Život poválečné generace, k níž patřím, byl formován neustálým odkazem na statečnost, kterou prokazovaly generace, které prošly válkou, zejména druhou světovou. Učili jsme se o hrdinech, kteří za naši svobodu položili životy, obětovali se, hrdinný byl celý sovětský lid, který statečně čelil strašným válečným útrapám. Julius Fučík byl nám starším bratrem a otcem i naší statečnosti, která se v nás měla indukovat z jeho Reportáže psané na oprátce. Výchova ke statečnosti spočívala v odkazování na statečnosti, a to počínaje udatností Jana Žižky. Dostalo se nám silného, možná až zbytnělého povědomí o statečnosti jakožto symbolu vlastenectví, míru a budování socialismu, protože byli také i stateční hrdinové práce, a tím se nám dostalo také silných pochyb o statečnosti vlastní, osobní.

Jako kluk jsem v mysli nabyl jistoty, že pokud by mi nacistický pozdrav mohl zachránit život, tu pravici bych prostě zvedl. Paradoxem bylo, že při ideologicky zdůrazňované statečnosti tehdejší režim skutečně statečné lidi ničil, zavíral je, trýznil a popravoval. Později mi došlo, že statečnost je vnitřní a neokázalá, osobně projevovaná, a ve většině případech ani nesouvisí s obecně sdílenou představou o hrdinství.

Teprve u příležitosti neblahého šedesátého výročí začátku transportů židů do koncentračních táborů mě napadla otázka, jestli to tak muselo být a jestli se naše (dobrá) společnost musela tak nezúčastněně dívat na ten hrůzyplný proces od postupného vyčleňování židů ze společnosti až po nacpání do dobytčích vlaků.