Je úrok hřích?

Jiří Dolejš

Velkou výzvou dějin peněžní směny je úrok. Peníze nejsou jen neutrálním nástrojem směny, ale pomáhají ekonomicky ocenit ztracenou příležitost.

Po staletí lidé sní, jak se dostat z chomoutu peněžníků. Různí náboženští i světští utopisté hledají jakousi přirozenou ekologii lidských mravů, kde by hříšný mamon nekazil člověku život. Odpor k penězům a úroku může ale být iracionální. Peníze jsou základní atribut zbožně peněžní ekonomiky existující od počátků civilizace. Fungují jako ekvivalent směny, protože jsou zvláštním druhem zboží a tudíž mají cenu.

Filosofování o tom, že by peníze přestaly být zbožím se svou cenou, má dávné kořeny. Ekonomická praxe však šla jinou cestou. Potvrzuje, že peníze nejsou jen neutrálním nástrojem směny, ale že pomáhají ekonomicky ocenit ztracenou příležitost ve své funkci zápůjční. Ekonomická teorie tedy musí řešit otázky regulace či objektivizace této ceny, nikoliv ji vymítat jako nástroj hříchu.

Už v starověku bylo půjčování peněz poměrně běžné. V staré Indii mluví o půjčování už védské texty z období 2000—1500 před naším letopočtem, i ve starém Egyptě se živilo půjčováním na úvěr. I mumie předků se stávaly zástavou. V podmínkách zemědělské společnosti byly úroky poměrně vysoké, protože zohledňovaly rizikovost celé transakce. Financovaly se tak nejen zemědělské práce, ale i obchodní námořní plavby.

Ve starořeckých městských státech byly poměry vůči půjčování velmi liberální (Solónovy zákony prakticky nestanovily žádnou míru pro braní úroku), což byl odraz jejich bohatnutí. Podstatným momentem bylo, že půjčka se chápala jako vztah v zásadě úplatný a úrok jako přirozená součást tohoto závazku.

Staří myslitelé ovšem už kritizují negativní jevy spojené s půjčováním. Platón (427—347) uvádí, že lichvářskou činností dochází k nespravedlivému obohacování. Aristoteles (384—322) chápe peníze jen jako prostředek směny. Domnívá se, by se samy o sobě neměly množit v opakovaných transakcích, že jsou sterilní a nemohou plodit další peníze. Tyto názory o neplodnosti peněz pak přešly do středověké scholastiky.

Ve Starém zákoně se praví, že cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš. Není tedy dovolena mezi příslušníky židovského náboženství. Církev pak formulovala zákaz i s odkazem na to, že předmětem úroku je prodej času a ten patří Bohu. Dle teologa Bazila Velikého (340—379) je dokonce lepší žebrat než si půjčovat. Původní zákaz lichvy pro duchovenstvo byla snaha rozšířit i na světskou sféru. Lichváři byl v raném středověku dokonce exkomunikováni.

Ekonomická teorie musí řešit otázky regulace či objektivizace úroku coby ceny peněz, nikoliv jej vymítat jako nástroj hříchu. Ilustrace dreamtime.com

V reálném životě ovšem byla scholastická pravidla obcházena. Úročení se v praxi nahrazovalo například formou takzvaného „dodatečného daru“, za lichvu nebylo považováno takzvané „odškodnění“. Nebo se místo úroku dlužník zavázal poskytovat poskytnout převod kapitálu jako rentu, nikoliv úrok. Podobně se pojmu úrok vyhýbá dnešní islámské bankovnictví - i zde má zápůjční kapitál svou cenu.

Život tedy rozlišoval úrok oprávněný, správný a úrok nerovný, nesprávný, lichý (odtud i slovanské kořeny slova „lichva“). Nesprávný úrok by nejen nadměrné výše, ale také zneužíval ekonomicky nerovného postavení subjektů při uzavírání smlouvy.

Půjčování peněz se rozvíjelo mohutně v době zámořských objevů. Koncem patnáctého století tak vznikl dům Fuggerů, který byl vlakovou lodí evropského peněžnictví. Půjčoval i králům či papežům. V Perugii vznikl v té době i veřejná půjčovna peněz, takzvaná „monti di pieta“, kde františkáni půjčovali za nízký úrok i bližním. Splátky měly charakter příspěvku na činnost této půjčovny.

Odpor vůči kořistění ze sociálních problémů jiného, ale zároveň uznání úročené půjčky na podnikání, s tím přišel Jan Kalvín (1509—1564). Postupně ale i katolická církev přešla od doktrinálního zákazu úroků z půjček k jejich regulaci světskými zákony.

Utopické sny o bezúročné ekonomice ovšem přežívaly v útrobách různých sociálních hnutí. Proslavil se tím zejména francouzský poslanec Pierre Joseph Proudhon (1809-1865), který označoval zápůjční kapitál jako krádež, a přišel s anarcho syndikalistickým konceptem lidové banky poskytující zdarma takzvané „pracovní peníze“.

V tomto defilé nemůže chybět ani Silvio Gessell (1862—1930), který hledá přirozený řád v pochopení peněz. Zlo podle něj začíná tam, kde se peníze stávají zbožštěnou, nekřesťansky svébytnou realitou zmnožující mamon. Nevidí prapříčinu sociálních konfliktů v kapitálu, jako Marx. Gessellův koncept se netýká soukromě vlastnického základu společnosti, ale trhu peněz. Potřebě výměny zboží slouží u něj jen jakési známky pro vzájemné účtování.

Banky by byly tedy vlastně netržní, byrokratické instituce, které by byly hrazené jakýmsi odvodem ze známek oběhu závislého na tom, kolik oběživa a jak dlouho by měl k dispozici příslušný hospodářský subjekt. Zcela opomíjí skutečnosti, že úrok je jen forma zisku: za podmínek silné monopolizace a nezvládnuté regulace bankovního sektoru se může úrok stát metlou. Bez ceny peněz však přestává fungovat trh jako takový.

Úrok za půjčené peníze zkrátka není hřích scholastické tradice, je to jen cena peněz. Dnes takový úrok vychází z nedokonalého, silně zmonopolizovaného trhu. A jako takový často přináší deformovaný důchod věřiteli. S vývojem peněz a trhu se mění i způsob jeho regulace. Špatná regulace ho může deformovat jako nedokonalý trh. Nepřestává však být měřítkem ceny v úvěrových a obecně finančních vztazích, spojuje podstatnou část ekonomického systému. A to jak v kapitalistické, tak i v případné postkapitastické zbožní výrobě.

    Diskuse
    November 12, 2015 v 8.38
    Kapitalistická svoboda je pro ty nahoře především svobodou vlastnit a z vlastnictví těžit, pro ty dole je především svobodou konzumovat, v lepším případě realizovat nějaké své touhy. V příznivých časech se jejich zájmy mohou částečně překrývat.
    Dokud bude většina lidí žít v iluzi, že právě toto je svoboda, dotud se zřejmě proti kapitalismu nedá nic dělat. A tedy ani proti úroků. Jedině se snad pokoušet částečně regulovat.
    November 12, 2015 v 10.29
    regualce obecná, regulace zvláštní
    boj za postkapitalismus není bojem s penězi - a cena peněz je úrok. Výše jsem se snažil vysvětlit že úrok byl před kapitalismem a bude i po něm.
    proměnit ekonomickou moc koncentrovaného vlastnictví je jedna věc a regulace trhu peněz druhá. V tržní ekonomice bude i trh se specifickým zbožím, s penězi.
    Ovšem regulace peněz za kapitalismu bude mít specifické podmínky a možnosti - jde tu o existenci a neustálou inovaci finančního kapitálu - to je pravda
    November 12, 2015 v 10.34
    Čím se bude vyznačovat postkapitalismus?
    IH
    November 12, 2015 v 10.54
    Jsou dvě věci, na něž bychom si měli dávat pozor: plané moralizování a neplaný ekonomismus
    Je úrok hřích? Tak dnes stojí otázka jen pro málokoho. Lepší otázka je, na co a kdy si půjčovat? Budu-li mluvit o jedinci, třeba o sobě, zajisté mohu říci, že bych si asi neměl půjčovat na spotřebu. Také bych měl asi už vědět, že zadlužit se může být na místě spíš v mládí než ve věku, kdy schopnosti a ochota vydělávat už klesají. Další podstatnou otázkou je, zda má ekonomika být ve stávající míře založena na zadlužení, tj. na očekávání schopnosti dluh splácet. Ne náhodou nemá politická opozice zadlužování státu ráda.
    Dnes jsou hypotéky a jiné půjčky natolik výhodné a státem podporované, že nevzít si je bývá chyba. Lidé však zároveň platí svou budoucí svobodou. Důsledkem systému "nepůjč si to!" je ovšem nízké úročení vkladů. Proto také, přiznám se k protiekonomickému jednání, na účtech nespořím.
    Samostatnou kapitolou jsou půjčky na vysoké úroky poskytované nebankovními subjekty. Ani ty asi nejsou hříchem, neboť poskytovatelé v podobných kategoriích neuvažují. Jsou však nefér podnikáním (podobně jako např. vyměňování valut s poplatkem 27%). Tyto subjekty tyjí z v různém smyslu slabých lidí. Podobně jako třeba herny. Nebo tzv.šmejdi. (Děkuji S. Dymákové za vznik žádoucího výrazu.) Podnikání by mělo být regulováno i v případě nabízení (nevýhodných) půjček.
    November 12, 2015 v 13.19
    ekonomický realismus
    postkapitalismus vidím jako možný krok vpřed - tudíž nebude ekonomika primitivnější ale rozvinutější
    to se logicky týká i rozvinutí funkcí peněz a nejen jako nástroje směny ale i jako platidla
    a zase - logicky bude tedy postkapitalsimsu znát i věřitelské vztahy - to není ekonomismus ale realismus
    pochopitelně je rozdíl když si půjčuje stát a nebo chudý spotřebitel - co do regulace i řízení dluhu
    JP
    November 12, 2015 v 19.55
    Úrok, Aristoteles a postkapitalistická společnost
    Zajímavý přehled, pane Dolejši.

