Vyznamenaný komunista, nebo kapitalista?
Ivan ŠtampachMiloš Zeman vyznamenal mimo jiné i Ludvíka Karla. Je kritizován za to, že jde o komunistu, vše ale nasvědčuje tomu, že jde především o typický příběh českého polistopadového kapitalismu.
Na slavnostním shromáždění k výročí vzniku samostatného československého státu udělil prezident republiky medaili Za zásluhy Ludvíku Karlovi, majiteli jablonecké sklárny Preciosa, s odůvodněním, že se zasloužil v oblasti hospodářské. V proslovu vyzvedl Karla a několik jeho vyznamenaných kolegů za to, že jsou prý baťovskými typy protikladnými vůči Koženým a Bakalům, a že pozdvihli své podniky ze dna. Ocenil je za to, že jim věnovali veškerou svoji sílu a energii a že se jim daří i v mezinárodní konkurenci. Výslovně zmínil též obor sklářství, jehož záchrana prý byla obtížnější než v oborech jiných.
S odstupem několika dní se ozvali političtí vězni minulého režimu společně s historiky a uvedli, že Ludvík Karl byl od poloviny sedmdesátých let ředitelem pracovního tábora Preciosa — Minkovice, který je znám jako nejkrutější lágr normalizačních let. Vyjadřují to tak, že tam byl zakonzervován brutální skanzen Gottwaldových padesátých let. Připomínají zaostalé podmínky jako z války, bídu, hlad, tresty, atmosféru třídní nenávisti, temné prostory, chemický zápach a hluk, zákaz ovoce, vitaminů a léků.
Iniciativní skupina připomíná, že v otrokářské továrně Preciosa do roku 1989 byl zavražděn politický vězeň Josef Bouček. V dalším vězení, též na následky věznění v Minkovicích a v důsledku zanedbané lékařské péče zemřel Pavel Wonka, jehož zločin spočíval v tom, že roku 1986 v souladu se zákonem, ale v rozporu s tehdejší mocí kandidoval jako nezávislý kandidát ve volbách. V Minkovicích byl surově bit, systematicky šikanován a týrán. Tamtéž si své užil též ekologický aktivista Ivan Dejmal.
Brzy po změně režimu byl minkovický lágr Preciosa uzavřen, bachaři se prý rozprchli, archiv měl být spálen a stopy zločinů téměř zahlazeny. Dosavadní ředitel Ludvík Karl získal toto bižuterní impérium v privatizaci. Preciosa byla podle článku iDnes z roku 2003 odstátněna netradiční cestou: získalo ji několik stovek zaměstnanců, kteří se sdružili do zvláštní privatizační společnosti. Karl s vloženým milionem korun získal největší kus koláče a postupně skupoval i podíly dalších zaměstnanců. Na otázku, jaké má firma tržby a zisk, nebylo v té době možno získat odpověď.
Kritici vyhodnotili Zemanovo rozhodnutí tak, že ocenil komunistu. I on sám, ač za minulého režimu zažíval různé potíže, se jim jeví jako komunista. Výslovně říkají: Nyní víme, že máme na Hradě už zase komunistu. A obhájce těch nejhorších totalitních vládců, včetně ruské a čínské diktatury. Kdo ale zločincům pomáhá, nestává se sám trochu zločincem? Do kontrastu staví to, že prezident před dvěma lety ocenil umučeného Pavla Wonku a letos jeho tyrana.
Bylo by možno namítnout, že vyznamenal klasického českého kapitalistu. Docela typické je i to, že Ludvík Karl se po získání nové moci nad firmou podle dostupných informací přesunul do Curychu a pak do Dubaje, kde je sídlo jeho Preciosy Gulf, s. r. o., která vlastní podnik Preciosa. Tam byl v bezpečí před médii, dokud ještě hrozilo skandálem odhalení případné totožnosti ředitele krutého pracovního lágru a současného faktického majitele. Jsme však v době, kdy podnikatelský úspěch je rozhodující a na cesty k jeho získání se zapomíná.
Asi je ještě třeba, aby stanovisko prezidenta a protest proti němu byly konfrontovány a dobře podloženy. Může nám to být líto, ale i zde platí stará právní zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana). Vše však nasvědčuje tomu, že tu máme typický příběh českého polistopadového kapitalismu.
Socialismem se míní demokracie rozšířená z občanské sféry i do oblasti sociální a ekonomické, samospráva pracujících uvádějící ve skutek do té doby spíše vysněné liberální hodnoty. Pod názvem socialismu jsme tu však měli do konce roku 1989 krutý tyranský režim, diktaturu sekretariátu nad proletariátem. Není divu, že jeho protagonisté, ať už to je s kauzou Ludvíka Karla jakkoli, byli a jsou ve stávajícím systému úspěšní a oficiálně oceňovaní.
