Den v listopadu: Praha-Paříž 2015

Kdyby nám v roce 1989 někdo vyprávěl, jak to bude v Praze a Paříži v roce 2015, spíše bychom mu věřili, že Češi do té doby osídlí Mars. Už zase se ale začíná ohlašovat příchod velkých změn.

Na rok 1989 si pamatuju dobře. Změna visela ve vzduchu a co mělo přijít, mohlo být jen lepší. Jedna z písní roku 1989 byl Skoumalův song Starej pán sedí a poslouchá jazz; zpíval v něm: „Jó, ráno si vzal čistý ponožky/ a zajel si do Paříže bez doložky.“ Pro mladší: doložka bylo režimní povolení, díky kterému jste si mohli koruny, o něž – tak jako dnes – na Západě nikdo nestál, směnit za tamní měny.

Když 17. listopadu 1989 propukla konečně – po Polsku, Maďarsku, východním Německu – i u nás revoluce, měli jsme o budoucnosti spousty nádherných představ; a nepochybovali jsme, že se všechny vyplní. Byli jsme si jisti, že i my budeme jezdit, kdykoli se nám zamane, do Paříže, ba co víc, že tak nějak jako ve Francii tu budou žít už i naše děti.

Generace se vyměnily, lidé narození v dvacátých, třicátých letech definitivně odcházejí, do veřejného života naopak vstupují mladí, kteří kolem roku 1989 přicházeli na svět. Jedněm i druhým ale musíme říct: co jsme si v roce 1989 představovali, se nestalo.

Nikdy bychom si nemysleli ani to, že zanikne Československo; ještě dnes večer v Paříži jsem se marně nějakým Asiatům představoval jako Čech, pochopili, odkud jsem, až když jsem řekl, že jsem Čechoslovák. A kdyby nám někdo v roce 1989 vyprávěl, že za čtvrtstoletí bude v osiřelé České republice nejpopulárnějším politikem slovenský ne-estébák, provozující české zemědělství jako jeden velký státní statek, vlastnící dvoje velké noviny, jež v roce 1989 vydávalo SSM a Charta 77, a řídící ministerstvo financí, spíš bychom mu věřili, že Češi do roku 2015 osídlí Mars.

Jenomže kdyby někdo tehdy Pařížanům vyprávěl, že konec studené války neučiní život v jejich městě radostnějším a bezpečnějším, dívali by se na něj podobně. Proč? Proč by mělo být hůř, když po zhroucení sovětského bloku už mělo být všude jenom líp?

Pařížané jsou fatalisté a rebelstvím prodchnutí lidé. Ve městě je dnes sice výjimečný stav a vláda doporučila lidem nevycházet, ale oni neposlechli. Na sociálních sítích vystavují své fotky na zahrádkách kaváren, z rádií jim k tomu hrají Joan Baezová, Françoise Hardy a oni protestují proti teroru tím, že si zvesela užívají života. Jde jim to výtečně.

Představme si, že by se v Praze někdo pokusil dostat do Edenu během mezistátního fotbalového utkání (nejspíše by se mu to podařilo, poněvadž Eden asi nechrání svědomití muslimové, nýbrž laxní Češi), jeho kolegové by spáchali masakr a pak se vyhodili do povětří v Lucerna music baru, a další skupina by v jednom zátahu vystřílela Café v lese, Kavárnu u Vojtěcha, 3+1 a Malého glena. Jak by to proměnilo českou společnost? Co by se v Praze dělo?

Dokázali bychom taky protestovat vysedáváním na zahrádkách kaváren? Hráli by nám z rádia Baezová a Kubišová? Vysmívali bychom se teroru manifestováním radosti ze života? Snad, snad. Když jde do tuhého, je na nás obvykle docela spoleh.

Ale dnes, když v Praze pořád ještě nejde vůbec o nic, řešíme neštěstí ve Francii způsobem, k němuž by se snad Pařížané nikdy nesnížili, poněvadž jsou si vědomi, že jakoukoli eskalací nenávisti či přistoupením na logiku, podle které nese byť jen díl viny islám, šli by na ruku sektářským nenávistným fanatikům, kteří i vinou našich politických chyb ovládají velkou část Sýrie a Iráku.