    Jenom trochu pochybovačná otázka: úrok že má být skutečně "cenou peněz"?... Nemá ta věta spíše znít tak, že výše úroku má vliv na cenu peněz?

    ------------------------------

    Ale k samotnému jádru věci. Vraťme se zpátky k Aristotelovi. Aristoteles skutečně zavrhuje úrok, neboť podle jeho přesvědčení za ním nestojí žádný reálný pracovní výkon, tedy žádná reálná ekonomická hodnota. (Toto přesvědčení od něj pak přebírá i Marx.)

    U Aristotela je to logické: Aristoteles byl zastáncem plně autarkního hospodářství, založeného na agrárním způsobu produkce. Už na obchodní činnost hleděl Aristoteles s despektem, neboť i ta podle něj nevytváří žádné skutečné hodnoty; obchodník pouze profituje z rozdílu cen v rozličných regionech. Tím spíše pak Aristoteles zavrhuje finančníka půjčujícího na úrok, který tedy sám fakticky nepracuje, nevytváří žádné hodnoty, a jenom půjčováním na úroky dosahuje zisku. Prakticky tedy cizopasí na hodnotách, které svou prací vytvořili jiní.

    A tady se dostáváme ke zcela klíčovému problému, který je rozhodující pro případné projekty nějaké postkapitalistické společnosti.

    I pokud odmítneme Marxův ekonomický purismus a přijmeme za platnou tu tézi, že moderní, vysoce komplexní ekonomika se prostě neobejde bez zprostředkovací funkce peněz, a spolu s tím tedy i úroku - stále nám tady zůstává otevřená ona zásadní otázka, zda (novodobý) finančník žijící výhradně z bankovně-finančních operací (případně vysloveně spekulací) je společenským parazitem žijícím z práce druhých, anebo nikoli.

    Tady skutečně není nikterak jednoduché, přiklonit se k nějaké zcela jednoznačné odpovědi.

    Na straně jedné se ten Aristotelův koncept zásadního rozdílu mezi prací vytvářející reálné hodnoty a mezi čirým kořistěním z finančních spekulací jeví naprosto nezpochybnitelným. A při pohledu na právě nedávno proběhlé světové finanční krize vyvolané právě takovými "zdivočelými" spekulacemi víceméně naprosto odtrhlými od reálné ekonomiky se zdá být tento Aristotelův náhled definitivně potvrzen.

    Na straně druhé je nutno si uvědomit: jak řečeno, Aristoteles byl, to se nedá nic dělat, přes veškerou svou velikost myslitelem své doby, tedy především agrárního způsobu produkce. Ale čím modernější, čím komplexnější ekonomika, tím méně je závislá na ryze předmětné, materiální produkci. Připomeňme si, že například celé bankovnictví patří nakonec také do sektoru "služeb", stejně tak jako dejme tomu opravárny automobilů. Tam se také nevytvářejí nějaké nové hodnoty - jenom se udržují v chodu ty původní. A přece proto autoopravny nebudeme považovat za nějaká doupata lichvy. Tedy alespoň všeobecně, individuální zkušenosti mohou být ovšem poněkud odlišné. ;-)

    Zkrátka: existují činnosti, které samy o sobě nevytvářejí nové hodnoty (v čistě materiálním smyslu) - a přece je bez nich fungující ekonomika nemyslitelná.

    Takže tedy: všechno v pořádku, finančnictví je (včetně úrokového hospodářství a burzovních spekulací) naprosto v pořádku, a je možno je beze změny převzít i v potenciální postkapitalistické společnosti?

    Jak už řečeno, odpověď není nijak jednoduchá. A asi vůbec nebude jednoznačná. Jádro oné Aristotelovy kritiky si totiž stále zachovává svou nadčasovou platnost. Jakoupak společenskou prospěšnost (neřkuli mravní opodstatněnost) je možno přiznat právě těm divokým, ze řetězu utrženým burzovním spekulacím, kde se už jedná jenom o to z jedněch "prázdných" peněz vytlouci další?

    A tak se zdá, že konečná odpověď bude nakonec ležet - právě zase u Aristotela, totiž u jeho centrálního postulátu o zachovávání pravé míry věcí. Takže do budoucna se dost možná základním úkolem (a asi i problémem) ukáže být schopnost společnosti zavést přísnou rozlišovací linii mezi těmi funkcemi finančního (a úvěrového) hospodářství, které jsou pro moderní komplexní ekonomiku nepostradatelné, a mezi těmi, které jsou opravdu jenom prázdnou spekulací, bez jakékoli hodnotové substance.
    PM
    November 12, 2015 v 22.16
    Talent a postkapitalistická společnost, ve které
    ekonomická teorie také musí řešit otázky regulace či objektivizace půjčování peněz.
    Což ekonomická teorie zarputile činí již pár tisíc let, a to v roztodivných společenských režimech, stále vycházeje z neměnné výchozí dispozice -
    - nejvýše ceněn a oceňován je talent obohacování se na úkor druhého.
    A tak se zdá, že konečnou odpověď na problém paní Hájkové a nespravedlivé chudoby musíme odložit a věnovat se řešení otázky regulace či objektivizace úroku coby ceny peněz, nikoliv jej vymítat jako nástroj hříchu .... bych slovy pana Dolejše dodal.
    Talent je jedna z nejcennějších a nejrespektovanějších vlastností člověka ....bych dodal já.
    JN
    November 13, 2015 v 10.15
    Nejslabší - máte padáka!
    Požadavek na vyplacení úroku znamená nutnost finančního krachu toho nejslabšího v řetězci.
    Zda je to hřích, to ať posoudí pan Dolejš.
    Peníze na splacení úroku jsou totiž peníze, které ještě v ekonomice neexistují, dosud nebyly vytvořeny, není tedy z čeho je splatit. Ti nejslabší se tedy permanentně musí dostávat do finančních problémů, krachů a exekucí.
    November 13, 2015 v 13.54
    peníze zadarmo ?
    prominte ale teď jste napsal nesmysl - půjčovat peníze zadarmo ? Proboha proč by to někdo dělal ?
    samozřejmě že úrok odhaduje náklady budoucích příležitostí, ale to je snad normální
    odhadovat to musí i klienti a ti kteří toho nejsou mocni by měla hájit regulace ale ne rušit peníze
    November 13, 2015 v 14.20
    Půjčovat peníze zadamo? Proboha proč by to někdo dělal?
    Ale vždyť to někdo dělá, pane Dolejši, i když, pravda, nepůjčuje komukoliv.
    PK
    November 13, 2015 v 14.26
    Jestliže mě kamarádka ostříhá zadarmo
    znamená to, že stříhat vlasy za peníze je hřích? Jestliže mě kamarád zadarmo sveze autem, znamená to, že dělat taxikáře za peníze je hřích?
    November 13, 2015 v 15.08
    Opravdu nechápu, proč právě takový racionální a nevěřící člověk jako je pan Dolejš má zapotřebí zabývat se teologickým pojmem hřích a ještě v souvislosti s ekonomií . Jaký má být úrok, to je snad věcí zákona, ne?

    Ano, pane Kolaříku, zbožně peněžní vztahy, jak věděl už Marx, osvobodily lidské individuum od povinnosti mít nějaké příbuzné a známé, s nimiž by si poskytovali vzájemné služby.
    Totální svoboda. Až na to, že někteří lidé nemají co nabídnout. Nebo to, co mohou nabídnout, nikdo nechce.

    Mimochodem, ten pojem postkapitalismus jsem stále ještě nepochopila. Jsem ekonomicky málo vzdělaná.
    November 13, 2015 v 15.19
    cena peněz je objektivní
    lidi neblázněte - jestli někdo z váš půjčí kamarádovi stovku, není to ekonomický systém. Fungování zápůjčních institucí a úvěrování ekonomiky ale o systému je.
    Takž půjčovat zadarmo nikdo systémově opravdu dělat nebude a i proto jsem použil ten absurdní titulek (o hříšném úroku), protože neustále někdo v těchto kategoriích uvažuje.
    A cena peněz není jen věcí subjektivního rozhodnutí - když byste to chtěli libovolně uzákonit tak to fungovat nebude, protože cena musí odpovídat možnostem nabídky a poptávky.
    November 13, 2015 v 15.24
    O co jde?
    Já si taky myslím, že celý kapitalismus i s fungováním peněz je objektivní. Ale to vůbec neznamená, že je spravedlivý.
    November 13, 2015 v 17.03
    reálná a chimérická spraveldnost
    ony jsou zbožně peněžní vztahy objektivní i bez kapitalismu - pokud stavím spravedlivý svět na chimérách nikdy nevznikne
    November 13, 2015 v 17.17
    Však pořád čekáme, až se vyjádříte, jak tedy ten spravedlivý svět vznikne.
    Nebo vůbec nevznikne?
    JN
    November 13, 2015 v 17.22
    Nemusíte se omlouvat, pane Dolejši,
    pokud jste tedy reagoval na můj příspěvek. Nenavrhoval jsem žádné řešení (půjčování peněz zadarmo, ap...), jen jsem se snažil jednoduše popsat situaci, vzniklou jako následek nutnosti splatit všechny úroky. I kdyby se všichni chovali zcela odpovědně, domnívám se, že je nemožné, aby všichni zaplatili to, co dluží, a to proto, že objem dluhů plus úroky je větší než celkový objem peněz v ekonomice (který je asi roven celkovému objemu dluhů, ale bez úroků). Kdyby se tedy všichni chovali odpovědně, to, kdo své závazky splatí a kdo už ne, nezávisí na té odpovědnosti, ale na tom, kdo bude dravější.

    Je v té úvaze něco špatně?
    JP
    November 13, 2015 v 17.43
    Úroky a ekonomika
    Tak především, pane Nusharte, z té rovnice "objem dluhů plus úroky" musíte v prvé řadě odečíst inflaci.

    Fakticky totiž, kdyby se půjčovalo naprosto bez úroků, by na tom poskytovatel půjčky byl škodný - protože kdyby dejme tomu po pěti letech dostal zpátky jenom tu čistou sumu kterou půjčil, tak by - právě vzhledem k té inflaci - fakticky utrpěl ztrátu.

