Člověk je velmi zmatený, když poprvé uvidí Toma Olsena. Něco na něm „nesedí“: má růžové tváře malého chlapce, smích v očích, černé tričko a černé tetování na ruce a na šíji. Těžko si představit, že tento člověk vypadající jako andílek byl v devadesátých letech lídrem neonacistické scény v Norsku. Potkala jsem jej na konferenci „Občianski aktéri v konfliktoch“, uspořádané organizací Partners for Democratic Change v Bratislavě na konci září.

Příběh Toma se vymyká všem ostatním příběhům radikalizace: nebyl odpadlík, měl harmonickou rodinu, byl chytrý, měl kamarády, avšak v 16 nastoupil do neonacistické skupiny a velmi rychle se dostal do jejího čela. Svou netradiční dráhou upozorňuje na to, že nejen marginalizovaná mládež je terčem extremistických hnutí.

Podle Toma mezi časté pohnutky patří také touha po soudržnosti, mentorství, disciplíně a po adrenalinu. Jeho vlastní důvod byla fascinace dějinami světových válek a zvědavost vůči nacistickému hnutí, která nebyla tolerována ve škole, což ho motivoval k tomu, aby si hledal sám informace. Tak narazil na Ku-Klux-Klan (přes film „Zrození národa“) a následně na propagandu neonacistického hnutí v Norsku.

Takže dospívající Tom se začal intenzivně zajímat o neonacistickou literaturu, imponovala mu Ku-Klux-Klanová romantizující propaganda, v šestnácti letech se zapojil do neonacistického hnutí v Norsku a stal se jeho lídrem, byl dvakrát ve vězení, jeho dědeček mezitím ztratil firmu kvůli pověsti vlastního vnuka, plánoval vraždu odpůrců hnutí, později se zapojil do Ku-Klux-Klanu v USA a v roce 1998 dokonce odjel to Jihoafrické republiky pomáhat svým „bratrům“ v krajně pravicové organizaci AWB (Afrikánské hnutí odporu).

Řekli byste, že je to snad zápletka z Tarantinova filmu a že člověka s takovým osudem již nic nepřekvapí, nezmění a nezachrání. Jenže v Johannesburgu na něj čekaly dva body obratu: setkání s africkým gangem, který mu přiložil pistoli k hlavě, ale nezabili jej; a setkání s Afričanem, který mu zachránil život a krmil jej, když neměl žádné peníze a pil pouze vodu v hospodách.

První setkání ho znejistilo, protože věděl, že jsou to „kreténi“. Jak sám vysvětluje: „Když jste sám kretén, tak velmi rychle umíte rozpoznat další kretény.“ Také si uvědomoval, že nemá šanci utéct, protože měl všude svastiky a tetování podobného druhu. Druhé setkání bylo ještě víc ohromující, jelikož jako neonacista považoval všechny Afričany za zvířata a nejraději by je zabil, kdyby měl příležitost.

Představte si jak vám arcinepřítel zahrání život. Jak byste se cítili? Po návratu do Evropy spáchal sice ještě jeden zločin a šel do vězení, ale tam měl čas přemýšlet nad svým životem a nad tím, co se mu stalo v Johannesburgu.

Vyvstává tedy otázka, jestli politicky korektní jazyk a tabuizování určitých témat nemají spíše kontraproduktivní efekt, jak to bývá často i v případě užívání drog, kde namísto otevření diskuze člověk velmi rychle upadne do spirály démonizace, stigmatizování a vyloučení. Co by se stalo, kdyby Tom našel člověka, s kterým by se mohl ve svých patnácti letech otevřeně bavit o neonacismu, aniž by byl automaticky označován jako neonacista?

Svým příběhem „jak jsem se stal neonacistou“ Tom demýtizuje také narativy extremistů, které jsou většinou vysvětlovány v kontextu chudoby, sociálního vyloučení a nižšího IQ: „Žádný neonacista se nepřidá do neonacistického hnutí již jako neonacista.“ Motivů je nepřeberné množství a pohrdání těmito lidmi nevede jinam než k jejich intenzivnějšímu odcizení. Stovky evropských džihádistů patřily mezi vzdělané jedince, kteří nebyli vychováni k tomu, aby se džihádisty stali. Přidat se k extremistům je mnohem snazší než si dokážeme připustit.

Tomovi je dneska třicet devět, je ženatý, má jednoho syna a pracuje jako koordinátor prevence kriminality v norském městě Bryne a podílí se na lokálních i mezinárodních projektech týkajících se právě prevence všech forem násilného extremismu boje proti nim. Úzce spolupracuje s profesorem Tore Bjorgo, kterého chtěl kdysi zabít, s nímž v současnosti aplikuje přístup „Empowerment conversation“ při práci s mládeží.

Tato strategie spočívá v nastolení respektujícího a posilujícího dialogu, nabízení alternativ, propojování učitelů, rodiny, sociálních pracovníků a všech možných aktérů, kteří hrají roli v životě mladého člověka. Vzkaz Toma pro mladé extremisty všech směrů je: „Život je moc krátký na to, abys ho trávil nenávistí.“