Jeden z nejuznávanějších evropských odborníků na Blízký východ, s nímž jsme tu mluvili, nám řekl, že Islámský stát nabírá sílu i z toho, že jsme příliš mnoha mladým lidem neponechali možnost snít a usilovat o uskutečnění svých snů. Citoval čísi myšlenku, že nemáme co do činění s radikalizací islámu, ale s islamizací radikality. Přemýšlejme o tom.

Paříž a Praha se v tomto sobě podobají, ale liší se třeba od Londýna nebo Lisabonu. Nevidíme cestu ven. Nemáme kloudnou politickou reprezentaci, která by se chtěla – jak zpíval i v Paříži Jim Morrison – prolomit na druhou stranu. V Lisabonu a Londýně se jedná o aktuální politickou praxi, ve Francii i u nás je to zatím jen předmětem debat, která snad někam směřují a nakonec něco přinesou...


The Doors revival měl vystupovat v Bataclanu 16. ledna 2016. Foto Jakub Patočka, DR

17. listopadu 2015 půjde Miloš Zeman mluvit k českým fanatikům, zatímco Bohuslav Sobotka přijme dobrovolníky pomáhající uprchlíkům. V české politice se tím zpřítomňuje nejpodstatnější současné dilema: mezi biofilní a nekrofilní politikou.

Nenávistná ústa občas vyslovují, že lidé pomáhající uprchlíkům jsou totožnou hrozbou pro naši bezpečnost jako islámští radikálové. Ač se z určitého, oprávněného, pohledu jedná o bohapustý blábol, zkoumáme-li výrok v perspektivě úvahy o mládeži zbavené snění, kus racionálního jádra v něm tkví. Jedni i druzí se chtějí nadchnout a pracovat pro velký ideál.

Současná situace se občas srovnává s poměry v Evropě před druhou světovou válkou, kdy se vzmáhali fašisté a komunisté. Rozdíly jsou přitom podstatné a se slovníkem minulého století pro popis současných dějů nevystačíme. Ona paralela v sobě má nicméně víc, než se na první pohled zná.

Možná si začněme vybírat mezi oběma cestami – obětavostí a soucitem a stupňováním nenávisti – dřív než bude pozdě: zda chceme být společností vedenou lidmi, jako jsou dobrovolníci z hlavního nádraží v Praze, nebo nenávistnými fanatiky, ať už z Daesh či z Pražského hradu. Vezměme ale na vědomí, že pokračování stávajícího – v Paříži šťastného, v Praze upachtěného – chaosu již patrně možné nebude.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Islamizace radikality Úterý, 17.Listopadu 2015, 11:51:45

Opravdu zajímavý pojem, něco na něm je.

Protože i ta naše euroamerická civilizace, s jejím hltavým kapitalismem, dravým neoliberalismem a bezduchým postmodernismem na běžícím pásu rodí a plodí své radikální odpůrce. Ti se prozatím spokojují s tím, že tu a tam něco okupují (aby se pak vzápětí stáhli do svého vlastního liberálního privátu), tu a tam rozbijí dlažebními kostkami okna nějakých bank.

Ale ten radikální protest, či spíše odpor proti stávajícímu pořádku tady je; a bude tady tak dlouho, dokud tento svět nedokáže svým obyvatelům dát pocit smyslu jejich vlastní existence v něm.