    ---------------------------

    Co se pak toho týče, že na úrokovém hospodářství bude vždycky škodný ten nejslabší článek řetězu respektive ten poslední v řadě: no ano, kapitalismus samozřejmě nadále zůstává doménou víceméně přirozeného výběru čistě podle Darwina, ten nejméně zdatný zanikne. Ovšem, ta pozitivní stránka celé věci je ta, že každý je nucen - nechce-li také zaniknout - naplno rozvíjet veškeré své síly a schopnosti.

    V plánované ekonomice byly ekonomické subjekty chráněny před zánikem - což bylo bezpochyby pohodlné, nikdo nemusel mít existenční strach; ale druhou stránkou této mince byla právě ta strašlivá stagnace socialistické ekonomiky. Když někdo není nucen se zlepšovat (ani k tomu není motivován), pak nevyhnutelně ustrne v pohodlné stagnaci. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

    Ta "postkapitalistická ekonomika", na kterou se - plným právem - táže paní Hájková, by tedy musela být podmíněna a podložena vyřešením toho zásadního problému, jak motivovat ekonomické subjekty k aktivitě a tvořivosti, aniž by je přitom polapila do té nekonečné spirály honby za ziskem, jak to činí kapitalismus. Viz následující text.
    November 13, 2015 v 18.21
    Pane Poláčku,
    píšete "každý je nucen - nechce-li také zaniknout - naplno rozvíjet veškeré své síly a schopnosti". Máte patrně na mysli ekonomické schopnosti, že? Jaké jiné, pokud se jedná o přežití.
    A co když je někomu jedno, jestli zanikne? Možná řeknete, že je to nemožné, každý přece chce přežít. Jenže to není tak úplně pravda. Důkazem je řada sebevrahů.
    Komu tedy nezáleží na tom, aby přežil, může rozvíjet takové síly a schopnosti, které nejsou ekonomické. Není v tom logika?
    JP
    November 13, 2015 v 18.38
    Paní Hájková, těmi pozitivy a negativy ohledně nejen úrokového hospodářství, ale ziskově orientované ekonomické činnosti se budu blíže - a hlouběji - zabývat v avizovaném následujícím textu. Ale k tomu se dostanu asi až zítra.

    Takže jenom předběžně: ano, máte plnou pravdu že tady se jednalo jenom o čistě ekonomické schopnosti. A přesně těm "jiným nežli ekonomickým" schopnostem se chci více věnovat v té zmíněné následující úvaze. Snad mohu prozradit předem: zase přitom budu vycházet z Aristotela.
    JN
    November 13, 2015 v 18.40
    Domnívám se, pane Poláčku,
    že ta "rovnice" vyjadřuje stav v jednom jediném časovém okamžiku, a že tedy inflace v ní nevystupuje.
    JP
    November 14, 2015 v 13.07
    Svět úvěrů a reálná ekonomika
    Pane Nusharte, splácení úroků z půjčky už z podstaty věci samé sotva může být záležitostí "jediného časového okamžiku". Jedná se vždy o záležitost časově posunutou.

    Pokud máte na mysli tu větu, že "objem dluhů plus úroky je větší než celkový objem peněz v ekonomice", pak je nutno konstatovat, že je to svým způsobem jenom fiktivní scénář. V tom smyslu, že "kdyby se všichni chovali odpovědně a své dluhy chtěli zaplatit".

    V podstatě je to ten samý případ, jako když nějaká banka spravuje vklady svých klientů; ale sama s těmito finančními prostředky dále podniká (tj. půjčuje je dejme tomu průmyslovým podnikům). Kdyby se všichni klienti banky v jednom okamžiku rozhodli své úspory vybrat, povede to nevyhnutelně ke krachu banky (neboť ta v tom okamžiku nebude mít likvidní prostředky). A přesto to za standardních okolností k takovýmto dramatickým koncům nikdy nevede.

    Že "objem dluhů plus úroky" je vyšší nežli suma peněz - to v podstatě nehraje žádnou závažnou ekonomickou roli. Ty peníze je možno vytisknout kdykoli. O co jde je to, zda tyto dluhy jsou dostatečně kryty reálným ekonomickým výkonem respektive reálnými tržními hodnotami.

    Klasicky se dluh (na úrok) bere s určitým podnikatelským záměrem: mám podnikatelskou ideu, která slibuje že se mi podaří vytvořit nové hodnoty zpeněžitelné na trhu. Nemám ale pro nastartování dané produkce dostatek finančních prostředků. Vezmu si tedy úvěr v bance, s příslušným úrokem. Kdyby banka po mě chtěla ty peníze zpátky hned, pak tento dluh tedy samozřejmě nebude kryt ničím - dané hodnoty jsem ještě vůbec neměl příležitost vytvořit. Pokud ale banka počká - já ty hodnoty vytvořím, zpeněžím je na trhu, bance vrátím jak původní sumu tak i sjednané úroky, a mně samotnému zůstane ještě i příslušný zisk.

    Takže, ještě jednou: to že existuje převis dluhu nad aktuálními likvidními finančními prostředky, to samo ještě v žádném případě neznamená nějaký nezdravý stav. Přesně naopak: tyto zúročené úvěry jsou velice působivým motorem ekonomiky - neboť právě nutnost jejich splacení nutí výrobce k tomu, neustále zvyšovat svůj výkon, a tedy v konečném efektu rozmnožovat bohatství celé společnosti.

    Může se ovšem stát - a teprve toto je opravdu krizový faktor - že v důsledku všemožných finančních spekulací se ona úvěrová sféra už zcela (respektive z relevantní části) odtrhne od reálné ekonomiky. Že tedy ty úvěry nejsou kryty nejen současnou reálnou ekonomikou, ale ani tím - anticipovaným - výkonem budoucím. Výsledkem takového stavu jsou pak ony známé "bubliny", které v určitém okamžiku prasknou a splasknou. To je bezpochyby krizový moment; ale přinejmenším doposud se volnotržní ekonomika dokázala vždy s takovýmito krizemi vypořádat. Bubliny splaskly, několik tuctů burzovních spekulantů skočilo z oken, a jelo se dál.

    Je ovšem možno uvažovat (spekulovat!) o tom, jestli v současné době všechna ta úvěrová a spekulativní finanční sféra nenabobtnala už do takových rozměrů, že ta příští prasklá bublina by pod sebou nepohřbila i celou tu globální volnotržní ekonomiku, vulgo kapitalismus.

    Jak řečeno je dozajista možno o tom uvažovat; ale nelze to v žádném případě tvrdit s jistotou. Já osobně se stále domnívám, že současná planetární civilizace (a její způsob existence) bude daleko spíše konfrontována s jinými příčinami jejího možného zániku, především v důsledku pravděpodobně nadcházející klimatické katastrofy, a s ní související masovou migrační vlnou, proti níž je ta stávající jenom zcela nevinnou předehrou.
    JP
    November 14, 2015 v 14.19
    Úrok a hřích
    Takže, teď se dostáváme k onomu slíbenému hlubšímu pohledu na to, jak je to vlastně s tím úrokovým hospodářstvím. Neboli vůbec s ekonomikou fixovanou na neustálou maximalizaci zisku - neboť to půjčování na úrok je samozřejmě jenom jednou specifickou oblastí této ziskově orientované a ziskově dominované ekonomiky.

    A jak už naznačeno, vraťme se ještě jednou k Aristotelovi. Posledně jsem zmínil, že Aristotelův přísný odsudek půjčování na úrok, ve kterém on nespatřoval nic jiného nežli pouhou lichvu, byl podmíněn jeho dobou, kdy dominantním způsobem ekonomiky byla agrární produkce. Kdy se tedy mohlo zdát, že jediným pravým způsobem produkce hodnot je ryze naturální produkce.

    Řekli jsme si i dále - a v tomto ohledu je nutno dát plně za pravdu panu Dolejšovi - že moderní, vysoce komplexní ekonomika se bez funkce jak peněz vůbec, tak ale i půjčování za dluh zatížený příslušným komerčním úrokem prostě neobejde. Jsou opravdu zcela naivní - a i v tomto ohledu je panu Dolejšovi nutno dát plně za pravdu - ty představy určitých částí levice, že současný kapitalismus je možno nahradit návratem k jakémusi patriarchálně-naturálně-agrárnímu způsobu produkce, kde peníze budou hrát jenom zcela podřadnou roli, a komerční zisk už vůbec žádnou.

    Připomeňme si ten zcela zásadní rozdíl mezi dříve a nyní: ekonomika vždycky žije z toho, kolik energie, kolik pracovního nasazení do ní vloží člověk v ní činný. A on do ní vloží tolik své vlastní osobní energie, jak velkou k tomu má motivaci.

    Ten rozdíl je v tom: v oněch prvotních dobách naturální ekonomiky nebylo nutno mít o dostatečnou motivaci žádnou starost: šlo prostě o holé přežití.

    Zatímco ty novodobé představy o jakýchsi "produkčních komunách" vycházejí asi z takového obrazu, že všichni podávají plný pracovní výkon čistě z osobní radosti z práce, víceméně nezištně ve prospěch kolektivu. Doposud jsou známy v podstatě jenom dva modely, kde to jakž takž funguje: za prvé izraelské kibucy, a za druhé jisté religiózní sekty. Oba tyto modely se vyznačují jedním základním znakem: totální kontrolou všech členů pracovní komuny. A za druhé: jak příklad právě izraelských kibuců ukazuje, tento model mohl fungovat právě jen za podmínek čistě agrární produkce, ale rozpadá se čím dál tím více za podmínek moderní technologické produkce. Ta totální kontrola novodobého kreativního pracovníka je totiž daleko méně možná, nežli u zemědělského dělníka s motykou.

    Takže, nedá se nic dělat, ale přijměme definitivně jako fakt, že moderní, vysoce komplexní ekonomika se bez toho instrumentu jak peněz vůbec, tak i úvěrového hospodářství prostě neobejde.

