Jak jsem se vrátila z ciziny

Pohybuje-li se člověk v prostředí, kde se neustále zdůrazňuje zahraniční mobilita a výhoda studia na prestižních univerzitách, časem si začne myslet, že české školství na globální scéně neobstojí.

„Počkej, ty tam fakt jdeš? Tobě se v Anglii nelíbilo? Proč zrovna ty, žena s titulem z prestižní školy, jdeš na magistra na regionální univerzitu?“

Takovéto a podobné dotazy jsem za poslední tři měsíce slyšela nesčetněkrát a nejspíš je ještě nesčetněkrát uslyším. Abych je ale alespoň částečně redukovala, rozhodla jsem se svému návratu do vlasti věnovat tento sloupek.

Aby bylo srozumitelné, proč jsem se vrátila, je důležité pochopit, proč jsem vlastně odešla.

V devatenácti letech, hned po maturitě, jsem nastoupila na vysokou školu v Británii. Přijímací proces nebyl až tak náročný, a když škola viděla, že jsem splnila jazykové skóre a získala hezké známky u maturity, dočkala jsem se definitivního přijetí.

Byla jsem přijata i na několik oborů v České republice, ale nakonec zvítězila velká instituce v centru Londýna – snad proto, že jsem chtěla být v centru světového dění a zároveň měla zájem o co nejvíc cizích jazyků, což studijní plán sliboval víc než dost. A stejně jako část čerstvě dospělých lidí jsem toužila si zkusit žít bez rodičů.

Tehdy jsem měla mlhavé představy o budoucnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci věnovat vzdělávací politice, nebo jazykovědě. Oboje mě fascinovalo, ale bylo mi jasné, že bych se časem stejně musela vyprofilovat jedním nebo druhým směrem.

V průběhu prvního ročníku jsem zjistila dvě důležité věci. V první řadě, že mě baví lingvistika. Zatímco moji spolužáci byli na hodinách úvodu do jazykovědy zoufalí z binárních stromečků nakreslených na tabuli a z predikátové logiky prvního řádu, kterou jsme zapisovali fonologické změny, pro mě to byla pastva pro duši. Bylo mi jasné, že binární stromečky ani predikátová logika by mě v pedagogice nepotkaly, a proto jsem se rozhodla, že se vydám jazykovědným směrem.

Zadruhé jsem zjistila, že Londýn, a vlastně i celá Británie, nebylo místo, kde bych chtěla prožít zbytek života. Věděla jsem, že je to výborné místo ke studiu, ale ne k rodinnému životu, dokonce snad ani k tomu samotářskému bych ho nedoporučila.

Po prvním ročníku jsem se dozvěděla další podstatnou věc: že naše škola nevypisuje tolik lingvistických předmětů, kolik bych uvítala. Mé nadšení pro jazykovědu ale neutuchalo, ba naopak, a bylo mi jasné, že budu-li se chtít lingvistice seriózně věnovat, bakalář mi stačit nebude.

Když už jsem se tedy rozhodla hlásit se na lingvistiku na magisterském stupni, musela jsem si ujasnit, kam se budu hlásit. Byla jsem limitována tím, že jsem mluvila plynně pouze třemi jazyky, a to češtinou, angličtinou a španělštinou. Španělsky mluvící země jsem vyřadila ihned – španělské školství na mě během Erasmu dojem neudělalo a do Latinské Ameriky jsem si netroufala.

Z anglicky mluvících zemí připadaly v úvahu Spojené státy a Velká Británie. Spojené státy jsem ale nakonec také vyškrtla, protože i když se mohou pochlubit několika vynikajícími lingvistickými pracovišti, tamější systém pamatoval téměř výhradně jen na integrované magisterské a doktorské studium, přičemž jsem nevěděla, jestli na doktorát nakonec půjdu. Nakonec mi tedy zůstaly Velká Británie a Česká republika.

Přihlásila jsem se na několik škol, pokusila se zvládnout přijímací řízení a zároveň závěrečné zkoušky na vysoké škole a nakonec jsem získala celkem tři přijetí, a to v obou státech.

