu kléru a prohlásila všechny za sobě rovné. Totéž se stalo v naší Jednotě bratrské, která reformaci o nějakých šedesát let předběhla.

Po počátečním radikálním a poněkud sektářském období se Jednota bratrská, reprezentovaná později Janem Ámosem Komenským, na konci 15. století přiklonila k humanistické vzdělanosti. V luterské větvi reformace pietistické hnutí relativizuje obnovený klerikalismus a opírá se o osobní zkušenost. Jeho předchůdci byli již křesťanští hermetici Jacob Böhme (1575–1624) a Johann Valentin Andreae (1586–1654).

Tato duchovní inspirace nebyla samozřejmá. Autoritativní a patriarchální model je do křesťanství vepsán mnohem hlouběji, než jen do církevních organizačních struktur. I tam, kde církev překonala feudální uspořádání a stala se novověkou církví měšťanskou, zůstává na nebesích Vševládce. V Kalvínově pojetí (Jean Cauvin, 1509–1564) je božská moc totální, všichni jsou odsouzeni k věčnému zavržení a někteří, aniž by to jakkoli souviselo s jejich osobními postoji, jsou podle Boží libovůle určeni k záchraně.

Mezi svrchovaným Bohem a člověkem je v historickém křesťanství napětí. Člověk je bídný červ, který se plazí u podnoží Božího trůnu. A Jeho moc vyjadřují pozemské autority. Nejen zvetšelá církev, ale i husité, luteráni a kalvinisté pronásledovali ty, kdo se odvážili smýšlet o obsahu křesťanské víry odlišně. Bůh, který na desítkách míst Bible přikazuje vybít celá města, včetně žen, starců a dětí, je dobrou oporou takového jednání. A i když se Bohu připíše laskavost, nelze se ubránit skeptickému konstatování, že Bůh monoteistických náboženství je to nejlepší z člověka odebrané člověku a promítnuté do zásvětných říší.

Člověk podle Ludwiga Feuerbacha (1804–1872) promítá do náboženství dokonalost své vlastní podstaty, ideálního člověka (který ovšem existuje pouze v lidském druhu). Všechny vlastnosti, které člověk považuje za dobré, připisuje Bohu. Naopak všechny vlastnosti, pro něž na sebe není pyšný, připisuje lidskému rodu jako celku. Když člověk přikrášlil Boha svými nejlepšími vlastnostmi, ucítil tíhu své vlastní malosti a konečnosti.

Feuerbach reaguje na dobové vyprázdněné a umrtvené křesťanství. V té době mu Fierdrich Nietzsche (1844–1900) prostřednictvím Zarathustry jako literární postavy vyčítá: Bůh je mrtev, vy jste ho zabili. Samo křesťanství je však náboženstvím Boha, který je člověkem. Na tuto dávnou intuici, jíž promítlo do Ježíšova příběhu, křesťanství zapomínalo. Bůh byl v něm stále protějškem člověka.

Biblické osvobodivé poselství se v textu Starého i Nového zákona prosazuje v prostředí založeném na autoritativním principu, na dominanci a na represi. Kdo si myslí, že musí Bibli číst takzvaně doslovně, kdo tedy biblickým autorům připisuje spíše styl policejního protokolu a zapomene na literární bohatství textů, ten tam Boha, který je člověkem a v člověku, sotva najde.

Kdo se literou Bible nenechá zotročit a pamatuje na ducha, tomu se přihodí událost Slova. Ten najde to, v čem se Bible neshoduje s dobovými omezenými názory a s dobovými pořádky a v čem je alternativní, inspirativní i radikálně nová.

Potřebuje demokracie ducha?
Demokracie mnohé odpuzuje tím, jak je profánní, pozemská, světská a plebejská. Zdá se, že v ní není prostor pro aristokracii. Nejen pro rodovou šlechtu, jejíž vrozené přednosti jsou fikcí, ale i pro šlechtictví ducha, pro ušlechtilost, kultivovanost, pro to, co je bez ohledu na modrou krev vznešené a důstojné.

Zde je třeba připomenout, že umění, které ztuhne v důstojné apollinské póze, může být formálně vytříbené, důstojné, moudré, náročné, pozvedající, ale taky vyprázdněné, lartpourlartistické. Může to být čisté umění, jež je očištěné od života. Smutná krása dekadence je zároveň voláním po polárním principu.

Umění také potřebuje prvek dionýský. Potřebuje se smočit v životě, který je někdy neuspořádaný, drsný, dravý a žhnou v něm emoce. Vedle světlého, klasicky umírněného řádu má přijít ke slovu živel temný, orgiastický, extatický, chaotický a iracionální. Obdobné je to i v politice.

Od demokracie, je-li vládou lidu, nelze čekat, že bude vládou filosofů. Ty někdy vynesou na trůny mimořádné politické zvraty. Postavy jako Tomáš G. Masaryk nebo Václav Havel nemohou být pravidlem. Hrubiáni, šmejdilové a pragmatici na vysokých postech – u nás navíc, což je pro republiky atypické, v královských a chrámových kulisách – mohou někoho mrzet, ale sotva tomu může být jinak.

Rovnosti, jež je pro republiku nutností, lze dosáhnout dvojím způsobem. Lze utnout vše, co přečnívá. Lze všechny srazit na nejnižší pozici. Lze prohlásit osobní jedinečnost, talent, moudrost či inspirativnost za iluze. To bude politika populistická, technologie moci povýšená na princip. Půjde o politiku jako druh byznysu. Půjde o byznys méně výnosný, o předsíň k mnohem lukrativnějším pozicím v bankách, v energetice a jiných firmách. Taková politika nebude lidová, nýbrž populistická.

Lid je latinsky populus. Zdá se, že jde tedy o malý rozdíl. Vox populi však populistický být nemusí. Jde o to, zda se někdo lidovosti, lidových zájmů a lidového hodnocení jen dovolává nebo z lidu vychází a lidu slouží.

Druhou možností, jak rovnost zajistit, je rozpoznat v každém lidství jako jedinečné a nezastupitelné. Každý, zaměstnaný nebo hledající práci, bydlící i odkázaný na charitu, vymydlený, osakovaný a okravatovaný i páchnoucí a obtěžující svou pouhou přítomností „slušné“ lidi v dopravních prostředcích, mluvící důstojně nebo hrubě, pleti světlé nebo snědé, domácí i přistěhovalec, příslušník solidní většiny i podezřelé etnické, náboženské nebo sexuální menšiny, každý má lidskou důstojnost.

Lidská důstojnost je prázdným souslovím, pokud je jen deklarována, ale není přirozeně dána celým životním zaměřením. Lidská důstojnost, kterou, připomeňme znovu, takto objevil křesťanský hermetik a humanista Pico della Mirandola, závisí na tom, co bylo na okraji středověkého myšlení formulováno jako natura humana capax divini. Lidská přirozenost schopná pojmout přirozenost božskou, nebo prostě lidství s kapacitou pro božství. Kdosi to také vyjádřil tak, že člověk není pouze člověk.

Člověk musí sám sebe překročit ve svobodném a tvůrčím činu, aby sám sebe uskutečnil. Mystici a hermetici spatřují na dně lidství božskou jiskru. Křesťanské sdělení o Bohu-člověku se primárně týká Ježíše, sekundárně kohokoli. Kazatelsky zamlčená maxima z hlubších dimensí křesťanství zní: Bůh se stal (v jedinečném příběhu) člověkem, aby se (kterýkoli) člověk mohl stát bohem.

Druhý způsob zajištění rovnosti je tedy ten, který posuzuje jednotlivce (ale též etnika, rasy, profesní skupiny a společenské vrstvy) podle neomezeného lidského potenciálu. Taková politika nemusí být a spíše není teokratická. Nezapírá vznešenost, ale je doma v pozemské obyčejnosti.

Trojčlenný člověk
Konvenční formulace o člověku říká, že má duši a neřeší, kdo je oním „vlastníkem“ duše. Kdo je ten vlastnící subjekt, je-li duše vlastněným objektem. Proto je vhodnější člověka charakterizovat jako duši. Duše v biblickém smyslu je totiž prostě živá bytost.

Není tím popřeno, že člověk je tělem. Koneckonců tělo je tělem protože se duše chopila hmoty, oživila ji. V těle jako objektu zasvitla duše jako subjekt. Člověk je duší a je tělem. Patří k těmto dvěma světům, ke každému z nich celý. Nebo spíše duše jako střed lidství je otevřena na jednu stranu ke světu přírody, k mateřské půdě matérie.

Matérie je oním citlivým chaosem, který reaguje na podněty a tvoří překvapivé a smysluplné tvary. Nemusíme myslet přírodu jako soubor objektů redukcionistické a mechanistické přírodní vědy. Můžeme mínit přírodu v goethovském smyslu jako soubor živoucích sil a bytostí.

Možnost přírodu filosoficky chápat v návaznosti na zdánlivě zapomenutou přírodní filosofii ukazuje současný německý autor Jochen Kirchhoff (*1944), od nějž vyšly česky filosofické eseje Jinosvět (Praha: Dybbuk, 2008) a Vykoupení přírody a přirozenosti (Praha: Malvern, 2012). Se značným zjednodušením jeho náročného myšlení lze říct, že pro něj čas a prostor jsou spjaté s člověkem a veškerá příroda je v jakémsi smyslu oživená a oduševnělá.

Duše je otevřena také vůči duchu. V imanenci duše je přítomna transcendence ducha. Takto pojatý duch není protikladem těla, je tělem oduševnělým a zduchovnělým. A proto ne méně hmatatelným. Oba světy, jejichž průsečíkem v jistém smyslu je každý z nás jako duševní, živá bytost, patří k sobě. Možná je to týž svět ve dvojím nasvícení. Hmota jako říše nutnosti, jako kra plující v oceánu ducha a duch jako prostor svobody.

Celistvý a vzpřímený člověk – bytost duchovní, otevřená k výšinám, tedy svobodná, a bytost duševní, horizontální, otevřená do šíře a tělesně spřízněná s živoucí hlubinou – je člověk pro demokracii. Takto chápaný člověk může být respektován jako subjekt, nelze ho převést na objekt a nelze ho zvěcnit. A přitom nemusí být odlučován od kosmické souvislosti. Nemusí se např. popírat jeho příbuzenství se všemi živými tvory, s živočichy a rostlinami (a ostatními říšemi a doménami života). Je to pojetí kosmothendrické, slučující kosmické a božské s člověkem.

Pro demokratická a sociální témata citlivý ruský myslitel Nikolaj Berďajev (1874–1948) přivítal revoluční dění roku 1917, ale záhy s pohledem na konečné důsledky listopadové (podle tehdejšího ruského kalendáře říjnové) verze této revoluce Rusko opustil. Nevěřil totiž pseudomystice mas, děsil se „pracovní povinnost pro všechny“ a „zřízení průmyslových armád“ (srov. Manifest komunistické strany, rok 1848).

Nevěřil v sociální ani přírodní determinaci člověka. Člověk jako produkt slepých mimolidských sil, pohybující se po silokřivkách moci stanovených přírodní nutností, může mluvit o osvobození a emancipaci, avšak na konci takového dění bude otrokem nebo otrokářem. Železná dialektika pána a raba zůstane zachována.

Kdyby byl Marx třídně determinován, nepřišel by s emancipačním projektem, který má nemalá rizika, ale jako cíl postuluje sdružení, „v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“ (týž dokument). Berďajev nepotřebuje ducha jako zvláštní substanci, jakousi zředěnou hmotu nebo energetické pole. Osoba je spíše aktem, dějem či vztahem, sebe-vědomím, sebevládou, svobodou a tvorbou.

Pouze člověk se spirituálním přesahem, pouze plnohodnotná osoba vydobývající na diktátorských bozích i na materialistických světech nutnosti vlastní svobodu, může být sociálně kritický a sociálně kreativní. Může emancipačním projektem přinést do sociálního prostoru radikálně novou kvalitu.

Podle původně německého, později amerického demokrata a socialisty Ericha Fromma (1900–1980) je autoritativní model nekrofilní. Člověk se může sám vzdát svobody, je-li neproduktivní (receptivní, hromadivý apod.). Produktivní orientace umožňuje tvůrčí práci, zralou lásku a rozumné myšlení. Člověk takového charakteru je kreativní, harmonicky využívá své schopnosti a talent v interakci s okolím. Sebeodcizení člověka, obzvlášť časté v západní společnosti s její odcizenou výrobou a konzumní společností, člověka spoutává.

Uniká-li člověk před svobodou, objevují se u něj autoritářské tendence, snaha ovládat druhé lidi nebo naopak podrobovat se nadvládě. Jako myslitel kulturní psychoanalýzy hlásící se k marxovské inspiraci Fromm jistě nepotřeboval lidskou svobodu zajišťovat nějakou spirituální substancí. Duch a svoboda jsou způsoby vztahu k sobě, k jiným lidem, ke společnosti a přírodě.

Trojčlenná společnost
Tři aspekty života společnosti tvoří schéma, které je v Evropě staletími zažité. Tradiční společnost rozlišovala tři vrstvy s odlišnými úkoly: oratores (modlitebníci), bellatores (válečníci) a laboratores (pracovníci). Prvním dvěma skupinám jsou přiřčeny úkoly označené jako sacerdotium (úkol posvěcovat, spojovat obětí nebesa se zemí) a imperium (vláda, panování). Průzorem k pozdější společenské formaci byla nejen práva, ale i povinnosti vrstev vůči sobě. Bojovníci, rytíři, šlechta měli ostatní chránit.

Je také zvláštní, že kněžstvo je nejvyšším stavem, ale netřímá v rukou meč, skutečně vládne stav teoreticky kněžstvu podřízený. Už tak dávný je model oddělení církve a státu. Papežství tendující k absolutistické teokracii a soupeřící s Impériem je stejnou deviací tradičního trojčlenného modelu, jakou je státní moc zasahující i do duchovního a intelektuálního života a činící z kultury ideologické ospravedlnění moci.

Trojí bylo i heslo u těžkého porodu moderní demokracie (mj. prostřednictvím kruté jakobínské tyranie): svoboda, rovnost, bratrství. Pod poněkud pozměněnými názvy tato trojnost vstupuje do politických programů, např. jako kombinace občanských svobod a lidských práv se zastupitelskou demokracií a sociální solidaritou. Jsou to tři pilíře moderního evropského liberálního, demokratického a sociálního státu.

Německý filosof a duchovní mistr Rudolf Steiner (1861–1925) ve svém pojetí sociální trojčlennosti propojil devizu Velké francouzské revoluce s trojnou povahou člověka. Svoboda má v jeho pojetí být rozhodující v oblasti ducha, rovnost má určovat právo a politiku, solidarita má být dominantní v sociálním životě. Tak jako člověk není složeninou tří substancí, tak také ve společnosti tyto tři principy nemohou být jeden bez druhého a měly by tvořit organický celek.

V tomto pojetí nelze prosazovat buď svobodu, nebo solidaritu. Není možné drtit sociální soudržnost v zájmu svobody, jak to činí individualistický (neo)liberalismus. Není možné prosazovat solidaritu (a rovnost) tím, že z lidí uděláme nesvéprávné jedince, kteří o sobě nemohou rozhodovat.

„Kde je duch, tam je svoboda“. Podobná slova najdeme už v Bibli (2 Kor 3, 17). Týká se to náboženství. Žádné by nemělo být státem preferováno a žádné (pokud není nenávistné a neohrožuje bezpečí lidí) omezováno. Dokonce v Koránu (2, 256) najdeme větu: „Nebudiž žádného donucování v náboženství.“ Nenápadnější však je náboženská tyranie zachovaná i v liberálním státním prostředí.

Dodržování často svévolně vymyšlených morálních norem se vynucuje pohrůžkou věčných trestů. Taková vláda nad dušemi je efektivnější, než vláda používající standardní mocenské páky. Toto pojetí zlomilo charaktery milionů lidí. Takto pojatý Bůh drží lidi v poddajnosti vůči pozemským autoritám, které jeho vůli mají reprezentovat: ekonomickým, politickým a náboženským. Sankce za to, že si člověk myslí něco odlišného o náboženských tématech už sice dnes nejsou tak dramatické jako do 18. století, ale vyobcování z církve s případnými profesními a existenčními dopady je možné dodnes.

Duch žijící ve filosofii nebo projevující se uměleckou tvorbou není ničím bez svobody, bez vnějších svobodných podmínek, ale rovněž bez zápasu o svobodu vnitřní. Umění s doporučenými tématy a přikázaným stylem, umění účelové, poslušné, a v tomto smyslu ukázněné, nebo oficiální státní filosofie nejsou přijatelné.

V právu nejsou přijatelná privilegia jedněch a omezení možnosti domoct se práva pro druhé. Právo je v našem typu společnosti deklarováno jako stejně účinné pro všechny. Přitom však se obyčejný člověk často evidentně spravedlnosti nedomůže. Cestující není rovnoprávným smluvním partnerem dopravce, zaměstnanec uzavírá pracovní smlouvu jako slabší partner: zaměstnavatel si může mezi zájemci o pracovní místo vybírat, uchazeč o práci musí přijmout nadiktované podmínky, nebo zůstane bez adekvátní obživy.

Lidé zcela jistě nejsou stejní, nepochybně jsou chytřejší a hloupější, silnější a slabší, odolnější a háklivější. Někdo je mírumilovný a někdo násilný. Přesto je rovnost imperativem. Rovnost nikoli na základě jakéhosi přiznaného společného minima, nýbrž na základě lidského potenciálu, na základě duševního života, lidské subjektivity a personality otevřené transcendenci. Na základě důstojnosti souvisící s božskou jiskrou na dně duše. Taková demokratická rovnost nesráží, nýbrž pozvedá.

Demokracie je zjevně na cestě. Není plně realizována. Uskutečnění rovnosti je náročné a svým způsobem nebezpečné. Je to odvážný podnik a jeho rizika jsou nemalá. Omezit práva některých pro jejich náboženskou, etnickou a rasovou příslušnost nebo vzhledem k pozici na pracovním trhu či příjmové hladině, to politiky, kteří mají plnou pusu demokracie, neustále svádí.

Bází duševního a duchovního života a jeho oporou je příroda a přirozené lidské společenství, jež nevytváříme volbou. Přírodní a sociální skutečnost jsou danosti. Z nich se vynořujeme. Nezůstáváme bezproblémovou součástí tohoto substrátu, ani bychom se od něj neměli odtrhnout. Vydanost neosobním silám a rytmům je stejně krajností jako abstraktní, od života odtržené „duchovno“.

Jako jednotlivcům nám hrozí možnost propadat do živočišnosti, tedy vlastně do bestiality, nebo zdánlivý opak, zapřít svou tělesnost, zapřít zvíře v sobě a povýšeně se nést nad tělesností, o níž s neuvěřitelným hnusem hovoří např. Augustinus Aurelius ve svých Vyznáních.

Sociálně se tato polarita projevuje na ose ubíjejícího a pohlcujícího kolektivismu a kořistnického individualismu. Jsou to dvě tváře stejné deviace. Řešení je péče o přírodu, odpovědnost za ní, role pastýře tvorstva, a také sociální solidarita. Kolektivismus ubíjí svobodu ducha, solidarita s ní počítá. Solidarita je dotažení demokracie potud spíše formální, pouze občanské, v demokracii na poli práce. I to je riskantní projekt.

Z nepodařených pokusů nastolit sociální spravedlnost pochází nedůvěra a opatrnost. Přesto však se svoboda podporující to nejlepší neobejde bez občanské rovnosti a bez solidární péče o nejslabší. A tím není míněna především individuální charita, nýbrž prostor, který si člověk práce vydobyde a v němž obhájí svou svéprávnost a oprávněnost o sobě a svém díle (spolu)rozhodovat.

Ze sociální trojčlennosti bychom si mohli udělat slovní hříčku, skládačku, v níž bychom různě přeskupovali důrazy a nějaké verze schvalovali a jiné odmítali. Je to pomůcka, která dovolí postihnout lidství jako osobu a jako sociální skutečnost v komplexnosti, která umožní, aby demokracie nebyla jen heslem na předvolebních billboardech a v úvodních pasážích volebních programů, nýbrž skutečností zčásti žitou a zčásti vizí, již bereme vážně a již se, snad ne marně, snažíme uskutečnit.

Text zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvarem


A co si myslíte vy? Diskuse (114 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Nominativ jmenovací Neděle, 1.Března 2015, 09:47:9

Nelíbí se mi skloňování "s literárním čtrnáctideníkem Tvarem" místo "s literárním čtrnáctideníkem Tvar".

Jestlipak by editoři DR napsali také "s deníkem Právem" nebo "v tragédii Hamletovi"? Je možno psát jak "s městem Olomouc", tak "s městem Olomoucí", protože slovo Olomouc je použito v plném původním významu. V "čtrnáctideník Tvar" je "Tvar" jen jméno toho časopisu a je to nominativ jmenovací, který se neskloňuje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pravé problémy demokracie Neděle, 1.Března 2015, 11:08:4

Tak přece, našel se někdo, kdo dokázal tak řečeno "uchopit býka za rohy", a postavit se čelem problému demokracie. Demokracie je ústředním heslem současné doby - a přitom se právě tento středobod stávajících politických, ale i obecně společenských struktur jen sotva kdy podrobuje hlubší analýze. Prostě se tak nějak vychází z toho, že demokracie je přece principem natolik nezpochybnitelným, že je zcela samonosná, že není zapotřebí si nad ní nějak více lámat hlavu.

Ivan Štampach se podjal úkolu osvětlit problém demokracie ve vztahu k samotnému člověku. Velmi přesvědčivým způsobem, s velmi širokým záběrem od klasické filozofie před náboženství až po kulturu dokládá a dokazuje svou základní tézi: že demokracie je sama o sobě velmi životným principem, ovšem pouze za předpokladu, že stojí na - zkráceně řečeno - skutečně oduševnělém člověku. A že zároveň tato demokracie tomuto člověku musí něco dávat zpátky - neponechávat ho v izolovanosti jeho individuální existence ponechané sobě na pospas (jak tak činí individualistický liberalismus), nýbrž na základě všeobecné solidarity ho učinit členem všelidského společenství.
Přičemž, Štampach klade důraz na to, že tato solidarita nesmí být nějakým umělým, vnuceným kolektivismem, nýbrž musí být pravou střední cestou, střední polohou mezi oběma extrémy.