    Ale: je tohle konstatování skutečně konec celé historie? Máme teď tedy rezignovaně prohlásit: nedá se nic dělat, ale je nám souzeno navěky se smířit s kapitalismem? - Neboť, to musí být jasně řečeno: ekonomika orientovaná výhradně na zisk (a jak už řečeno, tato úvěrová ekonomika není nakonec ničím jiným nežli součástí ziskově dominované produkce) - to není nic jiného nežli docela obyčejný kapitalismus.

    Pan Dolejš tu zmínil "postkapitalismus". Jestliže však zachováme všechny základní atributy ekonomiky volného trhu (tedy zisk, trh, úvěr, úrok) - pak tady máme prostě i nadále naprosto ryzí, čistý kapitalismus. Tím že tento ekonomicko-společenský systém překřtíme na jakýsi "postkapitalismus", jenom tím nevytvoříme žádnou novou realitu: ani ekonomickou, ani společenskou, ani humánní.

    - Mimochodem se zdá, jako by toto "překonávání kapitalismu" prostřednictvím jeho pouhého přejmenování v poslední době bylo nějak v módě. Zrovna nedávno jsem tu poukázal na to, jak prominentní český politolog J. Pehe celý problém stávajícího kapitalismu hodlá vyřešit prostě tím, že ho (jmenovitě jeho skandinávskou odnož) prostě nazval "tržním hospodářstvím s lidskou tváří"!! Takže, například ten švédský kapitalismus (který si v několika poválečných desetiletích mohl dovolit luxus poněkud sociálnějšího charakteru) už není kapitalismem, už není způsobem společenské produkce kde vše lidské je podřízeno maximalizaci zisku a zákonům anonymního komerčního trhu - ne, jako čertík z krabičky nám tu rázem vyskočila jakási "lidská tvář tržního hospodářství"!! Na takový nonsens by nepřišel snad ani samotný Švejk.

    Ale vraťme se zpátky k Aristotelovi. Takže, jeho analýza reálné ekonomiky byla přece jenom do značné míry dobově podmíněná. To ale ještě zdaleka neznamená, že by jeho obecné úvahy na dané téma neměly mít nadčasovou, univerzální platnost.

    Připomeňme si: Aristoteles byl především myslitelem středu. Vyvážené pozice mezi extrémy. Za zásadně špatnou považoval chudobu - neboť ta člověka redukuje jenom na úsilí opatřit si holé životní prostředky; ale stejně tak za negativní pokládal i n a d m ě r n é bohatství - neboť boháč pohlcený svým pachtěním se za stále větším majetkem stejně tak ztrácí univerzální horizont své lidské existence.

    Ideálním a žádoucím byl pro Aristotela tedy střední stav: zajištěná materiální existence, ale zároveň vědomá distance od nadbytečného bohatství, a na tomto základě všestranný osobnostní a kulturní rozvoj. - V tomto Aristotelově postulátu ostatně snadno rozpoznáme kořeny známé Marxovy téze o "všestranném rozvoji všech lidských schopností" za podmínek od tlaků kapitálu osvobozené produkční činnosti člověka v komunismu.

    A právě tady se dostáváme ke zcela rozhodujícímu předělu.

    Až po j i s t o u hranici je čistě materiální produkční výkon člověka nutný, potřebný a legitimní; ale z a touto hranicí se jedná o nicotnou honbu za stále větším bohatstvím, které lidskou bytost už nadále neosvobozuje, nýbrž naopak svým diktátem omezuje a svazuje. Člověk za touto hranicí ztrácí svůj charakter univerzální, kulturní a duchovní bytosti, a čím dál tím více se omezuje jenom na křečovitou honbu za čím dál tím vyšším ziskem.

    A tím se dostáváme zpět k naší původní otázce o pravém charakteru úroku (respektive ziskově orientované ekonomiky vůbec).

    Jak jsme si řekli, moderní ekonomika se bez tohoto nástroje neobejde. Je to tedy nástroj potřebný, nezbytný a tím i legitimní - ale právě j e n o m a pouze po určitou hranici. Po tu hranici, která představuje osvobození člověka z chudoby, zabezpečení jeho - slušného - životního standartu.

    ALE: co n a d to je, co už je jenom tou známou nadprodukcí ve jménu fetiše zisku a přebujelého konzumu - to už nemá s nějakou legitimní ekonomickou potřebností naprosto nic společného. To už je naprosto jednoznačně sestupná linie, kde člověk stejnou měrou jakou získává další a další ryze materiální bohatství, ztrácí sám sebe jako autenticky lidskou bytost.

    Po těchto výkladech si tedy znovu můžeme položit onu úvodní otázku: je úrok hřích, či nikoli?

    Tuto otázku je nemožné zodpovědět prostřednictvím klasické formální logiky, s její striktní dichotomií "ano - ne". Jedinou možnou odpověď skýtá logika dialektická, se svým "ano - a zároveň ne". Vždy podle zcela konkrétního kontextu.

    Až po tu zmíněnou hranici je úrok užitečným a nepostradatelným nástrojem reálné ekonomiky - ale za touto hranicí se stává démonem, který ovládá životy lidí tím více, čím oni sami se domnívají v tomto svém otrockém pachtění za stále větším ziskem a konzumem být "svobodní".

    A jakékoli úvahy o případné "postkapitalistické společnosti" mohou mít jenom a pouze tehdy nějakou relevanci, pokud se podaří pozitivně vyřešit tento zásadní problém, který se zdá být přímo typickou kvadraturou kruhu: jak zachovat pozitivní roli ekonomicko-ziskové motivace, a přitom zabránit jejímu hypertrofování, jejímu ovládnutí a podřazení lidské bytosti pod své vlastní mechanismy a cíle.
    November 15, 2015 v 9.53
    Jak zabránit hypertrofování ekonomicko-ziskové motivace, pane Poláčku? Marx si přece myslel, že se jí zabrání tím, když ze světa zmizí jakýkoliv nedostatek, způsobující lidem strádání (čemuž vy nevěříte). To, že svět je, jaký je, přece lidi nutí ne pracovat, ale vydělávat peníze a ještě si dělat zásoby na horší časy. Takže my dnes nepracujeme, my vyděláváme peníze. A vyděláváme je často za něco, co vůbec není pro společnost přínosné.
    JP
    November 15, 2015 v 13.32
    Člověk a jeho produkční činnost
    JAK tomu zabránit? - Paní Hájková, právě tohle je otázka všech otázek. A kdyby - nejen česká - levice opravdu za něco stála, pak by veškerou svou intelektuální kapacitu věnovala intenzivnímu projednávání právě této základní otázky, namísto aby se utápěla v mnohdy zcela neplodných hádkách o zcela efemérních tématech.

    Jak tomu zabránit? - Paní Hájková, kdybych tohle věděl, byl bych kouzelník, nebo samotný Ježíš Kristus. - A obávám se velice, že tohle nevěděl právě ani on sám. On proti tomu kázal, vytrvale a usilovně - ale to právě proto, protože věděl, jak hluboce je v člověku tato žádostivost po ryze materiálním prospěchu zakotvena.

    Zkusme to tedy s tím Marxem: měl snad on nějaký spásný recept?

    Celý jeho koncept osvobozené práce a osvobozeného člověka v komunismu - připomeňme si ještě jednou - spočívá na předpokladu, že člověk v původním, ryzím stavu p ř i r o z e n ý m způsobem zpracovává přírodu, přisvojuje si její bohatství - a že je to tak dobře.

    Marx tedy - na rozdíl především od celé "Kritické teorie" frankfurtské školy nevidí vůbec nic problematického na tom, že člověk ve svém produkčním procesu podmaňování si přírody získává čím dál tím větší bohatství. Přesně naopak, s tímto růstem bohatství podle Marxovy představy lineárně narůstá jak lidská svoboda, tak i onen zmíněný "rozvoj všech lidských schopností a možností".

    Pro Marxe je tedy tedy celý ten proces, kdy do toho původně přírodního a přirozeného způsobu naturální produkce jako nový element vstoupily zbožně-peněžní vztahy (a tedy celé to pachtění za - prázdným - ziskem) - to všechno je tedy pro Marxe sice nutnou fází vývoje, ale nakonec jenom určitou deformací. Která bude odstraněna komunismem - tedy právě zrušením, odstraněním těchto zbožně-peněžních vztahů, které (podle Marxe) teprve vytvářejí celé to umělé, nepřirozené pachtění se za ziskem. Namísto aby člověk vytvářel - jako původně - pouze užitečné, lidsky smysluplné předměty.

    Zmiňme si teď krátce tu Kritickou teorii; nebude to tady nijak na škodu. Tato Kritická teorie (Adorno, Horkheimer...) sice ve své kritice kapitalistické společnosti navazuje na Marxe; ale je podstatně skeptičtější nežli on, právě co se toho původního, přirozeného stavu týče, a jeho návratu k němu v komunismu.

    Podle Adorna je to totiž právě už ten p ů v o d n í, napohled ještě přirozeným způsobem žijící (a produkující) člověk, který už páše "prvotní hřích": že totiž naprosto preferuje čistě materiální (konzumní) stránku své existence. A tedy ryze vlastní prospěch, vlastní zisk.

    Kritická teorie má pro to specifické označení: "Zweckrationales Handeln", čili ryze účelové jednání a konání.

    Proč Adorno v tomto "Zweckrationales Handeln" vidí takový problém? - Vraťme se ještě jednou k Aristotelovi: jeho ideálem bylo to, když jedinec - osvobozený jak od chudoby tak nadměrné touhy po bohatství - všestranně rozvíjí a kultivuje svou vlastní osobnost. Jak jsme viděli, nemálo to koresponduje s Marxovou představou komunistického člověka; a i Adorno vidí tuto záležitost velmi podobně.

    Jenže: Adorno soudí, že když už člověk jednou začne jednat ryze účelově (tj. fixuje se jenom na čistě materiální, technickou produkci, za účelem maximalizace svého bohatství) - že se tím odklání právě od toho "všestranného rozvoje" vlastní osobnosti, a naopak svůj životní horizont omezuje jenom na tu ryze účelovou, materiální stránku.