Několik týdnů jsem se rozhodovala, kam nastoupím. V hlavě mi běhaly scénáře toho, jak by se můj život mohl dál vyvíjet podle toho, na jakou školu bych se upsala.

Mohla jsem jít na prestižní školu. Byla bych v radikálním levicovém a neeurocentrickém prostředí, ačkoliv bych pobývala v Británii – a na pár měsíců bych se podívala do Jordánska. Pokračovala bych víceméně v tom, co jsem započala na bakaláři. V tom dobrém i špatném smyslu.

Mohla jsem jít na relativně prestižní školu. Byla bych v levicovém, ale spíš eurocentrickém prostředí v srdci Evropy. Dělala bych velice specializovaný obor, kterému se věnovalo malé pracoviště, jehož budoucnost byla nejistá.

Mohla jsem jít na školu, která měla prestiž z těchto škol nejnižší, byť její kvalita byla velmi dobrá. Nejspíš bych v levicovém prostředí nebyla a mezinárodní prostředí by mě tam také nepotkalo, ačkoliv se jedná o docela podstatný dopravní uzel poblíž hranic. Na druhou stranu bych měla možnost se věnovat věcem, které mě lákaly, ale ke kterým jsem se na bakaláři nedostala. Kvantitativní lingvistika. Analýza politického diskurzu. Statistika. Fyzika! A kvantová! A dokonce i genetika!

Po pár týdnech bylo tedy jasně rozhodnuto – na podzim se stěhuji na Moravu.

Část mého okolí mé rozhodnutí překvapilo. Nemohu mu to však zazlívat – pohybuje-li se člověk v prostředí, kde se neustále zdůrazňuje zahraniční mobilita a výhoda studia na prestižních univerzitách, dá rozum, že časem si začne myslet, že české školství na globální scéně neobstojí.

Jenomže prestiž je celkem neobjektivní měřítko, a pokud člověk hodlá nastoupit na magisterské studium, které je ve své podstatě specializované, nemá smysl chodit někam, kde získá hezký papír, který si pak pověsí na zeď, nýbrž tam, kde ho to posune kýženým směrem. Magisterské studium je navíc oproti bakalářskému mnohem kratší a času na „rozkoukávání“ tam mnoho nezbývá.

Pro mě bylo zásadní věnovat se tomu, co mě baví a zajímá. Kdybych šla na školu, která má nejvyšší prestiž, věnovala bych se sice pořád jazykovědě, ale zároveň bych si pořád v hlavě přemítala ono „co by, kdyby“. Teď vím, že takové myšlenky nebudu muset vůbec řešit.

Škola, na kterou jsem zamířila, měla nakonec v několika ohledech v oboru jazykovědy velmi dobré postavení. Mezi interními i externími pracovníky je několik kapacit velkého formátu a škola zároveň umožňuje za solidní peníze participovat na výzkumu, což je něco, čeho bych se na škole v Británii spíš nedočkala. Krom toho bych tam musela platit vysoké školné, zatímco v České republice mám vzdělání stále „zadarmo“.

V Británii je možnost jít na prestižní školu a být v radikálním levicovém a neeurocentrickém prostředí. Foto Geoff Dexter, flickr.com

Posledním znamením, že jsem se rozhodla správně, byla slova mojí kamarádky, respektované vědecké pracovnice a velké světoběžnice. Ačkoliv jí po doktorátu přišly nabídky z nejprestižnějších světových univerzit, zamířila na malé specializované pracoviště. A právě díky tomu si kariérně výrazně polepšila a dnes ví, že až bude dokončeno její nové pracoviště, dostane permanentní vědeckou pozici, což se každému vědci nepodaří.

Jistě, nemohla tušit, jak se mi na škole bude líbit, tím spíš, když jsem na české vysoké škole nikdy nestudovala. Tohle však člověk nemůže vědět nikdy; znám lidi, kteří po roce studia v Británii odešli zpátky do České republiky, stejně tak ty, kteří po roce studia v České republice přesídlili do Británie. Kdyby se mě nějaký zájemce o studium v zahraničí zeptal, jestli to má smysl, odpověděla bych mu, že se špatně ptá. Otázkou není, jestli zahraničí, nebo tuzemsko: otázka je, o jakou konkrétní školu by se jednalo.