Potud tedy dobře; autorovy vývody jsou jasné, přesvědčivé a velice dobře doložené, není v podstatě nic, v čem by bylo možno s ním nesouhlasit.

Ovšem - při bližším pohledu zde zůstává nicméně otevřený a neřešený přinejmenším jeden zcela zásadní problém. A to sice: jakým způsobem je možno tohoto ideálního stavu jak demokracie, tak člověka v reálném světě vlastně dosáhnout.

Ivan Štampach se odvolává na "přírodu" na tu přírodu, která je základem člověka, a o kterou je zapotřebí se starat a o ni pečovat.

Ovšem, aby tato příroda mohla sloužit jako dostatečně nosná základna pro tohoto "dobrého" člověka a "dobrou" demokracii, k tomu by bylo nutno napřed vést důkaz, že tato sama příroda je ve svém jádru dobrá. Takovýto důkaz by bylo ovšem velice problematické nalézt.

A za druhé, tento poukaz na přírodu je prostě příliš obecný. Nakonec, z přírody jakožto původní danosti vycházel třeba i takový Karel Marx - ten k této obecné výchozí základně ovšem připojil ještě velice důležitý faktor p r a x e, totiž lidské činnosti při opracovávání této přírody jakožto surovinové základny v produkčně-pracovním procesu.

A už tady nám vznikají zásadní komplikace: i kdybychom tu původní přírodu pojímali jako bezrozporně harmonickou, ona lidská materiální praxe taková v žádném případě není. Jak je možno reálně požadovat mezilidskou solidaritu jakožto základní rys pravé demokracie za podmínek, kdy veškerá materiální lidská praxe (tedy vztahování se k přírodě) je za podmínek kapitalismu výhradně individualistická? To je rozpor, který není možno překlenout jenom nějakými - byť i humanisticky míněnými - apely na solidaritu.

Problémy demokracie však nespočívají jenom v tom, že by - jakožto domněle dokonalý a ideální princip - byla pouze nějakým způsobem sekundárně kontaminována a deformována určitými historicky podmíněnými ekonomicko-společenskými faktory.

Je sice hodné uznání, že I. Štampach zmiňuje Platóna a Aristotela, jakožto kritiky demokracie - ovšem ani jedním jediným slovem neuvádí, o jaké konkrétní a r g u m e n t y tyto dvě největší osobnosti evropského filozofického myšlení svou kritiku demokracie opíraly! Vypořádat se s těmito velikány politické filozofie jenom poukazem, že prý Aristoteles byl "říšský ideolog makedonských despotů Filipa a Alexandra" - to není protiargument, to je prostě holá denunciace.

Zkrátka, všeho všudy: jakkoli je text Ivana Štampacha ohledně svého tématu potřebný a záslužný, jakkoli je možno s jeho základními intencemi plně sympatizovat, přesto není způsobilý vyřešit fundamentální problémy ani demokracie, ani samotného člověka v jeho reálném světě.

A tak, tu úvodní zmínku o "uchopení býka za rohy" je nutno značně relativizovat, s tím, že se nakonec jedná jenom o jakési uchopení "jakoby". Anebo tento býk je pouhá - do žádoucí podoby uhlazená - fikce, která se skutečnými silami a skutečnými střety tohoto světa má jen velmi málo společného.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Demokracie jako teorie legitimity Neděle, 1.Března 2015, 14:48:32

Demokracie je v dnešní době především teorií legitimity vládnutí. Teorie legitimity jsou důležité, protože stav, kdy vláda může být svržena násilím, protože vládne špatně, vede k občanským válkám a intervencím jiných států. O každé vládě si někdo myslí, že vládne špatně.


Teorií legitimity není mnoho: bylo to "božské právo králů", to už padlo skoro všude, v Evropě padla i "diktatura proletarátu", od té ovšem dosud snad odvozuje svou legitimitu vláda Komunistické strany Číny.

Demokracii jako teorii legitimity nezpochybňují špatné vlády, protože "lid" jako suverén má právo i vládnout si špatně.

Zpochybňuje jí tvrzení, že ve skutečnosti lid nevládne. Ale podařilo se už někdy svrhnout relativně demokraticky zvolenou vládu ve jménu lidu a dosadit něco lepšího?

Řecká demokracie neumožňovala vládu v celcích větších než je městský stát, ani vládu dobrou, ani špatnou. Proto také staří Řekové žádný jednotný řecký stát nevytvořili, jen přechodné hegemonie, které ovládané obce za legitimní považovat nemohly.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 1.Března 2015, 19:49:45

Trojčlennost ve společnosti by možná měla správně fungovat takhle:

v oblasti fyzické (nebo spíš materiální): rovnost
v oblasti duševní: bratrství
v oblasti duchovní: volnost

No jo, ale když lidé pořád touží po svobodě hlavně v té materiální oblasti a pořád se jim nechce pouštět se někam jinam...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Legitimita demokracie Pondělí, 2.Března 2015, 12:36:6

"lid jako suverén má právo i vládnout si špatně" - a proč se domníváte, pane Kubičko, že tomu tak je?

Kdybychom tuto tézi skutečně přijali jako platnou, pak bychom museli zpětně exkulpovat například všechny panovníky ze středověku, ale i všechny despoty a diktátory, pokud se jako takoví otevřeně deklarovali: neboť tito všichni byli "suverény", a tedy - podle Vaší logiky - měli plné právo vládnout špatně.

Přesně tohle je to zcela převrácené vidění věcí, na kterém stojí současné ("postmoderní"?) pojetí demokracie: naprosto nezáleží na tom jestli se rozhoduje dobře nebo špatně, zda v souladu s - pravou - humanitou anebo jestli je výsledkem naprosté zpovrchnění lidské osobnosti; to jediné kritérium legitimity je prostě "vůle lidu". Kterážto ve skutečnosti ani vůlí lidu není, jedná se jenom o vůli právě aktuální většiny, a to přečasto i jenom většiny relativní (pokud do celého výsledku zahrneme i nevoliče).

Zkrátka: celá ta patologie stávajícího pojetí demokracie záleží právě v tom, že na místo zásadní otázky po k v a l i t ě rozhodování, respektive po kvalitě společenského bytí vůbec, se veškerá pozornost svádí jenom na čirou f o r m u rozhodovacích procesů, všechno končí nakonec jenom u pouhé k v a n t i t y (odevzdaných a spočtených hlasů).

Ivanu Štampachovi je nutno přiznat alespoň tolik, že do určité míry tu otázku po kvalitě postavil; s tím, že o pravé demokracii je možno hovořit jenom a jedině tam, kde máme k dispozici opravdu osobnostně zralého, odpovědného, kultivovaného občana.

Slabostí jeho modelu - kterou jsem mu také vytkl - je ovšem to, že neukazuje žádnou reálnou cestu, jak takovéhoto "ideálního demokratického občana" vlastně získat.

------------------------------------------

Mimochodem, ty řecké městské státy se nikdy nesjednotily (alespoň ne dobrovolně) nikoli proto, že by byly demokratické (tuto formu měly jen některé z nich, a i to ve velmi rozličných podobách a kombinacích, např. s oligarchií) - nýbrž spíše z důvodů geografických, na hornatém Peloponésu opravdu každé údolí vytváří vlastně uzavřený svět sám pro sebe, tím spíše pak středomořské ostrovy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Rovnost, volnost, bratrství? Pondělí, 2.Března 2015, 12:52:44

Paní Hájková, toto všechno jsou - nedá se nic dělat - hesla pouze b u r ž o a z n í, občanské revoluce. Z nichž jenom ten postulát "bratrství" má potenciál překročit, jak to by to formuloval Marx, "omezený horizont buržoazní demokracie".

A i když se to snažíte přeformulovat v nějakém pozitivním smyslu, je nutno se obávat, že tudy cesta někam dále - totiž k opravdu kvalitativně vyšším formám lidské existence - nevede.

Pořád za tím totiž stojí ta iluze, že postačí zlomit okovy předešlého panství či závislosti, a ten nový, lepší, humánní svět nám tady vznikne jaksi sám od sebe.

Například ta "volnost" v oblasti duchovní: už jste někdy zažila, aby pouhá volnost vedla ke skutečně vynikajícím výsledkům v oblasti lidského ducha? Pouhá volnost vede ke zpovrchnění ducha, když její protiváhou není absolutní odpovědnost vůči duchu jako takovému.

A stejně tak - materiální - rovnost: ta sice odstraní nespravedlivost nerovnosti, ale sama ještě v žádném případě nevytvoří lepšího člověka.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Poláček a Shakespeare Pondělí, 2.Března 2015, 13:40:19

V Shakespearově Richardu II. je ten tragický rozpor mezi legitimitou královské moci a špatnou vládou zachycen o dost plastičtěji než to chápe pan Poláček. Richard je vylíčen jako špatný a neschopný král, zároveň je ovšem zdůrazňován královský majestát jeho osobní nicotností jakoby nedotčený. Porazí ho a sesadí schopnější Bolingbroke, kterému Richard krutě ublížil. Ten pak vládne jako Jindřich IV. Už v závěru hry čelí Bolingbroke další vzpouře a je naznačeno, že bojem proti vzpourám bylo vyplněno celé jeho panování a následovalo dlouhé období Války růží, které Anglii rozvrátilo. Sesazení právoplatného byť i špatného krále je rozvratem řádu.Je horší špatná vláda nebo občanská válka? Tuhle otázku si nekladete, přitom je i dnes zcela aktuální, v Sýrii a v Iráku například.

Faktický suverén není legitimní jen tím, že se tak deklaruje, musí se opírat o nějakou obecně uznávanou zásadu jako například právoplatné zdědění trůnu nebo vítezství ve volbách. Demokratická legitimita moci ostatně neznamená, že takovou moc nelze kritizovat, ale pouze to, že by neměla být svržena násilím.



Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pondělí, 2.Března 2015, 13:57:25

Pouhá volnost ducha opravdu nemusí vést k vynikajícím výsledkům, pokud duch samotný není vynikající.
Ovšem opakem „pouhé volnosti“ je, bohužel, „pouhá nevolnost“. Pochybuji, že ta by vedla k vynikajícím výsledkům.
A pak, on se většinou ten vynikající duch stejně spoutat nedá.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

křes´tanské kořeny demokracie ? Pondělí, 2.Března 2015, 16:31:51

nerozumím moc roubování náboženství na kořeny demokracie. Nic proti víře v Boha (někteří lidi ji asi někdy potřebují) ale demokratický provoz společnosti je spíše světská záležitost a v kořenech náboženství je i docela slušná porce autoritářství (ať již církevního nebo božího)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 2.Března 2015, 17:55:59

Křesťanství není jen náboženství, ale také kultura, pane Dolejši. Nejsme snad i my ateisté kulturou křesťané či aspoň postkřesťané? Moderní ateismus se totiž vyvinul v křesťanské kultuře. Právě tam a ne jinde. A heslo volnost-rovnost-bratrství také.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

já to vidím dost jinak Pondělí, 2.Března 2015, 19:36:17

jistě nebudu sám, kdo řekne že se křesťanem ani v nenáboženském smyslu necítí. A jestli má někdo náboženské sklony nekřesťanského směru tak taky neřeším.
Evropská kultura má kořeny antické, renesanční, osvícenecké a ty mají k demokracii podle mne blíže.Jestli věřící potřebuje symbol Krista, Budhy a nebo létajícího špagetového monstra je na něm pokud to nikomu nevnucuje.
Ale problém demokracie při výkonu světské moci to neřeší. Tím méně temné příběhy starověkých kultur kolem mrtvého moře plné krve a autoritářství - žádná volnost a rovnost, starý Jahve na mne např. působí pěkně patriarchálně

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 2.Března 2015, 20:15:13

Antická civilizace se nacházela i na území, které je dnes obydleno muslimskými obyvateli. A novodobá demokracie u tamějšího obyvatelstva nevznikla. Pokud jde o heslo volnost-rovnost-bratrství, pak přinejmenším o tom bratrství nemohlo být v antice ani řeči. Až teprve v křesťanství. Antická demokracie (ani volnost a rovnost) se nevztahovala na ženy ani na otroky, jak se v článku zmiňuje Ivan Štampach. A kromě toho antická demokracie skončila špatně - oligarchií a despocií.
Tím nechci snižovat význam antiky, ale je to tak.
Děláme chybu, že se ke křesťanství nehlásíme. Tím nemyslím, že se máme stát věřícími. Ale v tom křesťanském odkazu je z čeho vybírat a mít kořeny není k zahození.
Například Číňané se k budhismu hlásí. A jistě taky zdaleka všichni nejsou věřícími budhisty.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

váše hledání kořene je vaše Pondělí, 2.Března 2015, 22:47:31

vždyť vám osobně nikdo nebrání se hlásit třeba i ke křesťanství - ale proč by to mělo být obecným kořenem demokracie ?
To není o křesťanství ale možná o některých křesťanech a to není ani zdaleka totéž

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Kořeny netřeba hledat, ony tu jsou.... Úterý, 3.Března 2015, 05:16:34

To, že se k nim máme hlásit, je pochopitelně věc každého jednotlivce, ne například státu nebo unie. Já netvrdím, že by křesťanství mělo být obecným kořenem demokracie. Jenom přemýšlím o té jejich souvislosti.
Zmínil jste despotického židovského boha Jahveho. Četla jsem v knize E. Fromma, jak se představa o něm vyvíjela, jeho despotismus se zmenšoval a význam člověka stoupal. V Bibli je to vidět. Prostě tam byl vývoj.
Fromm tuším píše, že Jahve byl bůh dějin, na rozdíl od bohů okolních národů, kteří byli bohy přírody. Já myslím, že to souvisí s faktem, že v západní civilizaci vznikl dějinný vývoj, kdežto v jiných civilizačních okruzích ne. Tam existovalo jen cyklické střídání ročních období, maximálně dynastií vládců.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

demokratizace křesťanů, ne pokřtění demokracie Úterý, 3.Března 2015, 06:48:13

když to posunete do polohy víry tak diskuse ztrácí smysl - s vírou nelze racionálně polemizovat (a taky vám ji nikdo nebere).
Jen připomínám že ani křesťanství není nic jiného než víra v Boha a demokracie přeci nějakého Boha nutně nepotřebuje.
Zato dobrá fikce Boha by rozhodně neměla být použita proti demokracii - taková demokratizace křesťanů ale není o náboženském kořenu, zrodu demokracie.
Nic víc. Ale ohradil bych se i proti sebestřednosti teze že bez křesťanství není dějin, každé náboženství je produktem lidských dějin (přichází, mění se odchází).
Západ věříci v Krista nemá na dějiny patent ...takový punc věčnosti a výjimečnosti už je produkt subjektivního náboženského vnímání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Března 2015, 06:56:59

No dobře, nemá smysl o tom diskutovat. Mluvíme totiž každý o něčem úplně jiném. O žádném „křtění demokracie“ není z mé strany řeč. Já ostatně taky nejsem pokřtěná a vůbec mi to nevadí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Cesty k demokracii Úterý, 3.Března 2015, 12:52:0

Mám pocit, že ta diskuse o "pokřesťanštění demokracie" sklouzla někam hodně daleko od vlastní podstaty věci.

Samozřejmě, na vině je svým způsobem sám úvodní text, který demokracii do souvislosti s tím křesťanstvím uvádí. Ale vlastní podstata věci je ta, že demokracie, totiž p r a v á, autentická a funkční demokracie je myslitelná jenom a jedině za podmínky, když tady máme přítomného autentického demokrata - to jest č l o v ě k a po všech stránkách zralého, odpovědného, kultivovaného, solidárního s ostatními...

A teď se nutně staví ta zásadní otázka, kde takovéhoto "ideálního občana" vzít. Když z reálné praxe víme, že skutečností je daleko spíše pravý opak: v reálné demokracii každý hledí především na svůj vlastní prospěch, prosazuje jenom své vlastní názory, svou vlastní ideologii.

Jestliže tedy přes to všechno bychom nějaké takové "ideální demokracie" chtěli dosáhnout, pak jenom za těch okolností, že se nám podaří odpovídajícím způsobem umravnit - to jest vnitřně přerodit - samotného člověka. Religionistovi I. Štampachovi nelze dost dobře mít za zlé, že základnu pro to pozitivní z celého komplexu demokracie spatřuje v tradici křesťanské.

Je na tom bezpochyby nemálo pravdy; ale na straně druhé má samozřejmě pravdu i pan Dolejš, že je to nejen tradice křesťanská, která ovlivňovala kulturu a dějiny Evropy - je tady i tradice antická, osvícenská atd.

Jenže - a to je právě ten rozhodující moment - ačkoli se to na první pohled může zdát protismyslné, přes to všechno všechny tyto rozdílné tradice mají jeden společný základ: totiž snahu pozdvihnout lidskou bytost z jejího původně barbarského stavu do stavu vyššího kulturního, mravního, ale i občanského bytí.

V tomto smyslu se stírají a ztrácejí rozdíly mezi křesťanstvím, "pohanskou" antikou i ateistickým osvícenstvím: to všechno jsou jenom různé cesty ke společnému cíli.

Každá z těchto cest bezpochyby přispěla svým dílem ke konstituování toho stavu, kdy v současné době je demokratické smýšlení všeobecně sdíleným "vzorcem chování" v nejvyspělejších částech této planety.

Ale na straně druhé: ani jedna z těchto cest evidentně nemá sama o sobě dostatečný potenciál, dovést lidskou bytost ke zcela žádoucímu výsledku. Něčeho se bezpochyby dosáhlo; ale ten dosažený stav by bylo daleko spíše možno označit za víceméně pouze formální demokratismus, ale bez opravdu živoucího obsahu. A všechno hovoří pro to, že pro další pokrok vpřed bude zapotřebí nalézt nějakou další, novou cestu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kulturní a materiální základy demokracie Úterý, 3.Března 2015, 13:04:29

Je nutno ještě připojit, že v těch dosavadních úvahách o základech (pravé) demokracie byla pozornost povětšině fokusována jenom na ty kulturní elementy. Nelze ale zapomenout na to, že pro rozvoj demokracie v reálném světě bylo rozhodujícím motorem to, čemu Marx říká "rozvoj výrobních sil". Jmenovitě, byl to jenom rozvoj průmyslu a spolu s ním nástup a rozvoj kapitalismu, který umožnil osvobodit člověka-pracovníka z jeho feudálních závislostí, a stát se autonomním subjektem ekonomických vztahů. A teprve jako důsledek tohoto rozvoje v materiální oblasti se tento materiálně autonomní subjekt dobral i své autonomie (čili svobody) občanské, politické.

Ale stejně tak, jak tato - kapitalistická - materiální základna přivodila zrod novodobé demokracie, tak stejně tak je jejím omezením. Jedinec je sice osobně svobodným občanem (což je formální podmínkou demokracie) - ale zároveň za podmínek kapitalismu nevyhnutelně zůstává oním principiálně egoistickým individuem, o kterém zde byla řeč.

Proto také opravdu dost dobře není možné nápravu současného - bezpochyby neuspokojivého - stavu demokracie hledat j e n o m v nějakých kulturně (religiózně) fundovaných sférách; už jsem dříve poukázal na to, že to by nakonec zůstalo jenom iluzorním řešením.

Ostatně, na tento moment poukazuje i sám I. Štampach, tou poznámkou, že "Jak by byla možná samospráva občanů na úrovni státu, když se zásadně popírá možnost samosprávy pracovníků v útvarech mnohem jednodušších, než je stát, totiž ve firmách?"

Ano, to je velice přesné konstatování, v podstatě zcela v marxistickém duchu. Ovšem, je nutno být tady zcela důsledný: nelze žádat změnu této deficitní demokracie tím, že budeme vydávat pouze morální apely na "více demokracie" - nýbrž naopak, že napřed změníme ty reálné, materiální poměry - a teprve poté se mohou otevřít prostory pro nové, autentičtější chápání (a především praxi) demokracie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Stát a revoluce Úterý, 3.Března 2015, 13:24:0

Pane Kubičko, ten konflikt mezi tím, co je - ještě - legitimitou státu a státní autority, a co už je legitimitou revolučních změn, je ovšem klasický a v podstatě věčný.

V ještě ostřejší podobě nežli Vámi citovaný Shakespeare tento konflikt tématizoval Sokrates, když tváří v tvář těm, kteří ho pro jeho "podvratné řeči" odsoudili k trestu smrti, jim sdělil: váš soud pokládám za špatný; ale nebudu ho žádným způsobem zpochybňovat a trestu se nebudu žádným způsobem vyhýbat, neboť znevážení státní autority by přineslo ještě více zla, nežli jedna justiční poprava.

Takže, Sokrates se staví na stranu autority státu, v konfliktu s meritorní správností (špatností) jeho konání, jeho rozhodnutí.

Jenže: ten zásadní rozdíl oproti dnešku je v tom, že tehdejší demokracie (jakož i státní zřízení vůbec) se nacházelo svým způsobem ještě v "panenském" stavu. Tehdy bylo ještě možno s dobrým vědomím a svědomím věřit tomu, že i když (demokratický) stát koná špatné činy, že je to jenom vinou jednotlivých jeho orgánů respektive jednotlivých občanů, ale že princip jako takový je nezpochybnitelný.

Oproti tomu dnes už ale víme, že současná demokracie je
1. jenom formální a omezená v tom smyslu, že rozhodující linie politiky jsou předem diktovány materiální (ekonomickou) sférou; tento stav je v obecném povědomí reflektován jako "diktát koncernů";
2. že dneska už opravdu nemůžeme vycházet z existence onoho všestranně kultivovaného, občansky a mravně odpovědného "ideálního občana", na kterého ještě mohla věřit antika.

Takže, daleko spíše nežli k tomu, jak se svého času k tomuto konfliktu státní autorita - špatně vedený stát ve svém času postavil Sokrates, tak daleko spíše bychom měli přihlížet k tomu, jaký postoj by zaujal Sokrates dnes, při pohledu na současný svět, na současný stát, a na současný stav demokracie.