To, že si Miloš Zeman zřejmě nedal zjistit nic o minulosti vyznamenaného, není omluvitelná chyba. Má prostředky, jak se to dovědět a má možnost a právo takových prostředků využít. Je-li to opravdu tak, jak v prohlášení uvádějí pamětníci minkovického lágru, je to velmi vážné a je to důvod k masovým protestům. Pokud to Miloš Zeman věděl, je to na odstoupení.
Prezidentova nepozornost nebo necitlivost k morálním aspektům politiky neomlouvá jiné a svým způsobem horší kauzy. Například dlouholetý poslanec za ODS Marek Benda několikrát při různých příležitostech oslavně mluvil o masovém vrahovi Augustu Pinochetovi, vůdci převratu proti demokraticky zvolené levicové vládě v Chile z 11. září 1973 a v zájmu nastolení neoliberálního kapitalismu. To je vzhledem k tisícům zavražděných a desetitisícům politických vězňů za jeho režimu přinejmenším stejně odporné.
Poměry v lágrech, do nichž jsou v současnosti u nás umisťováni uprchlíci, asi nejsou tak dramatické jako v lágru minkovickém nebo v Chile za Pinocheta. Přesto proti tamním poměrům opakovaně protestuje ombudsmanka, zasahují proti nim soudy a kriticky se vyslovují občanské iniciativy, včetně Českého helsinského výboru, který vznikl na obranu práv občanů proti minulému zločinnému režimu.
Režimy potlačující občanská nebo sociální práva zaručená demokratickým ústavním pořádkem, a mezi nimi bohužel i náš současný, dokáží sáhnout po nezákonné represi jako v Bělé Jezové, ale někdy i po těch nejkrutějších metodách, když mají jejich vůdcové pocit, že není možno zajistit dobrovolný souhlas. Když nestačí mediální masáž, když už se občané nenechají obelhávat a začnou hájit svá práva, nastupují diktátorské metody. A je otřesné, že se jsou přehlíženy těmi, kdo je mají hájit: prezidentem a zákonodárci.
Jako občanovi, jemuž byla před pár lety naordinována "přímá" volba do zbytečné a z hlediska demokratického právního státu zbytečné a škodlivé funkce ústavně neodpovědného prezidenta republiky, mi je srdečně jedno, zda Miloš Zeman ví, jaké byly v Minkovicích poměry a koho vlastně vznamenal. Je to pro mne jen další důvod, proč na fašistoidní rysy Zemanova "vládnutí" častěji a rozhodněji poukazovat. To víc mne znepokojuje přijímání těchto ultrapravicových postojů Chovancovou a Babišovou protiimigrační vládou za aktivní podpory jejího předsedy Bohuslava Sobotky. Ten musel vyznamenání Ludvíka Karla "spolupodepsat". Ústavněprrávně sice nikdo neví, co tato prvorepubliková obezlička znamená (jsou k ní různé teorie - projednává se to předem ve vládě s rozpravou, nebo bez rozpravy, nebo vůbec?), ale vláda a jmenovitě premiér mají za oslavu nelidskosti plnou odpovědnost.
A ještě poznámka k chvále Pinocheta. Poslance ODS Marka Bendu tolik nesleduju, ale jeho otec, můj spolubojovník (v nejlepším smyslu toho slova) v Chartě 77 a ve VONS, Václav Benda již před rokem 1989 zastával názor, že s Pinochetovými metodami sice nelze souhlasit, ale že zaměření na potírání komunismu bylo správné, i když sám Václav Benda nebyl stoupencem neoliberálního kapitalismu, ale konzervativec typu polských Kačerů. Mnohem horší než (relativní) oslava Pinocheta a taky než prosazpvání neoliberalismu je ale falšování dějin (Orwellova jáma pamětnice), jehož jsme posledních 25 let a hlavně posledních 15 let svědky - politické postoje Václava Bendy, které byly v Chartě 77 a v nezávislém a opozičním hnutí výjimečné (silně menšinové až ojedninělé) se v rámci boje proti "komunismu" (nová forma třídního boje) vydávají za většinové nebo i všeobecné.
Tak se mi zdá, že každoroční údiv nad tím, koho jsme to zase ke dni 28.10. vyznamenali, je zcela v souladu s paradoxem oslav vzniku státu, který už dávno neexistuje a který jsme si prostřednictvím námi zvolených politiků sami zrušili.
O čem to celé vlastně mluví? O tom, že si nedokážeme přiznat nepříjemné pravdy a tak místo na pravdě, stavíme na lži. Že naše společnost postrádá základní míru sdílených mravních hodnot. Tváříme se, jak jsme porazili komunismus a vyznamenáváme komunistické kádry. Karel Kryl to před dávnými léty říkal za nás a pro nás.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal