S peticemi si nevystačíme

Veřejnost zaplavila řada petic z různě smýšlejících táborů. Jejich záměry se různí, některé jsou populistickou snahou o nahnědlé hlasy, jiné chtějí naopak společnost sjednocovat. Žádna petice však sama o sobě svého cíle nedosáhne.

Humanitární krize, jíž jsme svědky a jež se Evropy, byť ještě ne zcela České republiky, dotýká, vyvolává různé typy reakcí. Paniku, hysterii, strach, ale i strojené herecké etudy. K nim patří zejména srdceryvné promluvy populistických politiků a nahnědlých aktivistů, kteří cítí příležitost přihřát si ve vroucím kotli veřejného mínění svoji polívčičku. Takový Martin Konvička z ní rovnou ukuchtil roli volebního „superlídra“ Úsvitu – Národní koalice.

Pytel se též roztrhl s různými peticemi a provoláními. Mezi „strážci národa“ vynikla petice Konvičkových antiislamistů a nedávno zazářila i petice, u jejíhož zrodu stál a jíž první podepsal vášnivý kritik Evropské unie, multikulturalismu či politické korektnosti Václav Klaus. Je příznačné, že se skrývá na www.protiimigraci.cz. Mimo jiné odmítá kvóty na přerozdělování uprchlíků, tepe Sobotkovu vládu za její údajnou měkkost a chce po ní, aby „zabezpečila vnitřní bezpečnost a vnější nedotknutelnost hranic našeho státu všemi prostředky, které má k dispozici (včetně využití Policie a Armády ČR)“. Prezident Miloš Zeman souhlasí, premiér Bohuslav Sobotka s ministrem vnitra Milanem Chovancem Klause zkritizovali, dokonce i slova o populismu padla.

Klaus si docela naběhl, když vyzval k „dodržování právního řádu naší země“. On, symbol polistopadového úprku ekonomů před právníky a autor novoroční amnestie 2013, která opardonovala řadu vejlupků, co si za pravicových vlád pletli státní a soukromou kapsu. Klaus ale vždy zůstane Klausem. Potřebuje být viděn a slyšen. No, a poněvadž boj proti teorii globálního oteplování by letos o prázdninách příliš populární nebyl, našel si jiné výživné téma.

Mnohem víc petic a prohlášení jsem ale zaznamenal na straně těch, kterým vadí plácání se úřadů, pasivita politiků a šíření xenofobie mezi lidmi na internetu i v osobním styku. Zatímco o migraci, jejích pravidlech či případné regulaci lze vést věcnou debatu, my přihlížíme explozi emocí, jež se obrací proti těm nejnevinnějším – lidem, kteří si „dovolili“ sebrat se a jít ze žhavé půdy za štěstím, do zemí, o nichž si myslí, že jsou přátelské a štědré. Už vidím Čechy, Moravany a Slezany, jak se po vypuknutí války ve vyrovnaných zástupech pokorně, ukázněně a s nadšením hlásí o víza a obsazují chladné palandy v takzvané „první bezpečné zemi“…

Přesnou a vyváženou petici proti hysterii provázející imigraci prezentovala skupina vědců a vysokoškolských pedagogů. Nikoho neurážela, nikomu nic nepodsouvala, jen varovala před riziky. Přesto ji prezidentův mluvčí pasoval na nástroj štěpení společnosti. Jako by snad chtěl naznačit, že někdo pytlačí v Zemanově revíru.

Některé petice jsou populistickou snahou o nahnědlé hlasy, jiné chtějí naopak společnost sjednocovat. Žádna petice však sama o sobě svého cíle nedosáhne. Foto domorodci.cz

Na odpovědnost a pomoc bližním apeluje i výrazně proevropská srpnová petice Klubu na obranu demokracie sdruženého okolo Bohumila Doležala. „Abychom společně prolomili strach, lhostejnost a neúctu k životům těch, kteří jsou nyní v nouzi,“ nás ve svém textu vyzvala i olympionička Věra Čáslavská.

Rukou mi dále prošly stohy usnesení spolků či stranických organizací, dopisy občanů, náměty ze sociálních sítí. Každá věta připomínající, že v otevřené, nikoli uzavřené společnosti má naše existence smysl, je na místě a nebyla zformulovaná marně. Kromě toho platí, že je potřeba naučit se vést slušnou, korektní diskusi. Čím víc, přesněji a vůči partnerovi tolerantněji hovoří ústa (či píší klávesnice), tím výrazněji se snižuje riziko, že na sebe vytáhneme klacky, palice a pušky.

Přesto – a při vědomí, že „lidé pera“ dělají, co zvládají nejlépe – si troufnu zdůraznit, že žádná výzva, žádná petice sama o sobě nestačí. Přesvědčivější je jít příkladem. Třeba jako ti, kteří podávají běžencům pomocnou ruku – nejen na hranicích, nádražích, ale i ve svých domácnostech. Neméně důležité je tlačit na obce, města či kraje, aby aktivovaly integrační projekty, v jejichž rámci se hosté z ciziny mohou sblížit s českým jazykem, kulturou či zákony.

Namátkou z Brna je slyšet o právních radách expertů z Masarykovy univerzity uprchlíkům nebo o rodícím se „Brněnském integračním pasu“, jehož obdoba už funguje v několika dalších městech. A přestože tamtamy šíří, že k tomuto projektu se primátor Petr Vokřál staví rezervovaně, byl to on, místopředseda ANO, kdo mezi prvními z politiků konstatoval, že je nutné brát věci tak, jak jsou, a na migraci se připravit. Což v případě měst znamená zejména ubytovací kapacity a návazné služby. Tlučme na vrata radnic a veďme je k připravenosti.

Ještě jeden vzor se dá ale použít. Když se na sklonku roku 1989 kácel komunistický režim, zdaleka ne všude panovalo pražské nadšení. Jenže končící i začínající politici nevěděli, kam skočit. Do regionů tak vyráželi činorodí studenti, populární umělci, moudří a vzdělaní lidé. Tato forma osvěty umožnila jak nenásilný příklon země k demokracii, tak instalování nových ústavních aktérů, včetně prezidenta Havla a přeskupeného parlamentu.

Dnes jde opět o hodně. Myslím, že znovu přichází čas, kdy by měli reprezentanti akademické obce, občanští aktivisté, lidé z kultury, opinion lídři vyjíždět napříč republikou s povídat si o vzájemně výhodné solidaritě s lidmi na náměstích, ve vlacích, v divadlech, po hospodách i na pracovištích. Jakkoliv by podobnou roli měli hrát především politici, není ostuda jim pomoci, případně sehrát úlohu předskokanů. Oni mezitím mohou hledat důstojné řešení na evropské úrovni, která je ve všech ohledech cennější než ta národní, tolik opěvovaná lacinými populisty.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.