A tady je opravdu nemalou otázkou, jestli by Sokrates nepovažoval za legitimní nějaké podobné řešení, jako mnohem pozdější Karel Marx.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Března 2015, 17:44:54

Něco podobného jako Sokrates: "váš soud pokládám za špatný; ale nebudu ho žádným způsobem zpochybňovat a trestu se nebudu žádným způsobem vyhýbat, neboť znevážení státní autority by přineslo ještě více zla, nežli jedna justiční poprava" si možná před popravou v duchu mysleli i mnozí komunističtí vůdcové odsouzení v SSSR za Stalina a u nás v 50. letech. Ovšem ne o demokracii a o státu, nýbrž o komunismu a o straně; tedy věřili v to, že " princip jako takový je nezpochybnitelný", i když se dějí špatné věci.
Tomu se říká úplně se ztotožnit se zákonem.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 3.Března 2015, 20:06:28

Příklad paní Hájkové ilustruje, že teorie legitimity nejsou rovnocenné. Z těch tří, které jsem jmenoval (božské právo králů,demokratická legitimita, diktatura proletariátu) se diktatura proletariátu osvědčila nejméně. Ta se také nejvíce blížila tomu, co chce Josef Poláček: nebyla bezobsažná, chtěla vytvářet nového člověka, vzbuzovala nadšení. Právě proto byla tak vražedná: ideály, za které stojí za to umírat, bývají také ideály, za které stojí za to zabíjet.

Demokracie nadšení nevzbuzuje, to není nic nového, odepisování demokracie bylo v meziválečném období o dost častější než dnes a argumenty byly podobné jako dnes.

Demokracie nadšení nepotřebuje, stačí jí, když není svrhávána násilím. Pokusy nahradit nedokonalou demokracii něčím lepším zatím vždy končily tím, že byla nahrazena něčím horším. Demokracie je dost nuda a v tom je je její síla.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 4.Března 2015, 05:59:12

Pane Kubičko, není to spíš obráceně? Nebyl právě ten minulý režim nudný? Každý měl zajištěnou práci, základní životní potřeby, nemusel se o to bát. Rovnostářství zajišťovalo sociální smír...
Někteří lidé se v něm museli ukousat nudou, zvlášť ti, kteří chtěli nějak vyniknout nebo něco zajímavého podnikat, protože to nebylo tak jednoduché.
Takže není vzrušující naopak demokracie? Jistoty jsou v háji, člověk se musí starat, jak se nestat bezdomovcem, kde vzít práci, pořád si dávat pozor na exekutory, různé vychytralce, aby jim nenaletěl, atd.
Zato si může vybrat, koho volit, může jet kam chce, vymýšlet si a dělat si, co chce, pokud na to má... Prostě hotový ráj pro aktivní lidi, kteří mají touhy a nápady.

Petrasek Milan - penzista

Nudná demokracie je také i vzrušující paní Hájková Středa, 4.Března 2015, 12:07:15

Tedy alespoň pro takové, kteří se pokouší o možné v současné epoše, ve které je již narušena samotná podstata demokracie - režimu zaručující základní práva lidské osobnosti - oddělení moci legislativní, výkonné a soudní.
Ztopořit se a hovořit s uzurpátory moci se mi zdá celkem vzrušující......... se mi zdá.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Nudná demokracie Středa, 4.Března 2015, 13:18:11

Máte pravdu, pane Kubičko, demokracie je "nudná" - je ovšem velmi pochybné, zda je to možno pokládat za její přednost. Daleko spíše je to obrazem a odrazem její naprosté nicotnosti.

Máte ovšem do jisté míry pravdu v tom, že je to zároveň zdrojem její síly - naprostá většina lidí totiž vůbec n e c h c e být skutečnými občany, tedy někým, kdo utváří stát a zároveň nese primární odpovědnost za jeho kvalitu.

Naprostá většina lidí se spokojí právě jenom s tou i l u z í demokracie, která je zde přítomna: tedy s tím, že jednou za několik let se (případně) dostaví k volebním urnám, aby tam vhodili svůj lístek, ale jinak nechtějí být nějakými občanskými povinnostmi a odpovědnostmi zatěžováni.

Důsledkem je nevyhnutelně právě onen reálný stav, kdy politika (respektive samotný stát) je záležitostí především politických profesionálů, respektive specializovaných organizovaných skupin (známé pod označením "politické strany").

Z dob zahnívajícího socialismu je známo ono lidové heslo ve vztahu k mocným vyjadřují plně cynismus a marasmus oněch časů: "My děláme, že děláme, a vy děláte, že nás za to platíte!"

Dnešní variantou tohoto hesla by mohlo být (protentokrát ovšem z optiky oněch mocných): "My děláme, že vládneme ve vašem zájmu, a vy děláte, že nám to věříte!"

Tato hra na "vládu lidu, lidem a pro lid" je nakonec výhodná pro obě strany: vládnoucím politickým profesionálům nikdo příliš neruší jejich kruhy, zatímco průměrný občánek se může věnovat svým soukromým zálibám a aktivitám, a svou "občanskou angažovanost" může omezit na nadávání v hospodě na "ty vyžírky tam nahoře".

A celý tento cirkus je možný právě jenom proto, že demokracie je "nudná" - totiž protože naprosto ztratila jakýkoli autenticky humánní obsah a smysl. Nelze přehlédnout, že reálným základem této politické demokracie stále je a zůstává kapitalismus - a že celá ta údajná "demokracie" nakonec nemůže (třeba i při nejlepší vůli) dělat nic jiného, nežli urovnávat půdu pro pokud možno bezporuchové fungování oné mašinérie produkce, konzumu a zisku.

Pokud chce někdo opravdu oživit demokracii, musí ji napřed osvobodit od jejího zajetí těmito bezduchými mechanismy tržně-konzumní společnosti. K takovémuto osvobození je ale napřed nutno zásadně změnit celý způsob existence samotné společnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dělba moci Středa, 4.Března 2015, 13:20:55

Jen tak mimochodem, pane Petrasku: ačkoli to protiřečí všeobecně vládnoucímu mínění, dělba moci je ve skutečnosti naprostým p o p ř e n í m a oktrojováním těch nejzákladnějších principů demokracie (česky: lidovlády).

Ale to by bylo na dlouhé výklady, ty si raději ponechám pro svůj vlastní text na téma demokracie, který už dlouhodobě plánuji.

Petrasek Milan - penzista

Kdyby váš plánovaný text pane Poláčku Středa, 4.Března 2015, 15:29:17

inovativně podchytil dosud nezvládnutelné antropologické konstanty dodnes trvale znemožňující demokracii - režim zaručující základní práva lidské osobnosti oddělením moci legislativní, výkonné a soudní -, tak bych očekával text velmi blahodárný.
Jde totiž o vliv komponentu rozumnosti na stavbě pyramidy společenské moci, který je determinovaný atavistickými pudy a celá pyramida tak ve finální fázi vertikálně i horizontálně ( hlavně navenek) všelijak nedokonale a nespolehlivě tmelená.
Doposud i nejrozumnějšímu tmelu této pyramidy - demokracii - to něco schází ........ bych pln očekávání dodal.

Jan Dospiva - Orlová

Jen pár glos Středa, 4.Března 2015, 23:14:42

"Ideály, za které stojí za to umírat, bývají také ideály, za které stojí za to zabíjet."

Pane Kubičko, to je myšlenka hodná zapamatování.

Paní Hájková, nesměšoval bych demokracii a kapitalismus. Demokracie může být nuda, zatímco kapitalismus je nervák víc než dost.

Pane Poláčku, píšete to dobře, ale jestli na tzv. západní civilizaci opravdu něco stojí za obranu, pak je to politický liberalismus a na něm postavená liberální demokracie. A ta bude svým způsobem nudná, tj. všední a plná drobné práce i v podmínkách mimo dominanci kapitálu a při nadšené občanské angažovanosti.

Upřímně řečeno, zatím neznám způsob, jak svrhnout "totalitu kapitálu" demokratickým způsobem a při zachování demokracie. Třeba jednou nazraje čas. A jako ani "totalita státu" nebyla za minulého režimu úplně orwellovsky totální, tak i "totalita kapitálu" obsahuje skuliny, které umožňují vytvářet jiné než tržní vztahy mezi lidmi a prosazovat jiné než čistě ekonomické zájmy, na čemž pak půjde stavět.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Března 2015, 03:18:54

Pane Dospivo, já liberální demokracii od kapitalismu teoreticky rozlišit umím, ale když ono to prakticky splývá dohromady, jak sám píšete. Asi tak jako minulý režim splýval se socialismem v jedno (i když samotný socialismus je přece něco krásného, ne?). Jenom nebýt toho režimu...
A v liberální demokracii zase nebýt kapitalismu...
Jenomže jak to od sebe oddělit? Případně jak smíchat demokracii se socialismem a oddělit od toho kapitalismus a minulý režim?
Pokud jde o tu drobnou (obvykle se říká „masarykovskou“ nebo ještě „černou“) práci, nevím, jestli ta pomůže, když se nedějí podstatné změny v ekonomické sféře, konkrétně v poměru zaměstnavatel x zaměstnanec. Dokud se budeme takto dělit, nic podstatného se nezmění.
A co mají vlastně dělat lidé, kteří na "drobnou práci" nemají trpělivost? Protože, jak napsal pan Kubička, je to nuda? Mají se do ní nutit? A proč? Nebo vlastně pro koho mají tu drobnou práci dělat, když ideály jsou zakázány, aby kvůli nim nikdo nevraždil?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Března 2015, 03:28:45

Možná namítnete, že pracovat se má pro lidi, ne pro ideály. Souhlasím. Jenže lidé vůbec nestojí o to, aby někdo pro ně nějakou drobnou práci dělal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Března 2015, 04:01:30

A ještě na jednu věc jsem si vzpomněla. Totiž na to, že musíme dělat dvojí práci: jednu, abychom se uživili, kterou ovšem svět udržujeme takový, jaký je, a druhou (tu drobnou, masarykovskou), abychom tentýž svět změnili. To se samozřejmě navzájem musí přebíjet.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ráj a demokracie Čtvrtek, 5.Března 2015, 10:47:32

Ze všech diskusí vyznavačů demokracie o demokracii vychází najevo, že při ní dochází ke ztotožnění pojmu „demokracie“ s pojmem „ráj“. Demokracie je pojímána jako ideál, jako konečný stav dobra, po němž už nic lepšího přijít nemůže. Demokracie je zde synonymem ráje. Ráje ztraceného. Je přirozené, že po ráji, který byl ztracen, člověk touží a vždy toužit bude. Zápal pro demokracii je tedy pochopitelný.

Mezi demokracií a rájem je však zcela zásadní rozdíl.

Ráj tu dle biblické zvěsti kdysi byl. Člověk však o ráj přišel tím, že nechtěl žít v harmonii s Bohem. Pokud nevěříme, že stav ráje tu kdysi byl, můžeme si to představit také tak, že v ráji nežijeme a ráj stále nepřichází právě proto, že v harmonii s Bohem žít nechceme. (Biblické příběhy nehovoří jenom o tom, co se kdysi stalo a proč se to stalo, ale také a především o tom, co se stává dnes a proč se to dnes stává.)

Návrat do ráje či jeho ustanovení předpokládá návrat člověka k Bohu, resp. ustanovení lidského řádu takové, aby plnilo nároky, které na člověka klade Bůh. Jaké ty nároky jsou, to víme velmi dobře z Písma svatého a z mnoha dalších církevních dokumentů.

Jenže to právě demokraté nechtějí. Demokraté si myslí, že se bez Boha obejdou, že správný řád soužití mezi lidmi lze ustanovit bez ohledu na Pána Boha. A to je hluboký omyl.

Proto tu máme demokracii, o níž si nechceme přiznat, že demokracií je, avšak není rájem. Rájem, po němž ve skutečnosti toužíme.

Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Března 2015, 11:19:50

Jsem úplně pro – žít v harmonii s Bohem. Ale když oni ti lidé, co s ním v harmonii nežijou, nás u toho budou pořád vyrušovat :-)
Nechtěl jste spíš říct, pane Vyleťale, že máme žít v harmonii a v míru s lidmi, aspoň s těmi, se kterými to jen trochu jde?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď paní Hájkové Čtvrtek, 5.Března 2015, 11:33:53

Nechtěl, paní Hájková. Protože žít v harmonii a míru s ostatními lidmi lze až tehdy, žiji-li v harmonii a míru s Bohem.

Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 5.Března 2015, 12:40:4

Takže, popořadě.

Pan Petrasek: bohužel, v tomto ohledu Vás asi musím zklamat. Nemohu soudit, do jaké míry budou mé úvahy inovativní - ale budou mít daleko spíše ryze destruktivní charakter. A v každém případě daleko spíše nežli nějakou inovací či novou vizí budou v prvé řadě návratem k daleké minulosti - totiž k tomu, co o demokracii napsali už natolik staří myslitelé, jako byli Platón a Aristoteles. K tomu už v podstatě není co dalšího přidat. - Právě tohle jsem vytkl autorovi článku, že tyto autory zmínil, ale nijakým způsobem nereprodukoval jejich myšlenky, jejich argumenty. "Inovovat" je možno jejich myšlenky v podstatě jenom v tom smyslu, že je možno je aplikovat do poněkud komplexnější reality současné doby.

--------------------------------------------------
"Ideály, za které stojí za to umírat, bývají také ideály, za které stojí za to zabíjet." - ano, toto konstatování sice přesně vystihuje určitý moment reality lidského konání; k tomu je ovšem možno podotknout, že ideály, pro které se začalo zabíjet, přestaly být ideály a zdegenerovaly v pouhé dogma.

V podstatě celý problém leží právě v tom, dokázat (nový) ideál naprosto separovat od dogmatu.

-----------------------------------------------------

Pan Dospiva: "jestli na tzv. západní civilizaci opravdu něco stojí za obranu, pak je to politický liberalismus a na něm postavená liberální demokracie" - politický liberalismus a liberální demokracie stojí za obranu jenom a jedině tehdy, když se nachází v bezprostředním konfliktu s hrozící despocií. Ve všech ostatních polohách, ve všech ostatních souvislostech je právě tento liberalismus výrazem naprosté povrchnosti "moderního" života a "moderního" člověka, kdy tento odhodil svou vazbu ke všem vyšším hodnotám a ke všem vyšším sférám existence, ve prospěch svého konzumního žití ničím nevázaného individua.

Apologeti liberalismu se neustále dokola ohánějí tím nebezpečím despocie a diktatury, aby zakryli vnitřní duchovní i humánní prázdnotu právě tohoto liberalismu.

------------------------------------------------------------------

Demokracie a kapitalismus: samozřejmě, že demokracie - jakožto ideál! - nemusí být nutně totožná s kapitalismem. A jsou dokonce významné proudy především v levicové části politického spektra, které kapitalismus kritizují právě proto, že prý deformuje a oktrojuje demokracii.

Jenže, na straně druhé nelze nevidět, že 1. demokracie (liberální) se historicky vyvinula jako důsledek, jako produkt, jako dítě (liberalistického) kapitalismu; a že 2. právě tato liberální demokracie s kapitalismem sdílí jeho zcela základní existenční princip, to jest absolutní autonomii individua, sledujícího výhradně své vlastní zájmy.

Reálná demokracie v žádném případě není nějakou "vládou lidu", jak se neustále znovu sugeruje; reálná demokracie je soubojem zájmových skupin o moc, o vlastní prosazení se. - Tohle platí přinejmenším o demokracii liberální; jsou ovšem myslitelné (a z reálné historie známé) i jiné typy demokracie, například demokracie palaverová, založená na absolutním konsensu.

- Vlastně už jenom ten fakt, že v současné době dominantní liberální demokracie se neustále vydává za jakousi "čistou", absolutní, nezpochybnitelnou demokracii, vypovídá jednoznačně o tom, že se jedná jenom o ideologii, o dogma. Právě tohle je podstatou ideologie, že sebe sama prohlásí za tu jedině pravou, a vedle své nepřipouští žádné alternativy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

A ještě k té "drobné nudné práci" Čtvrtek, 5.Března 2015, 12:49:41

Ano, samozřejmě, každé - dobré - dílo má zapotřebí i té obyčejné, všední činnosti, jako třeba zahrádka, kterou je nutno neustále znovu okopávat, zalévat, čistit od plevele...

Ale ten zásadní rozdíl je v tom, jestli tato "drobná práce" je jenom bezduchou rutinou jenom udržující v chodu stávající mechanismy, anebo jestli je prodchnuta nějakou vyšší ideou. Například, stavby katedrál v gotickém středověku, to byla samozřejmě nemálo namáhavá činnost, kdy mnohý kameník si asi leckdy povzdechl nad obtížností a úmorností své práce. Ale přes to - to všechno tehdejšímu člověku, prodchnutému ryzí zbožností, mohlo dávat pocit, že nejenom nějak mechanicky přidává kámen ke kameni, ale že zde buduje něco, co svým duchovním sdělení zdaleka přesahuje pouhou materiální stránku věci, co vší té "nudné" námaze propůjčuje vyšší smysl.

A je veliká otázka, jestli liberální demokracie může kdy nabídnout nějaký reálný fundament pro takovýto vyšší smysl každodenního konání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Března 2015, 13:29:57

Jistě to musel být úžasný pocit stavět něco co přetrvá staletí, pane Poláčku. A jistě dnes nikdo nezažívá podobný pocit při stavbě nákupních center. Nicméně – třeba se dá něco podobného zažít při nějaké jiné činnosti. Jen by asi bylo nutné mít notnou dávku fantazie. A tu nám asi žádný stát, ani liberální demokracie, nenabídne

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

kaufland jak produkt liberální demokracie ? Čtvrtek, 5.Března 2015, 20:17:21

nu, stavitelé starých chrámů žili ve feudálních poměrech - tehdy je věru žádná liberální demokracie neobtěžovala

Jan Dospiva - Orlová

Panu Vyleťalovi a Poláčkovi Pátek, 6.Března 2015, 00:07:3

Vím, že demokracie není a nikdy nebude rájem na zemi. Ale přesto, anebo právě proto je pro mě i ta poněkud vyprázdněná "reálná demokracie" hodnotou, protože alespoň elementárně ctí občanská práva.

Proto raději dávám přednost liberální demokracii v nespoutaném globálním kapitalismu před státním kapitalismem v autoritářském režimu. Jistě, že je tím globálním kapitalismem také ohrožována a musí být bráněna, ale i když je putinismus-orbánismus vlastně sourozencem ať už skryté či otevřené "babišokracie", snahy o alternativu zatím jaksi stále obrazně vedou "do Ruska".

Před lety jsem slyšel takovou anekdotu: Víte, jaký je rozdíl mezi socialismem a kapitalismem? V socialismu, pokud něco říkáte, musíte si dávat pozor, jestli vás někdo neposlouchá. V kapitalismu si můžete říkat, co chcete, a stejně vás nikdo neposlouchá.

Osobně jako menší zlo volím to druhé.

"Apologeti liberalismu se neustále dokola ohánějí tím nebezpečím despocie a diktatury, aby zakryli vnitřní duchovní i humánní prázdnotu právě tohoto liberalismu."

Tedy pryč s politickým liberalismem? Není snad právě tento typ liberalismu historicky plodem reformovaného křesťanství, osvícenství a humanismu? Je třeba jej ihned srovnávat s mravním relativismem až nihilismem?

"A je veliká otázka, jestli liberální demokracie může kdy nabídnout nějaký reálný fundament pro takovýto vyšší smysl každodenního konání."

A proč by měla? Skutečný přesah nespočívá ve státu jako v hegelovské náhražce Boha, ale v osobní víře, která navenek pomáhá budovat království bez králů, protože království Boží. Pravý chrám, který vydrží, se staví zezdola.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Března 2015, 06:01:22

Pane Dospivo, jenomže liberálně-demokratický stát (včetně sociálního státu) pravděpodobně v tom neregulovaném kapitalismu už nebude možný. A v řízeném kapitalismu taky ne. Řízení by si možná vynutilo jinou státní formu.
Žižek jednou napsal, že manželství kapitalismu s liberální demokracií končí. Kdo z těch dvou ten rozvod přežije? Taky nejsem příznivkyní nějakého nového autoritářského státu, to v žádném případě. Ale myslím, že vývoj má své zákonitosti a nebudeme si moci tak úplně vybrat, ledaže bychom si všichni vybrali totéž, tedy kdybychom byli schopni skutečného socialismu – toho čtvrtého systému, jak jsem o něm psala.
S tou vaší poslední větou úplně souhlasím.

Petrasek Milan - penzista

Já bych vzal v úvahu Pátek, 6.Března 2015, 10:18:1

že žádný ze zdola vystavěný chrám který vydržel není známý, pouze historie jejich trvání a rozpadu, a stupeň nesvobody která tento proces doprovázela.
O jóbrutalitě na stavbách velechrámů konečného vyřešení nemluvě...bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Března 2015, 11:06:50

Kamenne chramy uz nikdo stavet nebude, pane Petrasku.

Petrasek Milan - penzista

V tak růžové horizonty liberálních zítřků odmítám věřit Pátek, 6.Března 2015, 11:26:54

paní Hájková, a stejně tak v kamennou důvěru v Konec dějin - tahle pohádka již zapadla v archívu postmoderny ...... pokud si matně vzpomínám.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Března 2015, 12:25:41

Vira v konec dejin muze zklamat jen toho, kdo se chce toho konce osobne zucastnit. Kdo netrva na ucasti sve osoby, nybrz klade konec do vzdalene budoucnosti, ten muze v konec dejin verit dal.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

svět měnit či v to věřit Pátek, 6.Března 2015, 16:58:10

věřit v konec dějin lze - stejně jako že se rovnoběžky nakonec přeci jen protnou nám před nosem a nebo že se najde empirický důkaz o existenci vysněného stvořitele.
Ovšem s těmi co tráví čas jinak asi nemá cenu hledat styčné plochy právě v téhle oblasti. Bylo by to neplodné a zmatené. Dialog vyžaduje společné téma.
A myslím že právě demokracie by měla být takovým společným a praktickým tématem. Bez ambicí na demokracii absolutní a čistou, zato rozšiřující pole svého fungování podle reálných možností. jejích stavebních kamenů

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Března 2015, 17:05:49

Ne, verit necemu podobnemu urcite nebude podminkou spoluprace, pane Dolejsi. Berte to tak, ze kazdy mame sve zvlastnosti.

