Co chvíli zaznívá žehrání, že máme politiky bez vizí. Úřadují, politikaří, plují na vlnách veřejného mínění.

Jenže může být hůř: jeden politik s vizí se vehementně nabízí. Václav Klaus.

Oddělme zrno od plev. Někteří politici na pozadí humanitární katastrofy pouze tancují na domnělém hrobě Evropské unie. Jiní se zase vyžívají v intelektuálních exhibicích a ostřelování protivníků ze zákopů. Vědí, co se udělalo špatně, od všeho mají klíče, všude byli třikrát. Jen nápady „jak a kudy dál“ jim scházejí.

Petr Bittner zde sedmého října přesně rozebral europoslance Jana Kellera. Ten se ve svých textech trefuje do „vysokých evropských hodnot“, aniž by je sám interpretoval nebo analyzoval. Dokáže se skvěle pozastavovat nad tím, že v souvislosti s migrační vlnou slýcháme, jak najednou jdou věci, co dříve nešly: uprchlíkům se nabízí práce, jež není pro „naše lidi“, vysoké školy flexibilně upravují vzdělávací programy, ač dosud nedokázaly vhodně připravovat absolventy pro potřeby trhu práce a podobně. Posmrkávající čtenář musí mít pocit, že běženci mohou i za jeho rýmu.

Keller nevede vážnou debatu o tom, proč máme zároveň nezaměstnané a spoustu neobsazených pracovních pozic. Odpovědi nemá. Vysmívá se představě, že by politik měl být tak trochu i pedagogem. Podle něj ne, naopak má jen dělat, co svým voličům na očích uvidí. Nemůže to přece být žádná kravina, u voličů shledává zdravý rozum, který naopak schází evropským lídrům. A tak dál a tak dál.

Podobně jako Keller nemá žádný plán ani Miloš Zeman. Nebo vlastně jeden by se našel: provokovat a zahrávat si se společností. Politika v tom ale není. Český prezident s chutí plaší vodu a nadzvedává svoje kritiky. Cokoliv řekne, jeho věrní mají za svaté. Zeman i jeho podobně vypečený tým se tím baví. Toť vše.