    Takže, jak vidíme, jsou tu dva zcela opačné pohledy: pro Marxe je materiální produkce lidstva o sobě principiálně dobrá, je podmínkou a zdrojem jeho všestranného osobnostního rozvoje - zatímco Adorno vidí pravý opak, ryze účelově-materiální činnost člověka rozvíjí jenom jeho čistě technické znalosti a schopnosti, ale nakonec na úkor právě toho všestranného, kulturního rozvoje.

    Přičemž, s tímto ryze účelovým jednáním samozřejmě úzce souvisí i ta nekonečná honba za ziskem: kdo svůj život orientuje čistě účelově-materiálně, tomu se pak samozřejmě nikdy nejedná o nějakou lidsky smysluplnou produkci, nýbrž právě jenom o ten prázdný, čistě jen finanční zisk.

    V každém případě se tedy jeví: ten Marxův nezkalený optimismus ohledně produkční činnosti člověka a její role pro jeho všestranný rozvoj není nijak absolutně pevný a nezpochybnitelný. Na člověka a jeho konání je možno hledět i podstatně skeptičtějším pohledem.

    Z tohoto druhého pohledu tedy honba člověka za - prázdným - ziskem nekončí tím, že by se nějakou komunistickou revolucí odstranil kapitalismus a zbožně-tržní způsob ekonomiky; přesně naopak, kapitalismus existuje právě jako důsledek věčné honby člověka za ziskem, za čistě osobním -materiálním - prospěchem.

    Co teď tedy s tím? Kdo má víc pravdy, kdo je blíže skutečnému člověku: Marx, nebo Adorno?

    Ze všeho nejpravděpodobnější se jeví, že část pravdy mají oba. Stejně jako jsme si už ukázali, že úrok má velice ambivalentní charakter: nutný a potřebný finanční nástroj a motor funkční ekonomiky, ale na straně druhé démon ovládající člověka a strhávající ho k neustálé honbě za ryze finančním ziskem, tak velmi podobně to bude s produkční činností člověka vůbec: na straně jedné je tato produkční činnost a praxe bezpochyby základem celé lidské existence - ale stejně tak bude mít vždy tendenci člověka, lidskou bytost podřídit jenom sobě samé, svým ryze materiálním účelům.

    Jak tedy dosáhnout k tomu, aby - alespoň v zásadě - nabyla vrchu ta pozitivní, pro-humánní stránka materiální praxe člověka a lidstva? - K tomu zase někdy příště.
    JN
    November 15, 2015 v 23.25
    Pane Poláčku, banka k poskytnutí úvěru
    žádné peníze (ani od střadatelů) nepotřebuje. Zní to divně, ale je to tak. Peníze (bezhotovostní) jsou tvořeny právě tím aktem poskytnutí úvěru, nikoliv jejich tištěním v hotovostní formě.
    JP
    November 16, 2015 v 13.14
    Pane Nusharte, když já Vám poskytnu úvěr - dejme tomu předám Vám lístek papíru na který napíšu dejme tomu "Tohle je tisíc korun": budou to skutečně peníze?

    Tu úvěrovou funkci bank je možno posuzovat jenom v rámci celého k o m p l e x u reálné ekonomiky; a především nikdy není možno zapomenout na to, že vlastním základem peněz je to, že jsou reprezentanty r e á l n ý c h ekonomických respektive tržních hodnot.

    Jestliže se tedy tvrdí, že peníze "vznikají" v momentu poskytnutí úvěru bankou, pak je to pohled omezený jenom na čistě fenomenální, vnějškovou stránku celého procesu.

    Co jsou tyto peníze údajně "vytvořené" bankou? - To není přece nic jiného, nežli poukaz na určité zcela reálné hodnoty, které si žadatel o úvěr (dejme tomu onen počínající podnikatel) chce pořídit.

    To znamená: stále tu máme ten zcela základní vztah, je tu podnikatel který bude vytvářet reálné hodnoty, ale teprve v budoucnosti, ale k tomu potřebuje jiné reálné hodnoty, ale hned. Banka tu působí prakticky jenom jako určitá časová spojnice, svým úvěrem překlene ty hodnoty aktuálně přítomné a ty hodnoty budoucí.

    Takže, nenechme se oklamat tím, co Marx nazval "fetišem peněz", kdy peníze se jeví být něčím zdánlivě autonomním. Jak Marx konstatoval, peníze jsou nakonec jenom "společenský vztah".
    JN
    November 17, 2015 v 18.20
    Josefu Poláčkovi - Existují dva přístupy k vysvětlení toho, jak se utváří nabídka peněz, tedy jak vlastně vznikají další a další peníze.
    První přístup vychází z multiplikace vkladů u bank, z tzv. depozitního multiplikátoru, jehož hodnota se rovná převrácené hodnotě povinných minimálních rezerv. Povinné minimální rezervy jsou v ČR 2% z vkladů, převrácená hodnota dvou setin je padesát. Z jedné uložené tisícikoruny by tedy za předpokladu, že banky nedrží vyšší než povinné minimální rezervy, že existuje neomezená poptávka po úvěrech a že se všechny poskytnuté peníze vrací zpět na bankovní účty, mohlo vzniknout padesát tisíc korun.

    Tuto multiplikaci vkladů u bank zřejmě máte na mysli ve své odpovědi, když píšete: "Tu úvěrovou funkci bank je možno posuzovat jenom v rámci celého k o m p l e x u reálné ekonomiky." Podle tohoto přístupu opravdu banka nejprve musí získat vklad, ze kterého pak poskytne úvěr. Tento prvotní vklad je však v rámci celého komplexu ekonomiky multiplikován. Množství peněz, které z prvotního vkladu vznikne, závisí na míře rezerv, které obchodní banky skutečně uchovávají u centrální banky (dobrovolně drží vyšší než minimální rezervy), na poptávce po úvěrech a na tom, zda se poskytnuté peníze vrací zpět do bankovního systému. Pokud jsou drženy jako hotovost, multiplikace se zpomaluje nebo se zastaví.

    Z těchto i z jiných důvodů považují autoři knihy "Základy financí" tento přístup k vysvětlení nabídky peněz za dosti nedokonalý, možná spíše i chybný.

    Druhý přístup, který je autory zmíněné knihy považován za správnější, spočívá v časové preferenci úvěrů před vklady a je popsán na straně 63, 64 a 65 této knihy (Černohorský, Teplý: Základy financí, Grada Publishing, 2011)
    Stručně řečeno, peníze vznikají například poskytnutím úvěru obchodní bankou nebankovnímu subjektu, koupí majetku a služeb bankami od nebankovních subjektů, výplatou platů zaměstnancům bank, ...
    Obchodní banky k tvorbě peněz nepotřebují zdroje (vklady klientů), první vzniká úvěr, vklad vznikne až jako následek poskytnutí úvěru.
    Peníze zanikají opačnými procesy, tedy splacením úvěru, prodejem majetku a služeb bankami nebankovním subjektům ap.
    Následující citace není z této knihy, ale jde o téměř totožný příklad odtud: (http://www.nasepenize.cz/o-multiplikaci-depozit-a-zprostredkovatelske-funkci-bank-2144)
    " Ve skutečnosti však banka před poskytnutím úvěru nemusí čekat, až do ní někdo vloží peníze. Sama je schopna libovolnou částku peněz vytvořit, aniž by potřebovala sebemenší vklad. Popišme si nejjednodušší případ vzniku peněz. Po poskytnutí úvěru vznikne pohledávka za klientem (růst aktiv banky) a zároveň je klientovi připsána na běžný účet příslušná částka (růst pasiv banky). S úvěrem tak vznikne i závazek banky vůči klientovi. Vklad byl generován úvěrem a nikoliv naopak, jak tvrdí teorie kreace depozit. Identifikace této kauzality je naprosto klíčová pro odmítnutí teorie multiplikace vkladů. (...)
    Přesto banky nezahltí ekonomiku nekonečným množstvím úvěrů. Existují určité meze, na nichž se jejich expanze zastaví. Je dána především obezřetností bankéřů – nedostatečné řízení rizika nesplacení úvěrů může vést až ke krachu banky. Stabilitu bankovního systému mohou posílit i některá opatření orgánů bankovní regulace, například tzv. kapitálová přiměřenost. I tak se však zdá bankovní systém křehčí a celá ekonomika nestabilnější, když připustíme, že teorie multiplikace depozit neplatí."
    JP
    November 18, 2015 v 11.50
    Nikoli, pane Nusharte, neměl jsem na mysli ani jeden ani druhý z obou zmíněných modelů. Jde o to, že každý hovoříme v podstatě o něčem zcela jiném.

    Rozhodující je ta věta, kde jsem uvedl, že tyto ryze finančně-teoretické modely odrážejí pouze vnějškovou, fenomenologickou stránku celé záležitosti.
    Samozřejmě, i tato ryze fenomenologická stránka má svou relativní platnost, čistě ve finančním sektoru. Nejsem nijak kompetentní posuzovat a rozsuzovat různé teoretické modely z oboru finančnictví, nejsem v této oblasti v žádném případě expert.

    Jde o to, že - opakuji ještě jednou - celý sektor finančnictví je nutno vidět zásadně na pozadí celé reálné ekonomiky. Celá finanční sféra je nakonec svým způsobem jenom derivátem, sekundární sférou reálné ekonomiky. Reálná ekonomika může - alespoň ve svých základních formách - existovat bez finančnictví; ale finančnictví nemůže existovat bez reálné ekonomiky. To by byla jenom nezávazná hra s dětskými žetony.

    Opakuji ještě jednou: peníze mohou nakonec jenom a tehdy mít nějakou realitu, pokud za nimi stojí reálné (ekonomické, produkční, tržní) hodnoty. Bez toho jsou všechny peníze jenom popsané kusy papíru.

    Jestliže tedy jedna teorie z oblasti finančnictví tvrdí, že "peníze vznikají momentem poskytnutí úvěru" - ve specifickém finančněteoretickém smyslu to může být pravda, ale znovu poukazuji na to, že tyto poskytnuté "peníze" jsou především anticipací reálných hodnot budoucích.