Petrasek Milan - penzista

Rezignace na proces péče o demokracii Sobota, 7.Března 2015, 12:11:20

je možný, a dokonce přirozenou součástí liberálně demokratického režimu.
Pokud se nestane dominantním postojem ve společnosti, zůstává pouhým ukazatelem destruktivního potenciálu režimu.
Nulaambicemi na reálně možnou demokracii však nesmí být potrefeno více než 49 procent populace.....jak praví kupecké počty politologů s odkazem na lidové demokracie, coby následek.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Demokracie a inovace Sobota, 7.Března 2015, 13:49:43

Ještě doplnění mé původní odpovědi panu Petraskovi: napsal jsem, že má analýza pojmu demokracie bude mít v prvé řadě destruktivní charakter. To sice souhlasí v tom smyslu, že základní podmínkou pro jakýkoli další postup dále je rozbití, destrukce obecně panujících iluzí a idealizujících představ o demokracii.

Nicméně, tak zcela pouze negativistický by můj příspěvek přece jenom neměl vyznít. Mám v záloze určitý model, který vychází z jednoho zážitku filozofa Erazima Koháka z časů jeho kanadského exilu. Na tomto zážitku je možno zjistit, že přece jenom jsou myslitelné jiné podoby a jiné formy demokracie, nežli ta v současné době dominantní občansko-liberální.

Nicméně - tolik je možno předeslat - i tato "inovovaná demokracie" bude vytvářet jenom jednu linii mého uvažování; ta druhá linie bude záležet v tom, nalézt - či spíše prostě rehabilitovat - modely a struktury řízení a rozhodování, které jsou vůči demokracii konkurenční, ale zároveň komplementární, ji vyvažující a doplňující.

V každém případě totiž platí, že demokracie je vposledku prostě příliš jednoduchý, až vysloveně triviální model, než aby mohla dostát celé komplexitě lidského a společenského bytí. Zkráceně by bylo možno říci, že všechno špatné pramení vždycky právě jenom z toho, že lidé si chtějí věci udělat až příliš jednoduchými. A demokracie - to je právě přesně takový prajednoduchý princip, který má za člověka samotného jednou provždy vyřešit veškeré problémy jeho vezdejšího kolektivního bytí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Demokracie odspodu? Sobota, 7.Března 2015, 14:01:50

Ano, pane Dospivo, i chrámy se stavějí pravidelně odspodu - jenže mi není známa jedna jediná skutečná katedrála, která by vznikla jenom tím, že někdo začne někde na zemi prostě nějakým způsobem dávat kámen ke kameni. Aniž by předtím měl nejen stavitelský plán jako takový, ale především právě onu vůdčí d u c h o v n í i d e u velkého spirituálního díla.

Existuje jedna taková jakoby anekdotka, už jsem ji v jisté souvislosti uvedl, takže teď ještě jednou.

Tato historka pochází tuším z Francie. Staví se chrám, katedrála. Jde kolem pocestný, a ptá se kameníka: "Co tady děláš?" - "Ale, tesám kameny, je to těžká a úmorná práce." "A co děláš ty?", zeptá se pocestný dalšího. "Míchám maltu, je to věčná dřina, pořád dokola mícháš, a nemá to žádný konec."

Nakonec osloví poutník jednu postarší ženu, s vědrem s vodou a s hadrem v ruce: "A co tu děláš ty?" - "Stavím chrám, pro větší slávu Boží!"

Takže, jak se zdá, ono opravdu velice mnoho záleží na tom, jestli je naše vezdejší počínání a namáhání prosvětleno a osmysleno nějakou vyšší ideou, nějakým vyšším cílem. Tam, kde jeden vidí jenom svou vlastní klopotnou námahu, tam druhý spatřuje svou službu vyššímu ideálu.

A já znovu kladu otázku: jaký pak má ona občansko-liberální demokracie vyšší ideu, nežli jenom víceméně pasivně spravovat a řídit chod společnosti za podmínek bezduchého kapitalismu a konzumismu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Března 2015, 07:25:10

Hezký příběh, pane Poláčku. Ale člověk se někdy může hodně mýlit ve svém úsudku, čeho že se to vlastně zúčastňuje. Už jsem se tady v diskusích jednou zmínila, jak jsem kdysi chodila (taky s kbelíkem a hadrem) zdarma uklízet agitační středisko a myslela jsem si, že to dělám pro socialismus a ne jenom proto, abych měla někde čárku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Velká idea a zklamání Neděle, 8.Března 2015, 12:41:51

Ano, paní Hájková, je vždy možné - a neustále žijeme v tom nebezpečí - zmýlit se, věnovat svou přízeň a své úsilí něčemu, co si to ve skutečnosti vůbec nezaslouží.

Ovšem - to asi není záležitost jenom těch velkých idejí; není to snad stejně tak problém našeho vlastního, ryze osobního citového života? Máme proto jednou provždy pohřbít lásku, citové vzplanutí k někomu druhému, jenom proto že se - třeba opětovně - můžeme zmýlit? To by asi sotva bylo řešení.

"S láskou je třeba
začínat stále znova
nenechat se odradit"

zpívala svého času Pavlína Filipovská.

Ovšem, ani v čistě osobních vztazích, a tím spíše pak v té říši velkých světodějných idejí opravdu není radno ponechat zcela stranou i střízlivý rozum. A velice pečlivě rozvažovat, s kým chci spojit svůj život a své životní touhy, komu chci věnovat svou přízeň a svou důvěru.

Jak v jednom, tak i v druhém platí: čím vyzrálejší je má vlastní schopnost úsudku, má schopnost rozlišovat pravé od falešného, tím menší je nebezpečí, že budu někým zklamán, či přímo podveden.

Jistě: absolutní jistotu nebudeme mít nikdy. Konec konců, naši přízeň, naše životní touhy nemůžeme přidělovat s kalkulačkou v ruce. Ale přece, jak řečeno: čím více rozmyslnosti dokážeme implantovat do našeho rozhodování, tím bude nebezpečí omylu a dalšího zklamání menší.

Co se jmenovitě víry v komunismus týče: ten měl opravdu svou velkou přitažlivou sílu ve své ideji všeobecné, naprosté rovnosti a spravedlnosti. Jak svého času řekl samotný Churchill: "Kdo ve svém mládí nebyl komunistou, ten nemá srdce."

Nicméně je na druhé straně stejně tak fakt, že celý ten projekt komunismu měl od začátku nemalé závady ve své smělé konstrukci (což mu také jeho kritiky bylo vytýkáno).

No budiž, z historického hlediska asi vůbec nemohlo být jinak, než že se tento experiment uskutečnil. Dnes už víme, že tento model ve své původní, jednoduché podobě realizovatelný není. To samo ale ještě není důvod, ten projekt spravedlivé a humánní společnosti založené na vzájemné solidaritě zahodit na smetiště. - Dokážete si představit, kolikrát těm středověkým stavitelům kameny z jejich stavebních experimentů doslova spadly na hlavu, nežli se naučili vytvořit samonosnou žebrovou chrámovou konstrukci, která dokázala udržet všechnu tu - napohled tak vzdušnou - tíhu kamenů? Nic nepřichází samo, a každému velkému objevu předcházela celá řada omylů, zklamání a ztroskotání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Března 2015, 13:13:36

Taky mě napadl úryvek z jedné písně:

"...pokaždé jsem vstal a zkoušel jít,
pro tu čest, že směl jsem s vámi žít..."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Března 2015, 13:39:4

Člověk potřebuje tyto tři vlastnosti (je to z modlitby o vnitřní mír):

1. Smělost, aby změnil to, co se změnit dá.
2. Vyrovnanost, aby přijal to, co se změnit nedá.
3. Moudrost, aby obojí dovedl od sebe rozlišit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Měnit, či neměnit? Neděle, 8.Března 2015, 20:06:19

Hmm... Je to křesťanská modlitba? - Spíš to ukazuje někam do oblasti východní moudrosti...

Ale také mně to dost připomíná antické pojetí základních ctností, tam vedle "smělosti" také figuruje ještě jak moudrost, tak i umírněnost (ta by dost odpovídala té vyrovnanosti). A kromě toho, jako čtvrtá kardinální ctnost, ještě i "spravedlnost".

"Přijmout to, co se změnit nedá" - tady bych byl ovšem poněkud opatrný, na jedné straně bezpochyby nemá smysl pokoušet se tak řečeno "postavit pyramidu na špičku", pokoušet se o nesmyslné; ale na straně druhé by z toho neměl být činěn ten závěr, že se máme pasivně smířit s tím, co se - zdánlivě - nedá změnit.

Ten minulý režim také dlouho vypadal "betonový", ještě v sedmdesátých letech se zdálo že tento monolit může přetrvat případně ještě i celá staletí, a přece jsme se o jeho změnu pokoušeli.

Jinými slovy: někdy je nutno přijmout reálnou existenci špatného; ale to neznamená, se s tímto stavem smířit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Března 2015, 20:37:28

Jestli je to křesťanská modlitba? Snad ano. Autorem modlitby o vnitřní mír (alias pokojné modlitby) je prý Reinhold Niebuhr, americký protestantský teolog a filosof (1892-1971, oblíbený teolog Baraka Obamy. Zpočátku nakloněný levici, později už ne.
Chápu, že "to, co nelze změnit" lze pojímat rozličným způsobem a proto je to dost ošemetné. Nevím přesně, jak tomu rozuměl Niebuhr, ale někdo tomu může rozumět třeba i tak, že kapitalismus je věčný.
Já bych to chápala spíš tak, že subjekt změny je smrtelný a má tady na světě k dispozici jen určitý počet let, během kterých může něco pozitivního dělat. A taky, že je při tom závislý na ostatních lidech - třeba na tom, jestli budou nějakou změnu chtít.
A kromě toho si vůbec nejsem jistá, jestli k tomu rozlišení dopomůže moudrost. Možná, že ani ne.
Máte pravdu, že člověk se nemá smiřovat se špatným. Proto se já v žádném případě nechci smířit s kapitalismem. Na druhou stranu - jistou vyrovnanost potřebuje každý z nás. Nemůžeme se pořád jen užírat (čili "fresovat", jak tomu říkal Komenský) tím, jak je svět špatný. To k ničemu nevede.

Jan Dospiva - Orlová

Pane Poláčku, Neděle, 8.Března 2015, 23:43:59

V tom je právě mezi námi neshoda.

Jestli je naše vezdejší počínání a namáhání prosvětleno a osmysleno nějakým vyšším cílem, přece není odvislé od toho, zda je či není ten vyšší cíl stanoven v uspořádání státu.

Ale ani liberálně demokratické uspořádání není zcela bezduché a bezhodnotové, pokud je založeno na nějakém katalogu lidským práv. Jakkoli jej třeba vnímáte jako polovičaté šidítko, osobně jsem rád, že v našem ústavním pořádku nějaká LZPS existuje, vzpomeňte si, že tomu tak být nemuselo, že tento plod listopadové revoluce mohl být odmítnut jako "plevel", který mezi ústavními zákony nemá co dělat. Kdyby to byl jen cár papíru bez praktických právních dopadů, nebyla by vůči němu v jistých kruzích projevována taková nelibost.

Pokud byste však chtěl mít v ústavě zakotvenu nějakou konkrétní "vyšší ideu" mířící k transcendentnu, tak bych byl zásadně proti, protože by se tím zúžil prostor plurality, svobody a rovnoprávnosti protichůdných smýšlení a vyznání.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Stát a humanismus Pondělí, 9.Března 2015, 14:08:54

Pane Dospivo, nějaká taková "vyšší idea" - to prostě opravdu není nic, co by se nějakým způsobem dalo "vepsat do ústavy". Totiž právě v tom smyslu, že "my si to tam napíšeme, a už to budeme mít". To je něco, čím musí žít v prvé řadě společnost sama.

Aristoteles se někde hned na počátku svého centrálního politicko-filozofického díla "Politika" zaobírá právě touto otázkou: jestli stát jenom nějakým technokratickým správcem, anebo jestli je jeho smyslem a účelem něco více. A Aristoteles k tomu uvádí: kdyby účelem státu nebylo nic více, nežli jenom například společný obchod nebo společná obrana, pak by ty původní kmeny či rody, které společně utvořily první státy, mohly prostě jenom uzavřít s m l o u v y o vzájemném obchodě a společné obraně, ale nemusely by k tomu ještě vytvářet takový útvar, jakým je stát.

Z této úvahy pak Aristoteles vyvozuje, že vlastním účelem státu je přece jenom něco víc, nežli právě jenom fungující technokratický aparát.

Aristoteles sice - alespoň v uvedené pasáži - explicitně neříká, v čem by tento vlastní, specifický účel a smysl státu měl spočívat; tuto jeho vůdčí myšlenku je nutno dosti komplikovaně "extrahovat" až z celé řady jeho dalších úvah u státu a jeho působení.

Ale lze říci, že Aristoteles nakonec jako vrcholný smysl a účel státu spatřoval v ý c h o v u občana ve všestranně zralého, kultivovaného, mravně uvědomělého jedince.

Tohle je právě ten zásadní rozdíl mezi Aristotelovým (neřkuli pak Platónovým), a mezi liberalistickým pojetím státu: v krátkosti se dá říci, že jádrem Aristotelova státu je p o z i t i v n í humanismus, zatímco jádrem liberálního (demokratického, pluralitního...) státu je pouze n e g a t i v n í humanismus.

Liberálně-demokratický stát se všemi svými tzv. "lidskými právy" pouze zamezuje přímému násilí, přímému útoku na humanismus - ale neklade si naprosto žádné cíle ani ambice, ideu humanismu naplnit nějakým pozitivním obsahem. Ten liberalistický humanismus tedy nakonec zůstává pouze formální, prázdný, bezobsažný.

Petrasek Milan - penzista

nesouhlasím pana Poláčku, Pondělí, 9.Března 2015, 19:48:9

a prohlašuji, že na vlastní kůži jsem ochutnal rozdíl mezi občany všestranně zralými, kultivovanými, mravně uvědomělými, tedy občany vzešlými z prostředí liberální epochy s humanistickými ambicemi,
a občany jednostranně oddané neoliberální doktríně postmoderní epochy vítězné konzervativní revoluce, pro které je pojem humanismus nonsens, popř. označením jednoho tržního segmentu.
V demokratických právních státech existuje sic deficitní, ale přesto občanské vědomí "žití nedaleko pravdy", umožňující aktivní zájem o etiku a aktivizaci úsilí suveréna o "pozitivní humanismus".
Pohled z epicentra posttotalitního neoliberalismu, ale takový optimismus nenabízí.........bych přiznal poučen klausismem a putinismem. (Vždy rozhoduje ten, který je nejblíže moci - pravda sem pravda tam).

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Positivní humanismus Aristotelova státu? Pondělí, 9.Března 2015, 22:01:18

Který stát má pan Poláček na mysli? Makedonii, Korintský spolek nebo Athény? Aristotelův přítel a vykonavatel jeho závěti, makedonský válečník Antipater, požadoval vydání obhájce svobody Athén Demosthena, ten spáchal sebevraždu, aby tomu unikl. Pan Štampach věděl, o čem mluví, když Aristotela označil za říšského ideologa makedonských despotů.

Jan Dospiva - Orlová

Pondělí, 9.Března 2015, 22:59:32

I "negativní" humanismus má určitý pozitivní obsah.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 10.Března 2015, 01:30:21

Pozitivním obsahem negativního humanismu je víra v lidi, v to, že si v podmínkách svobody a zaručených práv najdou smysl svých životů sami, nepotřebují, aby je stát vychovával.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Negativní humanismus Úterý, 10.Března 2015, 04:51:10

Projekt negativního humanismu je založen na myšlence, inspirované Masarykem, že postmoderní krizi subjektu je zapotřebí dovést do krajní polohy. Negativní humanismus vychází z krajní polohy této krize, jíž je subjektivní akt absolutní sebenegace (myšlenka na sebevraždu). Zaměříme se na Hegelovy, Shopenhauerovy, Heideggerovy a Sartrovy analýzy vztahu bytí a nebytí (života a smrti) a pokusíme se ukázat, že akt absolutní sebenegace přechází v akt subjektivní afirmace, tj. vůle k sebenegaci se mění ve vůli k aktivní subjektivitě. Cílem však není projektovat nový typ subjektu nebo se vrátit k modernímu subjektu. Na základě Adornova a Žižkova negativního pojetí subjektu chceme prostřednictvím figury negace negace dospět k neapriornímu činnému sokratovství, tj. ke kritickému a činnému humanismu.
/M.Hauser/

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Život jako negace negace? Úterý, 10.Března 2015, 14:08:2

Paní Hájková, velice problematický moment celé té myšlenkové linie M. Hausera spatřuji v tom, že on základnu pro tento humanistický zvrat (či přerod) současného člověka ("subjektu") spatřuje (s rekursem na Feurbacha) právě a jenom v té "absolutní negaci", totiž ve smrti.

On to bezpochyby míní dobře, ale opravdu si vůbec nejsem jistý, jestli základnou pro renesanci života může být právě smrt. A to i když je tím míněna nikoli smrt čistě fyzická, nýbrž jakási "symbolická". Ale jak už jsem zmínil, ty jeho "Cesty z postmodernismu" nemám ještě dočtené, takže nemohu ještě zcela definitivně soudit.

-------------------------------

Odpovědi dalším diskutujícím až zase příště.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pokusím se vyložit, jak je to s tou sebevraždou, Úterý, 10.Března 2015, 17:28:43

když nemáte dočtené Cesty z postmodernismu, pane Poláčku. Ale nejsem si jistá, jestli si nebudu zase trochu vymýšlet.
Tak tedy, vášeň je bytostná síla člověka energicky prahnoucího po svém předmětu (vzniká na základě chybění). Nachází se někde v prostoru mezi přírodou a kulturou (nedá se zařadit tam ani tam). Podle Marxe patří vášeň do souboru produktivních sil. Tato produktivní síla se nachází pod velkým přírodním i společenským tlakem. Moderní doba nutí člověka, aby se choval nepřirozeně. Proto ji charakterizuje vysoký počet sebevražd, které se prakticky nevyskytují v předmoderních společnostech. Tyto sebevraždy provádějí zoufalé bytosti, které jsou senzitivní, hluboké, vášnivé, excesivní. Sebevražedná vášeň je popohání k tomu, aby unikly z neuspokojivé situace ve společnosti. Vzniká apatie – vášeň pro nicotu, která je obdobou pudu smrti. Tento sebedestrukční pud má ale mnohotvárnou podobu – je tedy zároveň „vůlí tvořit z nuly (ex nihilo), vůlí začít znovu“. To může s člověkem pohnout natolik, že nespáchá sebevraždu, přestože se ocitá psychicky na dně, a tím, že ji nespáchá, dostane něco jako „čas navíc“ nebo jak bych to nazvala, který potom může věnovat přeměně světa k lepšímu.
Ještě by se to dalo nazvat tak, že člověk umře svému starému životu a narodí se pro život nový. Ale tahle slova už myslím nepocházejí z moderní doby.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Občan a společnost Středa, 11.Března 2015, 13:34:51

Ale jistě, pane Petrasku, že existují rozdíly mezi lidmi, a tedy i rozdíly mezi občany. A je samozřejmě opravdu velký rozdíl mezi nekritickým apologetem kapitalismu respektive neoliberalismu, a mezi zastáncem a vyznavačem klasických humanistických hodnot. A je samozřejmé, že takto humanisticky (sebe)vzdělaný jedinec může pocházet z liberálního prostředí.

Jenže, ona jsou tu dvě velká jenže.

Za prvé, kolik vlastně bude takových, kteří se jenom na základě specifických osobních podmínek a konstelací vydají na tu cestu humanistického vzdělávání? Za těch okolností, kdy většinová společnost je permanentně vystavena působení - a to sice reálnému (Marx by řekl: materiálnímu) - právě toho neoliberalismu, s celou jeho povrchností a antihumanismem?
Krátce řečeno: je vždycky potěšitelné, narazit na jedince který se tak nějak vymyká ze systému a dokáže jít svou vlastní (kritickou) cestou; ale nakonec je rozhodující ta velká masa populace.

A za druhé: ono existuje také něco jako "krasnoduchý humanismus", který sice sám pro sebe může dosahovat nemalých intelektuálních, etických i estetických výšin - ale jeho možnosti pravidelně končí tam, kde se jedná o to, aktivně formovat (respektive reformovat) samotný svět respektive společnost. Takovýto humanismus sice z výšin svého kultivovaného ducha hledí s despektem - a s pocitem určité kulturní nadřazenosti - na to bezduché hemžení kolem něj, ale nemá prostě potenciál ten reálný stav světa jakkoli změnit. Jeho možnosti působení se nakonec omezují jenom na apely, aby ti ostatní se prosím pěkně také konečně vzpamatovali, a pochopili výhody vlastní osobní kultivace.

To co je ale pro reálnou změnu reálného světa, a tedy i reálného člověka zapotřebí, to je zásadní změna celé společenské atmosféry, aby se ten proces vlastní sebekultivace (a tedy konkrétně i získání imunity vůči svodům neoliberalismu a konzumismu) stal v š e o b e c n ě p l a t n o u normou. A to znamená: normou všeobecně závaznou.

A právě tohle je přesně to, co v rámci klasické liberalistické etiky principiálně není možné: neboť liberalismus odmítá a zavrhuje jakoukoli závaznost ze strany společnosti. Protože liberalismus jakoukoli takovouto závaznost považuje automaticky za nátlak, za porušení vlastní nezadatelné svobody.

Jednou větou je možno říci: liberál samozřejmě může být (a také pravidelně je) osobně kultivovanou osobou; ale liberalismus jako takový nikdy nemůže dosáhnout toho, aby se pocit povinnosti k vlastnímu sebekultivování stal všeobecně platnou a závaznou normou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Negativní humanismus Středa, 11.Března 2015, 13:48:52

"Pozitivním obsahem negativního humanismu je víra v lidi" - ano, pane Kubičko, to je v podstatě zcela přesné vystižení, jedná se skutečně o pouhou v í r u, v plném slova smyslu, je to ničím neodůvodněná a ničím nepodložená víra, že naprosto postačí dát lidem osobní autonomii (falešně vykládanou jako "svoboda") - a že tito lidé už jen tak sami ze sebe, z jakéhosi vlastního dobrého přesvědčení odhodí všechny své negativní vlastnosti, navíc ještě dokáží být zcela imunní vůči vlivu materiálního systému který je k těm negativním vlastnostem přímo nutí (egoismus), a že se jako jakýsi "duch vznášející se nad vodami" sami vytříbí až k naprosté humanistické dokonalosti.