Ivo Horák - Praha 3

Zamyšlená vzpomínka Úterý, 17.Listopadu 2015, 16:17:17

Je to právě 26 let, co jsem seděl na Národní třídě a spolu s mnohými dával policistům najevo, že si TO tam vysedíme. Co dělám teď? Zase sedím, ale ne pod širou oblohou. Počítám peníze. Svoje ovšem ne, cizí. Takhle čas oponou trhnul za čtvrt století.
Bylo lepší sedět tehdy tam, nebo tady teď? Na jednu stranu bylo na Národní těžko, na straně druhé jsme se tam cítili být lepšími a měli naději.
"Venku" jsem byl po pátku sedmnáctého i o víkendu, ale pocit štěstí jsem zažil naplno až v pondělí. Z oken podniku, kde jsem pracoval, jsem hleděl fascinovaně na Václavské náměstí a lidi, kteří jej naplňují. Pochopil jsem, že není cesty zpět.
Moje důvěra v poctivé úmysly i schopnosti přirozeného vedení
toho všeho i v prosté lidi byla neotřesitelná. Zdálo se mi, že napříště mohou přicházet snad už jen dobré zprávy.
Zatímco jsme se starali, jak přejmenovat tu kterou ulici a jak být velkodušní "k nim", počali se objevovat hráči. Začali si ohřívat své malé příležitosti a těšit se svými zatím malými zisky. Jak to bylo dál, všichni víme.
Dnes tu máme svého druhu vyspělou společnost. Evropskou, ba globální. Velmi dbá na to, aby lidé mohli žít co nejdéle a hlavně moderně. Nechává je ovšem v tenatech šikulů, kteří se už přestali bát a hrají teď již s úsměvem a profesionálně stále tu samou primitivní hru "Ať jsou penízky mé".
Mezi počítáním cizích peněz píši ve volných chvílích tyto řádky. Díky internetu. Kdysi nebyl, těžko to vysvětlit mladým. Jak to však zhodnotit?
To, co získáte, může jen zřídka nahradit, co jste ztratili. Stále víc to platí i o té době zabitých nadějí a krásného života, kterému jsme dávali bezstarostně vale před 26 lety.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Hráči Středa, 18.Listopadu 2015, 11:17:51

Zřejmě v každé revoluci, která svrhává nějakou násilnou moc, se vždycky znovu a znovu oživuje ten starý sen o tom, jak osvobozený lid bude nadále žít ve vzájemném bratrství a harmonii.

A po každé revoluci se velice rychle vyjeví: nedá se nic dělat, ale každá populace je kontaminována vysokou mírou lidské přízemnosti, omezenosti, obhroublosti a egoismu. A pokud se těmto vlastnostem a této části populace okamžitě po provedené revoluci nepostaví pevná hráz, pak nové svobody využijí pro svůj vlastní vzestup a růst.

Jak bylo po českém/československém Listopadu, je známo: bezbřehý liberalismus bez jakýchkoli hranic a omezení (to by byl přece návrat k totalitě!), heslem dne byla privatizace a Urvi si do můžeš. Víc takových Kožených!

Nad výsledkem je možno splakat - ale za daných okolností není možno se mu nijak divit.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Islamizace radikality - vynikající pojem Středa, 18.Listopadu 2015, 18:10:3

Ano, příliš mnoha mladým lidem jsme neponechali možnost snít a usilovat o uskutečnění snů.

V poslední době hodně myslím na myšlenku- "pouze ledničky k životu nestačí"


"Na tomto světě existuje pouze jediný problém. Navrátit lidem duchovní význam, zájem o duchovno, obklopit je něčím připomínajícím gregoriánský chorál. Pouze z ledniček, politiky, účetních bilancí a křížovek se nedá žít. Nadále už nelze žít bez barev, bez poezie, bez lásky. ... Dvě miliardy lidí naslouchají robotům, rozumějí pouze robotům, stávají se roboty... ale kam se ubíráme, k jakému cíli směřujeme v tomto věku všeobecné byrokracie ? Člověk–robot střídající
práci na pásu s partií mariáše, připravený o sílu tvořit, neschopný vytvořit nový tanec a nebo píseň..."

Antoine de Saint- Exupéry 30. července 1944.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 18.Listopadu 2015, 19:18:14

Já k tomu můžu dodat, že Bůh není mrtvý. Jenom je dnes pro mnoho lidí problematické najít k němu cestu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.