    Přesněji řečeno, jak už uvedeno tento úvěr má dvě různé složky: na jedné straně je to poukaz pro příjemce úvěru, že si může na trhu opatřit určité množství hodnot, aniž by sám ještě nějaké vytvořil.
    A na straně druhé je to svým způsobem sázka (respektive vyjádření důvěry) ze strany poskytovatele úvěru, že příjemce úvěru v reálném časovém horizontu vytvoří tolik reálných hodnot, že jimi pokryje jak základ poskytnutého úvěru (hodnoty které sám zkonzumoval), tak i smluvené úroky.

    Právě tohle jsem měl na mysli, když jsem psal o tom, že celá záležitost úvěrování se musí hodnotit především na pozadí reálné ekonomiky: jak jste sám zmínil, banky jsou "opatrné" ve vydávání úvěrů.

    Tato "opatrnost" ale neznamená nic jiného nežli právě to, že banky si především udělají jasno právě o r e á l n ý c h ekonomických faktorech daného úvěru: Je podnikatelský záměr reálný? Je trh připraven tento nový produkt přijmout? Jaké je v současné době globální ekonomické prostředí? Jaká jsou rizika že úvěr nebude pokryt vyprodukovanými hodnotami? Tohle všechno zvažuje banka, nežli někomu poskytne úvěr.

    Čili: my sice můžeme akceptovat ten model, že banka "vytváří peníze" v momentu poskytnutí úvěru; ale to v žádném případě nesmí vést k závěru, že banka by mohla tyto peníze "vytvářet" libovolně a ze své vlastní vůle.

    Jak Marx - byť i v poněkud jiné souvislosti - jednou napsal, "takovou banku sama ekonomická realita přesvědčí o mylnosti jejích předpokladů o jejím autonomním jednání, totiž tvrdou realitou nevyhnutelného bankrotu".
    JP
    November 22, 2015 v 13.49
    Zisk a společnost
    Přislíbil jsem, že se ještě vrátím k otázce, zda je vůbec možno nějak dosáhnout stavu, kdy by onen zde tématizovaný úrok respektive zisk nadále plnil svou pozitivní ekonomickou úlohu, aniž by celou společnost strhával do onoho známého soukolí neustálého, bezduchého pachtění za ziskem a konzumem. Musel jsem se mezitím věnovat některým jiným aktuálním tématům; vracím se proto k této záležitosti s určitým odstupem až teď.

    Jako výsledek našich dosavadních úvah tedy můžeme jako základní východisko konstatovat jedno: úrok a zisk jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Moderní, komplexní ekonomika se bez nich neobejde, ale jakmile se příliš dalece "utrhnou ze řetězu", je zle. Z nástroje produkční činnosti se stává rázem bič na všechny její aktéry; a samotná produkční činnost, která by měla sloužit člověku a uspokojování jeho autentických životních potřeb, si člověka podřizuje v zájmu své bezbřehé, nekonečné a smyslu postrádající expanze.

    Staví se tedy nevyhnutelně zcela zásadní otázka: je vůbec možno tento proces ovládnutí člověka jeho vlastní produkcí zastavit? Je možno dosáhnout toho, aby se člověk stal opět pánem svého vlastního produktu? Aby společenská produkce měla sociální a humánní, nikoli čistě mechanicko-finanční horizont?

    To jsou otázky, na které se jen krajně obtížně hledá odpověď. Přesněji řečeno, jestli lze něco prohlásit s naprostou jistotou, pak právě to, že v současné době není nikdo, kdo by na tyto otázky měl nějakou přesvědčivou odpověď.

    Takovou zcela jednoznačnou odpověď dozajista nenalezneme ani tady; pokusme se tedy alespoň vymezit několik základních linií možného řešení.

    Vraťme se k onomu úroku: jak řečeno po jistou míru je potřebný a nutný, ale za touto hranicí je škodlivý, dehumanizující.

    Přesněji řečeno, situace je ještě složitější: bohužel tomu není tak, že by bylo možno vymezit nějakou pevnou hranici, a říci: Až potud můžeme úrok smysluplně a účelně využívat; ale za touto hranicí už škodí, a tak ho prostě zakážeme.

    Úrok má tyto své dvě základní vlastnosti neustále, paralelně vedle sebe. Vždy je v něm přítomna jak ta pozitivní motivace k růstu společenského bohatství, ale zároveň i to nebezpečí strhávání člověka pod diktát zisku.

    To jediné, o co je tedy možno se pokusit, je to: zisk jako takový (tj. jako ekonomický nástroj) zachovat - ale pokud možno mu ulámat alespoň ty nejostřejší hrany.

    Vyjděme z jediné dosavadní, radikální alternativy oproti onomu bezuzdnému kapitalismu - tedy z Marxova modelu zrušení trhu a nastolení společenského vlastnictví výrobních prostředků.

    Zrušení trhu - z našich dosavadních úvah vyplývá, že právě to není v moderní komplexní ekonomice reálně možné. Zastavme se tedy blíže u toho druhého Marxova postulátu - u společenského vlastnictví.

    V dřívějších diskusích na téma družstevního vlastnictví jsem tento model vždy zásadně odmítal jako naprostou iluzi, pokud jeho výsledkem má být překonání logiky kapitalistického produkčního řádu; to ovšem naprosto neznamená, že by z onoho institutu společného vlastnictví vůbec nebylo možno vyzískat nějaké pozitivní momenty.

    Připomeňme si zásadní problém: motivační funkce zisku kontra podřízení člověka a celé společnosti pod mechanismy zisku a kapitálu.

    Takže, o co jde: motivovat (ekonomicky, ziskově) - ale n e p ř í l i š. Člověk-výrobce musí být motivován k efektivní produkční činnosti - ale nesmí být touto motivací polapen natolik, aby jí plně propadl na úkor své lidskosti, celého širokého horizontu svého žití.

    Takže, jak motivovat - dostatečně, ale ne nadměrně?

    Motivován musí být každý jednotlivý aktér v produkčním procesu - a to sice neustále. Když tuto motivaci od jisté hranice omezíme - například progresivním zvýšením daní - paralelně k tomu klesá i jeho produkční nasazení. Prostě, ze zvýšeného výkonu už nic nemá.

    "Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít" - známé motivační heslo za socialismu; v podstatě zcela pravdivé, ale ve skutečnosti pouze výraz zoufalství tehdejšího režimu, jeho naprosté neschopnosti motivovat jednotlivce k efektivnímu pracovnímu výkonu. Ten holub na střeše prospěchu celé národní ekonomiky, když každý jednotlivec bude pracovat poctivě, byl prostě přespříliš vzdálený, než aby dokázal svou chimérickou přítomností někoho opravdu vybudit k pracovnímu nasazení.

    Takže: lineární individuální motivace (jako v kapitalismu) vede k diktátu zisku nad člověkem; ale abstraktní celospolečenská motivace zcela míjí svůj cíl.

    Co tedy ale - zkusit to s nějakým modelem d ě l e n é motivace?

    Kdy by se příjem každého jednotlivého aktéra (nejen zaměstnance, ale i produkčních firem) skládal ze dvou samostatných složek: z jedné individuální, a z jedné celospolečenské?

    Kdy by tedy každý jednotlivý aktér by motivován svou individuální příjmovou/ziskovou složkou - ale tento jeho přinejmenším latentní individuální egoismus by byl mírněn a vyvažován jeho souběžnou motivací, zainteresovaností na prospěchu c e l é společnosti?

    Kdy by tedy každý jednotlivec byl už čistě ve své základní materiální existenci jak "sám sebou", tak ale i součástí celospolečenského tělesa, celonárodní komunity? Kdy by tedy jeho bezprostředním materiálním zájmem byl jak jeho osobní individuální prospěch, tak i prospěch celku, prospěch všech? Kdy by tedy každý byl reálně jak individuem, tak ale i sociální bytostí?

    Jak už předesláno, je na tomto místě sotva možno tyto otázky definitivně zodpovědět.

    Ale přesto se zdá být nemálo pravděpodobným, že pokud se chce lidstvo dostat z oné dosavadní systémové dichotomie buďto hltavý kapitalismus anebo nevýkonný a stagnující socialismus - že bude muset hledat řešení právě někde uprostřed, vyváženou kombinací základních elementů obou těchto protichůdných systémů a modelů.

    JP
    November 22, 2015 v 14.15
    Model dělené motivace a Pražské jaro 1968
    K tomu je ještě možno připojit, že tento mnou předložený model "dělené motivace" ve svých hlavních rysech navazuje na naše vlastní "Pražské jaro" roku 1968.

    Tehdejší reformní vedení se potýkalo s přesně tou samou otázkou: jak - posílením individuální motivace - zvýšit efektivitu produkce; a přitom zachovat v principu socialistický charakter národního hospodářství.

    Tehdejší snahy šly cestou k posilování oné ekonomické motivace, samostatnosti rozhodování a podnikání státních podniků. Je možno téměř s jistotou soudit, že tehdejší doba nebyla ještě zralá na to, tento projekt efektivní, ale sociální a humánně orientované národní produkce dovést do úspěšného konce; ale i tak v našem hledání alternativy k současnému kapitalismu vstupujeme přesně do těch stop, které svého času zanechalo úsilí a hledání tehdejších reformistů.
    JP
    November 23, 2015 v 13.08
    Projekt komunismu a úkoly dneška
    A ještě jednu věc je možno v této souvislosti vyjasnit: nějaký "čistý" komunismus podle Marxových představ, jako nějaké definitivní osvobození lidské bytosti a celého lidstva od tlaků tržně-ekonomické sféry - jediným aktem sociální revoluce - tak něco takového definitivně nebude.

    Tento Marxův projekt "čistého" komunismu má v podstatě přesně ten samý status a význam, jako Platónův projekt "ideálního státu" vedeném ryzí filozofickou ideou, anebo křesťanský projekt příchodu "božího království" na zemi.

    Ve všech těchto případech se jedná o ryzí ideály, které není možno v reálných podmínkách tohoto světa uskutečnit.

    A přece - nejsou to na straně druhé jenom pouhé iluze, právě jako tyto naprosto ryzí ideály měly a stále mají svou sílu a moc, stále člověku ukazují, jakým směrem by měl napřít své úsilí.