Pěkná představa; ovšem je nutno se obávat, že skutečně značně nerealistická.

-----------------------------

Co se té výchovy antického občana týče, pak on se jí podroboval respektive ji na sebe bral v podstatě dobrovolně, a dokonce s hrdostí, protože věděl, že jedině díky tomu se stane příslušníkem civilizační elity, stojící kulturně a duchovně vysoko nad okolním barbarským světem. A navíc, v antické sobě byl každý člověk víceméně bezprostředně propojen - prostřednictvím světa bohů - s celým univerzem, s jeho oduševnělostí, a kvalita jeho jednání měla víceméně bezprostřední dopad na jeho status v tomto duchovním univerzu.

Takovéto přirozené zakotvení jedince v osmysleném, božském univerzu už dnes ovšem nemáme k dispozici; a jestliže přesto chceme mít opravdu zralého, vědomého a kultivovaného občana, pak musíme najít nějakou novou základnu, na kterou by bylo možno tento proces individuální sebekultivace postavit.

------------------------------------

Co se pak Aristotela týče, ten svůj "ideální stát" neviděl v žádném ze stávajících státních zřízení; a docela jistě ne v tyranii, kterou odsuzoval jako tu nejhorší formu vládnutí.

Jeho "ideální stát" měl své zakotvení ze všeho nejspíše v mýtickém "zlatém věku" prvotních zakladatelů států; k tomu je nutno připomenout, že staří Řekové na tento počáteční zlatý věk opravdu věřili, nebylo to pro ně jenom nějaké snění o "starých dobrých časech".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pud smrti a renesance humanismu Čtvrtek, 12.Března 2015, 13:10:21

No dobře, paní Hájková, díky za výklad; Michael Hauser je bezpochyby příliš kvalitní myslitel, než aby své vývody neměl dobře promyšlené a odůvodněné, samozřejmě je možno se na věc dívat i tímto způsobem, ale musím přiznat, že toto psychologizování Marxe (které se jako červená nit táhne celým postmarxismem) je mi principiálně velmi suspektní.

Totiž na jednu stranu, celá ta sféra lidského nitra je u Marxe opravdu velmi podreprezentovaná, tady se opravdu otvírá velmi rozsáhlé pole pro to, marxismus doplnit a obohatit právě o tuto oblast lidského nitra, lidské duše, ale jak řečeno tento způsob psychologizování se jeví být nemálo pochybným.

Přesněji řečeno, ono je to takové filozofické psychologizování, ono to může sice působit logicky přesvědčivě, ale konec konců to jde mimo Marxe, já právě v této souvislosti (jak pročítám ty Hauserovy "Cesty") získávám čím dál tím větší pochopení pro to, že - a proč - Marx sám naprosto zavrhl filozofii jako takovou, a na místo toho žádal radikální příklon k (materiální) praxi: ono je to opravdu zcela pravidelně tak, že filozofové si vytvoří jakési své velkolepé myšlenkové konstrukce, a myslí si, že tím už dosáhli reálný svět, reálný lidský život. A ještě hůře je, když tito filozofové v těch svých myšlenkových konstrukcích dospějí k čemusi, co v té jejich říši filozofických pojmů vypadá jako krásně úhledné logické řešení - a domnívají se a předstírají, že už jenom tím vyřešili reálné problémy a konflikty materiálního světa.

Mimochodem mě - musím přiznat - nemálo udivuje ta Hauserova téze, že Marx by "vášeň" spatřoval jako nějaký konstitutivní faktor v souboru produktivních sil. Nemohu vyloučit, že (mladý) Marx někdy tento pojem "vášeň" použil (musím se seznámit s tím, jaké zde Hauser uvádí odkazy) - ale troufám si předem vyslovit zásadní pochybnosti o tom, že tento pojem by pro Marxe mohl být nějakým způsobem klíčový.

Ještě jednou: ne že by toto Hauserovo myšlenkové schéma mělo či muselo být principiálně vadné, dozajista má svůj filozofický potenciál - ale stále zde zůstává otevřená zásadní otázka, jestli lze Marxe tímto způsobem psychologizovat opravdu legitimně, a jestli přitom není daleko více ztraceno, nežli získáno.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Března 2015, 13:44:43

Domnívám se, že Marx nemluvil o vášni (to je takové expresivní slovo), ale o materiální potřebě (něco nám chybí a my toho chceme dosáhnout, potřebu uspokojit). No, když něco chci, čili toužím po tom, není to snad materiální potřeba? Když totiž svět nebudeme považovat za dualistický, bude nakonec každá naše potřeba materiální - od uhašení žízně až po Beethovenův koncert. Záleží na tom, kam si symbolicky postavíme laťku: Až sem je to materiální a odsud už je to ideální... Jejich tvářnost je zkrátka proměnlivá....
V každém případě jsou materiální potřeby a jejich uspokojování hnacím motorem vývoje lidstva.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Příspěvek pana Boleslava Čtvrtek, 12.Března 2015, 23:53:34

Pan Boleslav je sice přihlášen do diskusí zde na Deníku Referendum, ale prý se mu nepodařilo se eo diskuse dostat. Poslal mi ho, a já ho sem předávám, i když rozsahem by byl spíš na článek. Možná redakce rozhodne z něj článk udělat.

"Přátelé, zdá se mi, že Ivan Štampach „rozpoutal“ diskuzi, která je sice plná hlubokých, ještě hlubších, tu a tam ale i poněkud naivních myšlenek, odkazů, hodnocení atd. atd., ale – v tom má úplně pravdu manuální pracovník pan Poláček – jde z velké části mimo podstatu problému, jímž je otázka, „zda je demokracie odepsaná“.
V článku i v diskuzi rozebírané, ba v diskuzi i „pitvané“ otázky, včetně otázky po vztahu „demokracie“ a „křesťanství“ s historickými konotacemi a odkazy mi připadají někdy hodně (jak se dnes říká) „mimo“.
K otázce Ivana Štampacha: „jakou“ demokracii má Ivan Štampach na mysli? Není jen „jedna“ demokracie. Má-li na mysli onu „demokracii“, kterou všichni (rozhlédneme-li se) známe, kterou jsme před rokem 1989 („my“) považovali za jakýsi ideál ve srovnání s „totalitou“ nebo „demokratickým centralismem“ (což nám nezbytně šlo na nervy), tiše doufám, že TATO demokracie JE odepsaná. Tato „negativní“ demokracie, omezující se na to, že jednou za 4 roky (v případě ctěného p. prezidenta 5 let) smíme vhodit do papendeklové krabice kus papíru s napsanými jmény nám úplně neznámých lidí, kteří jsou členy jakési (státem registrované) „politické strany“ nebo nějakého „politického“ hnutí, čítajícího tu 9 členů, tu X miliard majetku, vše s jakýmsi mlhavým a obecným programem, o němž všichni víme, že jej stejně nikdo nedodrží/nebude schopen dodržet. Tedy to, co Lenin (omlouvám se za to jméno, já ho také – jako Cimrman potkany – „skoro až - nemám rád“) celkem trefně charakterizoval jako stav, kdy občané jednou za čas ve volbách zvolit někoho, kdo je pak bude v parlamentě „potlačovat a utlačovat“.
Ale z toho Ivana Štampacha samozřejmě nepodezřívám. Už z toho, jak otázku položil, je dopředu jasná jeho negativní odpověď. Demokracie odepsaná není !
Demokracie totiž není (na rozdíl od toho, co si řada z nás myslela před „revolucí“ v roce 1989) „ideál“, „stav“, něco, čeho by bylo „třeba docílit“; demokracie je jenom jedním z „prostředků“, jak dosáhnout optimálního (když nic „optimálnějšího, než „optimální“ neexistuje) fungování lidského společenství. Tedy takového, kde budou opravdu naplněny požadavky „rovnosti, volnosti a bratrství“. Ostatně myslím, že nic lepšího od dob „Velké revoluce“ nikdo nevymyslel. Demokracie je přece účast, činnost, osobní úsilí (muslim by řekl: „džihád“ ). A také samozřejmě právní, zejména „ústavní“ regulace způsobu/způsobů, jimiž se lid (démos) na vládě, tj. uspořádání institucí (obce, územního celku, ba i státu) podílí, resp. smí (a měl by se a musí !) podílet.
Dalším takovým prostředkem je trh. Ale ani ten (pan prof. Klaus promine) není ideálním „stavem“; je také jenom prostředkem k dosažení něčeho. A stejně jako „demokracie“ musí být – aby byl způsobilý dostát svému poslání – společenství nějakým způsobem „regulován“; když se „vymkne“ společenské kontrole, stane se stejně zhoubným, jako „negativní demokracie“.
A vůbec nejhorší variantou je stav, kdy se „svobodný trh“ spáří s výše zmíněnou „negativní demokracií“. Z toho plynoucí všudypřítomná a nevyhnutelná korupce znamená konec nejen demokracie, ale i „trhu bez přívlastků“.
Z tohoto hlediska jsem jistým způsobem panu Babišovi (který nekecá a maká ) a jeho „hnutí“ vlastně vděčen, protože z čistě politologického náhledu na demokracii nic horšího už nemůže být. Znamená to, že teprve až „(ANO) bude líp“ a podobné „projekty“ skončí, bude (nebo aspoň bude moci být) skutečně „líp“.
A dál: k té „volnosti, rovnosti a bratrství“, jak se (snad trošku ne úplně přesně) k tomu v diskuzi vyjádřila paní Hájková).
Ivan Štampach to v článku aspoň naznačil (i když „to“ – podle mého názoru – v tom článku nedovedl až důsledně do konce). Jinak nepochybuji, že má jasno. To jsou věci, které určitě mají (i když „ideologové“ Velké revoluce se proti tomu, asi z nepochopení zuřivě vymezovali), svůj základ v tom, co i dnes nazýváme „křesťansko- židovskými“ kořeny naší „západní“ civilizace.
„Volnost“ (svoboda) je zajisté úplný základ všeho. Kdybych měl odkázat na ony „kořeny“, tedy už v „prvním přikázání“ Hospodin říká Izraeli: „ já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. Tedy - jinak řečeno - teď jsi svobodný člověk/svobodní lidé. Nemusíš, nebudeš a nesmíš se „klanět“ nikomu a ničemu, než „tomu“, kdo ti přikázal dodržování těch deseti základních pravidel.
Samozřejmě svoboda je vždy nějak „svázána“ s „mocí“ – fyzickou, ideologickou atd. Je víc pojetí svobody: jsem svobodný, protože na „moc“ ostatních kašlu, nebo jsem svobodný, protože umím mocí ostatní donutit, aby moji „svobodu“ respektovali a podřídili se mé vůli. Atd. atd. To by bylo na delší povídání (spíš na knížku, kterých ostatně existuje víc, než by se snad dalo přečíst).
Ale: „já, Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující“: když budeš „svobodně“ projevovat/prosazovat svou vůli, nebo se „klanět“ něčemu jinému (majetku, moci … ?) - přes ostatní má „přikázání“ – nakonec to odneseš; nějaký „flastr“ tě nemine. Když to dopadne „dobře“, nepřijdeš sice možná do „ohně pekelného“, ale aspoň zůstaneš sám, pes po tobě neštěkne a nikdo si tě nebude pamatovat. A když, tak jako lotra. To je ostatně také „pekelná“ představa.
Z toho tedy plyne i odpovědnost, která je druhou stranou té „mince“, která se jmenuje svoboda; ale to je odpovědnost nejen z hlediska norem „lidských“ (i „norimberské zákony“ a zákon č. 231/1948 Sb. byly takovými normami), tedy odpovědnost ve smyslu nikoli „právním“ (= sekundární povinnost, která nastupuje vedle porušení „primární“ povinnosti nebo místo ní), ale také a hlavně vůči „něčemu“ nebo „někomu“ (omlouvám se), „co“ nás jaksi „přesahuje“. Jasně – to už je trochu „mystika“. Ale probůh: co mne „uvádí v úžas“ ? Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně …  Kde se (ten mravní zákon) vzal ?
„Rovnost“! Tohle slovo přece předpokládá otázku: v čem ? Před čím ? Vůči čemu ? V majetku ? V „přístupu k zákonům“ (lidským) ? Nebo můj hlas ve volbách se „rovná“ hlasu věčně opilého bezdomovce s IQ 80, který úspěšně absolvoval 15 trestů odnětí svobody (když já sám, dosud netrestán a opilý jenom někdy, jsem to IQ dotáhl tak na 95 …)?
Rovnost zjevně předpokládá nějaké „měřítko“. Ne ale „metr“. Kdyby se měl použít „metr“, znamenala by rovnost „stejnost“. A nikdo z nás není a nemůže (zaplať Pánbůh) být „stejný“ jako ostatní. Pro mě katastrofická představa: celá zeměkoule plná jenom samých Boleslavů: výsledkem by byl nepochybně pěkný maglajs … Tím „měřítkem“ podle mého názoru nemůže být (a „neumí“ být) nic jiného, než „to“, co je pro nás – pro každého z nás - to opravdu nejdůležitější, „to“, k čemu máme „uvnitř“ ten opravdu nejhlubší vztah. A takové „to“ máme (když se zamyslíme a rozpomeneme) zřejmě všichni – kromě nešťastných a politování hodných „deprivantů“ a psychopatů, kterých naštěstí zase není tolik (jsou výjimkou, která potvrzuje pravidlo). Jenom někteří z nás „to“ neumějí nebo nechtějí (nebo se dokonce bojí) (jako starozákonní Židé) pojmenovat.
Staří Židé to vyřešili jednoduše a geniálně: byli si rovni ve vztahu k „tomu, který se stává“, jehož jméno (ha šem) neuměli vyslovit, kterého neuměli a nesměli (stejně jako později a dosud muslimové) zobrazit.
A nad to – pokud jde o tu „rovnost“ a „stejnost“, jen malá odbočka: Antoine de Saint-Exupéry (podle mě nepovšimnutý, ale jeden z největších filosofů 20. století) napsal v jedné knížce („Válečný pilot“, před tím než v roce 1944 jako voják padl): „V mé civilizaci mě ten, který se ode mne liší, nepoškozuje, ba právě naopak, obohacuje mne“.
A tím se dostávám i k otázce „bratrství“.
Samozřejmě: ve „starověku“ příkladem „bratrství“ je „Izrael“; společenství jazyka, osudu („egyptské zajetí“ a osvobození z něho), i víry v jediného, nepojmenovatelného „Hospodina“, který jej ze „zajetí“ vyvedl a nakonec i „území“ (ostatně uloupené jiným „pronárodům“) s centrem v Jeruzalémě. Dlouho to nevydrželo: Judsko a Severní Izrael se nakonec pěkně servali a v nejlepším případě spolu aspoň nemluvili …
Nicméně: Židé (Judejci i severní Izrael) nepochybně respektovali nejen ustanovení Tóry, která je na základě jazyka a víry v jediného a nepojmenovatelného Boha (jmenoval se: „ten, který se stávám“, tj. nešlo o podstatné jméno, ale spíše o „sloveso“ !), ale i ustanoveni, vyjádřená v Numeri („3. kniha Mojžíšova“) – „budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ a „ten, kdo bude přebývat s vámi jako host, bude vám jako jeden z vás domorodců. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské.“
Tak. A potom „přišel“ ten, který to všechno „absolutizoval“. A tesař, syn tesaře, „syn člověka, který neměl, kam by složil hlavu“, „člověk žráč a piján vína, přítel publikánů (pozn. to byli mužští prostituti) a celníků (výběrčích daní)“ to dovedl do konce a neuhnul a nechal se dokonce „potrestat“ příšernou a ještě k tomu „hanebnou“ smrtí … Do té lásky (mně osobně to slovo evokuje bohužel spíš ona červená neonová srdíčka nad domy jisté pověsti, ale to je můj problém), tedy raději řecky „agapé“ zahrnul všechny; od „Něho“ jsme tedy všichni bratři, od toho se odvíjejí i všechna naše („židovsko-křesťanská“) snažení v oblasti sociální, „lidských práv“ atd. atd.
„Naše kořeny“ to tedy nepochybně jsou; asi víc, než „řecká filosofie“, o které – nebýt Arabů („muslimů“) bychom dnes věděli nejspíš houby. Včetně té jejich „demokracie“. Platón neplatón, Aristoteles nearistoteles.
Tudíž: demokracie s těmito „kořeny“ není odepsaná. Funguje a může fungovat dál a lépe. Podívejte se na výsledky komunálních-obecních voleb. Politické strany ? ANO ? „Úsvit přímé (?) demokracie ? Ne. „Dole“ se volí lidé, kteří 1. jsou ochotni něco v zájmu obce (polis, societas, communa) dělat, a 2. které lidé „znají“ a jakž takž jim – pro jejich vlastnosti, postoje a angažovanost důvěřují (bez ohledu na příslušnost k nějaké politické straně nebo hnutí).
Tedy „prakticky“: „dostaňme“ takové lidi „z jejich středu“ „výš“ – do „okresů“, na „kraje“ i do poslanecké sněmovny. Aby každý „poslanec“ měl za sebou někoho, kdo jej „zná“ a „ručí“ za něj. Politické strany a „hnutí“ ať si kandidují, koho chtějí; uvidíme, jak to dopadne. Typoval bych, že pro „strany“ špatně, což by ovšem – z hlediska společnosti - bylo dobře.
Bohužel by to potřebovalo změnu ústavního systému: z Ústavy by musela vypadnout větička „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran“ (z čl. 5 Ústavy) a musely by se dost podstatně předělat volební zákony. Takhle by demokracie skutečně nemusela „být odepsaná“, naopak by mohla začít „fungovat“ tak, jak má.
Ale to se ví: kdo by se chtěl vzdát (iluzorní) moci, o které si myslí, že ji má. V roce 1989 (resp. po něm) se to tak úplně nepovedlo, protože jsme žili v zajetí úplně mylných představ. Rozpad Občanského fóra na „politické strany“ byl svého druhu neštěstím; ale – holt – neuměli jsme to. Není čas pokusit se o zásadní změnu, a vyzkoušet (v krajním případě, kdyby to nevyšlo) znova „občanskou neposlušnost“? I občanská neposlušnost je totiž součástí demokracie – když to jinak nejde. Když nás dlouhodobě neposlouchají naši „volení zástupci“ tak … (no tak defenestraci snad zrovna ne, leda, že by parlament sídlil v zemljance se střešním oknem, ale to bychom si nepomohli …).

V. Boleslav

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jen poznámka Pátek, 13.Března 2015, 13:24:25

Myslím si, že pojmy "publikáni" a "celníci" znamenají v podstatě jedno a totéž, tedy že to nebyli žádní prostituti, ale výběrčí daní pro Řím v jednotlivých provinciích. Toto právo si od eráru kupovali za určitou sumu a co reálně vybrali, to bylo jejich. Trochu to připomíná exekutory, tedy předání práva státu do soukromých rukou.
Jinak je pravda, že toho pan Boleslav napsal tolik, že by to vystačilo na samostatný článek a na novou diskusi. Třeba o tom, jak si představujeme demokracii....

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Demokracie - ideál a realita Pátek, 13.Března 2015, 13:54:36

No, pane Boleslave - napsal jste opravdu dosti dlouhý text, ale zároveň by stejně tak dobře bylo možno konstatovat, že je to text až příliš krátký.

Jak jste totiž sám poznamenal, jedná se o natolik složitý komplex problémů, že by vystačil na celou knihu (respektive celé hromady knih). Zkusím se proto v mé odpovědi omezit jenom na několik základních bodů.

Centrální otázka: je demokracie odepsaná? - Sám jste (zcela správně) poznamenal, že "není jen jedna demokracie". Je celá škála demokratických modelů, a především, jsou různá pojetí demokracie. Pro jakékoli další úvahy - pokud se mají dobrat nějakého smysluplného cíle - je tedy naprosto klíčové, vždycky zcela přesně vymezit, jaký způsob demokracie máme zrovna na mysli.

V úvodu vyjadřujete své přesvědčení (ke kterému se víceméně plně sám kloním), že ten způsob demokracie, který se i v českém státě "uhnízdil" po listopadovém převratu, je "odepsaný".

Na druhé straně ale zůstáváte u přesvědčení, že je možný - a to sice r e á l n ě možný - jiný typus, jiný způsob demokracie, který podle Vašeho přesvědčení ještě zdaleka odepsaný není. Naopak, právě tohle je ten ideál, který by měl být teprve uskutečněn.

Tady se ovšem okamžitě otvírá zcela zásadní problém. Co se týče toho ideálu demokracie a jeho požadovaných vlastností, v tomto ohledu je sotva možno s Vámi nesouhlasit. Ale ten centrální problém je: jak z tohoto ideálu učinit realitu?

Připomeňme si, že i komunismus měl svůj ideál - bez jakýchkoli pochyb ušlechtilý ideál společnosti bez vykořisťování, společnosti založené na vzájemné soudržnosti a solidaritě. Ideál tedy krásný - ale víme, jak to dopadlo. Reálný svět, a reálný člověk se prostě chovali zcela jinak, nežli jak předpokládal tento ideál. A kdy my máme - prostě řečeno - kde máme páky na to, aby to s ideálem demokracie nedopadlo zcela stejně? - Vždyť to přece není žádná náhoda, že ten ideál demokracie po roce 1989 zdegeneroval právě do té podoby, kterou dnes známe! Samozřejmě, že ta česká "demokracie" je pořád ještě o něco horší, o mnoho zkorumpovanější atd., než jaké jsou zavedené demokracie na Západě. Ale - proto není o nic formálnější, respektive přesněji řečeno, tyto demokracie nejsou nakonec o nic méně formální, o nic méně vzdálené skutečnému člověku, nežli ta demokracie česká.

Sám jste - a to velice trefně! - vystihl, že funkční, autentická demokracie by fakticky musela být demokracií b e z politických partají; jenže tato partajní demokracie je právě nejen dominantní, ale prostě jedinou reálnou formou demokracie v celém západním světě! Jestli bychom tedy chtěli docílit nějaké demokracie jiného typu, pak by to neznamenalo nic jiného, nežli stávající pojetí politické demokracie doslova zrevolucionovat.

