O panu Parmovi a statečnosti

Opravdu člověk vždy musí nakonec vždy jen tiše sledovat rozjetou mašinérii lidského utrpení? Statečnost se nemusí vázat k hrdinství, pokaždé se ale váže k pravdě.

Život poválečné generace, k níž patřím, byl formován neustálým odkazem na statečnost, kterou prokazovaly generace, které prošly válkou, zejména druhou světovou. Učili jsme se o hrdinech, kteří za naši svobodu položili životy, obětovali se, hrdinný byl celý sovětský lid, který statečně čelil strašným válečným útrapám. Julius Fučík byl nám starším bratrem a otcem i naší statečnosti, která se v nás měla indukovat z jeho Reportáže psané na oprátce. Výchova ke statečnosti spočívala v odkazování na statečnosti, a to počínaje udatností Jana Žižky. Dostalo se nám silného, možná až zbytnělého povědomí o statečnosti jakožto symbolu vlastenectví, míru a budování socialismu, protože byli také i stateční hrdinové práce, a tím se nám dostalo také silných pochyb o statečnosti vlastní, osobní.

Jako kluk jsem v mysli nabyl jistoty, že pokud by mi nacistický pozdrav mohl zachránit život, tu pravici bych prostě zvedl. Paradoxem bylo, že při ideologicky zdůrazňované statečnosti tehdejší režim skutečně statečné lidi ničil, zavíral je, trýznil a popravoval. Později mi došlo, že statečnost je vnitřní a neokázalá, osobně projevovaná, a ve většině případech ani nesouvisí s obecně sdílenou představou o hrdinství.

Teprve u příležitosti neblahého šedesátého výročí začátku transportů židů do koncentračních táborů mě napadla otázka, jestli to tak muselo být a jestli se naše (dobrá) společnost musela tak nezúčastněně dívat na ten hrůzyplný proces od postupného vyčleňování židů ze společnosti až po nacpání do dobytčích vlaků.

Příšernost té mašinérie člověku došla na osudu Karla Poláčka, jenž patřil k těm, kteří za tím vším museli ještě takříkajíc zhasnout. Zdálo se mi, že zatímco tváří v tvář mučitelům či s pistolí za hlavou bych patrně vyzradil i to, co bych nevěděl, naopak měl-li bych třebas kamaráda žida a také jakousi možnost, pokusil bych se mu pomoci i pod hrozbou trestu smrti. Nepokládal bych to za statečnost, ale za nutnost.


Opravdu člověk vždy musí nakonec jen tiše sledovat tu mašinérii lidského utrpení? Repro DR

Tuhle mou představu lidé, kteří válkou prošli jako dospělí, například moje maminka, pokládají za pošetilou, naivní: Nedovedeš si představit, jaký strach společnost ovládal. To nešlo. A pak, copak někdo věděl, co se s nimi stane? – Že to v každém případě bude živoření a trýzeň, muselo se vědět, neodvažuji se namítat, přeci už ten způsob vagónování.

Jeden příklad jsme měli hned v domě: Pod námi bydleli manželé Parmovi. Jemu bylo (začátkem šedesátých let) řekněme padesát, jí asi sedmdesát. Vzali se až po válce. Pan Parma byl žid a ona ho (snad už na cestě do transportu) nějak vytáhla a po celou válku schovávala za Prahou v chatové kolonii Brnky – zhruba naproti Roztokům (přes Vltavu), za Bohnicemi. Pokud víme, nikomu se tím příliš nechlubila, mamince to řekla až po letech známosti, kdy k nám chodila telefonovat a na vánoce nám zabíjela kapra.

Pokládala to za osobní věc a případ, vždyť pana Parmu si zachránila pro sebe. Pro mě to ovšem byl – a je – důkaz toho, že to šlo, a takových případů pochopitelně bylo mnohem víc. Sám jaksi podvědomě od dětství objevuji v krajině a v aglomeracích důvtipné „skrýše pro židy“, myslím, že jich mám vytipovaných už několik set.

Pan Parma vstoupil do manželství patrně z vděčnosti – nemohl nevstoupit, a paní Parmovou za to – tedy za její statečnost – trýznil. Světlíkem jsme slyšeli, jak na ni řve, že je stará kráva a že mu zkazila život, dokonce ji bil. Možná se i styděl za to, že byl zachráněn, když správně by měl zahynout.

Jako by se od svého osudu a od svého židovství distancoval; pracoval jako kotelník, nebo i nepracoval, v automatu Veletrhy pil piva na stojáka a lahvová piva si nosil domů ve velkém, a tím značně těžkém kufru. Chodil v zeleném otahaném hubertusu, z něhož se mu klenul břich, smrděl cigaretami. Paní Parmová byla kultivovaná žena, občas si u nás půjčila knihu. Ona těžce chodila, byla invalidní, měli tříkolový velorex, v němž jezdili na Brnka. Jednou jsem dokonce jel s nimi, uložen vzadu jako pes. S tím velorexem mnohokrát bourali, pan Parma ho moc neuměl řídit.

Měl však zvláštní humor, trochu židovský, což mi teď připomněl bratr Jan: Měl jsem modrý dětský kufřík. Potkali jsme pana Parmu a on pravil: Ty máš ale hezký kufřík. To bys mně ho mohl půjčit a já bych ho nosil. A až by byl škaredý a rozbitý, tak bych ti vrátil jeho víko. – A jak by se vám tam vešla ta piva, neřekl jsem.

V karmelitánském kostele „U Jezulátka“ v Praze na Malé Straně kardinál Dominik Duka v neděli světil oltář a další nový mobiliář od výtvarníka Otmara Olivy. Moderní, pro Olivu charakteristické dílo, obdivuhodně souladné s barokní architekturou.) Kardinál ve své promluvě také řekl, že pravdu nemůže nikdo vlastnit, není věcné podstaty, ale má ji ten, kdo je ochoten pro svého bližního přinést oběť nejvyšší. (Podobně jako pro nás učinil Kristus.) To připomněl v souvislosti s Olivovým oltářem co by velikým kamenem, symbolem obětiště.

S úlevou jsem si vzpomněl na Jana Husa. Statečnost se k hrdinství vskutku vázat nemusí, ale k pravdě vždycky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.