Co snese srovnání
Nyní mám za sebou měsíc pobytu v Olomouci, a tak mohu srovnávat, byť je mi jasné, že na Londýn budu mít jiný pohled už jen tím, že jsem tam strávila několik let.

Začnu městem. Londýn je obří velkoměsto s několika vysokými školami, jež jsou samy vlastními světy uprostřed velkého vesmíru. Není těžké strávit týden v Londýně a vyhnout se jakékoliv univerzitě nebo si jí aspoň nevšimnout. Ale nezavadit o Palackého univerzitu v Olomouci, když tam pobýváte sedm dní? Nemožné. Navíc je Olomouc jedním z měst, kde připadá nejvíce studentů na počet obyvatel, takže i když se nutně nepohybujete po školní budově, můžete si být jisti, že stejně nějakého spolužáka potkáte.

I v rámci obou mých škol existují rozdíly v hustotě studentů na ar. Na UCL jsem byla zvyklá na fronty na všechno: na počítač, na kopírku, na studijní, na jídlo v menze… Oproti tomu Univerzita Palackého působí nezvykle poloprázdným dojmem i v průběhu semestru. Najednou se mi stalo, že jsem vkročila do počítačové učebny a hned zasedla k počítači. Na chodbách a školních nádvořích bylo ticho a nemusela jsem se bát, že když budu spěchat na hodinu, šlápnu někomu omylem na nohu.

Z hlediska výuky jsou tu značné rozdíly, byť ty mohou způsobeny i tím, že se jedná o dva stupně studia. Na UCL jsem byla především filoložka – studovala jsem kvantum jazyků a jejich literatury, sem tam se mi podařilo přičichnout i k lingvistice, dějinám umění nebo filmové nauce (i když posledním dvěma disciplínám jsem se spíš věnovala z donucení než z vlastního zájmu).

Na Univerzitě Palackého se věnuji primárně obecné jazykovědě a přidruženým disciplínám – matematice, informatice, biofyzice, molekulární biologii nebo teorii komunikace. Z toho vyplývá, že svůj studijní čas trávím jinak. Na UCL bych někdy touhle dobou v předchozích letech seděla za slovníkem a překládala texty, načítala v knihovně beletrii či literárněvědné studie, případně psala eseje. Teď sice také věnuji nějaký čas čtení publikací, ale i učení se matematickým vzorcům.

V budoucnu mě čekají různá měření a výpočty, dokonce i v laboratořích, a také psaní prací, ačkoliv vyučující často deklarují, že chtějí, aby naše práce k něčemu byly, takže se vyhýbají klasickým seminárním pracím a podporují nás v tom, abychom rovnou napsali něco publikovatelného. Na UCL na nás takový tlak nebyl, na druhou stranu jsme se ale museli sami pídit po možnostech publikace.

Studentský život je také v mnoha ohledech jiný. Z Londýna jsem byla zvyklá na neustálý studentský aktivismus, který se vyznačoval radikalitou, především liberální a zleva. Musím říci, že někteří mí londýnští spolužáci byli v mnoha ohledech radikálnější i aktivističtější než já. V Olomouci jsem se zatím s radikální studentskou scénou nesetkala, ale možná to přijde časem, stejně jako v Londýně. Pro část lidí jsem polobohyně, když se dozvědí, že jsem vystudovala v zahraničí. Není tady tak těžké vyčnívat, zatímco na UCL je těžké vystoupit z masy všech těch angažovaných studentů. Samozřejmě, oboje má své výhody i nevýhody.

Na druhou stranu bych lhala, kdybych tvrdila, že mi Londýn ani UCL vůbec nechybějí. Není tu řetězec Nando’s, na ulici se neprodává indické jídlo, staří známí zůstali v Londýně nebo se rozutekli po světě a na žádné diskotéce ve městě vám tu nepustí kurdskou muziku. Přesto jsem ráda, že jsem se do Olomouce vydala studovat, protože mám možnost se věnovat disciplínám, které mě baví. A navíc žít v jednom z nejkrásnějších měst v českých zemích.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.