Centrálními pojmy ve Vašich dalších úvahách o podmínkách demokracie jsou: 1. odpovědnost, 2. vztah svoboda - volnost.

Máte naprostou pravdu v tom, že pravá svoboda, a tedy i pravá demokracie musí být nevyhnutelně svázané s momentem odpovědnosti - totiž odpovědnosti mravní (jak je kromě jiného zakotvená v křesťanství). Jenže, současná liberální demokracie je přesně naopak postavena na principu NEodpovědnosti: jednotlivec (ať politik či občan) není mravně odpovědný nikomu a ničemu, má plné právě konat a jednat, jak se jemu samotnému zlíbí. Jedinou jeho hranicí jsou ustanovení trestního práva, ale z mravního a etického hlediska naprosto nic.

A opět: pokud bychom chtěli skutečně změnit toto vládnoucí pojetí svobody a (ne)odpovědnosti, museli bychom celou společnost změnit prakticky revolučním způsobem.

To je právě to - v podstatě jediné - co bych Vašim bezpochyby velice inspirativním úvahám vytkl: že se opíráte o pouhý ideál demokracie, a že zřejmě věříte tomu, že postačí tak nějak prostě a p e l o v a t na dodržování tohoto ideálu, a ten se už tak nějak sám stane realitou.

Realita, materiální realita tohoto světa je bohužel zcela jiná; a právě tato realita i tu současnou demokracii utvořila a (zde)formovala k obrazu svému.

Jestli chceme nějakou lepší demokracii, pak napřed musíme změnit tento svět. Obráceně to fungovat nebude.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 13.Března 2015, 13:56:24

Paní Hájková, jak už jsem zmínil, právě takový text o demokracii plánuji pro dohlednou dobu. Pokud se u tohoto tématu rozvine bohatá a angažovaná diskuse - nebudu mít nic proti tomu... ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Března 2015, 17:37:9

Já bych k té demokracii ještě něco podotkla, než bude váš článek hotov, pane Poláčku. Čas od času kritizujete jednostranné pojetí lidských práv a vzápětí jste za to zpětně kritizován.
Domnívám se, že v něčem máte pravdu. Pokud bychom chtěli propojit koncept lidských práv s triádou volnosti-rovnosti-bratrství, pak asi pohoříme. Můžeme požadovat svobodu jako základní lidské právo, můžeme požadovat rovnost (i když u obojího je třeba vymezit, co to vlastně znamená a jak to zařídit, aby oba požadavky nestály proti sobě). Ale nemůžeme požadovat právo na bratrství. To totiž spadá do kategorie, jež u pana Boleslava "evokuje bohužel spíš ona červená neonová srdíčka nad domy jisté pověsti". U jiných třeba evokuje něco jiného, pane Boleslave.
Ano, bratrství = láska (to je něco víc než solidarita). A na tu prostě nemáme vymahatelné právo. Pokud totiž žádáme práva, musí tady být někdo, kdo je odpovědný za jejich poskytování, kdo je garantuje - například stát (čili určitá figura pána - to je jedno, že volitelného). Může mít ale někdo za povinnost poskytování bratrství čili lásky? Těžko může být poskytovatelem například stát. Ale stát to ani nemůže uložit svým občanům. Leda tak povinnou solidaritu (například ve formě daní). Ovšem to už se dá těžko nazvat bratrstvím, natož láskou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Března 2015, 22:35:17

Bez bratrství nemůže fungovat ani demokracie na pracovišti. A bez té nepřijde podstatná společenská změna.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 14.Března 2015, 00:28:9

Omlouvám se, příspěvek mám napsaný přes týden, nemohl jsem se dostat do siskuse.
Podívejme se na kořeny demokracie v Bibli.
Jsou už ve Starém Zákoně. Izrael je Bohem kárán, že si vynutil krále nad sebou. Je varován, že si jej král zotročí. Měl žít bez krále tak, že každý bude v srdci poslouchat Hospodina, v případě potřeby (vnější ohrožení) Bůh vzbudí soudce. Izrael nesnesl lidskou nejistotu (ať se král postará o naši bezpečnost!). K tomu, aby lidé nepotřebovali nikoho nad sebou, musí být všichni zodpovědní. Izraelci takoví nebyli. A Bůh JHWH se tu nejeví jako nějaký autoritář, despota. Naopak. Středem jeho myšlení a jednání je člověk a národ.
Prvky rovnosti najdeme v zákonech Izraele. Ať už jsou to milostivá léta, kdy se majetek vrací bývalému majiteli, otrok získává svobodu. Taky příkaz Přijímejte cizince, sami jste byli cizinci v cizí zemi.
V Novém Zákoně se na první pohled může zdát, že Ježíš Petrovým prvenstvím staví základ pozdějšímu římskému papežství a hierarchii. Není to však pravda. Kdo chce být mezi vámi první, buď služebníkem všech. Vládcové panují nad národy....., tak však nebuď mezi vámi. Jestli římské papežství mělo být výsledkem Ježíšovy činnosti, proč už sám Ježíš se nezmocnil Jeruzalémského chrámu a neučinil centrem křesťanství Jeruzalém? Duch Skutků apoštolů odporuje pozdějšímu vývoji. Petr je určený pro Židy, Pavel pro pohany. Pavel nevytvářel žádný patriarchát. Nemohu se divit, že římská církev byla často považována za nevěstku babylonskou, nevěstku ďáblovu. Vždyť papežové prolévali krev, vyzývali ke křižáckým válkám. Usilovali o nadvládu nad panovníky. Františka z Assisi umravnili, takže nevzniklo celocírkevní hnutí chudé církve, ale jen řád podobný už existujícím řádům, který se jen dál štěpil. Dominikánským kazatelům vnutili hlídání pravdy a tak je nechali zvrhnout se v inkvizitorský řád. Heretiky potírali mečem. Petra Vadese zesměšnili a jeho následovníky pronásledovali. Musela být zlikvidována i Jednota bratrská. Likvidovali i svá vlastní nejlepší díla – jezuitské indiánské redukce v Paraguaji. Protestantská reformace toho moc nenapravila, dala se do služeb světské vládě. Pokud sami vládli (Ženeva), nic demokratického v tom nebylo. Myšlenky a skutky, které měly být křesťanské, museli převzít lidé, kteří zároveň bojovali proti církvi. Není francouzská revoluce, německý nacionalismus, sovětský socialismus s proléváním krve za nejlepší myšlenky důsledkem neježíšovského života takzvané Ježíšovy církve? Doufám s Malachiášovým proroctvím, že papež František bude opravdu už posledním papežem, a každý z jeho následovníků bude jen servus servorum Dei. A ti, kteří se dnes proti němu bouří (jako Jakubovi synové proti svému mladšímu bratru Josefovi) se stanou servi Dei.
Dnes žijeme v jakési demokracii. Nevěřím jí. Požírá sebe samu svým nesmyslným postulátem, že se musíme podřídit většině. Tak se brzy demokraticky podřídíme zákonu šaria. Jsem pro dialog. A následný bratrský konsensus. V tomto dvojím může vanout Boží Duch. Každá dohoda vyžaduje změněného člověka. Vím, že člověka dokáže změnit Ježíš. Poznal jsem komunistu, který poznal Ježíše. Byl poslancem, musel odejít, měl komunistické kořeny. Ve skutečnosti už zakořenil v Ježíšovi. Poznal jsem Rómy, herečku, obyčejné lidi. S Ježíšem naprosto změnili svůj život. Nejedná se o žádnou automatickou změnu. Ani o nějaké placebo, pilulku. Jde o tvrdý boj proti sobě, ke kterému Ježíš dá sílu. Pane Dolejši, všichni potřebujeme vodu, vzduch, potravu. Vy asi ne. Vy se bez toho obejdete? Všichni potřebujme Boha, který je zdrojem našeho života. Vy ne? Nebo o tom jenom nevíte?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Volnost, rovnost - a nádavkem bratrství? Sobota, 14.Března 2015, 12:46:18

Paní Hájková, máte naprosto pravdu v tom oddělení těch prvních dvou postulátů Francouzské revoluce od toho třetího. To je zároveň také vlastní kvintesence těch disputů o - pravé - demokracii, které zde probíhají.

Volnost, rovnost - to jsou jenom čistě politické postuláty. To je právě ta pouze negativní demokracie, o které jsem tu psal. Volnost a rovnost - alespoň ve formálním právním smyslu - lze snadno udělit.

Ale to, co se skrývá pod pojmem "bratrství" - to je něco principiálně zcela jiného, tady se nevystačí s nějakým pouhým politickým či právním aktem, tady je nutno změnit základní vztah lidí k sobě navzájem, a to znamená, je nutno změnit i člověka samotného v jeho nitru. Je tedy nutno zásadním způsobem proměnit celou společnost, její způsob existence, její životní hodnoty.

Jednou větou je to možno vyjádřit takto: Francouzská (občanská, buržoazní) revoluce chtěla bratrství; ale nakonec dosáhla jenom tu volnost a rovnost. A žádná revoluce, která je j e n o m politická, nemůže dokázat nic víc.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Demokracie a hierarchie Sobota, 14.Března 2015, 12:55:3

Pane Pospíšile, Vaše velmi zaujatá argumentace ve prospěch (židovsko-křesťansky fundované) demokracie je velmi přesvědčivá; ovšem, nedá se nic dělat, naráží na realitu lidského žití.

O co jde? Abychom mohli mít tu dokonale fungující "demokracii zdola", bez všech těch králů, soudců, papežů, vladařů - pak bychom zde museli mít v podstatě dokonalé bytosti právě na té základně, které se dokáží samy spravovat a řídit jenom na základě vzájemné dohody, vzájemného porozumění. Bohužel - s něčím takovým nelze v realitě lidského žití počítat, už jenom proto že lidé jsou různí, mají rozdílné názory, životní postoje, které navzájem není možno uvést do souladu.

Krátce řečeno: bez určité hierarchie řízení není tu lidskou smečku prostě možno udržet na uzdě. Nezní to asi příliš jemnocitně, ale bohužel je tomu tak.

Problémem demokracie tedy není to, že by naprosto vylučovala jakoukoli hierarchii. Problémem je to, aby jak ta "základna", tak i ta "špička" demokracie byly vedeny společnými hodnotami - a to sice hodnotami autenticky humánními, spravedlivými. A to je právě ta otázka, jak toho dosáhnout.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 14.Března 2015, 16:26:5

Pane Poláčku, naprosto s vámi souhlasím. Pokud by to šlo, byla by to ta třetí cesta, o které se diskutovalo jestli je možná. Není možná, ale je nutná, aby existovala jako menšina. Aby nedala té většině spát. Inspirovala, .. Jako kdysi chudá církev v římském světě, jako v pozdější bohaté církvi Valdenští, Jednota bratrská, .. Brazilský arcibiskup Helder Camara (dnes už asi mrtvý, kdysi vyšel jeho životopis v edici brožurek životopisů, duchovní předchůdce papeže Františka) odhadoval, že pro dobrou věc se dá získat 15% lidí. Pro zlou třeba celé národy.
Máte pravdu i v tom, že tu smečku musí držet někdo na uzdě. Apoštol Pavel o tom píše, že je nutná moc, ale její vedení nepotřebují ti, kdo jsou dobří, Chelčický ji obhajuje: staví ploty, aby se svět nerozsypal, tj. drží je na uzdě. Proto mohou někteří vidět plus v komunismu, v Titově režimu, protože držel na uzdě ty nejhorší zločiny, dnes se o to snaží komunistická Čína. Otázka je, proč komunismus potíral i ty, kteří chtěli dobro, a vlastně jej podporovali- prostí věřící, prostí kněží, malorolníci, řemeslníci, malí podnikatelé.
I v tom s Vámi mohu souhlasit, že pak záleží na tom, jak vedení začne uznávat ty menšiny (spor Havla, který hájil občanské iniciativy, s Klausem, který v nich viděl nebezpečí) Zda se ty menšiny dokáží spojovat (nevidím nutnost, že by dobří byli jenom věřící – Duch Boží vane kdy chce, a i mezi věřícími jsou pěkní prevíti), jak se dobré ideje dostanou do řídících složek. Žel prozatím kdo se dostal nahoru, toho zkorumpovala moc, peníze, postavení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vláda pevné ruky a svoboda zdola Neděle, 15.Března 2015, 13:00:18

Pane Pospíšile, toto téma - totiž vztahu moci k "těm dole" je natolik složité, že ho tady nechci teď rozebírat do hloubky.

Takže v tuhle chvíli jenom pár zásadních momentů.

Například, takový V. Bělohradský stále dokola opakuje své železné přesvědčení, že veškeré zlo současného světa pochází vlastně jenom z toho, že ty spontánní aktivity těch - inovačních, demokratických - menšin jsou potlačovány a dušeny hypertrofovanou mocí dominantních institucí a struktur, především fakticky demokraticky nekontrolovaných nadnárodních korporací.

Něco na tom bezpochyby je, a touto svou kritikou Bělohradský stále může sklízet potlesk od části populace kritické vůči Systému.

Jenže: ta principiální slabina tohoto Bělohradského myšlenkového modelu je v tom, že on fakticky nekriticky glorifikuje všechna ta alternativní hnutí zdola. Jako by všechno, co je nějakým způsobem "alternativní", co není spjato s onou hypertrofovanou mocí, jako by to automaticky a bez dalšího muselo být něco dobrého. Zkrátka, Bělohradský vůbec nerozlišuje mezi kvalitou a nekvalitou. Bělohradský je liberál; a jako takový má nakonec jedno jediné kritérium pro to, co je dobré: totiž právě absolutní autonomii individua. Jakékoliv nadindividuální, závazné struktury a vazby jsou od ďábla; a všechno co je volné, nespoutané, co se vymyká těmto strukturám, to je pro něj tedy automaticky "dobré".

To je - otevřeně řečeno - velice chabé kritérium pro posouzení, co je opravdu dobré z hlediska pravé humanity, pravého ducha.

Takže: všechna ta alternativní, "basisdemokratická" hnutí nejsou automaticky zdrojem dobra - a stejně tak moc samotná nemusí být automaticky pramenem zla.

Pro dobrý chod věcí je zapotřebí obojí: jak (řádně fungující) vedení společnosti, tak ale i to podhoubí, které dokáže přicházet s novými, svěžími impulzy.

V bezprostřední linii jde o to, tyto dvě stránky života společnosti dokázat provázat dohromady, aby nestály proti sobě, ale navzájem se vyvažovaly a doplňovaly.

Ale nakonec ten zcela zásadní problém je v tom, jak dokázat, aby jak ta moc, tak i ti "alternativní" své aktivity rozvíjeli v pozitivním smyslu. Aby tu nestála samovládná, odcizená, byrokratická moc na straně jedné, proti zdivočelým, nespoutaným "alternativcům" pouze slepě vybíjejícím své životní frustrace na straně druhé. A tohle dokázat, to je právě to ze všeho nejtěžší.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Marx, vášeň a sebevražda Neděle, 15.Března 2015, 13:05:10

Paní Hájková, už jsem se v tom Hauserovi propracoval k tomu místu, které jste zmínila.

Celkem vzato jsem si potvrdil můj spontánní úsudek: Marx sice opravdu ve svých "Ekonomicko-filozofických rukopisech" něco takového zmiňuje (i když to slovo "vášeň" samotné zřejmě nepoužívá, spíše hovoří o "elánu") - ale je to opravdu jenom dosti okrajová zmínka, a přinejmenším v tuhle chvíli zůstávám nadále značně skeptický, do jaké míry je na tomto pojmu možno založit nějakou reálnou "cestu z postmodernismu", tedy ze současného tristního stavu světa a společnosti.

Ale až s tou knihou budu hotov, napíšu o ní téměř určitě recenzi; takže podrobněji až tam.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Března 2015, 13:21:36

Elán je jen jedna stránka vášně. Ale já jsem poukazovala hlavně na pojem "materiální potřeba", a nímž Marx docela určitě pracoval. Ono to spolu úzce souvisí. Potřeby vyvolávají trýzeň, která člověka pohání k tomu, aby potřebu uspokojil. Proto pracujeme. Nebo také bojujeme, když samotná práce nestačí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Března 2015, 14:31:29

Jak ze současného tristního stavu světa a společnosti? Co když si systém přece jen "vyrobí své hrobaře", jak napsal Marx, pane Poláčku? Tedy ty, jejichž potřeby v žádném případě nemůže uspokojit?
Pod těmi "hrobaři" si vůbec nemusíme představovat klasický Marxův proletariát, který už dnes vlastně neexistuje. Jde jen o to, jakým způsobem budou tito noví "hrobaři" chtít kapitalismus sprovodit ze světa. Zda se budou snažit svět prolezlý kapitalismem jednoduše rozbít (což se jim stejně nepodaří) nebo zda na to půjdou nějak chytřeji.

Petrasek Milan - penzista

Oroduji za trochu více rovnováhy mezi elánem a klidšm nad člověčí přirozeností Neděle, 15.Března 2015, 21:50:30

Příkladně Marx byl člověkem své doby - v privátním životě byl reakcionář, a socialista bylo jeho povoláním a obsesí.
Ve své privátní korespondenci s Engelsem je psáno: dělnická třída je tak akorát dobrá jako Kanonenfuter, Lassalle je židovský negr, Švýcaři jsou blbci, Dánové prolhaní, Polsko země která nemá žádnou existenční oprávněnost.........
to vše je z dnešního pohledu je nahý nacionalismus, sexismus, antisemitismus, rasismus, opovrhování vlastními příznivci .....a kolaterální následky jeho socialistické profesionální obsese????
Váše přání paní Hájková - jít chytřeji na hrobaře - přesto všechno podporuji.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Hrobaři kapitalismu a psychoanalýza Pondělí, 16.Března 2015, 13:06:4

Otázka je, paní Hájková, jakým k o n k r é t n í m způsobem ty "hrobaře kapitalismu" probudit z jejich letargického spánku, a aktivovat je k činu. A kde je vůbec najít, v jaké vrstvě populace.

Je nepochybné, že dělnické hnutí minulosti bylo spojeno s hodně velkými vášněmi; ale mně se opravdu jeví značně umělým a značně spekulativním ten způsob, jakým Hauser (a jiní post- či neomarxisté) s těmi pojmy pracují dneska, jako by i dnešní dělník (pracovník) byl permanentně hnán jak svou produkční vášní, tak svou nemožností (za kapitalismu) ji přirozeně lidským způsobem realizovat. A že tento niterný psychický konflikt má mít dostatečný potenciál k tomu, radikálně přeměnit celou společnost. To všechno na mě působí jako víceméně svévolné pohazování, žonglování s pojmy z arzenálu psychoanalýzy, ale naprosto vzdálené od skutečných, reálných materiálních procesů a dynamismů stávající doby. Podle mého přesvědčení pravé konflikty (a tedy i pravé zdroje pro změny) jsou někde úplně jinde, nežli jak to vidí všichni ti freudovští neomarxisté. Ale podrobněji k tomu až v té mé přislíbené recenzi.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Března 2015, 13:21:10

Já těmi úvahami o hrobařích nereprodukuji Hausera ani Marxe. To mě prostě jen tak napadlo, že se třeba najde úplně jiný "hrobař". Zatím ho nijak nespecifikuji.
Marx sice myslel proletariát, ale Hauser s proletariátem jako hlavním aktérem asi už nepočítá; aspoň se domnívám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Marx - člověk a myslitel Pondělí, 16.Března 2015, 13:22:54

No ano, pane Petrasku, že Marx byl ve svých osobních, soukromých projevech hodně velký "divous", je celkem dost obecně známo. On celé své vidění světa podřídil jediné perspektivě - proletářské revoluci, a pro všechno co se jí nějakým způsobem stavělo do cesty nebo ji třeba jenom zdržovalo, měl ty nejradikálnější odsudky (včetně samotných Čechů, kteří svým národním zájmům dali přednost před mezinárodní proletářskou solidaritou).

Mimochodem, tím otitulováním "židovský negr" obšťastnil opravdu Lassalla? Já mám v paměti to, že tímto způsobem se - opět v dopise Engelsovi - vyjadřoval o Proudhonovi, který u něj byl na tuším dvoutýdenní návštěvě. Po velmi emotivních výlevech na adresu Proudhona nakonec napsal, že "naštěstí ten negerský Žid už v neděli odjede". - Ovšem, Proudhon byl v očích Marxe renegát, který dělnické hnutí kontaminoval maloburžoazními, tedy reakčními náhledy a postuláty.

A to "dělnická třída jako Kanonenfutter" - nebyl ten kontext spíše takový, že Marx to myslel tak, že pro b u r ž o a z i i není dělnická třída ničím jiným nežli právě onou "potravou pro kanóny"?

Tak jako tak: vždycky je nutno dokázat odlišovat Marxe jako konkrétní osobu, a Marxe jako myslitele. Například je známo, že Icaac Newton byl osobně velmi - řekněme - kontroverzní a asi hodně nepříjemný člověk, který se velmi nepěkně zachoval k některým svým vědeckým kolegům, které považoval za konkurenty. A - mění to snad něco na čistě vědecké, fyzikální hodnotě a významu jeho objevů? - Asi sotva.

Tím nechci Marxe slepě obhajovat: není žádným tajemstvím, že já celý jeho model komunistické revoluce považuji za hodně jednostranný, a tento jednostranný pohled má bezpochyby své kořeny právě v té jeho osobní eruptivnosti, s kterou odrážel a ignoroval všechno, co se mu nehodilo do jeho myšlenkového modelu, do jeho obrazu světa. Ale přes to všechno, Marx zde dokázal vytvořit (či spíše: odhalit) něco, co v žádném případě nelze opomíjet, pokud si chceme vytvořit reálný obraz tohoto světa a jeho skrytých dynamismů. A tím spíše ne, pokud tento svět chceme změnit k lepšímu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pane Poláčku, Čtvrtek, 19.Března 2015, 04:51:2

opět s Vámi musím plně souhlasit. „Ale nakonec ten zcela zásadní problém je v tom, jak dokázat, aby jak ta moc, tak i ti "alternativní" své aktivity rozvíjeli v pozitivním smyslu. - napsal jste 15. března. Jde zároveň o to, jak vzbudit elán, či vášně, či hrobaře současného systému. Je jasné, že mocní toho elánu moc mít nebudou. To by museli být nejryzejšími morálními veličinami, což se nestává. Za Marxe, myslím, to bylo heslo: Nemůžeme ztratit než své okovy. Horší už to být nemohlo. (ikdyž bylo, když se pak vlády chopila sovětská moc). Nedostáváme se tak k těm dnešním samosprávným jednotkám, kterými by se měly stát alternativní aktivity? V nich je síla jedinců, kteří chtějí něčeho dosáhnout. Musí přece časem přijít na to, kdo jim škodí (ať už moc shora nebo prospěchářské skupiny). Snad by se postupně dokázaly spojit, aby mírově, ne revolucí, zvítězily nad obojím. - A ještě podotázka: Co jste měl proti takovým samosprávným jednotkám, o nichž psával pan Heller? Je možná jiná cesta?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Otázka samosprávy Pátek, 20.Března 2015, 12:57:25

Pane Pospíšile, celá ta záležitost se samosprávami je krajně složitá, je to součást celého komplexu problematiky demokracie, proto bych to raději odsunul až na ten můj vlastní text o demokracii, tam se pokusím především podat rámcový přehled toho, o co se vlastně vůbec (v demokracii) jedná, a jaké jsou její zásadní problémy.

