Člověk je velmi zmatený, když poprvé uvidí Toma Olsena. Něco na něm „nesedí“: má růžové tváře malého chlapce, smích v očích, černé tričko a černé tetování na ruce a na šíji. Těžko si představit, že tento člověk vypadající jako andílek byl v devadesátých letech lídrem neonacistické scény v Norsku. Potkala jsem jej na konferenci „Občianski aktéri v konfliktoch“, uspořádané organizací Partners for Democratic Change v Bratislavě na konci září.

Příběh Toma se vymyká všem ostatním příběhům radikalizace: nebyl odpadlík, měl harmonickou rodinu, byl chytrý, měl kamarády, avšak v 16 nastoupil do neonacistické skupiny a velmi rychle se dostal do jejího čela. Svou netradiční dráhou upozorňuje na to, že nejen marginalizovaná mládež je terčem extremistických hnutí.

Podle Toma mezi časté pohnutky patří také touha po soudržnosti, mentorství, disciplíně a po adrenalinu. Jeho vlastní důvod byla fascinace dějinami světových válek a zvědavost vůči nacistickému hnutí, která nebyla tolerována ve škole, což ho motivoval k tomu, aby si hledal sám informace. Tak narazil na Ku-Klux-Klan (přes film „Zrození národa“) a následně na propagandu neonacistického hnutí v Norsku.