    A tak například, když už Platónův žák Aristoteles zcela odmítl jeho stát "filozofické ideje", a sám se velmi intenzivně zaobíral možnostmi politiky v reálných podmínkách a s reálným člověkem, pak nakonec i v pozadí těch Aristotelových mnohem reálnějších a praktičtějších úvah byla - ta samá platónská idea o dokonalém uspořádání lidských věcí!

    Ten Marxův model komunistické společnosti je neuskutečnitelný proto, protože odporuje jak lidské přirozenosti, tak ale i vlastnímu charakteru produkčních vztahů, tedy právě té "materiální základny", na které chtěl postavit celý svůj chrám plně osvobozené komunistické společnosti.

    Po "Platónovi" Marxovi je teď na řadě střízlivější pohled Aristotela, s kterým je zapotřebí najít a nastolit vyvážený model všech reálných společenských i produkčních faktorů; ale za tímto pragmatický modelem se stále musí vznášet i ta Marxova vůdčí idea společnosti osvobozené od diktátu slepých tržních a finančních sil a tlaků.
    November 23, 2015 v 20.03
    Pane Poláčku,
    trvám na tom, že člověk žádnou nezměnitelnou lidskou přirozenost nemá, tedy pokud tím myslíte sobeckost. A na výrobních vztazích také není nic, co by jim bylo vlastní tak, že by to bylo neměnné.
    JP
    November 24, 2015 v 13.05
    Antropologická konstanta
    A přece bych, paní Hájková, trval na obojím.

    Co se té "lidské přirozenosti" - zeptejte se našich psychologů, co soudí o tom, kolik toho je v lidské osobnosti možno změnit, a co je naopak možno považovat za rysy a vlastnosti konstantní, nezměnitelné a nezrušitelné.

    V každém případě se jednou vyjádřil jeden vývojový psycholog, že "nikdy ve svém životě není člověk tak agresivní, jako kolem třetího roku svého života". (!) Je to ten věk, kdy malé, doposud tak sladké dítě náhle začne kopat kolem sebe - prostě proto, že v sobě pocítí nutkání přestat být pouze pasivním objektem péče dospělých, a začne prosazovat svou vlastní osobnost.

    Vlastní osobnost - to znamená jiným označením, vlastní "ego". To prostě každý - alespoň v zásadních rysech duševně zdravý - člověk musí mít, aby dokázal vést svůj vlastní život. Aby dokázal svou vlastní osobnost - ve zdravé míře - prosadit ve svém životě, v kontaktu - i v konfliktu - se světem okolním.

    A k tomuto vlastnímu "ego" patří nezrušitelně i sféra materiální - určitý okruh věcí, které vytvářejí můj vlastní osobní svět, a na který mi nikdo nesmí sahat.

    Marxismus se pokusil vytvořit ostrou dělicí hranici mezi majetkem "osobním" a mezi majetkem "soukromým". Je skutečně načase položit si zcela závažnou otázku, je-li takováto ostrá hranice skutečně reálná, anebo zda se nejedná jenom o ryze teoretický konstrukt. V každém případě se zdá, že člověk má přirozenou snahu tento okruh či počet svého "osobního" vlastnictví rozšiřovat a upevňovat.

    Bezpochyby, ne všichni lidé vidí smysl svého života v neustálém rozmnožování svého materiálního vlastnictví. Ale právě ti, kteří tuto touhu mají, jsou natolik agilní a dominantní, že tento způsob života - pokud se jim nepostaví účinná hráz - prosadí jako určující pro celou společnost.
    JP
    November 24, 2015 v 13.17
    Produkční konstanta
    Paní Hájková, svou vírou v to, že na produkčních vztazích není nic neměnného, se v každém případě dostáváte do zásadního konfliktu se samotným základem učení Karla Marxe.

    Ten právě pro výrobní vztahy postuloval hned několik konstant: za prvé neustálý nárůst schopnosti lidstva opanovávat, opracovávat přírodu, a tím zvyšovat své bohatství; a za druhé a především, onen známý postulát o údajně zásadně společenském charakteru práce.

    A je to právě tento druhý bod, o který se tu jedná. Už jsem to v minulosti opakovaně zmínil, takže ještě jednou: neexistuje žádný důkaz o tom, že by práce (tedy: produkční činnost) měla zásadně a pouze ryze společenský charakter.

    Už jsem v minulosti napsal a trvám na tom: práce má přinejmenším stejně natolik charakter ryze individuální, jako společenský. Práce je bezpochyby společensky zprostředkovávána; ale na straně druhé je to vždycky jenom a výlučně zcela konkrétní individuum, které danou práci musí vykonat. A to sice dobře, kvalitně, s vlastním nasazením - anebo ale právě naopak.

    A tento rozdíl je právě ten zcela zásadní. Komunismus to s kapitalismem prohrál právě proto, že jeho - vnuceně pospolitá - organizace práce vedla k práci nevýkonné, nekvalitní, vykonávané bez zájmu. Zatímco kapitalismus - nedá se nic dělat - ve všech těchto faktorech (především oněch prvních dvou) vyhrál na celé čáře.

    Takže, opakuji ještě jednou a vyslovuji tuto tézi: výrobní vztahy mají své stálé, nezrušitelné konstanty; a tou centrální je právě podvojný charakter společenské produkce, který je vždy jak společenský, tak individuální. A do budoucnosti se jedná právě o to, nalézt takovou produkční (a společenskou, majetkoprávní, státněpolitickou) formu, která dokáže být ve vědomém souladu s tímto podvojným charakterem produkční činnosti lidstva.
    November 24, 2015 v 13.34
    Jenomže, pane Poláčku, výrobní vztahy označují právě jenom tu společenskou stránku práce, neboť jde o vztahy k lidem, nikoli o vztah k vyráběné věci, k výrobním nástrojům nebo samého k sobě. Jedná se o "mezilidské vztahy v pracovním procesu".
    V minulosti byly vyrobni výrobní vztahy otrokářské, feudální, kapitalistické a jednou budou jiné. Takže co je zde neměnného?
    November 24, 2015 v 19.01
    Z filosofického slovníku
    Výroba je (cílevědomý a záměrný) proces vytváření spotřebních předmětů (a výrobních prostředků), který probíhá mezi člověkem a přírodou a slouží k uspokojování materiálních a kulturních potřeb člověka.
    V procesu této výroby spolu lidé vstupují do určitých (na své vůli nezávislých!) výrobních vztahů. Tyto VV naopak nejsou cílevědomé a záměrné, ale jsou živelným produktem lidské ekonomické činnosti. Jsou podmíněny stupněm rozvoje výrobních sil (a zároveň mohou zpětně rozvoj VS brzdit).
    Výrobní vztahy jsou složitým komplexem vztahů, mají vnitřní hierarchii. Součástí systému výrobních vztahů jsou vztahy rozdělování výsledků výroby, vztahy distribuční a směnné. V tomto pojetí je společenským výrobním vztahem např. úvěr, stejně jako renta nebo zisk.
    IH
    November 25, 2015 v 11.08
    Také o lidské přirozenosti
    Na lidskou přirozenost můžeme hledět buď jako na minimálně, či silněji proměnlivou výbavu, nebo především jako na ohromnou flexibilitu chování. Třeba zmíněné děti. V. Havel někde vzpomínal, jak ho znevýhodňovaly lepší svačiny. Já o čtvrtstoletí později zažil už jinou atmosféru, řekl bych přechodnou. A nyní? Škoda mluvit. Děti by mohly být používány k politickým prognózám!
    Nebo hospodyňka. Večer předloží hostům vynikající buchty. Utrousí něco skromného, jako že se jí nepovedly. (Praxe je to úplně stejná jako úspěšného lovce před dávnými časy). Druhého dne se hostitelka promění v prodavačku a v obchodě vykládá bez uzardění a iniciativně, jak je její oschlé zboží čerstvé a křupavé. (Taky ti dávní lovci, když začali večer hovořit u táborového ohně, počali se jistě chvástat starými hrdinskými činy. Nebo "naši furianti" mohli být pozorováni po celém světě po dlouhá tisíciletí, zatímco dnes jich vidíme málo.) Obě naznačené strategie přispívají ke společenské prestiži a jsou ve výbavě snad každého z nás. Podoba společnosti může ovšem jedno nebo druhé vyzdvihnout a protipól odkázat k pouhému přetrvávání.
    Cítí se lidé lépe, když se vytahují nebo když se upejpají, když jsou nároční nebo když jsou skromní? Myslím, že obě strategie mohou těšit, plní-li svou roli. Obě jsou ovšem efektnější, když nejste "socka".
    JP
    November 25, 2015 v 12.21
    Výrobní vztahy - proměnlivost konstanty
    Paní Hájková, to co jste vyjmenovala v souvislosti s těmi výrobními vztahy, to byla výlučně jejich proměnlivá stránka - která samozřejmě existuje, a kterou jsem v žádném případě nepopíral.

    Ale zcela jste přitom vynechala to, co já sám jsem postuloval jako tu konstantní stránku výrobních vztahů: za prvé onen vztah člověka k materiálnímu světu (a to j e bez jakýchkoli pochyb také výrobní vztah, je to dokonce prapůvodní základ všech dalších výrobních vztahů); a především onen údajně společenský charakter výrobních vztahů, které jim přisoudil Marx.

    A právě tohle je ten zcela základní faktor, který je pro nás rozhodující.

    Kdyby totiž Marx s tímto svým postulátem k o n s t a n t n ě společenského charakteru výrobních vztahů měl pravdu, pak by ovšem byl správný i ten jeho model, že soukromé vlastnictví se nachází v zásadním rozporu s tímto společenským charakterem práce, a že se jedná jenom o určitou anomálii, na ještě nerozvinutém stupni společenské produkce. V tom případě by tedy skutečně veškerý vývoj samovolně, přirozeně a nezadržitelně směřoval ke komunismu - jakožto dokonalé formě právě oné společensky organizované práce, jehož právní formou je společenské vlastnictví výrobních prostředků.