Takže tady jenom velice předběžně: ano, bezpochyby v těch alternativních a samosprávných hnutí je mnoho lidí, kteří to "myslí dobře", kteří mají a sledují určitou vizi o tom, že svět člověka a i celé společnosti by měl mít přece jenom nějakou vyšší kvalitu a vyšší hodnotu, nežli kolik poskytuje ta bezduchá, technokratická forma demokracie, jak ji známe z dneška.

Co těmto hnutím vytýkám (respektive proč nesdílím jejich nadšení), je především jejich nereflektovanost; jejich neschopnost hlubšího náhledu do zásadních problémů jak demokracie, tak společnosti, tak samotného člověka. Za tím vším nakonec stojí taková opravdu dosti naivní představa: když jenom my ti lidé tady dole budeme o svých věcech rozhodovat sami, tak už tím bude automaticky všechno v pořádku, už jenom tím se nám do oblasti politiky podaří implantovat pravý humanismus.

Takhle průzračně jednoduchý - nedá se nic dělat - svět člověka opravdu není.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 21.Března 2015, 08:07:9

Jistěže nic opravdového není jednoduché. Jednoduše lze zapalovat auta, házet molotovovy koktejly, najet autem do davu lidí, obložit chudáky výbušninou a poslat je na smrt. Uznávám, že ne všechna hnutí, společenství a alternativní organizace jsou vyspělé. Ani ty dobré. A je jich pořád málo. Historie nás však učí, že pokrok šel tímto směrem. Uznání neděle jako nepracovního dne, vznik lazaretů, všeobecné vzdělanosti, rovnost všech lidí, to nebyly myšlenky předkřesťanského západního světa. Myslím, že to je G. Bernanos (doufám, že nedopadnu jako Zeman), napsal. Stát je převzal od těch, kdo to dělali s láskou, ale stále pohlíží na hodiny, kdy už skončí pracovní doba. Krásné vyjádření na adresu těch, kdo se jenom živí tím, co druzí dělají z přesvědčení a s láskou. Výstižné vyjádření i toho, že je možné, aby se alternativními aktivitami došlo i ke změně mocenské struktury, která se sama od sebe měnit nechce.
Jsem přesvědčený, že tyto alternativní aktivity mohou dozrát, že je k tomu donutí třeba i negativní tlak vládních struktur. Proto taky chápu, že dnes je vůdčí aktivita „svěřena“ kognitariátu, když se dělnická aktivita ukázala být nerozumná. Neschopná udržet vývoj ve svých rukou. Neschopná nenechat si jej vzít hurárevolucionáři a podvodníky.
Těším se a jsem zvědavý, co k této otázce napíšete ve své úvaze o demokracii.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 21.Března 2015, 09:15:9

K té vedoucí úloze kognitariátu chci podotknout jen tolik, že musíme mít velmi přesnou představu, co vlastně to slovo znamená. Kognitariát v tom Hellerově pojetí prakticky ještě neexistuje. Tedy objektivně nebo fyzicky existuje, ale neví, že je kognitariátem, a proto tu vedoucí roli zatím není schopen převzít. Tato objektivně levicová třída "dělníků vědy a informačních technologií" je bohužel teprve ve vývoji. Takže je to hudba ne příliš blízké budoucnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Revoluce a drobná práce Sobota, 21.Března 2015, 13:35:26

No ano, pane Pospíšile, to je věčný střet dvou naprosto protichůdných postojů a názorů: je lepší svět měnit prostřednictvím malých krůčků, dílčích změn iniciativou "zezdola", angažovaných osobností které své dílo dělají "s láskou" - anebo jedním velkým revolučním činem svést celý proud společenského dění do nového koryta?

Vlastně už jenom ten fakt, že tyto dva přístupy se pojímají jako principiálně opoziční, nesmiřitelné, jako by jeden vylučoval druhý - už to svědčí o tom, jak jsou tyto postoje uzavřené jenom do své vlastní perspektivy, jak si výklad světa zjednodušují jenom na to "ano anebo ne".

Podívejme se na evoluci: vždyť sama evoluce - jako celek - není nic jiného, nežli nepřetržitý a nikdy nekončící celek změn malých, dílčích (evoluce v užším slova smyslu) - a změn náhlých, převratných - čili revoluce.

Například vznik samotného člověka: asi nikdo nebude popírat, že se jednalo v rámci vývoje celé živočišné říše o změnu naprosto zásadní, čili o "revoluci". Jenže, tato revoluce v reálu probíhala - podle toho jak se na ni podíváme - tisíce, desetitisíce, až statisíce let! Takže tato "velká revoluce" byla podmíněna dlouhou řadou malých, dílčích změn, které vznikaly na základě dennodenního zápasu oněch antropoidních bytostí o vlastní přežití v kontaktu s divokou přírodou.

Takže, teď konkrétně ke všem těm současným víceméně spontánním hnutím, které se snaží vytvářet alternativu k právě panujícímu systému: kdyby tato hnutí a tyto iniciativy neexistovaly, pak by bylo doopravdy zle.
Neboť by to znamenalo, že tady není k mání vůbec žádný potenciál, na němž by bylo možno stavět nějakou zásadní systémovou alternativu k současnému kapitalismu.

Tento zápas těchto alternativních hnutí je opravdu do značné míry identický s tím každodenním zápasem těch prvotních humanoidů o přežití: ti si samozřejmě nekladli žádné velké (revoluční ani evoluční) cíle, jim se jednalo jenom o to, pro sebe samé docílit nějakých pozitivních zlepšení, úlev jejich života, tady a teď. A až ve své sumě tyto jednotlivé akty přinesly onen revoluční zvrat.

Takže, naprosto nic proti tomu, že tyto alternativní skupiny existují a působí; bez tohoto podhoubí by opravdu nebyla naděje na opravdovou změnu.

Nicméně, jeden zásadní rozdíl tu přece jenom je. Na rozdíl od těch dávných humanoidů my dnes už přece jenom víme, že existuje něco takového jako "systém" - totiž komplex společenských, ekonomických, sociálních, politických vztahů a struktur, který má svou vlastní, specifickou logiku, svůj způsob fungování. A dnes už tedy víme (či alespoň máme možnost vědět), že opravdu zásadních změn můžeme dosáhnout jenom tehdy, když změníme logiku, způsob fungování právě tohoto "systému".

A právě tady se vynořuje ten zásadní problém: že mnohé (či snad dokonce většina) z těchto iniciativ zdola věří, že prostě jenom dostatečně dlouhým řetězením těch malých, dílčích změn je možno změnit logiku celého systému. Že je možno celý ten monolit moci a kapitálu jaksi podhlodat zespodu.

Jenže: ten systém není jenom mrtvý kámen, nýbrž živoucí organismus. A ten se brání útokům proti sobě. Regeneruje se. Vytváří své vlastní strategie obrany. A tak vždycky, když se zazdá, že se podařilo na něm vynutit nějaký ústupek, on hned vzápětí vystaví obranný val nový.

Jinými slovy: všechny tyto iniciativy zezdola mohou stávající systém sice tak nějakým způsobem "popichovat", znepříjemňovat mu život, rušit jeho kruhy - ale nakonec opravdu nemají ten potenciál, vybojovat na něm konečné vítězství.

A co hůře: ony ale žijí právě v té iluzi, že to možné je. A tak tříští a rozmělňují své síly, svou energii například na vytváření jakýchsi produkčních komunit a družstev - ačkoli to je něco, nad čím současný systém může jenom s úsměškem lhostejně pokrčit rameny. Dokud ekonomickou základnou systému zůstává "volný trh", to jest kapitalismus, pak všechny tyto alternativní produkční formy mají před sebou jenom jednu ze tří možností: buďto zůstat opravdu "alternativní", to jest bez relevantního dopadu na systém. Anebo přijmout pravidla fungovaní kapitálu - a tedy ztratit svůj alternativní impuls. Anebo tato pravidla nepřijmout - a ekonomicky zahynout.

To je právě to, co těmto alternativním formám vytýkám: to jejich spočívání v iluzi, že mají potenciál skutečně změnit celý systém. Jakkoli je jejich existence nepostradatelná a jejich snahy chvályhodné, změnit a nahradit celý ten mamutí komplex ekonomicko-sociálně-politické mašinérie kapitalismu, k tomu je zapotřebí opravdu mnohem více, nežli si tu a tam založit nějaké alternativní produkční družstvo.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 21.Března 2015, 22:12:50

Vy tedy tvrdíte, pane Polášku, že alternativní formy nemají vůbec šanci změnit celý systém. Vašemu mínění nahrává to, že jsou opravdu roztříštěné, nejsou vyspělé, nejsou jednotné, kognitariát, jak upozornila Eva, je zatím v zárodku.
Upozornil jsem už na úlohu církve (církví, a různých formací, často alternativy vůči oficiálním církvím), které přinesly obrovskou změnu ve vývoji západu, s pozdějším dopadem i na dějiny Severní Ameriky.
Jedním z největších počinů v naší vlasti bylo husitství, které se postavilo celému světu, nakonec však bylo poraženo. Též díky své nevyzrálosti a nejednotnosti. Jeho plodem byl utrakvismus, a hlavně Jednota bratrská (spíš je opakem husitství), které získaly obrovský vliv v Českých zemích. Prakticky zde téměř nebyli katolíci. Přesto byli poraženi. Jednota bratrská se po století dokázala obnovit, stala se dokonce světovou, její vliv zůstal víceméně vnitřní, duchovní.
Pak jsou zde revoluční hnutí – francouzská revoluce, sovětská – jako každá revoluce s proléváním krve, přesto však s jistým pozitivním vlivem na další vývoj.
Tvrdíte tedy, že ti všichni, a další, si jenom hráli na svém písečku a neměli vliv na světový vývoj? Odkud berete přesvědčení, že dnešní alternativní formy nemají stejný potenciál, ba mohou se poučit historií a dosáhnout lepších výsledků?
Pak jsem opravdu zvědav na Vaše řešení. Zatím jen poukazujete kdo ne!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Revoluce minulosti a revoluce nastávající Neděle, 22.Března 2015, 12:16:37

Pane Pospíšile, Vy jste tu vyjmenoval několik hnutí - podle Vašeho mínění zřejmě všechna vycházející "zdola" - která zanechala své nesmazatelné stopy v historii, ve vývoji společnosti.

Jenže: zkuste si na oplátku uvědomit, kolik t i s í c ů a snad desetitisíců takovýchto iniciativ zdola jsou nám zcela neznámé, protože se svým namáháním, se svými cíli naprosto ztroskotaly, utopily se v nicotě, v nezájmu většinové společnosti. A přesto i všichni ti původci a aktéři těchto zmizelých hnutí bezpochyby měli také své ideály, jak zlepšit svět, a vkládali do svých projektů a cílů veškerou svou životní energii.

Aby totiž došlo k tomu, aby nějaké takové "hnutí zdola" zanechalo opravdu trvalou stopu v dějinách, pak se musí sejít dohromady hned několik faktorů. Marxisté by Vám řekli, že k úspěšnému provedení revoluce (tedy zásadní systémové změny) jsou principiálně zapotřebí dvě věci: objektivní stránka revoluce, a subjektivní stránka revoluce.

Dejme tomu, že ta subjektivní stránka je tu - alespoň v zárodku - dána; existuje bezpochyby určitá množina příslušníků společnosti, která si takovouto zásadní změnu přeje. (Na straně druhé stejně tak asi nebude sporu o tom, že podíl těchto revolucionářů na celkové populaci je daleko menší nežli poloviční.)

V každém případě je ale zapotřebí ještě i ta objektivní stránka revoluce. A ta sama se skládá ještě ze dvou dílčích momentů: za prvé, dosavadní systém už musí být v podstatě neschopný další vlastní existence; a za druhé, musí zde být dán - alespoň v ideální, teoretické podobě - zárodek, základ společnosti příští, progresivnější.

K tomu prvnímu momentu: ano, kapitalismus v současné době bezpochyby prochází obdobím krizí. Ale na straně druhé, to ještě zdaleka není definitivní důkaz, že kapitalismus je se svými silami u konce. Připomeňme si ty velké krize, kterými kapitalismus ve svých dějinách už prošel, především onu z roku 1929: ty byly ještě daleko drastičtější než ty současné, ale i z nich se kapitalismus nakonec dokázal "otřepat", nabrat nové síly, a rozvíjet se dál. Jak řečeno, není žádný objektivní, nevývratný důkaz, že to kapitalismus nedokáže i pro tentokrát.

A ten druhý moment, předobraz budoucího světa: pane Pospíšile, žádné z těch hnutí, které jste vyjmenoval, nespadla jen tak z nebe; každé z nich bylo napřed nutno připravit, vytvořit v nekonečně dlouhých diskusích, názorových střetech, kde se teprve postupně rodily obrysy toho nového.

Třeba takové křesťanství: nejen léta působení samotného Ježíše, ale ještě celých mnoha desetiletí vášnivých diskusí a názorových střetů uvnitř křesťanské obce bylo zapotřebí, nežli bylo možno poprvé kodifikovat víceméně obecně přijímaný Nový zákon.

I ta Francouzská občanská revoluce neproběhla ze dne na den, tím že jednoho krásného dne si prostě poddaní francouzského krále řekli "a teď už toho máme dost, my si zavedeme republiku" - nýbrž i jí předcházela dlouhá léta taktéž vášnivých společenských diskusí i literárně-teoretických děl, která formovala společenské myšlení, připravovala ho na nový způsob života.

Takže, ani protentokrát se asi nebudeme moci vyhnout tomu, chceme-li zavést nějaký opravdu nový, progresivnější svět, všechny otázky a problémy s tím spojené napřed prodiskutovat, vyřešit v oblasti ideové, myšlenkové - a teprve potom může nastat chvíle k reálnému činu.

Jak to dopadne, když se na to jde obráceně, když čin předběhne - skutečně důkladnou - myšlenku, snad už v dostatečné míře známe ze ztroskotaného pokusu o zavedení komunismu. Tehdy bylo ve hře daleko více ideálů nežli realismu, a podle toho to také dopadlo.

A navíc, všechno hovoří pro to, že právě my a právě v této době se nacházíme v přelomové situaci, která je se všemi předchozími podobného druhu nesrovnatelná.

Jde o to, že všechna ta zmíněná obrodná či revoluční hnutí sice měnila svět - ale zároveň byla svým způsobem jenom reakcí na změny, které v tom světě už proběhly. Tato hnutí tedy měla k dispozici reálnou základnu, na kterou svou novou vizi mohla postavit.
Křesťanství? - Bezpochyby, přelomová idea; jenže, to že se křesťanství udrželo, a nakonec stalo dominantním náboženstvím, bylo možno jenom v důsledku společenských změn, které v tehdejším světě proběhly. V novém světě velkých, multinacionálních říší se už staří, jenom na jeden jediný národ vázaní a omezení bohové přežili; bylo zapotřebí nového, univerzálního božstva. Čili, půda byla objektivně připravena pro nástup monoteismu.

Husitství? - Tuto záležitost jsme zrovna v minulých týdnech probírali pod článkem D. Soukupa: "Proč nejsem husita?" Doložil jsem tam, že z hlediska dialektiky byl zrod husitství (to jest, obecněji: evangelismu) nevyhnutelný, neboť to představuje jeden z obou základních, objektivně daných principů (nejen) náboženství, nýbrž každé velké ideje.

Francouzská revoluce? Uvnitř staré feudální společnosti se už dávno před revolucí zrodil nový svět kapitalismu, a s ním spojené nutnosti osobní autonomie jak podnikatele, tak ale i jeho zaměstnance, dělníka. Ty občanské ideály Francouzské revoluce tedy už měly k dispozici zcela reálnou materiální základnu, na které mohly stavět.

Ale, co teď? Jaká je současná situace? Máme my opravdu k dispozici nějakou takovou základnu, která by zde už byla objektivně přítomná (i když jen v zárodečném stadiu), na kterou by bylo možno postavit ideu společenské změny? Marx se domníval, že taková materiální základna tu je: podle jeho přesvědčení má výroba, společenská produkce principiálně společenský, kolektivní charakter - a že je to jenom (přežilý) kapitalismus, který svým soukromovlastnickým (a tedy individualistickým) charakterem tento přirozeně pospolitý charakter jak produkce, tak celé společnosti narušuje. A že tedy naprosto postačí tento kapitalismus zrušit, výrobní prostředky převést do majetku společnosti, a že ten nový svět založený na vzájemné pospolitosti se obnoví přirozenou cestou, sám od sebe.

Dneska snad už nebude sporu o tom, že tento projekt ztroskotal. "Společensky vlastněná" produkce nefungovala, protože zde nebyl žádný konkrétní aktér, který by měl zájem na jejím efektivním provozu. Ta všeobecná pospolitost všech se také jaksi nedostavila; i za socialismu každý hleděl především na svou vlastní peněženku, na svůj vlastní, pohříchu velice soukromý prospěch.

Takže, tento projekt společenské pospolitosti a harmonie založený na společném, kolektivním vlastnictví ztroskotal. Nicméně se zdá, že všechna ta nová, antikapitalistická hnutí se zuby nehty drží stále právě tohoto starého konceptu: zavedeme kolektivní vlastnictví, a tím změníme svět. Jediný rozdíl je v tom, že na místo vlastnictví celospolečenského (státního) to nyní má být vlastnictví družstevní, které má být tím dějinným spasitelem.

V čem je problém? Na té myšlence společného vlastnictví bezpochyby něco je; ale zároveň je to příliš jednoduchý model, nežli aby mohl skutečně fungovat. Aby mohl být reálnou základnou pro řešení veškeré (a vnitřně protikladné) komplexity lidských a společenských vztahů.

Zkrátka: my tady prostě n e m á m e nějakou už přítomnou základnu budoucího světa; takovou si teprve musíme vytvořit. Všechny dosavadní revoluce v podstatě jenom jeden monistický, unifikující princip staré společnosti, starého světa nahradily principem jiným - sice vývojově progresivnějším, ale nakonec stejně tak monistickým, a tedy jednostranným. Každý z těch nových světů byl tedy nevyhnutelně omezený ve svých možnostech, ve svém životním, existenčním horizontu.

A podle všeho se právě teď nacházíme v té dějinné situaci, kdy nějaké takovéto jednoduché řešení už prostě není možné. Kdy je zapotřebí přijít s řešením opravdu komplexním, které dokáže zahrnout celý horizont lidské existence, ne jenom nějakou jeho výseč. Proto tento "nový svět" bude nevyhnutelně svým způsobem umělým výtvorem - něčím, co lidstvo teprve musí vytvořit svým vlastním kreativním aktem, a co bude nutno neustále chránit před jeho rozpadem na nižší, omezené formy existence. A proto je teď ta naše situace natolik těžká, a proto je zapotřebí si napřed natolik lámat hlavu s tím, co je vlastně tento svět a tento člověk, nežli se pustíme do nějakých změn.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

"Než se pustíme do nějakých změn..." Pondělí, 23.Března 2015, 08:56:5

Je samozřejmé, že se změna světa musí důkladně prodiskutovat a připravit. Myslím, že o tom nikdo nepochybuje. Ale znamená to snad, že máme čekat, až to bude všechno prodiskutováno a mezitím nedělat vůbec nic? Může vůbec člověk nedělat nic? Domnívám se, že to nejde a že svět takhle nefunguje. Většinu činnosti pořád ještě lidé provádějí neuvědoměle, bez toho, aby uvažovali, jaké to bude mít následky (třeba se tohle časem změní), ba dokonce bez toho, aby si uvědomovali, že něco důležitého dělají.
Taková neuvědomělá činnost nemusí být vždycky jen udržováním stávajícího systému. Takže systém se nepozorovaně mění i bez našeho vědomí.
Můžeme samozřejmě diskutovat, ale musíme počítat s tím, že jsme závislí i na jiných lidech, že věci (včetně systémové přeměny) se budou dít i bez nás, bez naší diskuse, bez našeho přemýšlení a bez naší vůle. Myslím si, že je dobré si to uvědomovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Podhoubí revoluce Pondělí, 23.Března 2015, 12:33:39

Paní Hájková, já jsem své téze opravdu nemyslel v tom smyslu, že by z nich mělo vyplývat, že teď je záhodno usadit se do pohovky a nedělat nic, dokud se všechno v teoretické rovině nevyřeší do posledního zbývajícího otazníku.

Samozřejmě, že když dospějeme k přesvědčení, že na stávajících poměrech je něco v nepořádku, je prvotním přirozeným impulzem - a vlastně i povinností - něco proti tomu dělat. A to sice tady a teď. Opakuji znovu, že všechny ty alternativní iniciativy proti kapitalismu jsou "podhoubím" - nejsou tedy sice ještě opravdu vzrostlým útvarem, který by mohl mít reálný potenciál systém kapitalismu nahradit, ale na straně druhé, bez tohoto podhoubí by nebylo naprosto nic. Nebylo by na čem stavět, nebylo by z čeho vyrůstat. A i když se jeho akcionismus znovu a znovu rozbije na hradbách systému, už to, že se o nějakou změnu pokouší, má svou nezastupitelnou hodnotu.
Je to, kdyby nic jiného, jakýsi "průzkum bojem" - je to vyhledávání slabých (i silných) míst protivníka, a zároveň je to zkouška, kam až sahají vlastní síly, či naopak, kde vlastní dosavadní postupy a modely nestačí, a kde je tedy zapotřebí vymyslet něco nového.

Jde jenom o to, uvědomit si, že reálnou šanci vystřídat systém kapitalismu něčím lepším budeme mít opravdu až tehdy, když budeme mít k dispozici dostatečně funkční model jiného typu společnosti. A napřít veškeré úsilí právě tímto směrem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 23.Března 2015, 12:40:23

Ostatně, pane Dospivo, když píšete, že jste "zvědav na mé řešení" - právě jsem dočetl knihu M. Hausera "Cesty z postmodernismu", je to v podstatě přehled aktuální teorie postmarxismu, v nejbližší době o ní chci napsat recenzi, měla by mít název "Lesk a bída postmarxismu". A v rámci této recenze bych měl zároveň naznačit, kde vidím zásadní deficity současné postmarxistické teorie, a kde by měla ležet pravá východiska k hledání řešení.

Aby nedošlo k nedorozumění, předesílám předem: ani tady sám nepředložím nějaká hotová řešení; na to je celá problematika příliš složitá. Ale, jak řečeno, alespoň naznačím, kde by tato řešení bylo zapotřebí hledat.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 26.Března 2015, 11:47:40

V podstatě tedy nikdo nemůže říct, že zná nebo už má zásadní řešení. Jistě se dá ale říct, že nejsilnější pozici mají společenství, družstva, občanská sdružení..., poněvadž mají větší sílu než jednotlivci a vyšší jednotky než ony neexistují. Proto je potřeba podporovat je (stát to moc nedělá, Klaus je neměl rád). Mají své nedostatky, ale je to to jediné, co dává naději. Někdo třeba dá přednost politickým stranám, ale i ty v poslední době ztrácejí svou sílu. Anebo zvítězí destrukční revoluční pouliční nebo teroristické síly?
Jako Ježíšův učedník mohu dodat. O Ježíšovi se všeobecně říká, že přišel, aby za nás zemřel. Z jeho činnosti však vidíme něco jiného. Sám usiluje o duchovní mobilizaci národa, posílá své žáky, aby to taky dělali. Nepodařilo se to. Většina národa očekávala politické království. Zůstala jediná možnost, dát v sázku svůj život.
Dnes jsme v podobné situaci. Buď s ním změníme duchovně tento svět, nebo nastane podobná katastrofa. V daleko větším měřítku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Řešení politické a řešení pravé Čtvrtek, 26.Března 2015, 12:30:52

Nějak se mi v poslední době začínají plést jména, budu na sebe muset dávat více pozor. ;-) Takže se omlouvám panu Pospíšilovi, že jsem ho zaměnil s panem Dospivou.

Ale k té síle těch "společenství, družstev, občanských sdružení": v každém případě se nedá tvrdit, že by "neexistovaly vyšší jednotky", vyšší jednotkou je například národ či stát.

Ale stejně tak se ani nedá legitimně soudit, že už jenom na základě toho že jsou to "vyšší jednotky" (kvantitativně), že by jenom proto měly větší sílu.

Celá filozofie individualismu naopak staví na tom, že tou nejsilnější entitou je právě naopak jednotlivec - neboť všechno, co nějak souvisí s člověkem, má svou realitu právě a jenom v tomto jednotlivci. A není jinak snadné, tento argument vyvrátit.

K Ježíšovi: ten poukaz na to, že "většina národa očekávala politické království", je ovšem velice zajímavý, v podstatě přesně tak to skutečně probíhá i dnes, veškerá pozornost společnosti je fokusována výhradně na politiku, od politiky se očekává, že zrovna ona nějakým způsobem dokáže vyřešit všechny problémy společnosti, a přitom politika právě pro ty nejzásadnější problémy není vůbec kompetentní, vůbec na ně nemá žádné instrumenty. Ale to je právě ten model který se v dějinách opakuje znovu a znovu, namísto toho aby se lidé vydali na tu obtížnou cestu vlastní niterné proměny, všechno odsouvají jenom na čistě vnějšková řešení, které za ně mají provést a vyřídit političtí profesionálové.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 26.Března 2015, 13:13:57

Lenin kdysi napsal, že v každém národě jsou dva národy, pane Poláčku. A i kdybychom to nechtěli brát třídně, národ prostě nikdy nebude jednotný, zvlášť ten náš ne. Proto to politické „království“ prostě není možné, jak říkáte.
Na druhé straně je docela žádoucí, aby existovaly nějaké menší jednotky, než je národ, jejichž členové budou spolupracovat daleko víc, než spolupracuje celý národ, protože si budou víc rozumět. A nemyslím si, že by to měly být země, kraje nebo města. Ani územní jednotky totiž nebudou nikdy jednotné. Politické strany tu roli nemohou sehrát, protože těm jde o politickou moc.
Tak proč by to nemohly být jednotky výrobní (plus k tomu ještě něco navíc)?
Na cestu "vlastní niterné proměny", jak píšete, se každý přece nemůže dát sám.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 26.Března 2015, 13:26:19

Lidé se podle mého názoru sblíží daleko víc, když společně pracují, než když vedle sebe jen tak bydlí a každý se zabývá úplně jinou prací, má jiné zájmy atd.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 27.Března 2015, 07:05:35

Určitě nejvíc záleží na jedincích. Ti pak vstupují do historie. Ovšem nakolik se prosadí a způsobí nějakou změnu, nebo něco nového, záleží na tom, kolik jejich myšlenka získá příznivců. (Zvláštní kategorie jsou ti, kdo takto získají moc a šíří se dál již jako totalita – o těch nechci psát). Dále tu působí – jak už výše psal pan Poláček – objektivní situace. Například je zajímavé, jak rychle se rozšířila v Českých zemích ve svých začátcích Jednota bratrská. Bylo to tím, že zde existoval mnohé skupinky podobného smýšlení – valdenští apod. Ti se pak rádi přidružili k ideově bohaté Jednotě. Na druhou stranu, Jednota, která se záměrně nazvala jednotou, jednotkou, usilovala v celé své historii o spojení s dalšími jednotkami – protestantismem, nikdy to neudělala. Vždycky poznala, že spojením by se o něco ochudila. Sešla by ze své cesty. Myslím, že to je i dnešní problém možných spojení. Např. Dnešní církve proklamují ekumenismus, ve skutečnosti se spojit nechtějí. Římští prosazují spojení pod papežem, ostatní papeže nepotřebují. To je myslím problém každého spojování a spolupráce jednotlivých skupin. Nemají jednotící ideu, a mají něco, co druhým vadí, co třeba prosazují. Proto je potřeba obojí. Vytvářet skupiny, družstva, …, ale i promýšlet jednotící ideu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 27.Března 2015, 08:27:1

Zaměstnanectví je novodobé otroctví. Nic na tom nemění fakt, že někteří zaměstnanci se mají velice dobře, lépe než OSVČ. Oni se i někteří otroci měli dobře. Jejich páni na ně mohli být docela hodní. Ovšem jenom na některé. Někdy ty dvě věci totiž stojí proti sobě: závislost x dřina. Ale ne vždycky.
Otroctví nebylo navždycky. Jednou přišel čas, kdy se přestala otrocká práce vyplácet. Protože otrok ji dělal ledabyle. Neměl žádný jiný zájem na práci, než udržet si holý život. A k čemu vlastně je dobré mít jen holý život? Proč na něm vůbec lpět, když jste zboží, které se nemá z čeho radovat, které nemůže mít ani vlastní rodinu?
Časem se poznalo, že to tak dál nejde. Tak se otroctví změnilo v poddanství, kdy rolnické usedlosti hospodařily samostatně a odváděly jen určité dávky a služby.
I to byla závislost, kterou odboural raný kapitalismus, který poddané „osvobodil“. Ovšem ne k tvůrčí práci. Ve skutečnosti osvobodil jen ty, kdo měli možnost kupovat si pracovní sílu, která bude tu obyčejnou dřinu vykonávat za ně.
Mysleli jsme si, že dřiny nás zbaví stroje, že díky strojům bude moci každý zaměstnanec pracovat kratší dobu. Mohlo by tomu tak být, jenže není tomu tak. A proč? Protože kapitalismus se chce udržet zuby nehty naživu.
Ale my ho porazíme. Když to nešlo násilnou cestou, tak to půjde jinak.
Je třeba budovat nové výrobní vztahy. A musí je začít budovat svobodní lidé. Především vnitřně svobodní.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Co lidi sbližuje? Pátek, 27.Března 2015, 12:00:13

"Lidé se podle mého názoru sblíží daleko víc, když společně pracují, než když vedle sebe jen tak bydlí a každý se zabývá úplně jinou prací" - paní Hájková, zásadní problém tohoto názoru je v tom, že se stejnou přesvědčivostí by bylo možno tvrdit i přesný opak: že totiž nikdy mezi lidmi nevznikají tak ostré a nesmiřitelné konflikty, jako když spolu začnou pracovat ve společné firmě!

Lidé, kteří by spolu mohli být dobří, nekonfliktní sousedé, známí, se okamžitě dostanou do pozice vzájemné konkurence, jakmile začnou pracovat v jednom výrobním kolektivu. Ti, co jsou ve vedení, spolu přirozeně a nevyhnutelně soupeří o pozice (neboť vyšší pozice je samozřejmě spojena nejen s vyšším platem, ale i s vyšším statutem, s prioritním postavením). Ale i ti, co jsou "dole", co dělají vlastní práci, tak i ti nejsou jenom ve vztahu vzájemné spolupráce a pospolitosti, i tady neustále přinejmenším latentně doutnají konflikty o to, kdo má to privilegium vykonávat snadnější práci, a kdo musí "odřít" tu práci těžší, respektive méně oblíbenou. I tady existují boje o dominanci.

Takže, ono to opravdu není tak, že bychom veškeré problémy člověka a společnosti mohli vyřešit prostě tím, že lidi naženeme do pracovních kolektivů, a bude hotovo.

Tím nechci zcela zásadně odmítat Marxovu myšlenku vytvoření atmosféry společenské pospolitosti na základě společné účasti na společném díle, na této myšlence opravdu něco je, a to něco velmi významného; jde jenom o to, že celá věc je opravdu mnohem, mnohem složitější, nežli aby bylo možno ji realizovat tak snadno a přímočaře jako v shora uvedeném smyslu pracovních kolektivů.

Trochu více do hloubky se budu právě touto záležitostí (a jejími problémy) zabývat v mém textu "Lesk a bída postmarxismu", na kterém právě pracuji.

Všeobecně je možno říci: ano, účast na společném díle, se společným cílem, skutečně může mít potenciál spojovat lidi dohromady. Jenže: takovéto "společné dílo", v hlubokém a intenzivním smyslu, opravdu nevznikne jenom tím, že lidé budou pracovat v kolektivech. Takové společné dílo vznikne jenom tehdy, když je dán jeho nějaký vyšší smysl a účel, který všechny kdo na něm pracují dokáže vnitřně strhnout.

Jestli by cílem veškeré produkce nemělo i nadále být nic jiného nežli jenom prázdný konzumismus, pak nás nějaké pracovní kolektivy také nespasí. Všechno závisí právě od toho, nalézt nějaký ten nový, vyšší, humánní cíl veškeré společenské produkce. Ale právě tohle je to ze všeho nejtěžší. S tou jednoduchou, optimistickou rovnicí Marxe z 19. století, že "stoupající společenská produkce = nárůst humanismu", se dneska skutečně už nevystačí. Marx o tom hltavém konzumismu novodobé společnosti nemohl mít ještě ani tušení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dva národy? Pátek, 27.Března 2015, 12:03:51

No ano, paní Hájková: v každém národě jsou skutečně trvale přítomny dva "národy", které stojí ve vzájemné opozici: přívrženci pravice a přívrženci levice. To je prostě v podstatě "antropologická konstanta", se kterou nelze hnout. A tak vždycky budou ti, kteří budou inklinovat k sociálnějším formám existence (a tedy i práce), ale stejně tak i ti, kteří budou preferovat individualistický způsob života.

Nakonec všechno záleží na tom, jestli se podaří najít most, kterým by bylo možno tyto dva "národy" spojit v jeden, aniž by to bylo za cenu potlačení jedné či druhé jeho části.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Svobodní lidé Pátek, 27.Března 2015, 12:06:9

Nicméně, paní Hájková, tu Vaši větu "Je třeba budovat nové výrobní vztahy. A musí je začít budovat svobodní lidé. Především vnitřně svobodní." - tu mohu okamžitě podepsat, bez jakýchkoli výhrad.

Zásadní otázkou nicméně zůstává právě to, kde toho "vnitřně svobodného" člověka vlastně vzít.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 27.Března 2015, 12:18:54

Kde ho vzít? To víte, že takový jedinec nesestoupí z nebe.
Vnitřně svobodným se člověk může stát.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 28.Března 2015, 05:20:58

Člověku dopomůže ke svobodě, když se zbaví závíslosti. Jistě mnohým utlačeným narostla křídla po zrušení nevolnictví a poté roboty. Bylo by krásné, kdyby bylo uzákoněno zrušení zaměstnaneckého stavu. Kdyby byla možná pracovní spolupráce pouze na základě rovnocenného partnerství. Není to moje myšlenka, ale Evina. Mohl jsem srovnávat dvě pracoviště, dvě sociální zařízení. Jedno soukromé, vzniklé na základě dohody více lidí. Vztahy mezi nimi byly vynikající, stejně tak zaujetí pro práci a iniciativa. Řešilo se, aby při práci pro klienty netrpěly ani rodinné vztahy pracovníků. Ve druhém případě, ve státním zařízení je vedoucí podřízený úředníkům a politikům. Je snadno odvolatelný, manipulovatelný, nahrazený poslušnějším. Vztahy podřízených jsou vždy zase jen podřízené. Někteří jen chodí do zaměstnání, aby se uživili. Mám dojem, že dosavadní revoluce byly neúplné. Svrhli jsme šlechtu, ale pan Franz zůstal na zámku. Přetvořil se ve stejně mocné úřednictvo. Cinkáním klíči jsme svrhli vládu jedné strany, ale úřednictvo zůstalo stejně mocné. Všude na ně narážíme. Při pokusu dát jim své místo narážíme na odpor těch nahoře. Oni chtějí mít úřednictvo ve své moci, ovládat je. Nepotřebují, aby bylo podřízeno těm, kterým mají sloužit. Proto vidím jako nutný tlak zezdola, ne však tlak jednotlivců, ale skupin, které získávají sílu ze vzájemné spolupráce.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vnitřní svoboda Sobota, 28.Března 2015, 12:49:44

"Vnitřně svobodným se člověk může stát" - ano, každý člověk, jakožto jednotlivec, se m ů ž e vypracovat k vnitřní svobodě; ale zásadním problémem zůstává, jak docílit, aby se r e á l n ě takto vnitřně svobodnými stala rozhodující většina populace.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Hierarchie moci a výrobní demokracie Sobota, 28.Března 2015, 13:03:44

Pane Pospíšile, zrovna dneska jsem četl zajímavý článek v německých novinách, kde jeho autorka tvrdila, že tradiční vertikální hierarchické mocenské vztahy ve firmách jsou už přežilé, a že nejen samotní zaměstnanci, nýbrž dokonce v prvé řadě samotní manažeři prý prosazují změnu v tom smyslu, aby rozhodovací procesy byly pokud možno kolektivní a rovnostářské.

A byly zde popsány zrovna takové - soukromé - firmy, jakou jste zmínil, kde každý člen firmy je brán jako rovnoprávný partner.

Napohled to vypadá velice hezky; ovšem zůstává otázka, jestli jsou takovéto - bezpochyby pozitivní - vztahy na pracovišti možné všeobecně, anebo jenom právě v takovýchto malých, "čerstvých" firmách, především v oblasti nových technologií, kde všechno je ještě neseno "gründerským" entusiasmem všech zúčastněných.

Protože, jak sám konstatujete ve druhé části svého příspěvku, nedá se nic dělat, ale ty mocenské hierarchie se reprodukují z jednoho společenského řádu do druhého, jenom se mění jejich podoby.

Na straně jedné je prostě určitá - a zřejmě nezničitelná a nevyhubitelná - sorta lidí, která se cítí být povolána k tomu, ovládat druhé.

A na straně druhé - nedá se nic dělat, ale i to je holý fakt - velké množství lidí, a snad i hodně velká většina, prostě vůbec nemají zájem na tom, opravdu aktivně se zúčastnit rozhodovacích (respektive spolurozhodovacích) procesů; protože něco takového je velmi náročná záležitost. Hlavně psychicky. A vznikají přitom nutně konflikty.

Takže, nakonec snad řešením by bylo něco, co by se dosti blízko podobalo Platónově modelu "ideálního státu": totiž každému dát, co jeho jest, čili co odpovídá jeho vlastním schopnostem a talentům; ale aby přitom nade vším vládl princip spravedlivosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 29.Března 2015, 10:01:3

Já mám ovšem dojem, že podle Platóna existují jen tři druhy lidí (už zase jsme u té trojčlennosti). Ideální stát by tedy každému z nich měl přidělit odpovídající místo.
Jenomže realita je jiná, složitější. Neexistují jen tři druhy lidí. A neexistuje ideální stát, který každého člověka "umístí" tak, aby dotyčný byl spokojen, případně aby využil jeho schopností.
Vždycky budou existovat lidé, kteří se do státu nějak "nevejdou". A v určitých dobách jich bude víc než v jiných.
Z toho důvodu státy nejsou věčné. Vznikají a zanikají.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 29.Března 2015, 10:45:47

A lidé se pak místo občany státu stávají občany kosmu - čili kosmopolity.
A nebo hledají své "občanství v nebesích" (Fp 3, 20), což je trochu podobné.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Občan a stát Neděle, 29.Března 2015, 11:29:24

Paní Hájková, nevím jestli máte na mysli zrovna tohle, ale Platón skutečně rozděloval populaci podle jejího základního, dejme tomu "psychologického" založení na tři druhy: ti první "bohové stvořili" ze zlata, těm druhým přimíchali trochu více stříbra, a ti třetí mají za svůj základ železo.

Velice obecně by bylo možno učinit analogii se současnějším chápáním člověka: jsou rození intelektuálové, je střední vrstva techniků a manažerů, a jsou lidé prakticky, manuálně zaměření. A opravdu asi nemá příliš smyslu, tyto kategorie nějak příliš míchat dohromady. Je známo, že za socialismu se z oněch pověstných "dělnických kádrů" stávali přes noc ředitelé podniků či vedoucí státní představitelé; a je také známo, jak to pak (ne)fungovalo.

Na straně druhé je ovšem nepochybné, že ten Platónův model je značně statický, a značně konzervativní. To jeho pojetí stojí a padá s tou jeho základní premisou, že každá jsoucí věc má svou "ideu" - tedy že za ní stojí něco dokonalého, vzácného, až božského. A že tedy každý člověk má nejlepší přístup k tomu dokonalému, božskému, když se bude věnovat právě té činnosti, ke které má osobní predispozice.

Nelze popírat, že na této myšlence mnoho je, a je nutno ji brát vážně. Na straně druhé ovšem Platón bezpochyby velice podcenil potřebu "občanskosti", tedy to, aby každý člověk-občan mohl mít pocit, že stát není jenom nějaká instituce "nad ním", nýbrž že on sám ho může ovlivňovat, utvářet svou vlastní vůlí.

Toto dilema státnosti na straně jedné a občanskosti na straně druhé pak mnohem podrobněji, a především vyváženěji rozpracoval až Aristoteles, se svým konceptem "politie", jakožto relativně optimálního kompromisu mezi vládou elit a požadavkem demokracie.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 1.Dubna 2015, 06:56:13

Mne tyto diskuse "tlačí" stále k tomu, že stejně důležité nebo ještě víc než diskutovat, je vytvářet skupiny, spolky, družstva, společenství,...., v praxi. V nich se vynořují nové myšlenky, nebo staré i nové ověřují, zkoušejí. Kdysi se mluvilo o třetí cestě, jsem přesvědčený, že třetí cesta je možná pouze pro tyto menšinové skupiny, není možná v celku, kde je nutná i restrikce a těžko se prosazuje něco nového. Avšak tyto menšinové skupiny měly a mají vliv na celek. Tak se prosadila demokracie, přijímání menšin, atd. A až jednou tyto menšinové skupiny dospějí i k tomu, že se dokáží spojit, či spolupracovat, pak může dojít k ideálnímu státu, či Božímu království.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 1.Dubna 2015, 08:00:53

Ono je dost často problematické dát dohromady a udržet jeden jediný kolektiv, natož aby se ještě propojovaly mezi sebou.
A samozřejmě hodně záleží na záměru se kterým se lidé spojují a také na lidských povahách, schopnostech a vůli.
Je to běh na dlouhou trať.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Štampach - Boleslav - Exupéry Čtvrtek, 2.Dubna 2015, 01:49:57

Výborný článek pane Štampachu!

O podnětnosti myšlenek v něm obsažených zajisté svědčí i to, že diskuse zde bouří i měsíc poté, co byl článek vydán.

Sám jsem však tuto bouři v kapce webu pouze zběžně prolétl, přečetl si pár jemných připodotknutí pan Petráska - a pak mě zaujal příspěvek pana Boleslava - zprvu asi především tím, že tento hlas jsem ve zdejším referendu ještě nezaslechl (hluboce se omluvám všem, do kterých si tímto rýpu, obdivuje zároveň vaši vytrvalost), ale pak třeba i tím, že zmiňuje a do filosofických rovin vynáší Exupéryho, k jehož textům se také rád vracím.

Krom jiného mě ale komentář pana Boleslava zaujal tím, že text pana Štampacha vlastně převyprávěl vlastními slovy a obrazy. Což je postup vpravdě novozákonní a vlastně tak poukazuje na nedokonalost slov i vět, kterými se snažíme zachytit něco, co jim, ať se snažíme jak chceme, přesto uniká. Jak jinak ale najít cestu do království, které není "z tohoto světa"? Jak rozpoznat a vyjádřit obrys tváře, na kterou odkazují všichni ti, které tvoří Exupéryho říši? Není právě tohle ta demokracie, která není na odpis? Kde každý podle svých schopností vyjadřuje a tvoří to, co není z tohoto světa?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.