    Jenže, nedá se nic dělat, ale všechno skutečně hovoří pro to, že Marx si tento svůj model dějin (a tedy vývoje výrobních i společenských vztahů) velmi zjednodušil. Že z něj viděl jenom jednu jedinou stránku - právě tu, která se mu hodila do jeho konceptu. Už od samotného počátku mu toto jednostranné pojetí bylo kritikou vytýkáno - ale on suverénním gestem vševědoucího génia všechny tyto kritiky shodil se stolu. A tak musela nastoupit - jeho vlastním duktem řečeno - až neúprosná kritika reálných dějin, aby definitivně ukázala, že toto zjednodušování si krajně komplexní společenské reality nikdy nemůže zůstat bez následků.

    Opakuji ještě jednou: ve svém prapůvodním jádru je práce (a tedy i všechny výrobní vztahy) stejně tak společenské jako individuální; a jedině takový myšlenkový model který dá zadost oběma těmto faktorům, si může činit nárok na úplnost, a tedy na soulad s vlastní dějinnou a sociální realitou.
    November 25, 2015 v 12.22
    Pane Horáku,
    O lidské přirozenosti by se dalo hovořit, kdyby šlo o něco vloženého, neměnného, něco co je dáno geneticky (ač i to se mění, ale trvá to statisíce až milióny let) .Třeba bobrům je přirozené stavět hráze. Naproti tomu se nedá říct, že člověku je přirozené třeba zemědělství neno jiná činnost. Všechny dovednosti i dost vlastnosti získává učením (dobrému i zlému).
    Víte, já nečtu jen Marxe, respektive teď už skoro vůbec ne. Já čtu i teology. Teď nedávno me zaujala knížka od Tresmontanta, který píše právě o tomto - že totiž člověk de facto nemá žádnou přirozenost. Dá se o něm říci, že je to duchovní živočich!
    Jenomže jde právě o to, že ten duch (nebo spíš Duch) mu není daný geneticky. Duch je něco, co se přijímá. Tož jenom tolik.
    JP
    November 25, 2015 v 12.35
    Dvě stránky člověka
    Pane Horáku, máte plnou pravdu v tom, že člověk má v sobě v ž d y c k y dvě protikladné stránky, vždycky je strháván tím či oním směrem. Podle osobnostního typu někdo více inklinuje k jednomu způsobu chování, ten zase k opačnému. Z celospolečenského hlediska je ovšem možno vytvářet takové podmínky, aby - jak jste to nazval - jeden způsob chování mohl být vyzdvihován, zatímco ten druhý protipól byl odkázán k pouhému "přetrvávání".

    Já jsem měl původně v plánu právě o této podvojnosti lidského charakteru napsat dosti zásadní text - dnes už ovšem nemám, kde bych ho uveřejnil.
    November 25, 2015 v 12.43
    Pane Poláčku,
    Jenomže ta společenská stránka výroby je rozhodující. Může se snad člověk ocitnout v situaci, kdy bude samovýrobcem a samospotřebitelem a nebude vůbec nikoho potřebovat?
    JP
    November 25, 2015 v 12.51
    Předdějiny a počátek skutečných dějin
    Ještě dodatek k tomu, jak jsem charakterizoval metodu Marxe při formulování jeho modelu dějin:

    Marx sám tvrdil, že celé dosavadní dějiny lidstva byly vlastně teprve jakýmisi "předdějinami" - totiž v tom smyslu, že člověk byl slepě vláčen svými vlastními produkčními vztahy. Byl jejich tvůrcem, ale zároveň byl jimi ovládán. A že až teprve nástupem komunismu - kdy tedy sjednocení výrobci (dělnická třída) převezme do svých rukou veškerou produkci, zbaví se živelného trhu a své závislosti na jeho slepých silách, a začnou veškerou společenskou produkci řídit na základě svého vlastního plánu - že teprve až tehdy začnou skutečné, svobodné a vědomé dějiny lidstva.

    Možná, že v tomto ohledu neměl Marx zase až tak docela nepravdu. Že opravdu možná existuje nějaký takový předěl mezi dobou dosavadní, kdy člověk nebyl a není schopen vzít svůj osud do svých vlastních rukou, a je proto víceméně slepě vláčen samovývojem dějin - a mezi érou budoucí, kdy právě toho člověk už schopen bude.

    Tento předěl je ale charakterizován především schopností člověka a lidstva pojmout sebe samého v c e l é k o m p l e x i t ě jeho existence.

    Dosavadní "předdějiny" byly totiž charakterizované výhradně d í l č í m i řešeními, dílčími pojetími, které si z celé té komplexity lidského bytí vytrhly vždycky jenom jeden jediný aspekt. Prostě řečeno, vždycky tu byl nějaký -ismus, nějaké dominantní heslo, v jehož jménu se utvářela celá společnost.

    A až jedině tehdy když lidstvo konečně a definitivně pochopí, že všechna tato zjednodušení, všechna tato napohled spásná hesla a spásně jednoduché modely řešení nakonec zkracují a omezují jeho vlastní existenci, a že jediným skutečným řešením je "cesta středem", která v sobě spojuje a sjednocuje všechny tyto jednotlivé aspekty - teprve poté bude moci lidstvo s klidným svědomím prohlásit, že své osudy řídí samo, podle své vlastní vůle a svého vlastního vědomí.

    Ať je to individualismus či kolektivismus, ať liberalismus či totalismus, ať religiosismus či sekularismus - to všechno jsou jenom jednotlivé aspekty našeho bytí, ale nikdy jeho celý, nezkrácený horizont.

    Teprve až se právě z překonávání všech těchto jednostranných pojetí, modelů a řešení stane celospolečenská samozřejmost - teprve tehdy lidstvo dospěje do stadia své vlastní zralosti.
    JP
    November 25, 2015 v 12.54
    Nejde o to, že bude "samovýrobcem". Jde o to, že je to vposledku vždycky jenom ten jedinec, který tu naprosto konkrétní práci musí vykonat. Musí na to vynaložit svůj čas, své úsilí, nezřídka i své vlastní zdraví. To všechno je spojeno výhradně s jeho vlastní osobou, s jeho ryze osobním životem. Z tohoto hlediska všechno ostatní je pro něj jenom vnější kulisa. Kulisa sice samozřejmě významná (je samozřejmě velice důležité za jakých podmínek pracuji) - ale práce jako taková je nakonec principiálně vždycky ryze osobní, individuální akt.
    PM
    January 19, 2019 v 12.11
    Ponuka úveru s úrokovou sadzbou 3% ročne
    Dobrý deň, pán / pani

    Ponúkame úvery súkromným a obchodným orgánom za veľmi nízku ročnú úrokovú sadzbu 3%, splácanie od 1 roka do 25 rokov. Poskytujeme pôžičky v rozmedzí od 5 000 do 500 000 000. Ide o odstránenie rastúcej histórie Bad Credit a tiež prinášanie stabilného zisku pre našu spoločnosť aj pre našich klientov.

    Strácate spánok v noci, keď sa obávate, ako získať pôžičku? Kontakt: agentúra Paul Loan teraz prostredníctvom e-mailu: paulhelpfund@yahoo.com alebo WhatsApp: +91 733 787 3110

    Ponúkame úver s nízkou úrokovou sadzbou 3% a ponúkame.

    * Osobné pôžičky
    * Úvery na konsolidáciu dlhu
    *Rizikový kapitál
    * Podnikové úvery
    * Vzdelávacie úvery
    * Úvery na bývanie
    * Úvery z akéhokoľvek dôvodu

    Pre naliehavé informácie sa okamžite vráťte k nám. paulhelpfund@yahoo.com alebo WhatsApp: +91 733 787 3110
    S pozdravom
    Pán Paul Moritz
    HZ
    January 19, 2019 v 12.31
    Když nic jiného, tak je tu aspoň jistý pokrok jazykový.
    V roce 2016 jsme mohli na nejrůznějších webech číst toto:
    Laskavě psát zpět, pokud máte zájem, na kterém Odpovíme vám bude zaslán formulář žádosti o úvěr k vyplnění. (Bez sociálního zabezpečení a žádná kontrola úvěr, garantuje 100%) Těším dovolí, abych se na služby pro vás. nás můžete kontaktovat prostřednictvím e-mailu: paulhelpfund@y­ahoo.com
    Díky Když se dívám mě dopředu umožňuje být služby pro vás …
    Pan Paul Moritz
    JN
    January 20, 2019 v 9.21
    Srdečne pozdravujem nášho nového diskutujúceho.
    Je ten Vami ponúkaný skvelý úrok, pán Moritz, tiež hriechom, alebo nie? (O pôžičke sa rozhodnem až na základe Vašej odpovede na túto - pre mňa zásadnú - otázku.)
    January 20, 2019 v 10.13
    Není třeba mluvit slovensky. Já jsem našla tutéž nabídku i v češtině:
    Loan Lender: Dobrý den, jsem pan Paul Moritz, legitimní a spolehlivý věřitel. Vydávám půjčky za jasných a srozumitelných podmínek s úrokovou sazbou 3%. Vydávám půjčky na podnikání, osobní půjčky, studentské půjčky, půjčky na auta a půjčky na splacení účtů. Pokud potřebujete půjčku, musíte udělat okamžitý kontakt s mnou přímo na adrese: paulhelpfund@yahoo.com

    Bůh ti žehnej.

    Pozdravy,

    Pan Paul Moritz
    E-mail: paulhelpfund@yahoo.com
    Whatsapp: +91 733 787 3110
    January 20, 2019 v 10.20
    Že by si ten člověk schválně zaplatil diskuse na Referendu, aby mohl dát svůj inzerát do diskuse pod tři roky starým článkem?
    JN
    January 21, 2019 v 9.38
    Rád bych zde ovšem panu Moritzovi připomněl,
    že projekt "Uberizace reklamy" (v rámci evropského programu "Racionální využití užitečných idiotů v teorii a praxi") byl s vynikajícími výsledky testován již dávno před tímto poněkud zpackaným a nesmělým pokusem aplikovat naše původní poznatky i ve finančním sektoru. (Viz zde: http://denikreferendum.cz/clanek/25485-bernard-reklamou-pomaha-kulture-znasilnovani-lituji-sveho-podilu-na-ni)
    + Další komentáře